Filipínci mají rádi volno a slaví úplně všechno. I čínský nový rok. Ten
vyšel na čtvrtek a tak si stačilo vzít jeden den dovolené a měli jsme čtyři dny
volna. Otázku jak je využít a kam se jet podívat zodpověděla moje touha vidět
pořádnou sopku. Na to jsou Filipíny skvělá destinace, aktivních sopek tu mají
dost. Na obálce nejprofláklejšího průvodce Lonely Planet je jedna
nádherná, tak proč se nejet podívat zrovna na ni. Jmenuje se Mt. Mayon, hned
pod ní je město Legazpi, kam létá několikrát denně přímý let z Manily a o
50 kilometrů dál je městečko Donsol, kde si můžete v moři zaplavat se
žralokem obrovským (whale shark).
Letěli jsme v osum ráno s Cebu a měli zpoždění ani ne půl
hodinky, což je u této aerolinky věc nevídaná. Tom měl zrovna z fotbalu rozedřené
koleno, tak jsme si za pár peso připlatili sedadla u nouzových východů, což byl
skvělý tah, protože tolik prostoru na nohy jinde v letadle nedostanete. Už
ze vzduchu jsme viděli špičky dvou sopek (před Mayonem je ještě jedna menší) a
při výstupu jsme uviděli Mayon v celé své kráse, zrovna nebyly žádné mraky.
Měli jsme ale naplánováno přejet rovnou do Donsolu a sopkou se kochat až o
víkendu. Na letišti se vás snaží nacpat do taxíku, který vás do Donsolu doveze
za “pouhých“ 1500 peso, my ale vzali tricykl za 50, nechali se odvézt na bus terminal
a skočili do vanu Legazpi-Donsol za 75 peso na osobu. Van byl zrovna úplně
prázdný a zde se jízdní řády nevedou, prostě se odjíždí pouze tehdy, když je
dopravní prostředek plně obsazen a hned se přistavý van nový. Vypadalo to tedy,
že tu strávíme dost času. Ale za pár minut přisel Evropan s dvěma asiatkama
a že potřebují stihnout loď z přístavu, tak jestli se s nima nesložíme
a nezaplatíme si van celý. Po domluvě jsme jim dali 300 peso, oni doplatili
zbylých 1000 a jelo se. Takovou luxusní soukromou dopravu jsme měli, vůbec se
to nedalo srovnávat s přepravou po Palawanu. Bicolský venkov se nám moc
líbil, není tumoc aut, je tu docela čisto, všude samá rýžová pole, malé
vesničky a les. Cesta rychle utekla, v Donsolu nás řidič vyhodil u
shromaždiště tricyklů a za dalších 50 peso jsme se dostali do resortu Amor Farm
Resort. Ubytování a turistické centrum je tu za městem, z jedné strany silnice
resorty a moře, z druhé rýžová pole, dokonce tu mají i chodníky! Prostě
krása.
 |
| tak takhle roste rýže |
Posadili nás do restaurace a běhěm čekání na pokoj jsme si dali oběd a já
mangový shake. Tom si šel dát šlofíka, já se courala po okolí a po pláži. Již
tradičně filipínsky je tu moře prvních 500 metrů mělké, váleli se tu chcíplí
krabové a ve vodě jsem viděla čtyři medůzy, tak to na koupání moc nebylo. Nakonec
jsem se k odpolednímu odpočinku přidala i já a chrápala jsem asi do čtyř.
Měla jsem strašnou chuť na ovoce, tak jsme chytli tricykl a řekli řidičovi, ať
nás zaveze na trh. Bylo to jen kousek od místa, kde nás vyhazoval řidič vanu,
jedna ulička plná stánků s masem, rybama, rýží i ovocem. Koupili jsme
manga a banány a courali se po městě. Došli jsme až k moři, kde byla
rybářská vesnička a dýchala tu chudoba a smrádek. Byl čas na návrat do resortu.
Mango jsem si nechala v restauraci oloupat, banány jsme zvládli sami a šli
jsme chrnět.
 |
| Amor Farm resort |
 |
| rybí trh |
 |
| ryby kulaté, ryby placaté.. |
|
 |
| okrajové části Donsolu |
 |
| je libo ostříhat? či namasírovat skalp? |
V pátek ráno jsme po snídani sbalili potapěčské brýle a opalovák a že
jako zkusíme ty žraloky. Plavbu si můžete koupit pouze v turistickém centu,
stojí to 850 peso na jednoho a že uvidíte žraloka zaručeno samozřejmě není. Bylo
škaredě, ne zrovna teplo a chcalo, ale stejně jsme to zkusili. Za deset minut
nám sehnali čtyři další lidi do loďky, tak jsme si půjčili ještě jedny brýle a
ploutve a mohli jsme na moře. Jeli s námi dva číňáci a pár z Dánska.
Dali jsme se do řeči, prý už jsou půl roku na cestě kolem světa a Filipíny v plánu
neměli, tak jsme jim dali pár typů. Po hodině křižování vody se najednou
všechny lodě velikou rychlostí rozjely ke stejnému místu. Někdo uviděl žraloka!
U cíle nás náš gájd pozhazoval do vody, tak jsme se přidali k chumlu dvaceti
lidí a v tmavé vodě plné planktonu jsme hledali tu velkou rybu. Nejdřív
jsem viděla prd, ale pak mě guide čapl za ruku, stáhl pod vodu a ukázal, kde
mám hledat. A fakt tam byl! Přímo pode mnou, obrovská puntikatá zada. Kochala jsem
se na několik nádechů (šnorch nevedu) a pořád byl žralok pode mnou, takže musel
být fakt obrovský (nesvítilo slunko, tak nebyl dobře viděl a krom zad jsem
zbytek žraloka neviděla. Pak už se přeze mě přehnala tlupa lidí a žralok byl v čudu. Nevadí,
viděla jsem ho, Tomáš taky, takže mise splněna. Vyhrabali jsme se zpět na loď a
další hodinu bloudili podél pobřeží, ale dalšího jsme nenašli. Po dvou hodinách
na lodi jsme se s ostatníma domluvili, že to ukončíme, pršelo a byla fakt
zima. Koupila jsem si žraločí magnetky, vrátili jsme se na resort, dali si oběd a
zase vytuhli. Odpoledne jsme šli asi na hodinku na procházku, protože v okolí
není krom žraloků nic zajímavého. Teda, ještě jednou atrakcí je Donsol slavný-
světluškami. Večer se jede lodí po řece a kocháte se světluškami. Prý tu svítí
celý rok. Tak jsme si zamluvili loďku na osmou večer a při čekání jsme si dali
večeři. Tom chtěl zkusit slavný Bicol Expres, lokální specialitu, vepřové maso
s chilipapričkami. Měl trochu obavy, ale nakonec zas tak strašně pálivé
nebylo. V šest večer začalo opět pršet. V sedum stále pršelo. Po
dlouhých úvahách, jestli světlušky svítí i za deště, jsme se radši šli zeptat
hošana z obsluhy (všechen personál resortu byl čtyřprocentní) a ten nám potvrdil, že fakt za deště nesvítí. Dal nám za pravdu, že
teda nemá cenu na řeku jezdit, plavbu jsme zrušili a šli do pelechu.
Další den jsme se z rána přesunuli zpět do Legazpi, ale o tom až
příště.
 |
| hajzl uřvanej |
 |
| na procházce |
