Japonsko- Osaka

Hostel v Osace byl velmi lowcost (1600Y, čistý futon a sdílená sprcha, kde odpoledne nikdo nebyl, co víc si přát). Zkusila jsem všemožnými způsoby dát ségře vědět, že jsem v pořádku dojela, osprchovala se a rychle vyrazila do večerního města. Nejprve jsem se dopravila JR linkou na zastávku Osakajokoen k Osackému hradu a prokulhala celý park napříč (nohy plné puchýřů protestovali, ale na skuhrání bude spousta času při sezení v práci za dva dny). Mají tu velký pískový plácek, kde děcka hráli fotbal a baseball, starší mládež posedávala mezi stromy a piknikovali, pár lidí si bylo zaběhat. Byl krásný příjemný večer, 20 stupňů, vzduch voněl. To v Manile fakt nezažiju a tak jsem se dostala do stavu absolutní spokojenosti. 

Obešla jsem hrad a došla na zastávku Tanimachi yonchome a s jedním přestupem se dopravila na Nipponbashi, která je ve čtvrti Dotonbori, známé nákupní třídy plné barevných reklam a dobrých restaurací.

Měla jsem tu přes TripAdvisor najitou sushi restauraci s jezdícím pásem, ale přesvedčila jsem se (a o týden později na Phuketu opět), že pokud nemám čas stát hodinu a půl ve frontě, nesmím vybírat restaurace podle TripAdvisoru. Přede mnou stálo dvacet lidí a po deseti minutách se dovnitř dostali dva. Protože jsem viděla pár metrů zpátky ještě jednu stejnou restauraci, šla jsem to radši zkusit tam. Na místo tu čekalo jen osm lidí a když se mě obsluha zeptala, jestli jsem sama, posadila mě hnedka. Na pásu tu jezdilo spousta úhořů (ty já ráda) a vůbec všeho možného, výběr byl veliký. Dlouho jsem se bavila pozorováním jezdících talířků a takových šest jsem jich spořádala. Skvělou večeři mi pokazila akorát šílená paní, co si sedla vedle mě a snažila se mě překonvertovat na křesťanství. Odpovídala jsem jí dost skoupě, tak ji to naštěstí po pěti minutách přestalo bavit, dala mi letáček, že Buh je super a vyřeší za mě moji budoucnost a za chvíli odešla.

Skvěle napapaná a dost unavená jsem se dobelhala na metro a po dvou zastávkach jsem vylezla z podzemí dvacet metrů od dveří hostelu. Ještě si trochu popovídat s Tomem na skypu a už jsem vytuhla.

Hostel jsem mela kousíček od Osacké Zoo. Já mám Zoo mooc ráda. Jenže Osacká Zoo má v pondělky zavřeno. Tak jsem měla v plánu najít nějakou kavárnu na snídani, projít si Tennoji park a vedle sousedící Shinsekai (další z šílených barevných čtvrtí) a jet na letiště. Otevřenou kavárnu jsem nenašla, koupila jsem si snídani v obchodě a došla k hlavní bráně Zoo. Tam bylo samozřejmě mrtvo, jen lachtani se cachtali v bazénku za plotem. Tak jsem se politovala a podél silnice došla k parku. Tam byl ale druhý vchod do Zoo a pánové před ním stavěly tyčky na frontového šneka. Šla jsem se jich zeptat, jestli mají dneska fakt otevřeno a pán že jo, že za deset minut otvírají. Neuvěřitelné, děkuji ti, Zlatý týdne, kdy mají Japonci volno a proto mají otevřené i všechny atrakce a památky. Nadšeně jsem si sedla pod strom, snědla svoji snídani a přemýšlela, kolik času můzu v Zoo být a jestli mám dojet na letiště pozdě. Zoo otevřela minutu před půl desátou, pokladní si nejprve nastoupili před mříže, přivítali nás, uklonili se a pak už jsem mohla vyrazit na sprint. Měla jsem dvacet minut a tak byl plán jasný- oběhnout koaly a pandy červené, hrocha a afriku a rychle utíkat přes Shinsekai (kde stejně bylo ještě všechno zavřené) na vlak.

Tohle bylo skvělý, tomu říkám obývák s velkoplošnou televizí!

Na nádraží jsem doběhla dokonce s pětiminutovou rezervou a tak jsem stihla vidět letištní speciál, který vypada jako rytíř skřížený s ponorkou. Ten je ale drahý a proto jsem jela obyčejným expresem. Check in do Manily měl otevřené jen tři přepážky a fronta byla odhadem tak na hodinu. Zašla jsem si proto na poslední rychlé sushi s jezdícím pásem, které jsem objevila při příletu cestou na záchod, a o půl hodiny později jsem se postavila do řady. Bylo to dost peklo a k přepážce jsem se dostala dvacet minut před odletem vlaku. Navíc slečna měla evidentně nějaký problém, ale odmítala ho se mnou sdílet. Ptala se dvou dalších lidí, až po pěti minutách z ní vypadlo, odkud jsem a že musím mít odletovou letenku z Filipín (to je taková specialitka země zaslíbené, Filipínské. Musíte mít koupenou letenku pryč ze země a to do 30 dnů po odjezdu). Ukázala jsem jí vízum a pak i žlutou kartičku a konečně jsem mohla vypadnout.

Místo plánovaných nákupů čokolády a korálku do Pandory jsem proto prolítla kontrolama (naštěstí bez front), přejela vlakem na terminál a rovnou zapadla do letadla. Nakonec jsme ještě deset minut čekali na další cestující, takže jsem ty čokolády klidně mohla koupit.

Japonsko- Kumano Kodo Kohechi

Po noci v letadle beze spánku jsem u mnichů spala celou noc jako zabitá. Budík nám zvonil v šest ráno, protože ranní modlitba, které jsme se mohli zůčastnit začínala v 6:30. Ségra s Romanem šli, já zůstala ležet. Bála jsem se, že tam bude spousta lidí a že to bude moc dlouhé. No prý tam bylo prázdno a trvalo to 15 minut. Před sedmou mě přišli vyzvednout, že už je po všem a že je snídaně. Ta se podávala v několika dlouhých místnostech, kde už byly připravené malinké stolečky s tácky plnými mnišské vegetariánské stravy. Ta se skládá z misky vývaru s něčím zeleným, tofu na sladko, různé nakládané zeleniny, chuťově velmi neuspokojující nakládané švestky a nesmí chybět miska rýže a zelený čaj. Přiznám se, toto mi nechutnalo, ale snedla jsem vše. Sestra sdílela stejný názor, Roman si prý pochutnal.
Chtěli jsme jet autobusem v deset hodin, abychom si zkrátili první část trailu a pak šli celou druhou a třetí část. Ale sestra si všimla, že zastávka, ze které jsem měla odjíždět o den později, je ještě další dvě hodiny pěšky od konce trětího úseku Kohechi trailu. Proto jsme na rychlo opět změnili plány, dobalili se, v obchodu nakoupili nezbytné zásoby a vodu a vyrazili na cestu.

Kumano Kodo chodí všichni, třeba i Holanďani

Kumano Kodo (v překladu staré cesty Kumano) je síť poutnických stezek v regionu Wakayama nacházejícím se jižně pod Osakou. Všechny stezky vedou do Hongu Taisha, což je posvátná shintoistická svatyně v horách. Dále propojují další dvě svatyně- Hayatama Taisha a Nachi Taicha. My si vybrali stezku Kohechi, která spojuje Mt Koyu a Hongu Taisha. Celá stezka má 60 km a bežně se chodí na čtyři dny, průvodci varují, že je dost náročná. My trochu podcenili výškový profil (protože ten v mapě je dost zkreslený) a tak můžeme jen potvrdit, že to není pro žádná ořezávátka.

www.japan-guide.com

První den jsme šli první úsek a polovinu druhého úseku, dohromady 23,5 km. Z Koyasan (900 mnm) se vystoupá na vrchol Mt Koya (1100 mnm), odtud sestup do údolí a přejít řeku (650 mnm). Opět stoupání až k silnici 371, necelé dva kilometry po silnici a prudký výstup svahem na hřeben (1200 mnm) Odtud příjemných 6 kilometru víceméně po rovině a úplně prázdné silničce po hřebeni a pak prudké klesání na konec prvního úseku, do vesničky Oomata (700 mnm). Zde se většina poutníků ubytuje, je tu autobusová zastávka (o víkendu ale nic nejezdí a přes týden maximálně dva busy za den). My pokračovali dál, nejstrmějším 3,5 km dlouhým stoupáním až pod vrchol Obako Dake (1300 mnm) a posledních 3.5 km do Obako toge prusmyku (1250 mnm), kde je dřevěná bouda pro přespání, záchody a místo na kempování. Do průsmyku jsme dorazili značně znavení po páté hodině a všichni, co tu pres noc kempovali (asi 10 lidí) už tu byli a měli postavené stany. V budce spali pouze dva lidi, i když místo je tam aspoň pro deset. Já neměla svůj spacák ani karimatku, takže jsem vyfasovala ségřin spacák (náš dvacet let starý, ale stále velmi teplý péřák) s tím, že ona se bude dělit o spacák s Romanem. V sedum se setmělo a my šli spát.

 
Po dlouhém převalování se venku zvedl vítr a začal zvedat listí a hýbat se stanem. To mě chytla panika, že venku určitě chodí medvěd, krade nám odpadky z předsíňky a za chvíli se jistě proškrábe až k mé hlavě, kde jsem měla jídlo. Půl hodinky jsem vyděšeně poslouchala zvuky noci a pak jsem se se ségrou zvedla a vplížili jsme se do boudy. Nutno říct, že aspoň tři stany svítili, zda preventivně nebo taky slyšely medvěda, to nevim. V budce byly dřevěné pryčny a my měly jen jednu karimatku a jeden spacák, tak nebyla noc nijak pohodlná ani teplá a já se moc nevyspala. Ale aspoň už jsem se nebála medvěda. Jak začalo svítat, vrátili jsme se do stanu a ještě hodinu spali.
Vstávali jsme ve čtvrt na sedum, to už byli skoro všichni pryč a na cestu jsme se vydali o hodinu později.

Obako Toge průsmyk

Čekalo nás osm kilometrů, po rovině nebo z kopce (s dvěma prudkýma stoupáníma, ale nohy už dost protestovaly). Cesta vedla v ostrem svahu a místy byla oddrolená a široká sotva 30 centimetrů. Párkrát se z ničeho nic změnil druh lesa, podle toho, jestli to byl slunečný svah, nebo naopak stinný a vlhký svah. Nejvíce se mi líbily pasáže v cedrovém lese, kde se cestička kroutila mezi kmeny a pařezy, byl tu stín a les krásně voněl.
Přišel poslední výstup a pak už 4 km sestupu prudkou cestou, místy s pozůstatky starého dláždění kameny a zapadanou klouzavým listím. Bylo to dost náročné a nohy se mi slušně klepaly, nejhorší ovšem byly puchýře, kterých mi naskákalo na levé noze tři a na pravé pět. Hurá, jsme u mostu přes řeku ve výšce 400 mnm. Hned za mostem jsou záchody s tekoucí vodou, tak jsme dočepovali do lahví, já si zoperovala a zalepila puchýře a hned se šlo mnohem lépe.

Od řeky je to k třetí části trailu 800 metrů po silnici a pokračuje se přes krásný visutý most zpátky přes řeku a na další kopec. To už ale naše cesta nebyla, my se vydali po silnici podél řeky do 8 km vzdálené vesnice Totsukawa, odkud mi za hodinu a pul jel autobus. Proto jsme se ségrou nasadily nejvyšší tempo, abych to stihla, Roman za námi zaostával a za chvíli se nám ztratil z dohledu. Vydržela jsem to asi dva kilometry, pak kolem jelo auto, tak jsem ho zkusila stopnout. Byla to mladá paní, zeptala jsem se, jestli “Totsukawa, basu Guju” a jestli mě sveze. Paní na chvíli zaváhala, ale že jo, že mě vezme. Když otevřela auto, došlo mi, proč se tak zarazila, v autě měla tři malé děti. Naštěstí to byla velká dodávka, takže jsem místo k sezení měla a děcka na mě roztomile koukali. Stihla jsem jen zamávat ségře a už jsme jeli. Po patnácti minutách mě paní vysadila na zastávce a když zjistila, že mi to jede až za hodinu, snažila se mě přemluvit, že mě vezme ještě o pět kilometrů dál, že je tam restaurace. Byla jsem ale ráda, že mám svou zastávku kde snad opravdu pojede bus a rozhodně se mi nechtělo pobíhat někde jinde a nevědět, jestli tam autobus pojede nebo ne. Tak jsem jí moc poděkovala, dala jí jako suvenýr filipínské peso, zamávali jsme si a ona odjela zpátky odkud jsme přijeli. Tak doufam, že si kvůli mě moc nezajela. O pět minut později jsem si všimla, že se ke mě přidal Rolnička. Toho jsme predběhli ve svahu při sestupu z hor, vypadal, ze už moc nemůže a s jeho kamarádem jsme se u vesnice bavili, že má Rolnička bolavé koleno a že chce jet zítra do Osaky. Poradili jsme mu, ze jedu z Totsukawy busem a dali mu ofotit jizdní řád. Později v buse jsem se s Rolničkou bavila, že si taky stopl auto.
Autobus přijel na čas a já trochu nervózně vyhlížela, jestli jede až do Gojo, odkud jezdí JR vlaky. Po třech zastávkách začal řidič parkovat na parkovišti, neco řekl japonsky a většina lidí v buse se někam rozprchla. Došlo mi, že tam asi bude stát dýl, tak jsem se šla zeptat řidiče, jestli jede do Gojo. On že jo a začal mi hledat cenu cesty, tu mi pak napsal na lístek. 1700Y. Tady mimo jiné přistoupili i dvě japonské důchodkyně, jedna z nich uměla anglicky a jely jsme spolu i vlakem, tak jsme si povídaly. Tam, kde jsme dýl stáli, byl dlouhý visutý most přes údolí a na něm plno turistů, asi je to tu atrakce. Most vypadal krásně a já litovala, že jsem se po něm nemohla projít.

Vůbec celá cesta do Gojo byla nádherná, v údolí podél řeky mezi strmými horami. Silnička byla uzká, 50 metrů nad řekou v prudkém svahu a protože jsem seděla přímo nad srázem a pod námi nebyl ani vidět svah, měla jsem drobet nahnáno. Z řeky se stala přehrada a tady jsme odbočili doleva mezi hory. Za pět minut řidič zastavil na dalším parkovišti a všichni začali vystupovat. Zmateně jsem koukala, až mi paní řekla, že měníme autobus. Z velkého jsme přestoupili do maličkého, bylo to proto, že jsme pokračovali ještě užší silničkou a velký by se tam nevešel.
V Gojo jsem chvíli zírala do mapy linek a vymyslela jsem to tak, že jsem jela Wakayama line z Gojo do Oji a odtud mi hned jel Yamatoji line express na Shin-Imamiya, kde jsem měla hotel.
Bus jel dvě a půl hodiny, první vlak hodinu a druhý dvacet minut. V pět jsem byla v Osace a ubytovaná.

Japonsko- Mt Koya

Doma se všichni jasně vyjádřili, že na Filipíny se jim za náma jet nechce. Když jsem ale nadhodila, že jedeme na Velikonoce do Japonska, ségře se tato destinace zalíbila a plánovali jsme, že by tam jeli ve stejný termín jako my a potkali bychom se na den či dva v Tokyu. Kvůli nedostatku času a souběhu událostí se jim to ale nepodařilo a dovolenou zařídili až na první půlku května. Já našla letenky za přijatelnou cenu a tak jsme se domluvili, že se na pár dní setkáme a půjdeme do hor.
Letěla jsem s Jet Star, kteří sice lítají z nejhůře přístupného Terminalu 1, ale zato příjemně na čas. Odlet 00:30 a příjet 5:25 ráno, pět minut před plánovaným přistáním. Letiště v Osace bylo úplně prázdné, na imigračním jsem šla na řadu hned a protože jsem měla jen příruční batoh, měla jsem 40 minut, než mi jel vlak. Sraz jsme meli domluvený na nádraží Tengachaya mezi půl osmou a osmou. Přijela jsem tam dost brzo, tak jsem si koupila ve FamilyMartu krabici maki a nasnídala se. Ve třičtvrtě na osum dojela ségra s Romanem a po rychlém nákupu v pekárně jsem zavelela, že v 8:05 jede přímý vlak na Mt. Koyu. Ségře se to moc nezdálo, ale nastoupily jsme do něj. Měla pravdu, do tohohle se museli přikupovat místenky. Nezbývalo nám tedy než doplatit dalších 800Y za každého a hodinku proklábosit, než jsme dorazili do hor a konečnou.

Odtud se dá vyjet do vesnice lanovkou za 390Y, my se ale vydali nahoru pěšky po Fudozaka trailu. Ve dvou třetinách cesty je dřevěná svatyňka, tak jsme vzdali čest bohům, hodili jim penízek a pokračovali lesem místo po betonovém chodníku. Trail končí u Nyonindo chrámu, kde dříve museli zůstat všechny ženy, protože ty měli vstup na Koyasan zakázaný. Odtud se dá jít silnicí skrz vesnici a nebo to vzít 2km lesem přes Mt Bentem (980m) a vyjít přímo u brány Daimon, což je hlavní vstup na Koyasan. I když ve městech jsou už sakury dávno odkvetlé, tady byly právě v plném květu, tak jsem si jeden utrhla a v peněžence vylisovala.

Od brány jsme šli už přes vesnici a prošli přes areál Garan chrámu. Legenda praví, že zakladatel Shingon Buddhismu Kobo Daishi, zvaný Kukai, během studií v Číně hodil své obřadní kopí a to se zapíchlo do stromu na Koye. Když pak přemýšlel, kde založit centrum svého učení, došel k tomu stromu a tam se rozhodl vybudovat první chrám. Strom je možné najít mezi hlavní halou a pagodou chrámu Garan.

Písčitá cesta vede až na náměstí vesnice a zde se nachází Kongobuji temple. Poprvé jsme chrámem jen prošli, ale já měla tušení, že tu  má být kamenná zahrada. Došli jsme až na ubytování, které jsme měli v chrámu Sekishoin. Na Koye není moc normálních ubytování, spíš se zde turisté ubytovávají přímo v chrámech a ráno se mohou zůčastnit motliteb a dostanou tradiční mnišskou snídani. Pokoj jsme měli velký a s vlastní koupelnou. Také topení tam bylo, což se ten den hodilo, neb bylo pouze 7 stupňů.
Válečná porada, jak proběhnou další dva dny, nevedla k žádnému rozumnému výsledku, tak jsme ji přerušili a šli podruhé do Kongobuji chrámu, tentokrát jsme zaplatili vstup 500Y a konečně našli onu kamennou zahradu. Také jsme viděli místnosti chrámu s malovanými posuvnými stěnami (nesmí se fotit). Po drobné výměně názorů, kam půjdeme na jídlo, jsme přešli celou vesnici skoro až k Daimon bráně a tady jsme našli malou, úplně prázdnou restauraci s anglickým lístkem. Na výběr byl udon, rýže s masem (don) nebo rýže a curry. Každý jsme si dali něco jiného a jídlo bylo moc dobré.

Naše ubytování

Zase přejít celou vesnici a hned za naším ubytováním začíná nejznámější a nejkrásnější lákadlo mt. Koyi a to starý hřbitov Okunoin. Ten má na délku 2 kilometry a na konci je chrám Todoro a mausoleum Kukaie. O tom se věří, že nezemřel, ale čeká v mauzoleu ve věčné meditaci na příchod budoucího Buddhy. Na hřbitově je přes 200,000 náhrobků, od nových po téměř rozpadlé a zarostlé mechem. Vyšlo nám pěkné počasí a tak jsme neviděli hřbitov tak, jak je to běžné, čili v dešti a mlze, i tak měla naše procházka velké kouzlo ještě umocněné tím, že jsme šli za soumraku a cestou potkali jen pár lidí. Před posledním mostkem k Todoro hale je řada soch, které se polévají vodou jako motlitba za zemřelé příbuzné. Při zpáteční cestě jsem konečně našla místo, kde je v dřevěné budce schovaný kámen. Legenda praví, že kámen se každému zdá tak těžký, jak jsou vážné jeho hříchy. Asi jsem hříchy obtěžkána nebývale, ale já ho nezvládla ani nadzvednout, natož přemístit o polici výš. Ségře se to taky nepodařilo, Roman zatnul zuby a zvládl to nahoru i dolu.
Do našeho chrámu jsme se vrátili skoro za tmy a chodba byla úplně plná hlasitých evropských důchodců, kteří přijeli autobusem se zájezdem. Rychle jsme se tedy klidili na pokoj, dohodli se na etapách trailu na příští dny a v osum šli spat.