Poprvé v životě lituji,
že se nejmenuji Kamila. Protože název blogu Kamila in Manila by byl suprcool.
Přemýšlela jsem i nad gorilou, Godzillou, papilou a nejzářivějším nápadem v půlce
noci, když jsem nemohla zaspat, byla Jaňula. Nezní to tak dobře, jako slova s –ila,
ale nic lepšího z toho nevytřískám. A proč Manila? Mám tu teď tři roky
žít. Já, připrdlá Brňačka, pro kterou je vrchol odvahy vyjet sama na výlet do
Prahy.
Tom dostal nabídku na práci na
Filipínách. S vizí práce v Asii tam beztak nastupoval, a když jsem ho
donutila věci rozhýbat (když ono je teď moc práce, není čas to řešit.. oni o mě
ví, jen se s tím nic nedělá.. atd.), koncem března přišli s tím, že
teda třeba od července. Přoškrtali jsme Asijské země v nabídce a Filipíny
z toho vyšly nejlíp. Původně plánovaná Čína by byla do smrdutého města. A
tak jsem poslední měsíc zařizovala nutnosti před odletem, psychicky se loučila a
týden balila. Tom si sbalil v sobotu.
29.6. v neděli v devět ráno opouštím vyklizený
pokoj a podléhám troše emocí. Do toho pobíhá babička s jehlou a nití, jestli nebudu tak hodná a nenavlíknu jí to. Říkám jí, že navlíknu a že právě odlítám na Filipíny a vrátím se na Vánoce. Než to babičce dojde, ještě stále hledá další nitě. Tomovi rodiče nás vezou na letiště do Prahy. Můj
nový kufr z Ameriky je už po své letadlové premiéře rozflákaný a když beru
za madlo, trhá se. Jdu ho obalit igelitem, abych snížila šanci, že mi v Manile
na pás vyjede hromada vybalených krámů. Igelit hezky fixuje moji hromádku
drceného plastu, jsem optimistická. Čekáme než nám otevřou check-in. Asi už mám
oko na balení, kufr má pěkných 22,9 kg. Tom má o fous těžší (veze 4 flašky vína
a navíc jeho kufr má aspoň nějakou pevnou konstrukci narozdíl od mého
chcípáčka) ale letíme s Emirátama a můžeme mít až 30 kilo. Kupujeme veliké
balení Kinder čokoládek a jedno platíčko hned mizí. Číňáci a jiní asiati neumí
anglicky a proto hned padají jakékoli pokusy plnit letadlo podle sektorů od
zadu. Let do Dubaje byl v pohodě, koukám na Pottery 6 a 7, Tom tam má
puštěný film o Armstrongovy. Přilítáme o půl dvanácté v noci, odlet
dalšího letadla máme 3.45.
Jdeme do parfumérky vybrat vonítko pro Toma, své si nechal
doma. Nevěděla jsem, že je to tak strašný problém najít ucházející pánskou
voňavku. Očucháváme tak 30 lahviček, nos pálí a všechno je děs. Nakonec vybíráme
mezi Armanim a Versacem. Na papírku se mi víc líbí Armani, ale na kůži voní
hůř, berem toho druhýho. V tuto chvíli na mě padá spánek, mám problém se i
doplazit ke gatu, tam pak na hodinu tuhnu. V letadle mi ženská za mnou
nechce dovolit sklopit sedadlo, vysvětluje i proč, ale jaksi jí není rozumět
ani slovo. Kašlu na to a usínám. Na snídani nás budí, pak si konečně sklápím místo
a spim dál. Budím se nad Čínou, zbývají 3 hodiny letu. Pouštím si Kapitána
Ameriku (protože se mi líbí zamaskovaný Winter Soldier :P) a na závěrečných 40
minut se chci přivzdělat typickým Bollywoodským velkofilmem. Náhodně vybírám
Ram Leela a nestačím valit oči.
Trailer k Ram Leela fakt kouknout!
Let trval asi 9 hodin, přilítáme o půl páté
odpoledne místního času. Přistání bylo neuvěřitelně jemné, ani jsem nevěděla,
kdy přesně dosedl, pilot je borec. Vyplňujeme povinné papírky na emigrační a
zdravotní, dostávám razítko na 30 dní a čekáme na kufry. Čekáme dlouho. Hodně
dlouho. Ale přišli, můj dokonce v celku.
Najdeme pána od našeho hotelu, ten nás vede do překlimované
kukaně a čekáme na taxík. Fascinují mě občurané loužičky příma na silnici u
letiště. Taxík přijel a byl problém do něj narvat dva kufry. Řešili ten tetris
pěkně dlouho. Mám pocit, že na Filipínách ještě nevymysleli křižovatky. Pokud
jedete po ulici a váš cíl nebo odbočka je na levé straně, musíte dojet na konec
ulice (ať je dlouhá jak chce), tam to otočit a jet zpátky k odbočce.
Silnice jsou zasekané, přes město jedeme krokem skoro dvě hodiny. Nejezdí se tu
na pruhy, ale stylem kolik se tam toho vejde. A mezi tím postávají prodavači
drobného občerstvení. Divím se, že neměli ujeté prsty na nohách. První pohled
na slamy je fascinující, stejně tak na způsob vedení elektriky. Shluk 30 drátů,
na polospadlém stožáru veliký chumel a pokračujem k dalšímu sloupu.
Jo, tudy sme jeli a vypadalo to stejně
V osum se dostáváme na hotel, na recepci vyřizujem
nezbytné a konečně můžem shodit bagáž v pokoji.Máme luxusní bejvák s kuchyní,
obyvákem, velkou ložnicí a velikou koupelnou s vanou. Prozatím na měsíc,
za tu dobu bysme měli být schopní sehnat si byt. Všude dokola jsou mrakodrapy, některé hotové, další se staví. Tom jde koupit první luxusní
večeři v Manile (housku z McDonaldu), já se zatím máchám ve vaně. O
půl desáté jdem chrnět.
Fotky zatím postahované, mám tu dva foťáky, až se odvážím do ulic, určitě bude zásoba vlastní dokumentace.
