Hostel v Osace byl velmi lowcost (1600Y,
čistý futon a sdílená sprcha, kde odpoledne nikdo nebyl, co víc si přát).
Zkusila jsem všemožnými způsoby dát ségře vědět, že jsem v pořádku dojela,
osprchovala se a rychle vyrazila do večerního města. Nejprve jsem se dopravila
JR linkou na zastávku Osakajokoen k Osackému hradu a prokulhala celý park
napříč (nohy plné puchýřů protestovali, ale na skuhrání bude spousta času při
sezení v práci za dva dny). Mají tu velký pískový plácek, kde děcka hráli fotbal
a baseball, starší mládež posedávala mezi stromy a piknikovali, pár lidí si
bylo zaběhat. Byl krásný příjemný večer, 20 stupňů, vzduch voněl. To v Manile
fakt nezažiju a tak jsem se dostala do stavu absolutní spokojenosti.
Obešla
jsem hrad a došla na zastávku Tanimachi yonchome a s jedním přestupem se
dopravila na Nipponbashi, která je ve čtvrti Dotonbori, známé nákupní třídy
plné barevných reklam a dobrých restaurací.
Měla jsem tu přes TripAdvisor najitou sushi
restauraci s jezdícím pásem, ale přesvedčila jsem se (a o týden později na
Phuketu opět), že pokud nemám čas stát hodinu a půl ve frontě, nesmím vybírat restaurace
podle TripAdvisoru. Přede mnou stálo dvacet lidí a po deseti minutách se dovnitř
dostali dva. Protože jsem viděla pár metrů zpátky ještě jednu stejnou
restauraci, šla jsem to radši zkusit tam. Na místo tu čekalo jen osm lidí a
když se mě obsluha zeptala, jestli jsem sama, posadila mě hnedka. Na pásu tu
jezdilo spousta úhořů (ty já ráda) a vůbec všeho možného, výběr byl veliký.
Dlouho jsem se bavila pozorováním jezdících talířků a takových šest jsem jich
spořádala. Skvělou večeři mi pokazila akorát šílená paní, co si sedla vedle mě
a snažila se mě překonvertovat na křesťanství. Odpovídala jsem jí dost skoupě,
tak ji to naštěstí po pěti minutách přestalo bavit, dala mi letáček, že Buh je
super a vyřeší za mě moji budoucnost a za chvíli odešla.
Skvěle napapaná a dost unavená jsem se dobelhala
na metro a po dvou zastávkach jsem vylezla z podzemí dvacet metrů od dveří
hostelu. Ještě si trochu popovídat s Tomem na skypu a už jsem vytuhla.
Hostel jsem mela kousíček od Osacké Zoo. Já
mám Zoo mooc ráda. Jenže Osacká Zoo má v pondělky zavřeno. Tak jsem měla v
plánu najít nějakou kavárnu na snídani, projít si Tennoji park a vedle
sousedící Shinsekai (další z šílených barevných čtvrtí) a jet na letiště.
Otevřenou kavárnu jsem nenašla, koupila jsem si snídani v obchodě a došla k
hlavní bráně Zoo. Tam bylo samozřejmě mrtvo, jen lachtani se cachtali v bazénku
za plotem. Tak jsem se politovala a podél silnice došla k parku. Tam byl ale
druhý vchod do Zoo a pánové před ním stavěly tyčky na frontového šneka. Šla
jsem se jich zeptat, jestli mají dneska fakt otevřeno a pán že jo, že za deset
minut otvírají. Neuvěřitelné, děkuji ti, Zlatý týdne, kdy mají Japonci volno a
proto mají otevřené i všechny atrakce a památky. Nadšeně jsem si sedla pod
strom, snědla svoji snídani a přemýšlela, kolik času můzu v Zoo být a jestli mám
dojet na letiště pozdě. Zoo otevřela minutu před půl desátou, pokladní si
nejprve nastoupili před mříže, přivítali nás, uklonili se a pak už jsem mohla
vyrazit na sprint. Měla jsem dvacet minut a tak byl plán jasný- oběhnout koaly
a pandy červené, hrocha a afriku a rychle utíkat přes Shinsekai (kde stejně
bylo ještě všechno zavřené) na vlak.
 |
| Tohle bylo skvělý, tomu říkám obývák s velkoplošnou televizí! |
Na nádraží jsem doběhla dokonce s pětiminutovou
rezervou a tak jsem stihla vidět letištní speciál, který vypada jako rytíř
skřížený s ponorkou. Ten je ale drahý a proto jsem jela obyčejným expresem.
Check in do Manily měl otevřené jen tři přepážky a fronta byla odhadem tak na
hodinu. Zašla jsem si proto na poslední rychlé sushi s jezdícím pásem, které
jsem objevila při příletu cestou na záchod, a o půl hodiny později jsem se
postavila do řady. Bylo to dost peklo a k přepážce jsem se dostala dvacet minut
před odletem vlaku. Navíc slečna měla evidentně nějaký problém, ale odmítala ho
se mnou sdílet. Ptala se dvou dalších lidí, až po pěti minutách z ní vypadlo,
odkud jsem a že musím mít odletovou letenku z Filipín (to je taková specialitka
země zaslíbené, Filipínské. Musíte mít koupenou letenku pryč ze země a to do 30
dnů po odjezdu). Ukázala jsem jí vízum a pak i žlutou kartičku a konečně jsem
mohla vypadnout.
Místo plánovaných nákupů čokolády a korálku
do Pandory jsem proto prolítla kontrolama (naštěstí bez front), přejela vlakem
na terminál a rovnou zapadla do letadla. Nakonec jsme ještě deset minut čekali
na další cestující, takže jsem ty čokolády klidně mohla koupit.
Žádné komentáře:
Okomentovat