Když má Cebu Pathetic zpáteční letenku na
Boracay za 3000 peso, no nekup to, že. Na Boracayi jsme byli jen jednou, přesně
před dvěma roky. Pár dní po té, co jsme přileteli na Filipíny, vykulení,
neznalí, prostě s mlíkem na bradě. Bylo mezi tajfunama, každý den nám pršelo a
“activities, siiiiiiir?” každých deset metrů nás dohánělo k šílenství. Prostě
jsme ten povyk o nejkrásnější pláži na světě nechápali.
Tentokrát na nás bylo počasí hodné a dva
dny jsme měli nebe bez mráčku a moře bez jediné vlnky. Naháněči se dají lehce
odradit, když se chováte, jako že vůbec neexistují. A hádat se s tricyklářema
kvůli pár pesům se nám už taky nechce, naštěstí ceny se po dvou letech vůbec
nezměnily.
V letadle do Caticlanu s kapacitou 74 lidí
nás jelo třicet, cesta byla klidná, vyhlídková a při přistání letuška jásala,
že jsme přijeli o patnáct minut dřív před plánovaným časem. To se Cebuáncům
podaří maximálně jednou denně, tak to musí náležitě oslavit. Obešli jsme
předražené dodávky s dovozem až k hotelu a vzali si tříkolku za 50 peso pro
jednoho a to včetně lístku na loď. Za terminal fee a environmental fee to bylo
dalších 175 peso/os, prošli jsme strašně dlouhé molo, protože Caticlan už je
otevřen i pro velké trajekty, a skočili jsme do polorozpadlé banky. Po deseti
minutách plavby už jsme na Boracayi, bereme další tricykl a za 100 peso jedeme
na station 3. (Takže cesta až k hotelu pro dva po vlastní ose za čtyři stovky.
Pro pořádek Cebu nabízí dopravu 400 peso/osoba a před letištěm vám to nabídnou
za 600 peso/os.) Hotel jsem vybrala co nejblíž našemu oblíbenému baru Coco
Loco. A to doslova, spali jsme hned v sousedící budově. Hotel Hey Jude South
Beach je levný, docela prostý, čistý a nový, má vlastní restauraci (jídlo nic
moc, čerstvé shaky vynikající), křesla v předzahrádce u pláže a lehátka na pláži,
nic nám tam nechybělo a můžeme ho vřele doporučit. I když byla station 2 a 1
přecpaná k prasknutí filipínci (jak jsem zmiňovala ty trajekty), na úplný konec
Station 3 nedošli, takže tam bylo akorát pár bílých tváří a svatý klid.
Dokud jsme ještě neměli pokoj (přišli jsme
na ubytování v osum ráno), hodili jsme na sebe jen plavky a šli se projít na
station 2, dali jsme si snídani v Subway, já si zaplavala, Tom se ve stínu
prospal a v jedenáct jsme se vrátili. Akorát jsme se nenamazali a já šla zpátky
po pláži, tak jsem si stihla spálit ramena, stehna a obličej. Tom se mi smál.
Když jsme dostali pokoj, hned jsem bežela do moře, Tom se na chvíli přidal, ale
brzo odešel pokračovat ve spánku. O půl třetí jsme zašli do thajské restaurace
na druhém konci station 3 a dali si to, co my vždycky, tedy já pad thai, nepálivé
prosím a Tom green curry, pálivé. Já to měla pálivé a Tom ultrapálivé, ale bylo
to moc dobré a za rozumnou cenu. Pak jsme vzali plavky, ručník a foťák a zajeli
na Puka beach, která se nám posledně hodně líbila, ale kvůli bouřce jsme si ji
neužili. Pláž už je mnohem známější než dřív, lidí je tu hodně a po celé délce
jsou dřevěná lehátka, za které si určitě místní prodejci účtují tučné sumy. My
si sedli na ručník. Voda je tu perfektní a hned u břehu hluboká, což není na
Filipínách moc časté. Prošla jsem se podél stánku, ale za shake tu chtěli
vyděračských 200 peso a to jsem jim odmítala za rozmixovaný banán dát.
Pak jsme se svezli na začátek Station 1 ke
slavné Willy’s rock na západ slunce. Do toho zbývalo ještě půl hodiny, tak jsme
zašli do restaurace hned naproti a dali si za 200 peso hned dva shaky. Bohužel
kvůli tomuhle výletu jsme prošvihli happy hour v Coco Loco, které je od tří do
sedmi. Ale stálo to za to, západ slunce byl obzvláště vybarvený a i když tu byly
hromady vřeštících filipínců, procházka po celé White Beach až k hotelu se nám
líbila. Úplně znavení jsme si dali v Hey Jude pizzu a dvojitý drink a při tom
koukali na rugby. Když už jsme ale hned vedle Coco Loco, musíme tam zajít aspoň
na jeden drink. Stihli trošku podražit, ale není to nic hrozného a drinky mají
poctivé. Svou piňa coladu jsem ani nezvládla dopít a přesunula jsem se do
postele.
 |
| Puka Beach |
 |
| Willy's Rock |
 |
| White Beach |
 |
| Rhum coke a Piňa colada v Coco Loco |
 |
| Posledně jsem se rozplývala nad pejskem Superhrdinou. No a potkala jsem ho zase! |
Vyspávala jsem do půl deváté, dokud mě
neprobudil Tom, že má hlad. Snídaně byla tradiční, vajíčka, slanina, toasty a
na pití tang. Ten jsem odmítla a dala si shake, který mi vydržel ještě i na
polehávání na pláži. Do půl jedenácté jsme si četli a já se hlavně rochnila v
božácké vodě, pak jsme se sbalili a šli na oběd do japonské. Nejdřív jsme z ní
byli nadšení, protože nám přinesli mražený ručník a to byla v tom vedru paráda,
ale jídlo nás úplně nenadchlo. Možná to ale bylo jen špatnou volbou. Zbytek
času jsme strávili v křeslech na pláži a o půl třetí jsme se vydali na cestu na
letiště (tricykl 100 peso, lístek na loď 25 peso/os, terminal fee 100 peso/os,
tricykl na letiště 50 peso). Na letišti jsme museli vystát frontu na check in i
přesto, že jsme už meli vytisknuté letenky, a to proto, že obsluha nevěděla,
jestli máme terminal fee v ceně letenky, nebo ho musíme platit zvlášt.
Nemusíme. Letištní hala je narvaná a pět letadel před námi má zpoždění. My jsme
místo plánovaných 16:40 odletěli 18:00, letadlo v 14:30 startovalo tři minuty
před námi a to to ještě pilot při rozjezdu zašlápl a vraceli se zpátky na
terminál. Netuším, jestli ti chudáci fakt odletěli. V Manile na terminálu 4
jsme si přečetli, že půlka letadel do Caticlanu byla dneska zrušená. Tak to má
asi Cebu Pathetic pevně v rukách. Uber nam přijel do deseti minut a o dvacet
minut později jsme byli za 140 peso doma v Bonifaciu.
Boracay si spravil reputaci a až budou zase
levné letenky, neváhám a kupuju.
