Taipei

Zatímco Filipínci nadšeně vyrazili do ulic slavit výročí nezávislosti na španělech, my nadšeně vypadli z Filipín. Na mém cestovatelském seznamu byl i Taiwan, a to asi jenom proto, že je to relativně blízko a každý ví, že tam mají jednu z nejvyšších budov světa. Letenky jsme měli nakoupené dost dopředu a já tak strávila spoutu času hledáním, co všechno v Taipei vidět. Měla jsem to naplánováno na celé tři dny ve městě, ale pár dní před odletem jsem náhodou narazila na velmi zajímavé skalní útvary na severo-východním pobřeží. Proto jsem na rychlo přeskládala program a přemluvila Toma k půjčení auta.

Taipei má letiště dobrých čtyřicet kilometrů od města. Netřeba ale zoufat, rychlo vlak za 160 Taiwanských dolarů jezdí co 15 minut od rána do jedenácti večer, případně autobus za 120 TD nonstop. Protože jsme dorazili po půlnoci, jeli jsme busem. Bydlení jsme měli dvě metro zastávky od hlavního nádraží, v noci ale metro nejezdí, tak jsme vzali taxi. Anglicky tu skoro nikdo neumí, pokud chcete dovézt do přesné destinace, je dobré mít to vytištěné na papíře, a to v čínštině.

Taipei ZOO

Po snídani jsme koupili dvoudenní lístek na MRT za 330 TD a s jedním přestupem jsme se dopravili k Zoo. Velmi mě zaujalo, že hnědá linka metra, což je komplet nadzemka, jezdí bo asfaltových kolejích na pneumatikách. Vydedukovali jsme si, ze je to kvůli hluku.

Vstupné do Zoo je za 80 TD a čekají vás tu takové perličky jako pandy velké nebo koaly. Takymají tučňáky ve vychlazeném pavilonu a nebohého medvěda hnědého bez vychlazeného pavilonu, ten vypadal, že vedrem brzo pojde. Zoo je do kopce a my vedrem nepošli jen díky milk pearl tea a studené vodě. Mají tu i totálně chromého koně převalského. Ale jinak se mi Zoo moc líbila.

Maokong Gondola

Ze Zoo můžete dojet za 5 TD autobuskem na mezistanici lanovky a tou vyjet na Maokong. To jsou kopce a lesy za městem, kde jsou čajové plantáže, chrámy a traily. Kopce to jsou vysoké a strmé. Šli jsme jen krátký trailík k potoku se zajímavým skalním podložím a pak na mezistanici lanovky. Půlka cesty byla po schodech dolu, půlka po schodech nahoru. Při hlednání cesty nahoru jsme došli k prehistorickým kolejím, které vedou z chrámu nahoře a měli jsme takové štěstí, že po nich zrovna svážel paní dolů vozík na laně. Chtěla jsem naskočit a nechat se vyvézt nahoru, ale paní dost protestovala, tak jsem radši seskočila.

Po dvaceti minutách stoupání v 35°C a 90% vlhkosti jsme vypadali viz fotky. Ale byl to úžasný detox a ledový čaj u lanovky chutnal jako božská mana.

Za poslední zbytky sil jsme se podívali do chrámů a poseděli si v altánku v zenové zahrádce s výhledem na sto jedničku.

Taipei Eye Theatre

Na Trip Advisoru je mezi top destinacemi i tradiční čínské divadlo. Za docela velký peníz 550 TD za vstupenku máte hodinové představení v čínštině s titulky. První půl hodinu se odehraje děj, druhou půl hodinu vyplňuje akrobace. Tomovi se to nelíbilo, mě jo. Ale jednou v životě stačilo, příště bych už nemusela.

Lungshan Night Market

Při návratu z divadla jsme hned u hotelu viděli night market, tak jsme se tam na chvíli stavili. Spoustu jídla (dala jsem si za 10 dolarů sladké pečené těsto s pudinkovou náplní, moc dobré to bylo), spoustu neužitečných krámů a také jedna restaurace, kde si můžete dát čerstvou krysu a hada. Akorát tričko I love Taipei jsme za celé tři dny neviděli ani jedno.

Beitou Hot Springs

Na trase červeného metra se nachází čtvrť Beitou s horkými prameny. Můžete se tu procházet parkem, zajít se okoupat (to jsme uprostřed léta s lehkým srdcem oželeli) a podívat se na horké jezero. Když pominu že při chůzi na slunci se slušně podíte, stát u jezera znamená další celotělesnou detoxikaci. Destinaci doporučuji, ale jen s ledovým bubble tea při ruce.

Na křižovatce u metra je Sushi Express. Vždycky jsem do takové restaurace chtěla a líbilo se mi tam natolik, že jsme tam obědvali i v neděli.

Tamsui

Pokračovali jsme až na konečnou metra do čtvrti Tamsui. Prošli jsme hlavní ulici se spoustou obchodů, trhy a nábřežní promenádu,kde frčely hlavně automaty a hry pro nás známé z poutí- házení míčků na cíl apod. Ooooobrovské zmrzlině jsme neodolali, ale chuťově nebyla nijak extra.

Confucius Temple

Na zpáteční cestě jsme vystoupili hned za řekou a šlinavštívit jeden z nejpopulárnějších chrámů. Komplez je doela velký, klidný a krásně upravený. Stihli jsme i dunění na buben a gong.

Na druhou stranu od metra jsou parky a tradiční dům, kam jsem chtěla, ale únava a blížící se bouřka nás zavedla do metra.

Taipei 101

Se svými 509 metry je 4. nejvyšší mrakodrap na světě. Metro vás doveze přímo pod ni a okolo je luxusní nákupní centrum, kde si můžete koupit novou Vuitonku, Rolexky či jiné světové značky. My si dali tři kopečky Haagen Dazs. V pátém patře obchoďáku je pokladna a vstup do mrakodrapu pro jednotlivce (pro skupiny je to v patře -1). Vyhlídka je v 90. patře, v 91. pak venkovní vyhlídka a v 89. prodej VELMI drahých šperků s taiwanským korálem. Taky si nahoře prohlédnete dumper, což je 660 tun těžké vahadlo, které pomáhá stabilizovat budovu ve větru, tajfunu a při zemětřesení. Vyhlídku jsme si dali podvečerní/ noční a stálo to za to.

Lungshan Temple

Hotel jsme měli přímo u nejznámějšího chrámu v Taipei a dovnitř jsme se šli podívat večer i ráno, kdy jsme stihlli i motlitby. Nemám k němu moc co říct, čínské chrámy se mi moc líbí a tento není výjimka. 

Příště si zajedeme do národních parků v okolí Taipeie.

A fotky jako vždy na rajčeti.

Mt Pinatubo

Při výšlapu na Taal jsme se dali do řeči s Filipíncem a ten nám prozradil, že jestli se nám na Taalu líbí, máme jet příště na Pinatubo. S výletem jsme nějakou chvíli otáleli, ale přece jen jsme jej první červnovou sobotu realizovali. 

Sešlo se deset sopky chtivých lidí. I přes pár porodních bolestí (vstávat o půl čtvrté ráno, půl hodiny čekat na řidiče, kterému vůbec nepříjde divné, že jede pozdě a třicetikilometrovou zajížďku, protože řidiči neznají cestu) jsme do vesnice Sta. Julliana, výchozího bodu, dojeli o půl osmé ráno. Na webu jsem nastudovala, že turistická kancelář je otevřená od šesti do desíti, takže čas máme pěkný. Omyl. Už na parkovišti k nám doběhl místní a prý za patnáct minut kancelář zavírají. Máme štěstí, že člen naší výpravy je i Filipínec, který nám vše pěkně svižně domluvil, zbývá nám tedy akorát zaplatit 1150 peso na osobu (v ceně jízda jeepem, poplatek za guida a hromada feeček), vyplnit několik papírů, namazat se opalovákem a můžeme vyrazit. Do jednoho jeepu se vejde 5 filipínců. My se tam vešli čtyři a pátý šel s guidem a batohama do kufru. Následoval asi dvacetikilometrový přejezd přes sopečnou měsíční krajinu.

Teď by to asi chtělo přiblížit samotnou Pinatubo. Jak jsme se dozvěděli, dřív to byla ne uplně velká, obyčejná sopka, a to až do roku 1991. Pak totiž vybouchla, a to jakože hodně. Byl to druhý největší sopečný výbuch 20. století. Do toho ještě přišel tajfun a roztahal prach široko daleko. Nyní je Pinatubo jen široký kráter s jezerem, na všechny strany obklopený usazenými klasty a prachem.

A tím protéká řeka a neustále mění koryto, takže je nemožné se k sopce přiblížit jinak než pěšky nebo jeepem. Jízda byla paráda s trochou dobrodružství, druhý jeep naší výpravy totiž zapadl v řece a musel být zachráněn jiným, poněkud více terénním vozem. Akce se zdařila a mohli jsme pokračovat až do bodu, kam se dá momentálně nejdál dojet. Prý je cesta někdy sjízdná až 1 km od vrcholu, nás ale čekal celý, sedmikilometrový trek. Věděli jsme, že nás čeká nějaké to brodění potoků, proto jsme si s Tomem ještě ráno přibalili pantofle. No, brodí se prakticky nonstop a tak jsme to nakonec celé šli v žabkách tam i zpět. Cesta je to velmi příjemná, stále po rovince nebo s minimálním stoupáním. Jde se kaňonem vymletým v sedimentech, stěny kolem jsou vysoké i padesát metrů a jsou úplně kolmé a hladké.

Filipínci po cestě odpočívají, my nikoli, spoustu skupin jsme předešli. Na závěrečných 20 minut se cesta zůží, kaňon zmizí a jde se pěšinkou/ potokem v lese (dá se i říct v džungli, ať to zní líp). Vylezli jsme přes okraj kráteru a můžeme sestoupit k jezeru. Poté, co se tam kdosi v roce 2013 utopil, zakázali tam koupání (Filipínci jsou ultra-safe). Tam kde došáhnem ale prý můžem, tak se hned hrneme po kotníky do vody. Stačí dva kroky od břehu a už dno prudce klesá, v kombinaci s mazlavým bahnem je to slušná pastička.

Po hodince zevlu a sváči děláme společné foto a dáváme se na sestup. Nahoru to šlo velmi lehce, dolů to jde úplně samo. Ač jsme vyráželi jako poslední, vracíme se spíš mezi prvními. Zpáteční jízda už se obešla bez dramatu a naše skupina si dává zasloužené pivo ve vesnickém shopu. Byl to moc krásný výlet a rozhodně stál za to ranní vstávání.
Více fotek na rajčeti