Royal National Park
V pátek ráno jel Tom na letiště půjčit auto
a vrátil se pro nás do motelu, aby sme nemuseli třikrát platit za vlak. Pak
jsme pokračovali jižně od Sydney, cestou si nakoupili v supermarketu (a
zamáčkli slzu nad místním sortimentem, kterému se Manilské zboží nemůže hrabat ani
ke kotníkům) a dojeli asi 20 km pod Sydney do Royal National Parku. Platí se
sem permit nějakých 7A$ za auto. Les jsem si představovala jako normální,
stredoevropský jehličnatý, ale hluboce jsem se mýlila. Vypadá spíšs jako
jižanské chorvatské ci řecké lesy, jen stormy jsou tu vyšší a samozřejmně
zvláštnější. Odbočili jsme k Wattamolla Beach, vyšli na dechberoucí vyhlídku na
útesy a dali si tam brunch -křupavou bagetu se sýrem to si v Manile nedáte).
Pak jsme sešli dolů k pláži, která mě překvapila, protože jsem tu deset metrů
vysokou skálu s vodopády nečekala. K moři vedla řícka a voda v zátoce byla sice
zase studená, ale krásně klidná. Vycachtali jsme se a projeli celý park až na
jih, kde vede silnice podél pobřeží. Pak jsme odbočili a vydali se
severozápadně.
Blue Mountains
Hlavní část výletu po okolí Sydney jsme
strávili v modrých horách.Je to veliký národní park a od Sydney je vzdálen něco
přes hodinu cesty autem. Nejznámější místo v modrých horách je skalní uskupení
Tři Sestry v městečku Katoomba. Celých 200 metrů od vyhlídky na 3 sisters jsme
měli motel. Pan majitel byl moc milý, dal nám mapy a vysvětlil a poradil, co
kde najdeme. Z jeho seznamu jsme si hned vybrali místo na večeři, protože tam
prý mají “fabulous steaks”. Přijeli jsme odpoledne a měli jsme ještě pár hodin
před západem slunce, tak jsme zařadili trail hned na večer. Kolega šel delší
okruh, já s Tomem jsme si dali pouze sestup pod tři sestry schodištěm s 900
schody, údolím kaňonu k lanovce, která už byla dávno zavřená, schody podél
vodopádu zase nahoru na hranu a pak už po silnici zpátky do motelu. Tom má
bolavý kotník a obzvláště schody dolů dost protrpěl, jinak to ale byla nádherná
procházka liduprázdným údolím, s úžasnými výhledy při západu slunce. Kolem Katoomba
Waterfalls létalo spoustu velkých bílých ptáku a když při výstupu vzhůru pode
mnou jeden sedl na větev, zjistila jsem, že to jsou kakadu! Taky papoušků Lori
tu létalo spousta. Příjemně unavení jsme dojeli do centra a zašli na fabulous
steaks, které byly opravdu vynikající.
V sobotu ráno bylo nečekaně zima a obloha trochu
zatáhlá. Naštěstí se v průběhu dne zase udělalo hezky. Ráno jsme vyrazili
nejprve na východ do Wentworth Falls a zašli si na vyhlídku na vodopád. Bylo nám
docela zima a Toma bolel kontník, tak jsme k vodopádu nešli a pokračovali na
západ do Blackheath, kde je další vodopád, Govetts Leap. U vyhlídky jsme si
dali pozdní snídani a zamířili na
Jenolan Caves
Po cestě jsme konečně viděli
značky ‘pozor klokani a wombati’ a podle mrtvolek u silnice jsme mohli vytušit,
že tu opravdu žijí. Posledních deset kilometrů k jeskyním vede uzoučká cesta po
úbočí kopce, kde se sotva vyhnou dvě auta. Ještě že jsme nepotkali žádný autobus.
Cesta je navíc přes poledne otevřená jen jednosměrně, právě aby se busy s
turisty lépe dostali dolů. Že jste na místě poznáte podle toho, že vjedete do
jeskyně. Opravdu, silnice tu projíždí pravou přírodní jeskyní. Spodní
parkoviště už bylo úplně plné, museli jsme vyjet až na horní druhé a odtud
sejít okolo Charlotte Arch dolů k turistickému centru. Je tu devět přístupných
jeskyní ve třech ruzných cenových skupinách od 35A$ do 49A$. Jo, je to drahý jak
potvora. Měla jsem vybranou prohlídku Diamond Cave, která je z prostřední
skupiny, za 41A$, protože se během ní projdou hned dvě jeskyně. Prohlídka
začínala až ve čtyři odpoledne, což nám dávalo dobré čtyři hodiny času. Pokud
si koupíte nějakou prohlídku, dostanete možnost vstupu do další jeskyně s
audioprůvodcem. Vyprávění v telefonu nás hodně rychle omrzelo a turniket do
jeskyně byl vypnutý, takže tam stejně mohli všichni. Do jeskyně se vchází skrz
Devil’s Coachhouse Cave, což je obrovský dóm z obou stran otevřený a jméno
získal podle vyprávění jistého pocestného, co tam v noci na mou duši na psí uši
viděl samotného Lucifera jedoucího v kočáře. Jeskyňka byla sice dobrá, ale
výzdoba nebyla nic dechberoucího. Šli jsme se projít okolo Blue Lake, kde žijí
ptakopysci. Nám se tu ale nechtělo čekat až do setmění a v jeskyni se silnicí
(Great Arch) se večer odehrával alternativní, velmi hlučný koncert, tak bysme
je težko ten den viděli. Cesta kolem jezera je moc hezká, před zpáteční cestou
jsme si na chvili sedli a já si cachtala nohy ve studené říčce. Pozdní oběd
jsme si dali v místní jídelně, Tom měl ne moc dobré fish bites s hranolkama a
já si dala výborný jogurt s musli. Pak jsme se jen tak poflakovali a užívali si
přírody a toho, že nic nemusíme dělat.
Samotnou prohlídkou jsem byla ze začátku
trochu zklamaná a nadávala jsem si, že jsem vyhodila tolik peněz za ne moc
pěknou jeskyni. Výzdoba v prvních dvou dómech vypada spíš jako by někdo nacákal
maltu na kameny. Ale pak se sestoupilo dolů k řece, která je nádherně čistá a
modrá a začína tu opravdu pěkná krápníková výzdoba. Čím hlouběji jsme
procházeli, tím krásnější útvary jsme viděli. Krystalové město, nádherná
krápníková “šála” a vodorovné krystaly, to jsou tři věci, co se mi líbili nejvíce
a nikdy před tím jsem něco podobného neviděla. Nakonec se jeskyně líbila i
Tomovi, který je zrovna neprožívá.
Byl čas vrátit se do Katoomby. Cesta nahoru
byla dobrodružnější, protože silnička od jeskyní už byla puštěná obousměrně a
my se museli vyhýbat autům v protisměru. Projížděli jsme zrovna okolo velkého
odpočívadla a já ho uviděla. “Klokan klokan klokan klokan!” Na to Tom slyšel a
stihl zastavit. Bohužel už jsem měla foťák uklizený v kufru auta, přece už nic
fotit nebudu, že. Klokan místo toho, aby utekl, tak přihopkal až přímo k našemu
autu a čekal co mu hodíme. Natáhla jsem k němu ruku, on si čuchl, a když
zjistil, že nic nemám, trochu uraženě zase odhopkal dozadu na trávu. Po ceste
jsem videla klokany ještě několikrát, buď se pásli s krávama na louce a nebo
přímo u silnice u domu na trávnících. Taky jsem viděla ježuru, ale než jsme se
stihli s autem otočit a vyfotit ji, schovala se někam do porostu.
V neděli jsme už jenom přejeli zpět do
Sydney, vrátili auto a počkali na letadla, Tom musel být v Manile dřív, tak
letěl jiným letem. Let byl příjemný, i když bylo letadlo úplně plné (na rozdíl
od cesty do Sydney), měla jsem vedle sebe jedno volné sedadlo a většinu cesty
bylo jasno, tak jsem se kochala Austrálií z výšky, dokud mi nezmizela z okýnka.
