pátek 22. dubna 2016

Japonsko den 8. a 9.- Fuji, Tokyo

Sobota 26.3.

Budík zvoní 6.00 a já vystrkuji nos do vymrzlého pokoje a vykouknu z okna, jestli má cenu drápat se na pagodu na focení Fujisan s vycházejícím sluncem. Nemá. Dokola jsou mraky a na střechách leží poprašek mokrého sněhu. Až do devíti po hodině kontroluji polohu mraků, ale žádná změna. Mrznu a nedaří se nám rozjet topení. Tom se jde podívat k rodičům do pokoje a zjisťuje, že ti topí. Po patnácti minutách ladění topení konečně začne foukat teplý vzduch. Termostat ukazuje drsných 7 stupňů. Tepla si moc dlouho neužijeme, za deset minut balíme. Paní domácí tvrdí, že v poledne se to rozfouká a hora bude vidět. To už jí nevěříme, ale stejně jdeme na vyhlídku k Chureito Pagodě. Vede k ní spousta schodů, které zametá četa dvaceti zametačů. Je tu pár turistů, kteří stejně jako my smutně hledí do mraků. Asi dvacet minut hypnotizujeme obzor, ale je to marné, takže píšeme Lůďovi sms, ze s nimi pojedeme vlakem do Tokya v 10.48. Vracíme se do hostelu, paní domací je smutná, že jsme horu neviděli a dává nám maličké kitkat jako bolestné. Na zastávce Gekkoji se setkáváme s Luďou a Verčou a vlakem se přesouváme do Otsuki. Na zastávce měli ceduli, že lístek koupíme ve vlaku, ale průvodce kolem nás prošel třikrát a žádné peníze nechtěl. Jsme zmatení, ale vnucovat se nebudeme. V Otsuki vystupujeme a čekáme na rapid train do Shinjuku a Luda nám odkrývá tajemství, že ve všudypřítomných automatech na pití mají také horké nápoje. 

tak skoro, no..


V Shinjuku na nádraží se nám nedaří sehnat volné skříňky, takže musíme táhnout bagáž s sebou. Mám tu vytipovanou conventor belt sushi restauraci, ale je na ni dlouhá fronta. Cestou jsme viděli ještě jednu, tak to jdeme zkusit do ní. Tam dostáváme místa hned a nadšeně vyhlížíme ty správné talířky. S Verčou luštíme ceny a japonské nápisy, Luďa prostřednictvím vedle sedícího japonce zkouší objednávat. Pak už zvládáme obednávky sami, stačí zakřičet na kuchaře, co chcete a kolik toho chcete a pokud vás slyšel, do pár minut vám dá vytoužený talířek. Dáváme si lososa, salát z krabích tyčinek, tuňákové rolky, unagi i anago úhoře (eel je prostě nejlepší).
S plnými bříšky pokračujeme dále a daří se mi najít skříňky v chodbě nějakého obchoďáku. Takže do samurajského muzea už můžeme nalehko. Vstupné je 1800Y na jednoho a mají tu stará samurajská brnění, meče i další vybavení, zaměstnanci vám k exponátům nečo poví a také uvidíte ukázku tréninku s katanou. Čekala jsem, že muzeum bude vetší, i tak se mi ale líbilo. Vyzvedli jsme si zavazadla a jeli odložit věci do hotelu. Přeplněnou JR linkou jsme jeli jen tři zastávky, i tak jsme si ale stihli užít pravé Tokyjské mačkanice. Pak už jsme přesedli na metro a ze zastávky Suitengumae došli k soutoku řek, kde byl náš kapslový hotýlek. Na fotkách na bookingu to vypadalo, že budeme mít kapsle otevřené z boční dlouhé strany, ale měli jsme ty pravé buňky s otvorem u nohou. 


 
S Tomem jsme jen odhodili věci a mazali zpátky na okraj Shibui, kde jsme měli sraz s Budíkama. Ti měli trochu zpoždění, já si tak aspoň mohla projít drogerii a dali jsme si v pekárně dobrůtky. Společně jsme pak zašli do Kiddy Landu, což je pětipatrové hračkářství plné japonských postaviček, ale také Snoopyho nebo Starwars. Chtěla jsem si koupit Kapybarasana, ale Tom se na mě škaredě koukal. Cestou do Shibui jsem to vzala bočními uličkami, které byli úplně chcíplé, zato to asi byla čtvrť drahých kadeřnictví, protože jsme jich potkali spoustu, nejlepší bylo to s červeným brokátovým interiérem (jako když skřížíte vykřičený dům a zámek Ludvíka XIV.). Na jedné z hlavních ulic v Shibui jsme konečně potkali restaurace a obchody, ovšem problém “na co půjdeme” se rychle změnil v problém “kde mají volný stůl”. V Tokyu to vypadá, jako by všichni lidi jedli ve stejný čas- restaurace jsou buď úplně prázdné, nebo se na ně stojí dlouhá fronta. Takže když nás ze čtvrtě restaurace rovnou nevyhodily, zůstali jsme tam, i když se jen za sednutí platili čtyři stovky za osobu. Dala jsem si talíř smažených brambor a seafood (který jsem z většiny dala Tomovi), Luďa měl “malou” porci čtyř kuřecích řízků a Tom s Verčou zapékané brambory s párkem a slaninou, které jim číšnice oflambovala ručním plamenometkem přímo u stolu. Tom si ještě dal kuřecí maso s majonézou a mořskou řasou. Taky jsme si dali horké saké.
Úplně přecpaní jsme se dovalili na slavný přechod v Shibui, který je hned u stanice metra a na jednu zelenou zde ve špičce přejde až tisíc lidí. Nevím, jestli je sobota deset večer špicka, ale lidí tu byli mraky. Na jednom z rohů je socha pejska Hitchiko, který byl zvyklý na zastávce čekat na svého pána a poté, co pán umřel, Hitchiko na něj stále den co den na stejném místě čekal. Vyjeli jsme do proskleného průchodu ve stanici metra a nafotili přechod i zvrchu a pak už jsme jeli do kapslí. 


Shibuia crossing
Luďa má hlad

Neděle 27.3.

Noc v kapsli byla dobrá. Trochu jsem se toho bála, že to tam bude klaustrofobické, ale kapsle je docela široká i vysoká a zadní strana u nohou se nezavírala, pouze jste si stáhli rákosovou roletu, která je průsvitná. Hotel měl pět pater- na jednom byla recepce a kuchyně, jedno patro bylo pro ženy, jedno pro muže, jedno bylo smíšené (tam jsme spali) a v posledním patrě byli sprchy. Při objednávání kapslí je třeba si dát pozor, do jaké části si místo kupujete. Když jste chlap a koupíte buňku v dámském patře, tak vás tam fakt nepustí. 






Vzbudila jsem se jako poslední po deváté a v deset se nám podařilo sbalit a vydat se na poslední den do Tokya. Batohy jsme odložili do skříňek na zastávce Kayabacho, koupili levnější celodenní lístek na metro za 600Y a vyrazili do Akihabary. To je čtvrt s elektronikou a otaku obchody (amine a manga postavičky) a když se řekne Tokyo, každý si vybaví obrázek právě z tohoto místa. Pokud chcete nasát koňskou dávku Japonské šílenosti, jeďte do Akihabary! Reklamy, aifouny, videohry, arkády, reklamy, reklamy. Oči nám vypadávali z důlků. Na snídani jsme si dali výbornou palačinku, tentokrát byla i správně křupavá. Tom s rodiči si pak šli dát jestě Ramen, já si mezitím prošla obchoďák s manga figurkami a dalšími věcmi. Na zpáteční cestě jsem nečekaně potkala s Luďou a Verčou. Předali jsme si typy a zase se rozešli.
Po hlavní třídě jsme pokračovali až k Ueno parku, kde začínali kvést sakury a i když to ještě zdaleka nebyla ta pravá krása z reklam cestovních kanceláří, zem byla úplně zaskládaná skupinkami užívajícími si hanami (japonská specialita pro období květu sakur, česky by se dalo říct piknik, doslovně to znamená “koukání na květy”). Na jezírku jezdili lidi na šlapadlech, okolo lítali racci a ve vzduchu bylo jaro. 

Akihabara

hanami v Ueno parku




Ze zastávky Ueno jsme sjeli metrem do Shibui a podívali se na přechod i Hatchika ještě za denního světla. Měla jsem najitý obchod, kde by měli mít obaly na telefony, ale moc jich tam neměli a na můj starý model tam nebylo skoro nic. Pěsky jsme se vydali do Yoyogi parku, cestou jsme prošli bleší trh plný starožitných obludností i pěkných věcí. V parku jsme si na chvíli sedli a pozorovali japonskou mládež, jak si natáčí své taneční kreace. Vedle Yoyogi parku je svatyně Meiji Jingu, zasvěcená císaři Meiji (první vládce moderního Japonska) a císařovně Shoken (vysvětlující vsuvka- v Japonsku jsou dvě hlavní náboženství, které během staletí začala slušně koexistovat. Původní shintoismus, který uctívá bohy přírody a z Číny dovezený Budhismus. Zjednodušeně se dá říci, že co je chrám (-ji), je budhismus a co je shrine/svatyně (-jingu), je shintoismus). Postaven byl roku 1920, ale během druhé světové války byl zničen. Chrám se nachází uprostřed krásného lesa plného vysokých mohutných stromů a svou přirozenou hnědou barvou do něj pěkně zapadá. Velmi často jsou tu k vidění tradiční svatby a nám se také poštěstilo jednu vidět. 


Shibuia crossing za dne
blešák před Yoyogi parkem
cesta k Meiji Jingu


Kousek od jižního vstupu je nákupní třída Takeshita dori. To je ulice plná obchodů a restaurací hlavně pro mladé a v průvodcích se dočtete, že bývá o víkendu přecpaná. To můžeme potvrdit, protože v neděli odpoledne se tam nedalo hnout. Opět jsem zde nesehnala nový kryt na telefon, tak jsem si aspoň dala cukrovou vatu v patře nad obchodem Etude house. Vata chutnala jinak, než ta naše česká. Byla ještě víc sladká a v puse mizela mnohem rychleji. Zde podruhé neplánovaně potkáváme Luďu s Verčou a chvíli tečeme davem spolu, pak se rozpojujeme a za dvacet minut na sebe opět narážíme. Spolu pak jdeme do restaurace, kde dělají steaky. Stůl dostáváme po pár minutách, ne tak anglické menu. Vybíráme podle obrázků a objednáváme spíš rukama než slovně, ale všichni dostávají to, co chtěli. 

 
Po večeři nastává čas rozloučit se s Tokyem, dojet si pro batohy a jednokolejkou (vyjíždí od budovy World trade centra, kde jsme byli před týdnem na vyhlídce) se dopravit na letiště. Jsme tu dost brzy a několik hodin se radujeme, že Manila během minulého týdne zmizela v hlubinách moře, protože náš let stále nebyl na tabuli. Nakonec se tam ale objevil, my si prošli check in a všechny kontroly a s ostatními seděli, dokud se nenalodili na své letadlo do Dubaje.
Filipínci jako vždy nezklamali a let měl hodinu zpoždění, takže jsme se domů dostali o půl osmé ráno a v osum pěkně naklusali na auto do práce. V letadle jsem se moc neprospala a nebudu lhát, bylo to drsné pondělí. 

Nejlepší stránky o zajímavých místech Japonska jsou rozhodně http://www.japan-guide.com/

Všechny fotky tradičně na rajčeti, tentokrát rovnou ve třech galeriích
Tokyo, Nara, Hiroshima 
Miyajima, Himeji, Kyoto  
Magome, Tsumago, Matsumoto, Fuji, Tokyo

A jako bonus dokonalé video o historii Japonska

 

pátek 15. dubna 2016

Japonsko den 6. a 7.- Fushimi Inari, Magome, Tsumago, Matsumoto

Čtvrtek 24.3.


Před sedmou máme sbaleno a v 7:04 uz sedíme v buse 206 směr Kyoto Station. Tam zahazujeme batohy a dobíháme vlak local Nara line. Druhá zastávka je Inari a hned u ní je Fushimi Inari shrine. Lůďa tu byl před pár dny brzo ráno a říkal, že v devět se sem nahrne hrozná spousta lidí. Proto jsme vyráželi tak brzo a rozhodně se to vyplatilo. Jsme tu ve třičtvrtě na osum, pár lidí tu už je, ale pořád je tu příjemný klid. Fushimi Inari je svatyně bohyně úrody Inari a jejím poslem je liška. Je tu hlavně ale známá cesta pod tisíci oranžovými torii bránami. Cesta je dlouhá několik kilometrů, přičemž brány jsou nejhezčí a nejhustější ve spodní části. My došli až k rozcestníku pod horním okruhem, tam se Tom s taťkou otočili a šli zpět, já s jeho mamkou jsme si prošli i okruh až na vrchol kopce. Tady bylo jestě velmi málo lidí a v lese byl krásný klid. Na zpáteční cestě ve spodní třetině cesty už se rojili davy a my byli opravdu rádi, že jsme vyšli brzo ráno. Dole u chrámu si kupuju magnetek s maličkou torii bránou a vracíme se vlakem zpět na Kyoto station. Tom by si chtěl dát ramen, ale restaurace otevírají až za 40 minut, tak jdeme na bagetu do Subwaye. Ještě než se vydáme na cestu do Magome, jdu se do obchoďáku Isetan podívat do papírnictví. Taky tu mají nádherné misky a konvičky na čaj, ale ceny za ty hezké jsou kolem 40,000 Y.

náš ryokan v Kyotu
přicházíme k Fushimi Inari





výhled na Kyoto
 Scházíme se u skříněk a hned nám jede náš asi poslední shinkanzen do Nagoyi. Tady už musíme courákem Chuo line až do Nakatsugawy. Z Nakatsugawy jede bus za 560Y do Magome. Přijíždíme chvíli před třetí, což je přesně čas pro check in do ryokanu. Pokojíky máme malinké, přesně na dva futony. Jdeme se projít po vesničce, je teplo a kromě nás je tu jen pár turistů. Nad vesnicí je vyhlídka na údolí a Mt Enu, na které jsou ještě zbytky sněhu. Chceme najít nějaké jídlo, než všechny obchůdky zavřou, ale hned z první restaurace nás posílají pryč, že už nevaří, a to jsou teprve čtyři. Jdeme tedy až na spodní zastávku busu, kde je velký obchod s restaurací a tady si dáváme dobré curry s rýží.
Po páté zalízáme do pokoje a musíme zapnout topení, protože fakt mrznu. V noci má být pod nulou. Chvíli si čteme a v osum jdeme spát.


horská vesnička Magome
 

v pozadí Mt Ena

Pátek 25.3.

Budíme se po šesté, ale z postele se vyhrabeme až před devátou. V kuchyňce si vaříme čaj a sníme suchou bagetu ze včerejška, platíme ubytování a batohy posíláme v informačním centru přepravou do Tsumaga. Vydáváme se po staré stezce Nakasendo z období Eda, která má z Magome do Tsumaga 8 km. Cesta je první dva kilometry dokopce a od Magometoge průsmyku zase klesá. Je to krásná, docela jednoduchá procházka a když jsme se courali, ušli jsme ji za dvě a půl hodiny. Na začátku Tsumaga nás minul malý náklaďáček, který vezl na korbě naše batohy. V Tsumagu bylo dost lidí, většina tam přijela se zájezdy velkými autobusy a po prohlídce vesnice zase nastoupili a jeli dál, asi do Magome. Opět jsme měli problém najít nějaké jídlo, skončili jsme u paní, co nabízela tři druhy udonu a čtyři druhy sobe (obojí jsou nudle ve vývaru, cena 700-800Y). Na cestě pro bagáž jsem si ještě koupila rýžový knedlík plněný ořechy za 180Y. Taky jsem na poště koupila známky, pan pošťák mi pohledy rovnou zabavil, tak doufam, že je i pošle (update: poslal!). 13:52 odjíždíme busem za 300Y do Nagisa a odtud nám jede 14:44 vlak do Matsumoto. V Nagisu se ještě kousek projdu po vesnici a najdu krásný dřevěný most a pod ním hřište na pseudogolf.


ráno v Magome



u vodopádů




Tsumago
tenhle bochánek jsem si dala


Do Matsumoto přijíždíme kolem půl páté a divíme se, že ač je město v údolí, je tu větší zima než v Magome. Bude to proto, že jsme dojeli do centra Japonských alp, ze všech stran nás obklopují zasněžené štíty, některé už zahalené v mracích. Bereme jen malé batůžky a svižným krokem vyrážíme k hradu, protože nás mele zima a také nám za dvě hodiny jede další vlak.
Hrad už je zavřený, to nás ale nemrzí, Luďa s Verčou tu byli před pár dny, stihli to před zavíračkou a v hradu ve frontě na schody promrzli tak, že je z toho Verča nemocná. Takže jen obíhám okolo vodního příkopu a hledám nejlepší úhel pro fotky, v mezičase si zahřívám zmrzlé prsty. Procházíme hradní branou na východní straně a míříme uličkami k řece, podél které je zachovalá stará obchodní ulice, a pak už se vracíme na náměstí u nádraží. Na teploměru svítí tři stupně nad nulou. Ostatní jdou na jídlo do Mekáče, já si radši zašla do pekárny pro pletenec se slaninou a pepřem (HODNĚ pepře), rozinkového šneka a kupuju i dvě sýrové bulky (HODNĚ sýrové, ne jak ty chudinky z Alberta) na zítřejší snídani. 

Matsumoto-jó







Na nádraží se ujišťuji, ze vytipovaný vlak opravdu zastavuje, kde potrebujeme a presouváme se na nástupiště, kam v tu chvíli právě přijíždí náš express. V pohodě chytáme místo a hodinku frčíme do Kofu, kde máme na přestup tři minuty, nebo další vlak jede za dvacet minut. Naštěstí navazující spoj stojí hned na vedlejší koleji, takže přeskočíme třemi skoky peron do local JR Chuo line a jednoho pána se ptám, jestli je to ten spravný vlak. Za třičtvrtě hodiny jsme dorazili do Otsuki, kde musíme půl hodiny počkat na náš dnešní poslední vlak, a to placený courák do Fujiyoshidy, na osobu to stojí 960Y. Na hostel přicházíme ve třičtvrtě na deset večer. Sněží. Paní domácí to chvíli trvá, než příjde, ale jen co se objeví, ujišťuje nás, že zítra ráno bude Fuji vidět. Rádi bychom jí věřili. Úplně unavení padneme na futony a neřešíc nějaké topení, zavrtáváme se pod teploučkou peřinu.