K Aralskému moři aneb cesta tam a zase zpátky díl 2.

Samarkand

Po odpočinku na hotelu vyrážíme v sedum večer k Registanu. Máme to pěšky dva kilometry a půl cesty vede přes parky. Samarkand je pěkné, čisté, upravené město a moc se nám tu líbí. Slunce už skoro zalezlo a pár minut po našem příchodu rozsvítí světla na Registanu (přesně o půl osmé). Zrovna se sem nahrnul autobus Italů, ale mně se neplánovaně daří zabrat nejlepší místo na vyhlídce- přesně v prostředku dveří protější medresy a tak je o moje místečko velký zájem od ostatních fotografů. Kocháme se aspoň dvacet minut a když nám začíná být zima, jdeme zpátky na hostel a spát.

Další den ráno už bereme památky pěkně popořadě. Z hostelu vycházíme v osum a nejblíž máme sochu Amira Timura, velkého vládce a dobyvatele, který svého času vládnul celé centrální Asii i s kusem Indie. O kousek dál je mauzoleum Gur Emira, kam přicházíme přesně na otvíračku. Uvnitř nás chytá i motlitba, tak poslušně sedíme s ostatními. Hrobka je zevnitř opravdu nádherně vyzdobená modrými a zlatými ornamenty.

Naproti Registanu jdeme do nějaké kavárny a objednáváme omelety a volská oka s párkem. Přejíme se k prasknutí, ale mysím si, že tahle snídaně bude mít částečný podíl na našich odpoledních potížích. Vstup do Registanu je pro cizince za 30 000 somů (75 korun), místní to mají za 2000 somů (5 korun). Projdeme si všechny tři medresy, ale je škoda, že z bývalých učeben jsou krámky na suvenýry. Při odchodu si všimnu oficiálně vypadající cedule, že za 20 000 somů můžeme vylézt na minaret. Vstup už tak oficiálně nevypadá, bodrý chlápek nás skásne o peníze, řekne nám, ať si dáváme pozor na nízké stropy, na minaret lezem po jednom a ať neslítneme dolů. Cesta nahoru je trochu bojovka, schody v minaretu jsou vysoké a prostor je široký tak 50 centimetrů. Poslední schod končí nízkou zídkou a odkrytou plechovou střechou na vršku minaretu. Už chápeme radu „lezte tam po jednom“, protože se není kde vyhnout. My to s vypětím a vcuclýma břichama zvládnem a když se pokochám i já, následuje rozklepaný sestup, po kterém nás oba chytne strašná svalovka do stehen. Ještě se chvíli zdržíme v druhém patře medresy a s třesoucíma se nohama opouštíme Registan, který se během naší hodinové návštěvy pěkně zaplnil a na lístky už se stojí dlouhá fronta. 

tolik místa je v minaretu

jestli byl minaret takhle křivý i před naším výstupem, nebo až po něm, to nevíme

Pokračujeme hlavní pěší třídou kolem sochy bývalého prezidenta a mezi novými obchody až k Bibi Khanym mešitě a mauzoleu. Mešita je krásná a obrovská, ale chtělí po nás další vstupné, tak dovnitř nejdeme (a přitom na internetu píšou, že je vstup zdarma). S mešitou sousedí bazaar, kde je doporučeno nakupovat suvenýry, protože ceny tu jsou o dost nižší než v obchodech a turistických místech. Tom si kupuje pistácie, rozinky a tričko. Začínám cítit, že mi není úplně dobře. Přes ulici za bazaarem je mauzoleum presidenta Islama Karimova, kde je narváno místními. Vedle v parku jsou velké altánky s lavečkami, tak se tam na půl hodiny vyvalíme. Když se náš altán zaplní uzbeckými ženami a ty se mi smějí, že se tam ležím na lavce, je na čase přesunout se o 800 metrů dál, do komplexu Shakhi-Zinda. Za vstup platíme 22 000/os, za focení chcou dalších 6000, ale to už jim neplatíme (já pak stejně fotím). Po výstupu strmých schodů (naše natažená stehna sténají) dojdeme do úzké uličky mezi jednotlivými mauzolei rodinných příslušníků starých vladařů. Po Registanu je to druhé nejhezčí místo v Samarkandu.

V plánu bylo pokračovat další tři kilometry dál až observatoři, ale je mi čím dál hůř a tak bereme taxika a vracíme se na hostel. Mám úpal, horečku se zimnicí, křeče v břiše a průjem a od tří odpoledne až do dalšího rána sténám v posteli. Tím se nám nechtěně zkrátila prohlídka Samarkandu, ale to důležité jsme viděli.

Ráno je mi líp, pro změnu začíná být špatně Tomovi. Cestu do Buchary si prodlužujeme o 100 kilometrů zajížďkou do města Shahrisabz, kde se narodil Amir Timur a mají tu velký park s mešitami, Amirovou sochou a zbytky jeho paláce, kterému se zřítila klenba brány. I tak je stále obrovský. Mě je špatně a zůstávám v autě, Tom si to tu prochází sám, ale po návratu do auta se u něho naplno rozjede teplota a bolest hlavy. Kupuju v obchodě nějaké ovoce a džus, protože to je to jediné, co do sebe momentálně natlačíme. Třista kilometrů do Buchary je protivných, Tomovi je blbě a silnice je děravá jak ústa staré ženy. Navíc nám začal téct jeden kanystr a tak ho radši najelejeme celý do nádrže auta.

V Buchaře jen zaparkujeme, ubytujeme se na hotelu a Tom jde spát.

Buchara

Zatímco Tom odpočívá, já se cítím dobře a vyrážím do ulic. Buchara mě nadchla. Je poznat, že budovy jsou nově opravené, ale vše zachovali ve starém stylu a centrum je prostě malebné. Z hlavních širokých ulic obeskládaných stánky s lokálními výrobky (stovky druhů šátků, porcelán, oděvy, šperky a slavné koberce) můžete odbočit do starých úzkých uliček mezi domky a zatoulat se do neturistických mešitek a medres. Dávám si lehkou večeři v restauraci Old Bukhara (polívku a salát) a spokojeně se vracím do hotelu, který máme v boční uličce 50 metrů od hlavního náměstí.

Poučení ze Samarkandu vyrážíme po snídani na prohlídku města s tím, že před dvanáctou se vrátíme a největší vedro přežijeme ve stínu hotelového pokoje. Taky si kupuju hedvábný šátek (co jiného si také z hedvábné stezky přivézt), který sice neumím na hlavě nosit a určitě vypadám jak ťula, ale stejně si ho na přímém slunci dávám přes vlasy. Přes budovy tržišť, které se teprve pomalu probouzejí, projdeme k medresám Mirzo Ulugbek a Abdul Aziz Khan a pak k nejznáměšímu místu Buchary, náměstí s minaretem Khalyan.

Odtud pak mimo centrum na pevnost The Ark (chtějí vstupné a příště bych tam asi nešla, vnitřek nebyl nijak ohromující a výhled se také moc nekoná). Přes ulici je mešita Bolo-Khauz s jezírkem a malým minaretem. Tady se mi moc líbilo. A ještě dál na západ kolem muzeí až k mauzoleu Samadina. Vedle něho je typický kolotočový park, kam míří třídy dětí. My se přes park vracíme k cetru města a abysme nešli stejnou cestou, bereme to bočními uličkami. V mapě vidím, že ve dvoře komplexu Khuzda Zhainnidina má být vodní nádrž, tak jsme tam vlezli. Nádrž byla vyschlá, ale milý pán nám otevřel hlavní místnost (mauzoleum? mešitu?), kde se ještě zachovala výzdoba stará 600 let. Pán, když zjistil, že jsme z Česka, tak se rozzářil, že před deseti lety pracoval v Praze. Při odchodu jsme mu hodili desetitisícovku do kasičky na opravy.

Ve čtyři odpoledne jdeme na jídlo opět do Old Bukhary, ale tentokrát tu nejsem nadšená. Mám přemaštěný plov a Tom kebab s přemaštěnými hranolkami, po kterých se nám oběma udělá zase špatně. Na východ od centra se jdeme podívat na mešitu Chor Minor, která má čtyři věžičky z modrými kopulemi, jsou tu jen tři další turisti a naproti mešitě je veliký stánek s ruskými uniformami, tisíci odznáčky a starými fotkami. Až se setmí, vyrážíme do města naposledy a dojdeme na náměstí s minaretem. Je příjemně chladno a ulice vylidněné.

 

Buchara-Chiva

Od rána je mi zase špatně a Tomovi také. Sedáme ale do auta a jedeme 450 km do Chivy. Prvních 80 kilometrů je silnice v designu „Ementál“ a cesta se dá popsat jedním slovem- PEKLO. To už jsme se konečně prokousali z obdělávaných lánů do pouště Kyzilkum. Zde uprostřed ničeho začíná 250 kilometrů nové dálnice a cesta hezky ubíhá, i když se výhledy po pár desítkách minut okoukají. Taky tu hrozně fučí, což nám zvyšuje spotřebu benzinu. Ze začátku to vypadalo, že do Chivy na knop dojedem, ale po dvou hodinách na dálnici už bylo jasné, že nedojedem. 70 kilometrů před Chivou je opět tankodrom a začínají vesnice, benzin ale nikde nevedou a když už, tak jen 80ku. Na otázku kde sehnat 91ku se nám smějí, že v Taškentu. Lijeme do auta sedum litrů z kanistru a ze zoufalství bereme i deset litrů 80ky. Klesáme na mysli. A v tom při vjezdu do Chivy zjeví se zbrusu nová benzinka společnosti UzbekNefteGas, kde 91ka teče proudem!

Ubytování v Chivě máme hned u jižní brány a můžeme parkovat za hradbami na ulici vedle hotýlku. 

mezi Urgenchí a Chivou jezdí české trolejbusy

Chiva

Po dvouhodinovém odpočinku se jdeme projít po městě. Staré město v hradbách má 500 metrů na šířku a kilometr na délku a všechny domečky a památky v něm jsou opravené, udržované a ve starém stylu. I nové hotely mají ohozené omítkou z hlíny a slámy a vypadá to moc hezky. Jdeme na jídlo, ale mě dobíhají střevní problémy, tak si to moc neužiju. jen se koukmene na nejznámější buclatý minaret a jdeme zpátky na hotel.

Druhý den ráno je mi stále špatně, ale u snídaně potkáváme úžasnou paní z Anglie, které je určitě dost přes 80 let a procestovala v důchodu celý svět. S  vděkem od ní přijímám Imodium a tím mé zdravotní problémy naštěstí končí.

Dopoledne procházíme celé historické město. je nám řečeno, že jestli chceme do budov, musíme si koupit společnou vstupenku na všechny muzea. Ta se prodává v západní bráně a stojí 100 000 somů na osobu. Je to hodně, ale zase tu není co jiného dělat. Prošli jsme tedy pár muzeí, které byly všechny dost hrozné- v jednom měli výstavky tradičních oblečení a nádobí, všechno z 20. století, ve druhém polorozpadlé vycpané ptáky a savce a ve třetím něco jako „co jsme našli na půdě po pradědečkovi“. Za lístek opravdu stojí jen dvě místa- Friday Mosqe, ve které je zastřešené nádvoří s dřevěnými sloupy a Dvorec Tash Khauli, který je plný krásných ornamentových kachlí. Na minaret a na vyhlídku na nejvyšším bodě opevnění stejně musíte platit další vstupné. Po hradbách ale vede cesta, na kterou se vstupné zatím nevybírá a pohled na střechy domečků a vyčuhující cibule medres je dostatečně pěkný. Stejně tak výhled ze střechy Café Terrasa. Mají tu moc dobré sendviče, což je příjemná změna po mastné nabídce všech Uzbeckých restaurací, a spoustu jiných lehčích jídel. Večer se střecha zaplnila do posledního místa a obsluha začala kolabovat, my už měli naštěstí dojezeno, tak jsme se chvíli bavili chaosem a spokojeně odešli.

 

Pevnosti Ayaz Kala

Sto kilometrů severně od Chivy se v poušti Kyzylkum nachází staré hliněné pevnosti. Jezdí se k nim jako jednodenní výlet z Chivy, my je máme jako zajížďku při cestě dál na západ do Nukusu. Nejprve jdeme na menší z pevností, kdy cestou rozháníme stáda svišťů a na kopci jsme sami. Pod pevností jsou i zbytky základů vesnice. Na velké pevnosti  už pár turistů je. Písek pouště se hemží ještěrkami a agamkami a v dálce vidíme skupinu velbloudů. Zatímco si procházíme pevnost, čtyři velbloudi se přiloudají k našemu autu. U pevností je i jurtový tábor, musí to být správná romantika zde nocovat. Přijel autobus italských turistů, tak radši odjíždíme.

Nukus

V tomto městě NIC není. Kromě pěkného velkého obchodu s nejlepším tvarohem a nejlepšíma jahodama za 40 korun/kilo. Tvarohy jsme za dva dny snědli tři krabičky a jahod skoro dvě kila.

Muynak

Nejvýchodnější bod naší cesty. Před čtyřiceti lety to bylo bohaté, dobře prosperující rybářské městečno na břehu Aralského moře. Dnes je moře sto kilometrů vzdálené. Čekali jsme, že pojedeme aspoň hodinu pouští, ale silnice vede v blízkosti řeky Amudaryi a tak se v poušti nacházíme jen asi 40 kilometrů před Muynakem. A při příjezdu do města jedeme kolem rozsáhlých mokřad a sladkých jezer plných rákosí a brodivých ptáků. Je to přesný opak krajiny kterou jsme tu s Tomem čekali. Zato na druhé straně města už je vše tak, jak se dá předopokládat. Duny žlutého písku porostlé křovím a pár starých rezavých rybářských lodí, které zůstali ponechány na bývalém břehu moře, aby připomínaly ekologickou katastrofu způsobenou lidským zásahem. Kvůli velkému množství zavlažovacích kanálů odvedených z Amudaryi začalo Aralské moře v 70. letech vysychat. Ve zbylé vodě se zvyšovalo množství soli až všechny ryby vymřely a vítr odnáší sůl a písek z vyschlého dna a hubí vegetaci v širokém okolí. Povídá se, že Kazachstán se snaží o nápravu a záchranu Aralského jezera, Uzbekistán prý situaci nijak neřeší. Ale kdo ví, kde je pravda.

Zpáteční cestu zvládneme za tři dny s přenocováním v Buchaře a v kazašském Tarazu. Krizová byla cesta do Buchary, kdy jsme u Chivy nemohli sehnat benzin, dokonce jsme zi zajeli 50 kilometrů k UzbekNefteGas pumpě, která nás před čtyřmi dny zachránila a teď už byla zavřená. Nabrali jsme tedy benzin 80ku, ale ta nám na konci pouštní dálnice taky došla a my se klepali strachy, jestli do Buchary dojedem. 

Hranice tentokrát pro Toma docela rychlovka, jen zanechal úplatek ve formě neotevřené flašky vody. Na mě si zas lehlo několik uzbeckých žen, ale už mě to nezaskočilo.

Za zmínku ještě stojí uzbecká policie, která je ze všech okolních zemí nejpříjemnější, mnohdy je dokonce z jen kartonu. Jednou nás zastavili za rychlou jízdu, ale vyvázli jsme bez pokuty.