Im on the boat

It's more fun in the Philippines.

To je heslo , kterým se Filipíny snaží zvýšit si cestovní ruch. A ve snaze podpořit místní rozvoj a také netrávit celý víkend doma, zaplatili jsme si romantickou plavbu po Manila Bay při západu slunce. I s večeří.

O Manila Bay jsem se již zmiňovala ve článku o návštěvě centra Manily. Je to sice moře, ale podle barvy a smradu by to člověk netypoval. Troufám si tvrdit, že tu končí veškerý odpad patnáctimilionového města. Voda má barvu ropy a také i podobné chování. Kapalina to sice je, ale pohyby hladiny ji rozhodně mezi H2O neřadí. A když do ní chvíli koukáte, najdete opravdu cokoli (náš nejoblíbenější nález bylo celé balení filipínských červených párků).

K samotné akci- plavbu objednáte přes internet, kde vám napíšou, že vám příjde potvrzení o platbě a rezervaci. Žádné potvrzení nepříjde, tak si vytisknete stránku se shrnutím objednávky (jedna černobílá strana stojí v copycentru lidových 10 peso). Tento papír přinesete do budky v přístavu (jedno molo se dvěma lodičkama) a oni vám ho vymění za "palubní lístek" (samolepka, kterou si přilepíte na hruď). Pak už vás jenom prošacují (standart kdekoli a kdykoli) a můžete se nalodit.

Stoleček jsme měli na horní otevřené palubě, na dolní uzavřené se podávala večeře- na výběr čtyři filipínské mňamky s nudlema a rýží a dva filipínské dezerty- mlíko se želé nebo flan. Okusili jsme od každého kousek a radši zůstali hlady. Zato spolucestující filipínci ihned po vyplutí zapluli na spodní palubu a vynořili se, až když bylo všechno sežráno.

Manila Bay sice smrděla jako stoka, ovšem počasí nám vyšlo a výhledy a západ slunce byly úžasné.

Basketbal

Filipínský národní sport je basketbal. Je to trochu s podivem, když vezmeme v úvahu, že průměrný filipínec měří metr padesát a váží padesát kilo, nicméně zápal pro hru se jim upřít nedá. Sportovní obchody jsou plné basketbalových dresů, v televizi málokdy běží jiný sport a koš upevněný kdekoli na čemkoli uvidíte i v těch nejchudších slamech. Filipínci prostě basket milují.

A protože je potřeba upevňovat týmového ducha, dvakrát třikrát do roka se uspořádá firemní turnaj filipínci proti expatům. Měli jsme v týmu sice jednoho filipínce, ale je to podílník firmy, tak se prý počítá za naše. Přiznejme si, polovinu našich košů naházel on sám, ale na to, že basketbal nikdo nehraje, rozhodně jsme si neutrhli ostudu.

Největší problém hostujících hráčů byl, jak ukrýt pivo před ostřížím zrakem securiťáka. Zápas se hrál ve školní tělocvičně a tam se pít nesmí. Ručníky a pytlíky situaci zachránili a tak naši žízní neumřeli.

 

Merkato Midnight Market

Našla jsem, že v Bonifaciu se konají pravidelně večerní food trhy. Bývají každý pátek a sobotu od šesti do tří do rána. Tak jsme se tam jeden pátek vydali.

Cesta sice nebyla úplně povedená, věděla jsem, kde zhruba má trh být, ale sekla jsem se o dvě ulice, tak jsme si kousek zašli. Nakonec jsme se ale na místo dostali. Přišli jsme kolem osmé hodiny a už bylo úplně narváno, některá jídla i skoro vyprodaná. Pod velikým stanem jsou čtyři řady stolů a všechny jsou plné místních, ale i zahraničničních pokrmů. Od hlavních jídel (filipínské špízy a BBQ cokoli, kebaby, seafood, těstoviny, steaky, pizza) přes nápoje (džusy, šťávy, buko) po zákusky (zmrzliny, dortíky, buchty). Venku před stanem je spousta stolů a židlí, kde si můžete nakoupené jídlo sníst. Všechny stoly byly zaskládané hodujícími filipínci.

Tom si dal kebab a pak dvojtou pizzu (i když vypadala zajímavě, chutnala stejně jako buchta na Čáře), já si dala špíz s kuřecím masem a zeleninou a trochou rýže. Jako zákusek jsme si dali borůvkový cheesecake a čokoládový dortík a na cestu Tomovo oblíbené buko. Lákali mě i malí humříci, smažení minikrabíci v těstíčku a také obávaný balút, ale nechala jsem si to na případnou příští návštěvu. Zajímavé byly také „bobří ocasy“, nějaká kanadská specialita, ale vypadalo to jako obyčejné osmažené těsto namazané nutelou, což jsme oželeli.

Tomův kebab

střívka, červené párky, kusy bůčku a další filipínské dobrůtky na špejli

zajímavá potvůrka

mini krabíci

dvojitá pizza

zbytek mého špízu

třeba se jednou odhodlám :)

O týden později jsme se tam šli podívat znovu, tentokrát už v šest, ale nebyl to správný tah. Když mají filipínci ohlášený začátek akce v šest, znamená to, že ve čtvrt začne prvních pár nejrychlejších pomalu vybalovat zboží. Už jsem to poznala na jiných trzích, tak mi mělo dojít, že to tu bude to samé. No, pár stánků už v provozu bylo, tak jsme si tentokrát dali frankfurtský párek v housce a já ještě malé zeleninové koule s kouskem krabího masa pečené ve formě na lízátka. Jmenovalo se to Takoyaki (patrně japonské). Dali jsme si zase dortíky, Tom zvolil pistáciový, který byl hodně fujky, já "palačinkový" vrstvený, který byl docela dobrý.

párečky

takoyaki

Amerodiary díl 9.

24.5.2014

Jede se do Sea Worldu!!!

Do San Diega to máme asi sto mil a když se blížíme k parku, už na nás mávají aktivisti transparenty, že podporujeme týrání zvířat. Ochránce ignorujeme a jdem si koupit vstupenky. Jako první utíkáme ke kosatkám. Jsou veliký a černobílý. Jdem se podívat na delfíny a pak se přesouváme ke kosatčímu stadionu, kde bude show. Vyhíbáme se splash- zóně a radši si sedáme nahoru. Nejdřív vzdáme hold vojenským veteránům a Shamu může začít skákat. Šlo jí to moc hezky a všechny zvířata mají naučený, aby připluly k okraji nádrže, otočili se ocalem vzhůru a pošplíchali co nejvíc lidí můžou.

Jdem si hladit rejnoky, z čehož jsem nadšená. Pak jdem na show lachtanů (nebo spíš lachtana- mají dva, ale většinu představení odehraje jen jeden), které je moc povedené, paroduje známé televizní seriály. Další show jsou delfíni s velrybama. Jdeme na oběd, krom Luďi, který chtěl zůstat na děsivém divadle Madagaskar, pak se rozcházíme a s Tomem jdeme na tučňáky, bílý velryby a mrože (je to obrovská rozkydlá růžová obluda!), Pet Show- cvičená domácí zvířata, zkouším si zobat ruku rybkama zobalkama, ale je mi to dost nepříjemný, týráme hvězdice, koukáme se na želvy a jdem na představení akrobatů. S budíkama se scházíme na večerní Sea Lion show, která je jiná než ty přes den, tentokrát zdařile parodují všechny show v parku. Na večerní kosatky nečekáme a jedeme na motel.

Dnes ujeto: 200 mil

25.5.2014

Poslední den v LA, koupačka v Santa Monice, cca čtyři hodiny ležíme na pláži a i když se mažem, jsme krom Marty spálený jak prasata. Luďa břicho, Tom záda a já hlavně nohy zezadu. Na pláži je spousta lidí. S Tomem se jdem projít parkem podél ulice.

Dnes ujeto: nějaký drobný na pláž a zpět

26.5.2014

Balíme se z motelu a vyrážíme po pobřeží na sever. Zastávku děláme na pláži Pierdas Blancas Elephant Seal Rookery, kde se povalují tisíce rypoušků. Na ty jsem se těšila snad nejvíc z celého výletu. No dobře, bylo to v mé top 10. A zrovna mám tak spálený nohy, že nemůžu ani chodit ani stát. Ale rypoušci jsou suprcool- chrochtají, zahrabávají se písečkem, bojují a leží bez hnutí jako mrtvoly. Taky pěkně smrdí. Jídlo se pokoušíme najít v nákupním centu v Salinas (???), ale krom pár hospod tu nic nevedou. Přejíždíme do Fastfoodu o kus dál ,kde už jsme úspěšnější. U vedlejšího stolku sedí parta potetovaných mladých gentlemanů, kteří si pohazují kudlama. Není mi moc příjemně. Na posledním úseku cesty stojíme aspoň půl hodiny ve strašné zácpě, pak přijíždíme do Santa Cruz, kde máme poslední nocleh na západě. Tom nostalgicky staví naposledy starý dobrý stan.

Dnes ujeto: 340 mil

27.5.2014

Ráno Tom nostalgicky naposledy boří starý dobrý stan, pak ho společně s karimatkou a pánvičkou (byla to jeho studentská kolejní pánvička) odnáší k popelnicím, stejně tak jako vařič. Ládujeme věci do kufrů a baťohů a nemálo u toho nadáváme. Nakonec se vše podaří zabalit a jedeme do Silicon Valley, kde navštěvujeme Google, Stanfordskou univerzitu (Tomova vysněná) a Facebook. Frčíme do San Francisca na Golden Gate Bridge, jdeme pěšky k první podpěře a zpátky. Vezeme budíky na pier 39, odkud jim odplouvá loď na Alcatraz, sami dva pak najdeme parkoviště a jdeme (v mém případě belháme se) k přístavu. Mají tu supr obchod s drakama a různýma větrníkama. Dáváme si oběd v restauraci na molu a pak skuhrám, že už mě šíleně bolí nohy (jako ty spáleniny). Tom mě teda nechává počkat na rohu ulice a jde pro auto. Zjišťujeme, jak jsou na tom budíci, objíždíme pár ulic autoturisticky a nabíráme je zase v příštavu. Jedeme si projet nejprudší ulici na světě (cestou ještě bloudíme k jakési věži) a pak nás Tom vysazuje na konečné Cabel Caru. Podaří se mi chytit místo na sezení uvnitř, Luďa a Marta jdou do toho na sto procent a stoupají si z venku k tyčím. Ujedeme jednu zastávku, načež řidič prohlásí, že se jdou checkovat brzdy a tak tam stojíme v křižovatce dobrých 15 minut a blokujeme provoz. Nakonec jsou prý brzdy v pořádku, tak můžeme pokračovat. O dvě zastávky dál zase zastavil řidič uprostřed křížovatky, vyskočil ven a běžel pryč. Za tři minuty se vrátil s pizzou. Pak nás čekal divoký sjezd dolů až k přístavu, kde jsme si ještě stihli nakoupit ve Starbucksu kafe a smoothie a už na nás čekal Tom. Jedeme na letiště, naposledy dolíváme do Nabiječe benzinu co se do něj vejde a jdem ho vrátit do půjčovny. Jen vyházíme všechny věci, třikrát zkontrolujeme, jestli jsme něco nezapomněli, paní si zapisuje míle, dává nám účet a hotovo.

Dojíždíme vláčkem ke gatu a naloďujeme se. Noční přejezd San Francisco- New York. Sedíme za motorama, strašně to řve, nemůžu spat.

Dnes ujeto: cca 130 mil