Doma se všichni jasně vyjádřili, že na Filipíny se jim za náma jet nechce. Když jsem ale nadhodila, že jedeme na Velikonoce do Japonska, ségře se tato destinace zalíbila a plánovali jsme, že by tam jeli ve stejný termín jako my a potkali bychom se na den či dva v Tokyu. Kvůli nedostatku času a souběhu událostí se jim to ale nepodařilo a dovolenou zařídili až na první půlku května. Já našla letenky za přijatelnou cenu a tak jsme se domluvili, že se na pár dní setkáme a půjdeme do hor.
Letěla jsem s Jet Star, kteří sice lítají z nejhůře přístupného Terminalu 1, ale zato příjemně na čas. Odlet 00:30 a příjet 5:25 ráno, pět minut před plánovaným přistáním. Letiště v Osace bylo úplně prázdné, na imigračním jsem šla na řadu hned a protože jsem měla jen příruční batoh, měla jsem 40 minut, než mi jel vlak. Sraz jsme meli domluvený na nádraží Tengachaya mezi půl osmou a osmou. Přijela jsem tam dost brzo, tak jsem si koupila ve FamilyMartu krabici maki a nasnídala se. Ve třičtvrtě na osum dojela ségra s Romanem a po rychlém nákupu v pekárně jsem zavelela, že v 8:05 jede přímý vlak na Mt. Koyu. Ségře se to moc nezdálo, ale nastoupily jsme do něj. Měla pravdu, do tohohle se museli přikupovat místenky. Nezbývalo nám tedy než doplatit dalších 800Y za každého a hodinku proklábosit, než jsme dorazili do hor a konečnou.
Odtud se dá vyjet do vesnice lanovkou za 390Y, my se ale vydali nahoru pěšky po Fudozaka trailu. Ve dvou třetinách cesty je dřevěná svatyňka, tak jsme vzdali čest bohům, hodili jim penízek a pokračovali lesem místo po betonovém chodníku. Trail končí u Nyonindo chrámu, kde dříve museli zůstat všechny ženy, protože ty měli vstup na Koyasan zakázaný. Odtud se dá jít silnicí skrz vesnici a nebo to vzít 2km lesem přes Mt Bentem (980m) a vyjít přímo u brány Daimon, což je hlavní vstup na Koyasan. I když ve městech jsou už sakury dávno odkvetlé, tady byly právě v plném květu, tak jsem si jeden utrhla a v peněžence vylisovala.
Od brány jsme šli už přes vesnici a prošli přes areál Garan chrámu. Legenda praví, že zakladatel Shingon Buddhismu Kobo Daishi, zvaný Kukai, během studií v Číně hodil své obřadní kopí a to se zapíchlo do stromu na Koye. Když pak přemýšlel, kde založit centrum svého učení, došel k tomu stromu a tam se rozhodl vybudovat první chrám. Strom je možné najít mezi hlavní halou a pagodou chrámu Garan.
Písčitá cesta vede až na náměstí vesnice a zde se nachází Kongobuji temple. Poprvé jsme chrámem jen prošli, ale já měla tušení, že tu má být kamenná zahrada. Došli jsme až na ubytování, které jsme měli v chrámu Sekishoin. Na Koye není moc normálních ubytování, spíš se zde turisté ubytovávají přímo v chrámech a ráno se mohou zůčastnit motliteb a dostanou tradiční mnišskou snídani. Pokoj jsme měli velký a s vlastní koupelnou. Také topení tam bylo, což se ten den hodilo, neb bylo pouze 7 stupňů.
Válečná porada, jak proběhnou další dva dny, nevedla k žádnému rozumnému výsledku, tak jsme ji přerušili a šli podruhé do Kongobuji chrámu, tentokrát jsme zaplatili vstup 500Y a konečně našli onu kamennou zahradu. Také jsme viděli místnosti chrámu s malovanými posuvnými stěnami (nesmí se fotit). Po drobné výměně názorů, kam půjdeme na jídlo, jsme přešli celou vesnici skoro až k Daimon bráně a tady jsme našli malou, úplně prázdnou restauraci s anglickým lístkem. Na výběr byl udon, rýže s masem (don) nebo rýže a curry. Každý jsme si dali něco jiného a jídlo bylo moc dobré.
 |
| Naše ubytování |
Zase přejít celou vesnici a hned za naším ubytováním začíná nejznámější a nejkrásnější lákadlo mt. Koyi a to starý hřbitov Okunoin. Ten má na délku 2 kilometry a na konci je chrám Todoro a mausoleum Kukaie. O tom se věří, že nezemřel, ale čeká v mauzoleu ve věčné meditaci na příchod budoucího Buddhy. Na hřbitově je přes 200,000 náhrobků, od nových po téměř rozpadlé a zarostlé mechem. Vyšlo nám pěkné počasí a tak jsme neviděli hřbitov tak, jak je to běžné, čili v dešti a mlze, i tak měla naše procházka velké kouzlo ještě umocněné tím, že jsme šli za soumraku a cestou potkali jen pár lidí. Před posledním mostkem k Todoro hale je řada soch, které se polévají vodou jako motlitba za zemřelé příbuzné. Při zpáteční cestě jsem konečně našla místo, kde je v dřevěné budce schovaný kámen. Legenda praví, že kámen se každému zdá tak těžký, jak jsou vážné jeho hříchy. Asi jsem hříchy obtěžkána nebývale, ale já ho nezvládla ani nadzvednout, natož přemístit o polici výš. Ségře se to taky nepodařilo, Roman zatnul zuby a zvládl to nahoru i dolu.
Do našeho chrámu jsme se vrátili skoro za tmy a chodba byla úplně plná hlasitých evropských důchodců, kteří přijeli autobusem se zájezdem. Rychle jsme se tedy klidili na pokoj, dohodli se na etapách trailu na příští dny a v osum šli spat.
Žádné komentáře:
Okomentovat