Stopařův průvodce po Palawanu díl 2.

Na sobotu jsme si objednali Tour B. Tentokrát nás tricyklem vezou do El Nida. Nejdřív postáváme u budky (“cestovní kanceláře“), poté na pláži a pak jsme opět přemístěni o kus dál, vždy s hloučky dalších lidí co čekají na svůj výlet. Potkáváme mého šéfa, který jel také na Palawan a vyráží na Tour C. 

Konečně nás volají na naši loďku, tahle je menší, starší a má mnohem hlučnější motor (řve tak až mě bolí uši). První zastávka je na nádherné plážičce s jemným bílým pískem a velikou skálou (jméno nevím). Chtěla jsem si zaplavat, ale jsou tu větší vlny, tak to po chvíli vzdávám.

Pokračujeme k Pinaglubagan Islandu, kde se jde šnorchlovat. Máme jen jedny brýle, tak si je bere Tom a jde prozkoumávat korály. Já hupsám do vody, ale ihned z ní zas vyhupsávám, bo tu jsou zas ty svině žahavý. Ostatním to nevadí a patnáct minut šnorchlují. 

A už připlouváme ke Snake Islandu, na který jsem se strašně těšila. Je to hřbet z písku mezi dvěma ostrůvky, který při odlivu vylízá až na hladinu.Když se k němu blížíte, vypadá to, jako by lidi chodili po vodě. Taky si ho procházíme celý a na druhém ostrově je mangrovový les až do moře, tak se do něj jdeme podívat. Vrátili jsme se zpět na první ostrov (člověk je z toho chození po kolena ve vodě pěkně utahaný!) a vyšli se podívat nahoru na kopec, kde je vyhlídka na celý Snake Island. Mezitím posádka naší lodi připravila oběd, přinesla na pláž stolek a seběhli se toulaví psi i opice, tak můžeme začít jíst. Tentokrát bylo jídlo lepší než včera, ale já začínám mít úpal/úžeh, tak jsem toho moc nesnědla. 

Jedeme se podívat na Cadugnon Cave, do které se jde přes pláž a pak se musíte prosoukat otvorem metr nad zemí, který je velký asi 1,2x1 metr. Je to trochu tetris, ale dá sa. Čekala jsem malou nudnou jeskyňku, ale houbyles, prostor je to veliký a hlavně vysoký a dírama ve skále sem prosvítá slunce. Jeskyně se mi moc líbila, je tam i nějaká krápníková výzdoba (prasečí ouška) a nejúžasnější bylo vidět, jak se skálou prodírají kořeny stromů rostoucích nahoře. Vedle jeskyně na pláži je posezení ale neměli tam buko, tak jsme jen hodili pár kamínků po opicích na stromech a pokračovali v hoppingování. 

 

Propluli jsme kolem krásné Catedral Cave, bohužel jsme ale u ní nezastavovali a pokračovaji jsme k mému nejoblíbenějšímu ostrovu v El Nidu- Pangalusian Island. Tento ostrov je nejvyšší ze všech a je vidět skoro odkudkoli. Z jedné strany má krásnou pláž, jak pískovou, tak i travnatou s palmama. Tady jsme plavali a šnorchlovali, je tu obrovské množství korálů a ryb a nebyly tu žádné sviňuchy medůzy. A to bylo z dnešního výletu všechno. Dovezli nás do El Nida, chytili jsme tricykl a jeli na hotel.

Chtěli jsme si zabookovat na další den cestu do Sabangu, ale ani v hotelu, ani na autobusovém nádraží žádnou takovou cestu nenabízeli (“vyhodíme vás jen na Sabang junction, tam si můžete zkusit něco chytnout“). My ale v El Nidu viděli, že cestu do Sabangu někdo nabízí, a tak jsme se vrátili do města a hledali. Tuhle trasu jezdí jen společnost Lexus, za docela drahý peníz- 900 peso na jednoho a ještě k tomu jede poslední možný spoj v jedenáct dopoledne. Neměli jsme ale jinou možnost, tak jsme to vzali. Na jídlo jsme šli zase do vedlejšího resortu a dali si calamari a kuřecí buritos a koukali se spolu na nejkrásnější západ slunce, jaký jsem kdy viděla (a samozřejmě jsem neměla u sebe ani jeden foťák).

V nedělním dopoledním plánu bylo půjčit si na dvě hodiny kajak a objezdit okolní pláže. Jediný problém byl silný vítr a tím i větší vlny. Dobojovali jsme to jen na 500 metrů vzdálenou, trochu bahnitou, ale opuštěnou pláž. Prošli jsme se po ní tam a zpět, zhodnotili, že to nemá cenu a v protivětru dopádlovali zpátky. Měli jsme ještě hodinu čas, tak jsem zavelela, že půjdme k sousedům na časný oběd. Nabídli nám jen snídaně, tak jsme si obědnali a posadili se. Po třiceti minutách čekání se Tom zvedl a šel vystěhovat a check-outovat pokoj. Vrátil se a jídlo stále ještě nebylo hotové (byly jsme v restauraci úplně sami..). Po čtyřiceti minutách vítězoslavně přinesli dva tousty se slaninou a mou ovocnou palačinku- spálenou na uhlí. To už jsem nevydržela a odnesla jim to do kuchyně, že si ze mě asi dělají standu. Snědli jsme tousty a naštvaně odešli čekat na odvoz. V cestovce nám slíbili, že nás vyzvednou u hotelu, tak jsme v jedenáct nervózně přešlapovali u silnice, že kdyby nám zapomněli zastavit, budem skákat pod kola. Po deseti minutách se nás slečna z recepce přišla zeptat, jestli chytáme tricykl, tak jsme jí řekli, jak se věci mají a ona nám zavolala na cestovku, kde jí potvrdili, že se pro nás opravdu staví. To nás uklidnilo a šli jsme tedy čekat na pláž. V 11.40 se dodávka objevila (už jsem psala, že na filipínách se na nějakej čas nehraje a věčně se na něco čeká?). Hopsli jsme dovnitř a mohli jet. Dodávka vypadala o dost lépe než ta, kterou jsme jeli sem, měla ale tak odešlý tlumiče, že jsem v zadní řadě skákala půl metru vysoko u každého hrbolku na cestě. V Roxas jsme zastavili u jiné hospody, větší, s hezčím hajzlíkem a lepším výběrem jídel, tak jsem si dala nudle za 50 peso a banánový muffin za 5.

I tato společnost nás podle očekávání vyhodila na Sabang junction, a čekali jsme tu na dodávku z Puetro Princesa. Jeden spolucestující nepochopil, že mi tu vystupujeme a myslel si, že je to další pauzička, a tak vyskočil z dodávky s náma jen s knížkou a šel si něco koupit. Mezi tím řidič zabouchl dveře a odjel. To už dojela i naše druhá dodávka a nacpali nás do poslední řady k filipínce s děckem. Děcko na mě usilovně kašlalo a kopalo do mě, tak jsem vedle sebe vrazila batoh, abych ho odclonila. Borec se vrátil a koukal jako puk, že už tu nemá odvoz. Když jsme odjížděli, stál se slečnou z cestovky, která telefonovala, tak asi volala řidičovi, že by se měl vrátit :)

Van do Sabangu byl nejplnější, co jsme tu zažili. Bylo v něm narváno 14 dospělých, 2 děcka a řidič (ale aspoň tam nebyl kohout, jako v té první z Porto Princesy do El Nida). Cesta byla docela hrozná, naštěstí byla dlouhá jen 40 kilometrů. Do Sabangu jsme přijeli za soumraku a hladoví. Přošli jsme si přístaviště a zapadli do lokálního podniku na jídlo. Po tmě jsme vyrazili hledat rezort, o kterém jsme věděli akorát, že má být hned vlevo u silnice. Bylo to trochu napínavé, pouliční osvětlení tu nevedou, tma byla jak v ranci, komáři strašně žrali, ale hvězdičky svítili tak, jak to v civilizaci nikdy nezažijete. Po půl kilometru jsme se zeptali místních, jestli jdeme dobře, prý že jo, ale je to ještě dalších čtyřista metrů. To už jsme byli mezi rýžovými poli (v noci jsme netušili, co je okolo, to jsme zjistili až ráno) a v dálce svítilo několik světel. Sláva, to je náš rezort. Po nasvíceném chodníčku jsme vyhopsali na kopec a na recepci oznámili, že tu máme rezervaci. Kluk nám oznámil „NO“. Tak mu říkám „YES“. Zapadl do chýše a za chvíli vyšel s ještě mladším klukem s placatou zlatou kšiltovkou. Prý jestli máme standart room a ať jdeme za ním. Našel jeden uklizený pokoj a šoupl nás tam, s tím, že jeho tatínek tu dneska není, tak snad zítra. Pokoj byl hezkej a máme kde spat, tak je nám to šumák. Koupelnu jsme měli obrovskou a když se do ní Tom podíval, zeptal se mě, jestli už jsem někdy měla koupelnu bez střechy :D Nad umyvadlem a záchodem byla jen stříška, zbytek byl pod širým nebem.

 

takhle se vozí domů večeře

Celou noc cvrkaly cikády jak zběsilí a nejela elektrika, takže když jsem šla na záchod, málem jsem se přerazila. Ale zase tu od čtyž od rána nekokrhali kohouti (jako v El Nidu), což byla příjemá změna. Vzbudila jsem se dřív a šla obhlídnout náš resort. Byl to velký kemp uprostřed džungle, kde se bydlí v chatkách, my ale byli buržousti a vzali si normální pokoj. Zrovna vylízalo slunko nad kopec a bylo tam krásně.

Nechali jsme si věci na pokoji a vyrazili do přístavu na plavbu k podzemní řece. Permit už jsme měli vybavený a včera večer nám jeden námořník řekl, že když příjdem v osum, bude to pohodě. Přišli jsme 8.20 a v pohodě to nebylo. Všude spousta dodávek plných turistů a v kanceláři, kde se musí zaplatit enviromental fee 40 peso fronta jak kráva. Za přepážkou šest lidí, z toho pracoval pouze jeden, protože jen on je adekvátní k vybírání peněz. Sebrali nám permit a zařadili ho do štosu papírů. Tom zůstal stát ve frontě, já se zatím vydala hledat další neorganizované turisty, abysme si mohli koupit loď (780 peso) a mohli si cenu podělit. Podařilo se mi to velmi rychle, potíž byla v tom, že loď byla už zaplacená a pomalu se dostávala na řadu (dostanete přiřazené číslo lodi a tou musíte jet), zatímco naše taxy byly stále hluboko v hromadě. Takže loďka nám ujela a my měli prd. Po čtyřiceti minutách ve frontě nám konečně orazítkovali permit a mi sháněli loďku nanovo. Po spoustě ignorování nás přibrala průvodkyně desetičlené skupiny, že mají dvě místa v lodi. Zaplatili jsme 150 peso za jednoho mohli vyrazit.

 

ráno v resortu

neuvěřitelně zelená rýžová pole

fronta na zaplacení taxy a šest zaměstnanců kanceláře, z čehož pracuje pouze ten úplně vzadu

Foukal vítr a vlny byly pořádné, takže to parádně houpalo. Vyhodili nás na pískové pláži, prošli jsme džunglí k ústí Underground River a čekali na další loďku. Řeka není nijak osvětlená, každá loďka má vepředu své světlo, které ovládá turista. Macocha je hezká, ale Underground River je o třídu výš, neuvěřitelná nádhera. Ať už skály, krápníková výzdoba, tisíce netopýrů přímo nad hlavou nebo obrovské prostory katedrály, tohle nikde jinde na světě asi neuvidíte.

Jediný negativní bod na výletě je organizace a neustálé čekání. Na zpáteční loď jsme čekali aspoň dvacet minut, to samé pak na vylodění. Nastupovat a vystupovat se dá vždy jen z jedné loďky, proto ostatní musí čekat.

 

oranžová vestička, oranžová helmička a za mnou Underground River

katedrála

Došli jsme si do resortu pro věci, odešli bez jakéhokoli kontaktu s majiteli a vrátili se zpátky k přístavu, kde jsme se najedli a v jednu skočili do dodávky směr Puetro Princesa. Sice nás zase nacpali do zadní řady, ale byla to nejpohodlnější jízda, protože jsme měli řadu jen pro sebe.

V Puerto Princese jsme měli ještě několik hodin čas, tak jsme se šli podívat do Palawan muzea (nic moc ale na zabití času dobrý) a prošli jsme se ke katedrále a po Baywalk, což je promenáda u přístavu a pak už jen na letiště domů.

Díky pane Františku za krásnou dovolenou :)

Stopařův průvodce po Palawanu díl 1.

Na příjezd papeže jsme se všichni velmi těšili. A to proto, že kvůli němu bylo v Manile vyhlášeno volno a my tak mohli na pět dní někam odcestovat.Vybrali jsme Palawan, který je po Boracayi druhý nejznamější ostrov Filipín. Boracay je slavný plážemi a nekonečnými pařbami, Palawan svou pohádkově neskutečnou přírodou. Kdyby se Pán Prstenů odehrával na moři, natáčeli by ho tady.

Palawan je dlouhá nudle na jihozápadě Filipín. Zajimavá věc je, že k Filipínam geologicky vůbec nepatří, kdysi dávno totiž připlul odshora od euroasijské desky, zatímco Filipíny připluly odspodu. V polovině ostrova je největsí město Palawanu, Puerto Princesa, ve kterém je letište, ale bohužel nic zajímaveho k vidění. Turisticky nejdůležitější místa jsou severně od Puerto Princesy, a to 100 km vzdálený Sabang, u kterého se nachází Underground River, a 300 km vzdálené El Nido, což je záliv plný větších či menších zelených a skalnatých ostrůvků.

Přiletěli jsme ve čtvrtek po osmé do Puerto Princesy a rovnou vyrazili do City Colisea koupit permit na vstup do Underground River. Po cestě nám tricyclář stihl říct, že dneska je řeka kvůli silnému větru zavřená (k řece se musí dojet na lodičkách a když jsou příliš velké vlny, je to dost adrenalinové). Proto jsme rovnou koupili permit na pondělí. Pak jsme se nechali odvézt na autobusové nádraží, kde nás ihned odchytl nahaněč, že nás vanem odveze do El Nida za lidových 500 peso. Věc se má tak, že cestování po Palawanu není žádný med. Přes celý ostrov se táhne pouze jedna silnice a z dopravních prostředků máte na výběr pouze tricykl (což je na vzdálenosti delší než 10km jistá smrt), autobus (jezdí několikrát denně, kvalita busů je nejasná a je to dost pomalé) nebo van (hned z letiště za cca 600 nebo z auobusáku, od různých agentur nebo nadivoko od soukromníků). Vybrali jsme dodávku, protože cesta do El Nida v ní trvá 5 hodin, zatímco autobusem 7 hodin. Ukáazali nám zbrusu nový vůz a že za hodinu odjíždíme. Po dvaceti minutách nás vehnali do stoleté polorozpadlé dodávky plné lidí, posledních volných dvacet centimetrů zaplácli dalším Filipíncem a jelo se. Co jelo- přímo letělo. Náš řidič by s klidem mohl aspirovat na jezdce Formule 1. Nejen, že jel s rezavou kraxnou jako prase, ale nikde na filipínách se v dopravních prostředcích neuznávají bezpečnostní pásy. Buď jsou ustřižené, nebo zasukovné do sedačky tak, že je nevytáhnete. Po dobré hodince, co jsme se vznášeli nad silnicí, v zatáčkách se div nepřeklopili a mosty přelétali jsem se zeptala filipínky vedle mě, jestli jsou takoví řidiči na Palawanu běžní (paní totiž měla také lehce zděšený výraz). Řekla mi, že ani náhodu.

V půli cesty se konala zdravotní přestávka v restauraci ve městě Roxas. Restaurace nabízela pět filipínských jídel (rozuměj adobo s čímkoli), zmrzlinu a dvě hajzlbudky filipínského stylu- polorozpadlé dveře, mokrá špinavá podlaha, mísa bez prkýnka výšky do půli lýtek, kohoutek s vodou, kýbl a naběračku na splachování. Zato tam měli luxusní umyvadla udělané z obrovských mušlí! Jídlo jsme si nedali a po dvaceti minutách jsme pokračovali v cestě. Třičtvrtě cesty se jede po hotových betonových silnicích (některé už se stihny rozpadnout), poslední část před El Nidem se teprve staví a proto neustále sjíždíte z hotových úseků do uježděné hlíny a zase zpět. Logika filipínské výstavby silnic je stejná jako logika všeho na filipínách- vybetonujeme 500 metrů pravého pruhu, necháme 200 metrů díru, vybetonujeme kilometr levého pruhu a tak stále dokola.

Po necelých pěti hodinách od výjezdu z Puerto Princesy a pár incidentech, při kterých nás řidič málem zabil, jsme dojeli do vesnice v zálivu Corong Corong. Všechna dálková doprava musí končit tady, aby turisté ubytovaní přímo v El Nidu museli vzít tricykl a tím dali vydělat místním lidem. My však měli hotýlek v Corong Corong, proto se nám to hodilo. Od místa, kde nás řidič vysypal jsme ušli 100 metrů a byly v hotelu. Přes Agodu jsme zabookovali Doublegem Beach Resort a volba se ukázala jako dobrá, dům úplně nový, pokoje čisté a velké a moc milá a dokonce inteligentní slečna v recepci. Hodinku jsme se vyvalili na pláži (která byla od hotelu 50 metrů přes silnici), na recepci jsme si zamluvili Island Hopping na druhý den a jeli jsme se podívat do El Nida.

El Nido je město ryze filipínské, stísněné uličky, malé domečky, silnice zacpané tricykly a mezi tím se prodírají turisté a toulaví psi. Po pěti minutách jsme naznali, že tu není nic k vidění, dali si na večeři burger v restauraci/baru (který byl plný cizinců, tak jsme ho shledali za bezpečný) a jeli zpět na pokoj.

Corong Corong Beach

jedna z hezčích uliček v El Nidu

Běžná hromadná doprava

V pátek ráno jsme po snídani (filipínská- dva pidiplátky hovězího ve sladké omáčce, volské oko a bábovka rýže) vyráželi na první Island Hopping. V El Nidu mají unifikované trasy i ceny, takže je jedno, u koho výlet koupíte, vždy uvidíte to samé a za stejnou cenu. Liší se pouze kvalita služeb a lodi (čili stará zpráchnivěá bárka vs. nová loďka, co dostanete na oběd a jak blízko k cílům vás zavezou). Jako první seznámení s El Nidem jsme zvolili Tour A, což je balíček s podtitulem “laguny“. Vyjížděli jsme přímo z Corong Corong pláže a zatímco jsme čekali na zbytek skupiny (filipínský pár, italský pár a australský pár), brodila jsem se chvíli u břehu a vyhrabala obrovskou mušli. Průvodce mi řekl, že takové mušle jsou tu běžné (byly z nich udělaná i ta umyvadla, jak jsem psala výš). Když byla skupina kompletní, vydali jsme se brodit až k lodi, moře je tu totiž mělké po kolena až sto metrů od pláže (takže spíš než na koupání je to tu na procházky). 

Po dvacetiminutové plavbě jsme dojeli k první zastávce- Small Lagoon. Lodí tu bylo minimálně dvacet, takže náš kapitám zastavil pěkně daleko od břehu. Voda tu je mělká, plná ryb a korálů, je tu i malá plážička. Skočili jsme radostně do vody a snažili se někam doplavat. Asi po minutě Tom s potapěčskými brýlemi hlásí, že jsou tu tisíce mlých medůz- tím se vysvětluje neustálé pálení a svědění během plavání. Také do nás občas něco kousne, jsu to větší ryby, které jsou evidentně nasrané z velkého množství turistů a tak útočí. Dlouho jsme se plácali podél skal až mi nakonec došlo, proč se všichni lidi shromažďují v jediném místě- je tu totiž okno ve skále široké i vysoké tak metr a a když se jím proplave, za ním je teprve ona Small Lagoon. Dá se do ní dostat pouze když je odliv (dopoledne), jinak je okno pod vodou. V laguně už medůzy nejsou, modrá voda a skály okolo jsou nádherné. Chvíli se kocháme a vracíme se k lodi. Mezi medůzami už chytám hysteráka a radši jdu po břehu podél skal. Podařilo se mi ale ztratit rovnováhu a spadla jsem zadkem příma na ostrou skálu a u toho si rozřízla ruku (skály jsou tu ostré opravdu jak nože), tak ze mě trochu crčí krev.

vpravo za loďkama je ve skále vchod do Small Lagoon

  Pokračujeme dál a po pěti minutách na tom samém ostrově zastavujeme znovu, tentokrát u Big Lagoon. Do laguny se dá dostat mělkou úžinou, kterou lodě při odlivu neproplují, proto náš kapitán zakotvil opět strašně daleko (mám pocit, že to snad dělal naschvál) a prý si máme doplavat. Vůbec se mi kvůli medůzám nechce, nakonec si ale beru oranžovou plovací vestičku a hopsnu tam. Je to dobrý, tady ty svině nejsou, tak si hezky priplaveme k úžině a brodíme se až k laguně. Big lagoon je naprosto úžasná, kouzelná, dechberoucí. Voda je tu hluboká až 26 metrů a proto tu vůbec nikdo není- už jsem psala o tom, že filipínci a celkově asiati neumí plavat? Do vody hlubší než po prsa nevlezou a do moře pouze s vestou :) U hrany laguny proto sedí na bobku třicet lidí s vestičkama a celé veliké laguně jsme čtyři. Plavaly jsme docela daleko a vůbec se nám nechtělo vracet.

vstup do Big Lagoon

  Následoval oběd, který všechny ostatní skupiny absolvovali na pláži, jen my zakotvili sto metrů od břehu a jedli na moři. Kapitán s pohůnky během plavby ugrilovali kuře a ryby, na lodi postavili stoleček a hodovalo se. Jídlo bylo dobré, akorát se nemůžeme ztotožnit s filipínskou přípravou ryb, která spočívá v tom, že vezmete celou rybu a hodíte ji na gril, dokud není z obou stran černá. Po jídle jsem si skočila do vody (bez medůz) a plavala a šnorchlovala, což byla krása.

boožííí koupačka a průzkum korálů

 Čeká nás třetí laguna- Secret Lagoon. Zde je opět hromada medůz, navíc si myslím, že tu není nic k vidění, proto do vody nejdu. Až zpětně mi došlo, že je tu zase díra ve skále, kterou když se člověk protáhne, dostale se do laguny, která byla dřív jeskyně a pak se jí propadl strop. No, to jsme prosrali, ale tak třeba příště. Zatímco jsme si leželi na loďce, ostatní lodě připlouvali a odplouvali a odtlačili nás až do skal. Pohůnci někam zmizeli a kapitán to sám nezvládat, takže se nám vahadla trochu rozdrtili o útesy. Na kapitánovi bylo vidět, že je nasratý (což je co říct, filipínci nasratí nebývají) a byla sranda ho pozorovat, jak přebíhá po lodi sem a tam.

Poslední zastávka dne byla na pláži Seven Commandos Beach, kde byly zase medůzy, tak jsme se nekoupali a jen se povalovali na břehu. Je tu neuvěřitelně jemný písek, takový jsem ještě nikde jinde neviděla. Prodávali tu Buko za krásných 50 peso, tak jsme si jedno dali. Filipínci tu předváděli pokusy o beach volejbal, ale žádné velké výkony to nebyly.

Loďka nás zavezla zase do našeho zálivu, probrodili jsme se (teď už hlubší vodou, přicházel příliv) zpět a šli se na hotel převléct do suchého. Tom usnul, tak jsem se šla podívat na západ slunce a do vedlejšího rezortu se zeptat, jestli si můžeme zajít na večeři. Můžeme. Vaří tu dobře, měli jsme pizzu a chicken curry a ananasový shake.