Šnorchlování v Puerto Galeře

Protože jsme zaspali levné letenky, museli jsme na květnový prodloužený víkend vymyslet nějakou alternativu, v Manile přece hnít nebudem, žejo. A aby to bylo co nejjednodušší, zvolili jsme Puero Galeru, která je asi hodinu a půl cesty lodí z Batangas. Když jsme objednávali ubytování, na celé Agodě bylo už pouze šest hotelů a mělo nás napadnout, že to je předzvěst něčeho nekalého. Oni se totiž všichni filipínci v Manile zvedli, a jeli na dovolenou taky. Což znamenalo pěknou zácpu a totálně narvané přístaviště. Naštěstní si nás odchytl nějaký naháněč a za platek 20 peso nám předběhl všechny fronty, takže jsme v deset mohli odplout směr Mindoro. Připluli jsme do městečka Sabang, sedli na jeepney a dojeli do rezortu. Ze zoufalé nabídky ubytování jsem vybrala filipínský rezort v osamělé zátoce, což se nakonec ukázalo jako nejlepší tah. I když tam byla banda uřvaných filipínců, pořád tam byl pěkný klid.

Cachtala jsem se ve vodě zatímco Tom spal a když jsem ho probudila,dali jsme si oběd (Tom těstoviny a já sizling s výbornými squidy) a šli jsme se podívat na konec zátoky k mysu, kde by měl být i nějaký podvodní život. Byla to pěkná procházka a opravdu tam bylo pár korálů, modrých hvězdic, rybek a ježků.

 

Večer jsme došli pěšky do Puerto Galery a vzali tricykl na White Beach. Tam se mezitím přesunula celá Manila a bylo tam brutálně narváno. Byli jsme zklamaní, že tady evidentně večerní happy hour na drinky nefrčí, tady vlastně vůbec drinky nefrčí, všude nás posílali pryč, že koktejly nemají. Úplně na konci pláže jsou dvě italské restaurace, tak jsme do jedné zapadli. Tady měli mohito a dokonce za pěknou cenu, tak jsme si dali a Tom si dal ještě pizzu (nutno říct výbornou). Nazpět do naší zátoky se nám podařilo chytit levného tricykla a těšili jsme se na klid a jak se hezky vyspíme. Omyl- filipínci vytáhly kytaru a comba a dali se do falešného békání. Byla to hrůza a o půl jedenácté to Tom nevydržel a šel je seřvat. Pak už bylo ticho a my se mohli vyspat

Na snídani nás zase naštvali, to si sednete do restaurace a oni vás deset minut ignorují. No nakonec jsme se najedli a já chtěla jet na šnorchlování, protože Puerto Galera má krásné korálové útesy. V devět jsme jeli do Sabangu, prošli se po nábřeží a hned jsme chytli borce, se kterým jsme docela bezbolestně uhádali cenu na 1200 peso (nornálně to stojí cca 2500).Nalodili jsme se na pidiloďku a dojeli do zátoky. Bylo tam spousta turistů, ale on nás vzal o kus dál, kde jsme byli úplně sami. Jmenuje se to tu Coral Garden a je to vážně nádhera! Plno korálů, ježků, hvězdic, hejna rybiček. Rochnili jsme se pořádně dlouho a až jsme byli úplně uplavaní, doplavali jsme k plážičce, kde nás náš chlápek čekal. Ještě nás vzal na Velké Škeble, které jsou o kus dál, ve velké hloubce. Tam už bylo spousta lodí a pořád se nás snažil někdo přejet. Nejdřív jsme škeble nemohli najít, ale ujala se nás jiná loďka s jedním turistíkem a podařilo se nám několik škeblí vidět.

Největší challenge byl dostat se zpět na lodičku, ale stylem „chcíplý vorvaň skáče na palubu“ se mi to zadařilo. Pěkně jsme si v Coral Garden spálili záda (a to jsem se vážně mazala). V restauraci na nábřeží jsme si dali jídlo (obrovitánský talíř Chicken Tikka Masaly a stejně velké kuře s citronovou omáčkou) a přežraní jsme se jeepnem vrátili do rezortu. Odpoledne jsme si četli na pláži. Večer, zrovna když jsme se procházeli, se blížila bouřka a v celém okolí vypadla elektřina. Po několikátém pokusu se ji podařilo oživit, naštěstí se hudební večer již nekonal.

V něděli už jsme se jen váleli, četli si a v poledne jsme se zvedli, dojeli do Sabangu, dali si oběd a ve dvě skočili na lodičku a jeli domů. Cestou na Batangas jsme viděli skákat čtyři delfíny.

Vietnam II

Konečně došlo i na vlak. Lístky jsme si koupili už v Saigonu, takže jsme měli postýlky jisté. Vlak měl 20 minut zpoždění, ale na to jsme z českých drah zvyklí. Průvodčí nám ve dveřích vagonu zkontrolovala lístky, vyhnala z našicch postelí drzé domorodce, kteří se tam uhnízdili, naklepala nám polštář a odešla. Nebyl to žádný luxus, trochu to tam i smrdělo, ale povlečení vypadalo čistě a spalo se dobře. V sedum ráno všichni lokálci otevřeli dveře vagónů a minimalizovali tak soukromí na nulu. Záchod byl turecký a kupodivu nesmrděl. Někdo s sebou vezl i psa který celou cestu vytrvale kňučel a já stále přemýšlím, kam chodil čurat. 14 hodin utelko docela pohodově a o půl čtvrté odpoledne jsme dorazili do Hanoie.

 

Hotel jsme měli hned v centru, tak jsme vyrazili na jídlo a protože jsem chtěla konečně zažít ten srávný street food, usadili jsme se na ulici na pidi židličky a dali si pho bo a smaženou žábu. Žába byla moc dobrá, pho taktéž. Na trip advisoru jsem se dočetla, že nemáme vynechat Water Puppet divadlo. Lístky ještě měli a stálo to za to.

Druhý den ráno jsme měli objednanou plavbu po Halong Bay. Na bookingu nemají aktualizované informace a ani nám neodpovídali na mejly, tak jsme zmatkovali a pobíhali po Hanoi, když nás nikdo nevyzvedl, vrátili jsme se naštvaní na hotel, kde to ihned domluvili a do pěti minut jsme byli v buse. Takže odjezd trochu stresující, ale co by to bylo za dovolenou bez vzrůša. 

Halong Bay

Cca tři hodinky jedete z Hanoie busem do přístavu v Halong Bay, a tam už vás malou loďkou naloží na velkou výletní spací loď. Na začátek nutno podotknout, že všechny plavby mají stejné trasy a lodí jsou tu stovky. Pokud byste chtěli jet jinam, než stádo turistů, asi by to chtělo poptat se samostatně v Ha Long. My jsme ale na to neměli dostatek času, tak jsme se s obavami zastádovali. První odpoledne byla na programu Amazing Cave, která má tři dómy. Ten třetí je opravdu obrovský. Průvodci se snaží spetřit prohlídku vtipnými historkami, ale jeskyně je úchvatná hlavě sama o sobě. Pak jsme měli hodinu kajakování. Na loďky jsme museli chvíli čekat a vydali jsme se objevovat zákoutí nekonečných ostrůvků. Propluli jsme tunelem ve skále do klidné laguny, což byl jeden z nejhezčích zážitků v Ha Long Bay.

Večer na lodi jsem zkoušela chvíli chytat squidy, ale ty potvory mou návnadu jen oždibly a pak hned uplavali. Noc na palubě byla pohodlná a hezky se nám spalo.

Druhý den po snídani jsme měli prohlídku na perlové farmě a pak nás vyhnali z kajut a začalo rozřezování. Část lidí jela zpět do přístavu a zbytek pokračoval menší loďkou do Bai Tu Long Bay, kte měli druhou noc na ostrůvku v bongalovech. My patřili k druhé části a hodinovou plavbu do rezortu jsme si náležitě užili. Dokonce i tenhle den svítilo sluníčko, což tu nebývá moc často (opar ba i mlha jsou běžné). Resort byl náááádherný, dostali jsme nejlepší bungalov s vyhlídkou na oceán, váleli se na pláži, kajakovali kolem celého ostrova a krásně se zrelaxovali. Za tehle den výlet na Halong Bay rozhodně stál.

Třetí den byl už jen návrat na velkou loď, zpět do přístaviště a busem do Hanoie.

 

Hanoi

Našli jsme si, že v Hanoi jsou také pobočky české restaurace a ani chvíli jsme neváhali a skočili na taxík. Dali jse si luxusní smažák a točenou Plzeň a kdomu poslouchali vypalováky jako Pes jitrničku sežral. Byl to krásný večer. Ještě jsme se prošli k jezeru Ho Tai a jeli spát.

Poslední den dovolené jsme strávili bloumáním po Hanoi. U jezera Ho Hoan Kiem jsme se koukli na ostrůvek s chrámem, dali si ananas chytli taxika k Ho Chi Minhovu mauzoleu. Už po cestě se nám zdálo, že má poťapaný taxametr a taky že jo, když si na konci řekl o 180 tisíc. Začli jsme se tedy ostře hádat, skončilo to výhružkama policií, focením spz-ky a nadávkami. Hodili jsme po něm dvacku a zmizeli. Tento incident nás dost rozladil a opět potvrdil, že taxikáři jsou svině zlodějský. Před mauzoleem se zrovna mělimi stráže, je to ošklivá krabice uprostřed betonového náměstí a v odpoledne už mívají zavřeno. O kus dál by měli být ruiny paláce, ale nepodařilo se nám je najít, tak jsme se vrátili zpět a pokračovali do botanické zahrady. Tam jsme se usadili na lavičku a hned se u nás zjevila nějaká slečna. Pozdravila a postávala vedle lavičky. Když už to začínalo být nepříjemné, řekla, že se učí angličtinu a že by se ráda zlepšovala. Tom na ty konverzace moc není, tak jsem se do toho dala já a chvíli jsme si povídali. Holka byla nadšená a poradila nám, že tu mají i Zoo a můžeme se tam podívat. Což jsme taky po pobědě udělali (měla jsem svou oblíbenou fried rice, ale tentokrát v ní bylo zamíchané želé, což mi vůbec nechutnalo). Do Zoo je vstup za pusu a jsou tu mraky školních výletů. Leží na ostrůvku v jezeře a proto jsme neváhali a půjčili si na půl hodiny šlapací labuď. Zpátky v centru jsme si dali večeři, vyzvedli věci z hotelu, jeli na letiště a nočním letem s Cebu zpět do Manily. Cebu opět nezklamalo a nechalo nás ve čtyři ráno hodinu stát na letištní ploše, protože neměli volný gate. Tímto nás opět dožrali a stávají se nejpříšernější aerolinkou.