Japonsko- Kumano Kodo Kohechi

Po noci v letadle beze spánku jsem u mnichů spala celou noc jako zabitá. Budík nám zvonil v šest ráno, protože ranní modlitba, které jsme se mohli zůčastnit začínala v 6:30. Ségra s Romanem šli, já zůstala ležet. Bála jsem se, že tam bude spousta lidí a že to bude moc dlouhé. No prý tam bylo prázdno a trvalo to 15 minut. Před sedmou mě přišli vyzvednout, že už je po všem a že je snídaně. Ta se podávala v několika dlouhých místnostech, kde už byly připravené malinké stolečky s tácky plnými mnišské vegetariánské stravy. Ta se skládá z misky vývaru s něčím zeleným, tofu na sladko, různé nakládané zeleniny, chuťově velmi neuspokojující nakládané švestky a nesmí chybět miska rýže a zelený čaj. Přiznám se, toto mi nechutnalo, ale snedla jsem vše. Sestra sdílela stejný názor, Roman si prý pochutnal.
Chtěli jsme jet autobusem v deset hodin, abychom si zkrátili první část trailu a pak šli celou druhou a třetí část. Ale sestra si všimla, že zastávka, ze které jsem měla odjíždět o den později, je ještě další dvě hodiny pěšky od konce trětího úseku Kohechi trailu. Proto jsme na rychlo opět změnili plány, dobalili se, v obchodu nakoupili nezbytné zásoby a vodu a vyrazili na cestu.

Kumano Kodo chodí všichni, třeba i Holanďani

Kumano Kodo (v překladu staré cesty Kumano) je síť poutnických stezek v regionu Wakayama nacházejícím se jižně pod Osakou. Všechny stezky vedou do Hongu Taisha, což je posvátná shintoistická svatyně v horách. Dále propojují další dvě svatyně- Hayatama Taisha a Nachi Taicha. My si vybrali stezku Kohechi, která spojuje Mt Koyu a Hongu Taisha. Celá stezka má 60 km a bežně se chodí na čtyři dny, průvodci varují, že je dost náročná. My trochu podcenili výškový profil (protože ten v mapě je dost zkreslený) a tak můžeme jen potvrdit, že to není pro žádná ořezávátka.

www.japan-guide.com

První den jsme šli první úsek a polovinu druhého úseku, dohromady 23,5 km. Z Koyasan (900 mnm) se vystoupá na vrchol Mt Koya (1100 mnm), odtud sestup do údolí a přejít řeku (650 mnm). Opět stoupání až k silnici 371, necelé dva kilometry po silnici a prudký výstup svahem na hřeben (1200 mnm) Odtud příjemných 6 kilometru víceméně po rovině a úplně prázdné silničce po hřebeni a pak prudké klesání na konec prvního úseku, do vesničky Oomata (700 mnm). Zde se většina poutníků ubytuje, je tu autobusová zastávka (o víkendu ale nic nejezdí a přes týden maximálně dva busy za den). My pokračovali dál, nejstrmějším 3,5 km dlouhým stoupáním až pod vrchol Obako Dake (1300 mnm) a posledních 3.5 km do Obako toge prusmyku (1250 mnm), kde je dřevěná bouda pro přespání, záchody a místo na kempování. Do průsmyku jsme dorazili značně znavení po páté hodině a všichni, co tu pres noc kempovali (asi 10 lidí) už tu byli a měli postavené stany. V budce spali pouze dva lidi, i když místo je tam aspoň pro deset. Já neměla svůj spacák ani karimatku, takže jsem vyfasovala ségřin spacák (náš dvacet let starý, ale stále velmi teplý péřák) s tím, že ona se bude dělit o spacák s Romanem. V sedum se setmělo a my šli spát.

 
Po dlouhém převalování se venku zvedl vítr a začal zvedat listí a hýbat se stanem. To mě chytla panika, že venku určitě chodí medvěd, krade nám odpadky z předsíňky a za chvíli se jistě proškrábe až k mé hlavě, kde jsem měla jídlo. Půl hodinky jsem vyděšeně poslouchala zvuky noci a pak jsem se se ségrou zvedla a vplížili jsme se do boudy. Nutno říct, že aspoň tři stany svítili, zda preventivně nebo taky slyšely medvěda, to nevim. V budce byly dřevěné pryčny a my měly jen jednu karimatku a jeden spacák, tak nebyla noc nijak pohodlná ani teplá a já se moc nevyspala. Ale aspoň už jsem se nebála medvěda. Jak začalo svítat, vrátili jsme se do stanu a ještě hodinu spali.
Vstávali jsme ve čtvrt na sedum, to už byli skoro všichni pryč a na cestu jsme se vydali o hodinu později.

Obako Toge průsmyk

Čekalo nás osm kilometrů, po rovině nebo z kopce (s dvěma prudkýma stoupáníma, ale nohy už dost protestovaly). Cesta vedla v ostrem svahu a místy byla oddrolená a široká sotva 30 centimetrů. Párkrát se z ničeho nic změnil druh lesa, podle toho, jestli to byl slunečný svah, nebo naopak stinný a vlhký svah. Nejvíce se mi líbily pasáže v cedrovém lese, kde se cestička kroutila mezi kmeny a pařezy, byl tu stín a les krásně voněl.
Přišel poslední výstup a pak už 4 km sestupu prudkou cestou, místy s pozůstatky starého dláždění kameny a zapadanou klouzavým listím. Bylo to dost náročné a nohy se mi slušně klepaly, nejhorší ovšem byly puchýře, kterých mi naskákalo na levé noze tři a na pravé pět. Hurá, jsme u mostu přes řeku ve výšce 400 mnm. Hned za mostem jsou záchody s tekoucí vodou, tak jsme dočepovali do lahví, já si zoperovala a zalepila puchýře a hned se šlo mnohem lépe.

Od řeky je to k třetí části trailu 800 metrů po silnici a pokračuje se přes krásný visutý most zpátky přes řeku a na další kopec. To už ale naše cesta nebyla, my se vydali po silnici podél řeky do 8 km vzdálené vesnice Totsukawa, odkud mi za hodinu a pul jel autobus. Proto jsme se ségrou nasadily nejvyšší tempo, abych to stihla, Roman za námi zaostával a za chvíli se nám ztratil z dohledu. Vydržela jsem to asi dva kilometry, pak kolem jelo auto, tak jsem ho zkusila stopnout. Byla to mladá paní, zeptala jsem se, jestli “Totsukawa, basu Guju” a jestli mě sveze. Paní na chvíli zaváhala, ale že jo, že mě vezme. Když otevřela auto, došlo mi, proč se tak zarazila, v autě měla tři malé děti. Naštěstí to byla velká dodávka, takže jsem místo k sezení měla a děcka na mě roztomile koukali. Stihla jsem jen zamávat ségře a už jsme jeli. Po patnácti minutách mě paní vysadila na zastávce a když zjistila, že mi to jede až za hodinu, snažila se mě přemluvit, že mě vezme ještě o pět kilometrů dál, že je tam restaurace. Byla jsem ale ráda, že mám svou zastávku kde snad opravdu pojede bus a rozhodně se mi nechtělo pobíhat někde jinde a nevědět, jestli tam autobus pojede nebo ne. Tak jsem jí moc poděkovala, dala jí jako suvenýr filipínské peso, zamávali jsme si a ona odjela zpátky odkud jsme přijeli. Tak doufam, že si kvůli mě moc nezajela. O pět minut později jsem si všimla, že se ke mě přidal Rolnička. Toho jsme predběhli ve svahu při sestupu z hor, vypadal, ze už moc nemůže a s jeho kamarádem jsme se u vesnice bavili, že má Rolnička bolavé koleno a že chce jet zítra do Osaky. Poradili jsme mu, ze jedu z Totsukawy busem a dali mu ofotit jizdní řád. Později v buse jsem se s Rolničkou bavila, že si taky stopl auto.
Autobus přijel na čas a já trochu nervózně vyhlížela, jestli jede až do Gojo, odkud jezdí JR vlaky. Po třech zastávkách začal řidič parkovat na parkovišti, neco řekl japonsky a většina lidí v buse se někam rozprchla. Došlo mi, že tam asi bude stát dýl, tak jsem se šla zeptat řidiče, jestli jede do Gojo. On že jo a začal mi hledat cenu cesty, tu mi pak napsal na lístek. 1700Y. Tady mimo jiné přistoupili i dvě japonské důchodkyně, jedna z nich uměla anglicky a jely jsme spolu i vlakem, tak jsme si povídaly. Tam, kde jsme dýl stáli, byl dlouhý visutý most přes údolí a na něm plno turistů, asi je to tu atrakce. Most vypadal krásně a já litovala, že jsem se po něm nemohla projít.

Vůbec celá cesta do Gojo byla nádherná, v údolí podél řeky mezi strmými horami. Silnička byla uzká, 50 metrů nad řekou v prudkém svahu a protože jsem seděla přímo nad srázem a pod námi nebyl ani vidět svah, měla jsem drobet nahnáno. Z řeky se stala přehrada a tady jsme odbočili doleva mezi hory. Za pět minut řidič zastavil na dalším parkovišti a všichni začali vystupovat. Zmateně jsem koukala, až mi paní řekla, že měníme autobus. Z velkého jsme přestoupili do maličkého, bylo to proto, že jsme pokračovali ještě užší silničkou a velký by se tam nevešel.
V Gojo jsem chvíli zírala do mapy linek a vymyslela jsem to tak, že jsem jela Wakayama line z Gojo do Oji a odtud mi hned jel Yamatoji line express na Shin-Imamiya, kde jsem měla hotel.
Bus jel dvě a půl hodiny, první vlak hodinu a druhý dvacet minut. V pět jsem byla v Osace a ubytovaná.