V Bryce Canyonu v suvenýrech jsme potkali skupinu
čechů, která nás přemlouvala, že určitě musíme jet do Antelope Canyonu. Měla
jsem ho v hledáčku už při plánování trasy, byl ale vyškrtnut s tím,
že je drahý a byla by to velká zajížďka. Tihle ale všechny nahlodali, proto
přidáváme do plánu Antelope a Monument Valley hned ráno opouštíme. Do Antelope
se dá jít pouze s průvodci (mají to tu pod palcem indiáni, proto je vstup
pěkně mastný, z tohoto důvodu jsme Monument Valley sledovali pouze
z povzdálí a do parku ani nejeli), nedaří se nám najít volný blízký termín
na prohlídku, a to ani v městě Page. Nakonec se rozhodujeme zajet přímo ke
zdroji- hlavnímu parkovišti u Antelope. Jsme zmateni z místního času,
oficiálně je deset dopoledne, volná prohlídka je až za hodinu, ve dvanáct. Paní
v budce říká, že je teď jedenáct, na účtence je ale deset. Kroutíme hlavama,
jdem se zeptat ke stanu, kde prodávájí vstupenky. Máme si pohnout, vezmou nás
ještě teď v jedenáct. Kašleme na čas, bereme foťáky, posíláme Martu na
nákup (ta do kaňonu nechtěla) a utíkáme k vozidlu. Náš průvodce Henry nám říká pár základních bezpečnostních pokynů, prohodí vtípek, zapálí si jointa
a jedeme do dun. Hezky to drncá a hopká. Po deseti minutách jízdy parkujeme
před kaňonem. Aut je tu spousta. Henry nám zvolna sděluje, že všechno co
uvidíme, vytvořila voda. Voda. Voda... Jeeeenom voda.
A písek.
A taky vítr.
Přikyvujeme, že jsme pochopili a jdem dovnitř. Kaňon je úzký
asi metr, místy se rozšiřuje na náměstíčka, a vysoký tak 20-30 metrů. Henry nám
připomíná, že to vytvořila voda. Dělá si také průzkum turismu- máme
s sebou Italy, Japíka s Němkou a Tahiťany (mluví francouzsky). Pak mi
Henry řekne, ať mu dám foťák. Neprotestuji, Henry namíří objektiv vzhůru a pak
nám ukazuje své dílo. Upside-down Monument Valley. We have Monument Valley too.
Má pravdu, skála nad náma má podobný tvar. Bere si foťáky i ostatních a všem
fotí místní Monument Valley. Cesta se vleče, kaňon je zacpaný skupinami před
náma. Přijeli jsme navíc ve špičce, kdy je kaňon nejhezčí a místy prosvítají
kužely paprsků až na zem. Suneme se o metry, pak zase deset minut čekáme na místě.
Henry nám nezapomněl připomenout, že to všechno udělala voda. A písek. A vítr.
Tu je Heart of the Canyon. Srdce Kaňonu. Kaňon je totiž posvátné místo indiánů,
víme? Zase se kus suneme. Němka se taky sune, ale k zemi. Udělalo se jí
špatně a tak sedí na zemi a není schopná se zvednout. Nabízíme jí vodu a pomoc,
nechce nic. Pak si i lehne. Henry se nejdřív tváří, že se nic neděje, nakonec
se ale přišourá k nám, odhadne situaci a zeptá se, jestli tam na nás paní
počká nebo jestli ju máme vynést ven. Paní kroutí hlavou. Henry říká že jí máme
dát candy or soda. Nemáte někdo candy or soda? Je to totiž určitě low sugar.
Henry se vyzná. Paní se po chvíli oklepe, vstává a vypadá to, že můžem
pokračovat. V davech lidí se italové rozhodli, že půjdou napřed a tak
zmizeli ve štrůdlu lidí. Henry asi pětkrát přepočítává skupinu, ale nemůže se
rozhodnout, jestli se přepočítal, nebo si nás na začátku spočítal špatně.
Nakoneczachová chladnou hlavu a situaci
přestává řešit. Po třičtvrtě hodině se dostáváme na konec kaňonu, kde se vyjde
ven do uzavřeného údolíčka mezi skalami. Chvílu se rozhlížíme, tahiťan se fotí
s Henrym a pak se neorganizovaně vydáváme probíjet se lidmi zpět. Nakonec
se šťastně sejdeme u auta i s italama a při zpáteční cestě pískem si
dávají indiáni závody. Henry vyhrál. Naparkovišti už čeká Marta, převlékáme se
do krátkého (je tu teplo) a jedeme do Page do Burger Kingu na jídlo.
Přejíždíme 100 mil do Grand Canyonu. Poprvé spatříme Veliký
Kaňón z vyhlídky u Desert View Watchtower, poté i z věže. Je opravdu
obrovský. Ve věži mají suvenýry, kupuju ségře nejkýčovitější magnet
s mulama a jsem spokojená. Jedeme do Grand Canyon Village, a modlíme se,
aby ve vyprodaném kempu bylo jedno místečko pro nás. Našlo se, ale pouze na
jednu noc. Luďa spokojeně odchází bez placení, můsí pro něj doběhnout ranger do
auta. Stavíme stany a přejíždíme na konečnou místního vláčku, kde sedáme na
kyvadlový bus a jedeme na vyhlídku Hopi Point sledovat západ slunce. Lidí jsou
tu mraky, ale místečko u zábradlí jsme našli. Když už je po všem, tlačíme se do
busu a pak v autě přichází bojová porada, se kterou společností zítra
poletíme vrtulníkem. Já trvám na tom, že neletím, Tom trvá na tom, že letím.
Rezervujeme si druhý den půl jedenáctou, jedem do kempu a spat.
Dnes ujeto: 301 mil
zde začíná Antelope
Antelope
Antelope
ten frajer v klobouku je Henry
Antelope
závody v dunách
veliký kaňóň
Grand Canyon
interiér Desert View Watchtower
čekáme na západ slunce
15.5.2014
Na letiště přijíždíme o hodinu dřív než máme, tak nás
usazují do křesel a čekáme. Zatím nám dá pán žlutou ledvinku se záchrannou
vestou a druhý pán samolepku, že jsme byli poučeni o bezpečnosti. Asi časově
stíhají, a nebo jim tam zavazíme už moc dlouho, letíme o půl hodiny dřív. Každý
dostane lístek s číslem, které znamená, kde budeme sedět. Marta má
jedničku, já dvojku, kluci 5 a 6. My holky jsme vyfasovali místa vepředu
s pilotem, máme nejlepší výhled. Vzadu s klukama sedí ještě dva
němci. Pilot se představuje, říká nám, že máme supr počasí, včera že jim dost
foukalo a bylo to crazy. Pak pouští do sluchátek optimistické písně. Ve chvíli,
kdy se blížíme k hraně kaňonu, pouští dramatickou hudbu. Tááátááá-
tadáááááááá! Výhled je bomba, o dost lepší než z vyhlídek. Přeletíme Grand
Canyon napříč a pak zpátky.
Po návratu nás čeká slovní boj, jak budeme postupovat zbytek
dne. Buď tůra a posun do jiného kempu, nebo pokračujeme dál a večer dojedem do
Vegas. Jsem líná, na trail se mi nechce, Luďa chce a nejlíp až na dno kaňonu.
To ale nehce nikdo. Nakonec jedeme asi 40 minut po Rim Trail (mají tam naučnou
stezku s výstavkou hornin) a od konečné vláčku jedeme busem zpět
k autu. Frčíme 100 mil k Route 66. Nemůžeme se dočkat, až se vyfotíme
u slavné značky namalované na asfaltu. Ale za celou cestu nepotkáme ani jednu.
Klesáme na mysli, střídáme se u volantu, aby si každý aspoň kousek zařídil a
nakonec zastavujeme u benzinky v old-style úpravě plné artefaktů
z dob staré slávy. Dostatečně se vyřádíme a nafotíme a jedeme dalších 100
mil na Hoover Dam.Přijíždíme za soumraku, voják se samopalem nám říká, že
nesmíme na přehradě zastavit a na druhé straně že jsou parkoviště. Uděláme pár
rozmazaných fotek a domlouváme se, že sem sjedem zítra za světla. Po cestě Tom
zabookoval Stratosféru pro čtyři, takže máme kde spát. Za tmy vjíždíme do
Vegas. Město tepe, ulice jsou plné, neony blikají. Trvá nám, než
v bludišti automatů najdeme recepci, stěhujeme chedar do mého ešusu, aby
nějak přežil dva dny ve vedru, pak opět bloudíme casinem s bagáží a
hledáme výtah k pokoji. Budíci jdou napřed na věž, já se sprchuju a jdem
taky. Potkáváme se ještě ve frontě. Šacují nás, pak nás postaví před plátno a
fotí v různých pózách, pak konečně můžeme nahorů. Výhled je skvělý, dáváme
si s Tomem drink a jdem se podívat na atrakce na vršku věže. Budíci jedou
do centra, my se o chvíli později vydáváme pěšky. Procházíme casina, vidíme
frontu do nefalšovaného Clubu (hudba, alkohol, drogy a sex na max), Tom se
snaží sbírat kartičky od nabízečů společnic (mluví o nich už týden), ale moc se
mu to nedaří. V Belagiu to balíme, bereme taxika a jdem spat.
Dnes ujeto: 400 mil
Grand Canyon z vrtulníku
náš vrtulník
nad kaňónem
nad kaňónem
kaňón
silnice 66
stará pumpa
Hoover Dam večerní
Vegas baby!
Vegas baby!
16.5.2014
Budíci přišli někdy v noci, Luďa má kocovinu jak cyp.V
devět berem plavky a jdem prubnou bazén. Je tam docela prázdno, voda je luxusní.
Dáváme si na snídani burritos s čerstvými lesními plody. Ráj na zemi.
V jedenáct musíme vypadnout z hotelu, my ženský jdem na nákupy, kluci
obhlídnout Hoover Dam. Mám šaty od Ralfa Lorena za 60 dolarů, Marťa kabelku od
Michaela Korse za třetinovou cenu, velká spokojenost. Budíky vysazujeme
v Belagiu, my jedeme o dvě ulice dál do lowcost motelu. Těšila jsem se na
bazén, ale má tak dva metry na délku. Jsem nasraná.
Vyrážíme na obědovečeři- skončíme v Paříži
v dražší restauraci, kde mají večeřový deal- maso, dvě přílohy a předkrm
nebo desert za slušnou cenu. Chci si dát zákusek, ale číšník trvá na předkrmu,
prý si můžem dát všechno. Tak jo, Tom si dává polívku, já salát, vybíráme
stejky a k tomu pečenou bramboru a kukuřici, Tom hranolky. Číšník odchází,
na dezert se neptal. Tak teda nevíme, ale couž. Přinesli nám čerstvé křupavé
pečivo, na které se vrháme jak kudlanky a zaplácáváme si žaludek. Zlikvidujeme
předkrm a pak už se do nás nemůže vejít ten úžasně dobrý stejk. Říkáme si, že
jsme tak narvaní, že i kdyby nakonec přišli se zákuskem, tak to nechcem.
Přichází číšník, co že si dáme za zákusek. Tom si dává čokoládový dortík, já
lesní bobule se smetanou. Asi praskneme. Musíme utíkat, Tom má s Luďou
pokerový turnaj v Luxoru. Stíháme to, Tom se registruje a obhlíží stoly.
Přichází Budíci, Luďa sedí hned vedle Toma. Koukám se na dostihy chrtů,
mimochodníků a quarterů. Pak si dám obhlídku obchoďáků v patře nad casinem
a kupuju si extra hnusný drink, který pak musím vyjít, bo se to fakt nedá. Chci
se vrátit k pokeru, ale obkroužím celé casino a poker nikde. Jsem trochu
zoufalá, tak se vracím po vlastních stopách zase do patra. Zjišťuju, jsem se
dostala až do Excaliburu. Konečně nacházím poker a děcka, Marta sedí na baru,
kluci mají 10 minut přestávku a pak jdou zas hrát. Luďa vypadává, 10 minut po
něm i Tom. Jdeme do Hooters na levný Black Jack, ale všechny stoly jsou plný.
Luďa sedá k 10ti dolarovému stolu a za pět minut končí ožebračen. Bereme
taxika, protože mám nohy samý puchýř, a jedem se do Belagia kouknout na
půlnoční fontánku. Luďa má pokoj s luxusním výhledem. Vypadá to, že budu
muset platit předražené pistácie, protože jsem je zvedla ze stojánku a to se
prý hned naúčtuje (bylo mi to řečeno o dvě vteřiny později, co jsem je
chňapla). Naštěstí ale tlakový senzor zaspal. Berem z garáží auto a jdem
chrnět.
Dnes ujeto: nějaký drobný k Hoover Dam a zpět
snídaně u bazénu v Stratosféře
šnek v Belagiu
Hoover Dam
Hoover Dam
17.5.2014
Vstáváme pozdě, akorát se sbalíme a jedem pro Budíky. Luďa
má rozbitou nabíječku na foťák, tak si objednal novou a měli mu ji doručit do
Belagia. Ještě tam není, prý tak za hodinu. Jedem teda zaparkovat do MGM a jdem
se projít po Stripu. V suvenýrech kupuju žetonkové magnetky a pak zapadáme
do M&M’s Worldu, kde se mi moc líbí a nejradši bych si koupila všechno.
Bereme dvě trička (oranžové pro mě, mordé pro Toma), supr barevný trenýrky pro
Toma (ale už dva měsíce je nosím já) a pytlík oříšků. Na kase berem ještě deku
za 5 dolarů a jedem se podívat, jestli už došla Luďova nabíječka. Došla, můžem
vyrazit. Směřujeme k Dead Valley a cestou padají stížnosti na slabý
signál.
V Dead Valley je opravdu teplo. Zastavujeme na vyhlídce
a kluci si dávají běžecký závod do kopce. My s Martou jen kroutíme hlavama
a vyplazíme se za nima. Podruhé vylízáme z auta na Badwater Basin, kde
potkáváme i nějaké slováky. Objíždíme Artists Drive a kocháme se pouští. Máme
krásných 48°C. Poslední zastávka u písečných dun, kde si odskakuju na záchod.
Na to, jak jsem všechny hajzlíky v parcích čisté, tak tady boj
s vedrem nezvládají. Smrádek a stovky pičurek. Profrčíme houpáky na
silnici a vyjedeme na kopec, kde se prý rádi zavařují motory, což je pak
v místním vedru docela problém. Nabíječ to ale zvládá. Na kopcích děláme
zastávku, s Tomem jdem prozkoumat Joshua Tree, který má zrovna plody, tak
jeden urveme a snažím se ho šutrem rozkuchat, což moc nejde.
V nějaké díře (Lone Pine??) obědváme a pak se cestou k Yosemmitu
snažíme najít kemp. Zadařilo se, ale drobátko tu fouká (ještě víc, než u
Goosenecks). Budíci chytře postavili stan za auto, my bojujeme 15 minut, než
nám přichází na pomoc Luďa. Nakonec stany stojí, zapírám svůj batoh pod nejvíce
namáhanou tyčku a Tom dává do zadní předsíňky kufr jako další vzpěru. Teď už
stan určitě vydrží. Děláme maso, přičemž k nám do stanu nalítává spousta
odporného hmyzu a taky jedna strašilka. Noc byla velmi větrná, ale zase bylo
dost teplo.
