Na sever od Phuketu

 V neděli ráno jsme se trochu se cachtali v moři, ale už tam byl nějaký kousavý plankton či co, tak jsme tomu moc nedali. Taky jsme se prošli do ulic u pláže a koupila jsem pohledy babičkám a pro sebe mangosteenovou zmrzlinu, to byla dobrůtka! Kdo neznáte ovoce mangosteen, je to tmavěfialová tvrdá koule, ve které se schovává něco jako bílá mandarinka.

náš hlavní cíl, Ratchaprapha Dam

 Protože tři dny u moře by byly nuda, našla jsem na těch internetech, že 150 kilometrů severně od Phuketu je Narodní park Khao Sak a přehrada Ratchaprara obklopená vápencovými skalami. To byl cíl pro dnešní den. Stavili jsme se pro nějaké zasoby v Tescu, protože nevím, kde dnes budeme spát a jestli je tam nějaký obchod, a taky jsme si v místním foodcourtu dali oběd- já jako vždy Pad Thai za 50 Bhatu a Tom green Curry za 60.

Silnice vedla kolem vesnice, ze které se vyjíždí na projížďky zátokou národního parku Ao Phang-nga, kde se nachází slavný Scaramangův ostrůvek z Bondovky Muž se zlatou zbraní. Organizovaných výletů v Thajsku jsme si užili dost při výletu na slony na začátku února a tak jsme to chtěli zkusit po vlastní ose. Při příjezdu k řece, ze které se vyplouvá, nás čekaly fronty autobusů, psycho parkoviště s betonovými ozrutami napodobující Bondův ostrov a také brána s nápisem “WELCOME TO JAMES BONE ISLAND”. Doteď mé blogerské srdce usedavě pláče, že jsem to nevyfotila (Google také mlčí). Zaparkovali jsme úplně na konci parkoviště a hned se nám drala do auta paní, že jestli chceme loď. My že jo, jestli je tu nějaké místo, kde můžem koupit lístky. Ona že ne, ale že za 2500 Bhatu nám dá soukromou loď. Poďekovali jsme a vydali se najít něco oficiálnějšího.Ono to tu sice vypadá jako vchod do Disneylandu, akorát ten Disneyland před pěti lety zavřely. Všechny budovy zabarikádované, okolo parkoviště tři samostatné přístavky, u nich hlouček lidí a u nikoho se lístek na loď koupit nedá. Prostě to tu mají domluvené jen s cestovkami, samotný sem asi nikdo nejezdí, takže na co tu mít turistickou kancelář. Dva a půl tisíce se nám za tu srandu dávat nechtělo, tak jsme zklamaně zase odleji a Jamese Bouna jsme neviděli.

  O kus dál po cestě je jakýsi posvátný opičí chrám v jeskyni. Bylo tu jen pár turistů, spoustu prodavačů zmrzliny, ovocných shakeů a banánů pro opice a také samotných opic. Dvě se rvali o kokosový ořech, zbytek seděl způsobně u jeskyně a nechal se nacpávat žrádlem od turistů.

Po další hodině jsme v pohodě dojeli k vesničce u Ratchaprapha přehrady a bylo na čase poohlédnout se po nějakém ubytování. U silnice byly dva resorty, já ale na bookingu viděla, že má být levné ubytování ještě kus blíž k přehradě. No jo, ale ta silnice, u které byly zaznačené, byla zavřená závorou a hlídači a ti nás tam nepustili. O pár metrů dál za mostem byly nějaké reklamy a jedna měla dokonce v latince napsáno Riverview Resort, 300 m a šipku. Tak jsme projeli po betonových panelech kaučukový les, sjeli prudký kopeček a zastavili mezi desítkou nových, moc hezkých bungalovů. Se slečnou na recepci/restauraci/prostě střechou a pod ní pár stolů, jsem se byla schopná domluvit, že mají za 1200 Bhatu volný bungalovek.  Bydlení bylo pěkné, čisté, útulné, a s verandou, před kterou rostlo spousta banánů. Hned jsme vyrazili na vyhlídku na přehradu, abysme stihli západ slunka. Mají tu udělaný velký park a bylo tu několik skupinek thajských turistů.

Pokochali jsme se opravdu krásným výhledem a odjeli zpět do našeho romantického hnízda sníst pár croissanů a jít brzo spát.

 

Kaučuk

Ratchaprapha Dam

Už se v těch selfíčkách trochu zlepšujeme

Ráno jsem původně chtěla brzo vstávat, protože se na netu psalo, že přehrada/jezero je nejkrásnější za úsvitu, kdy se po něm převalují mlhy. Ale v noci pršelo a kolem našeho bydlení bylo mlhy až přespříliš a to bysme z přehrady přece neviděli vůbec nic. Vykodrcali jsme se o půl sedmé a přesunuli se k přístavu. Tady byl ještě pěkný klid, pokud nespíte přímo na jezeře v plovoucích bungalovech (btw to musí být moc hezké), cestovky vás sem takhle brzo nedovezou. První chlapík, kterého jsme potkali, nám nabídl za 1400 Bhatu dvouhodinovou projížďku po jezeře a protože tu opět nebyla žádná oficiální kancelář, vzali jsme to. Museli jsme ještě zaplatit dalších 300 Bhatu/os za vstup do národního parku, vyfasovali jsme vestičky, počkali, až nám kapitán přistaví loďku a mohli jsme vyrazit. Poslední mlha se povalovala u hráze přehrady a všechny mraky utekly pryč, takže nám i vycházelo sluníčko. Plavba byla krásná, trochu se podobá plavbě po Halong Bay, i když tady není moc samostatných ostrůvků, skály tvoří břehy přehrady. Cílem naší cesty byl Guilin viewpoint, který je tvořen blíže nespecifikovatelným počtem skal čouhajících z vody. Ono totiž z jednoho úhlu je jich pět, ale pak už jsem našla vždy jen tři. Ke skalkám jsme jeli skoro hodinu a to nejsou ještě ani v půlce přehrady. Když jsme se dostatečně pokochali, jeli jsme zas zpátky a to už jsme potkávali víc lodí s turisty. A já si všimla, že nám teče do lodi. Naštěstí jen tak decentně prosakoval tmel mezi prkny a naši plavbu to nijak neohrozilo.

mlha se valí přes přehradu

takhle je jich pět

Vrátili jsme se do bungalovu, nasnídali se, chvíli si ještě schrupli a v poledne se vydali zpět. Na mapě jsem našla naznačenou vyhlídku v Klong Phanom parku. Hned za odbočkou bylo parkoviště, záchody a turistické informace. Kdyby sme tam nelezli, máme to zdarma, ale jsme trochu hloupí, z boudy na nás vyskákaly tři ženské a zatáhly mě dovnitř. Řekla jsem, že chcem jenom na vyhlídku, protože mě pořád posílaly na nějaký trail. Zaplatila jsem jim 140 Bhatů za oba, přičemž jedna z žen ode mě peníze převzala, druhá vyplnila vstupenky a třetí mi ty vstupenky předala. Tomu říkám týmová práce!

Solidně jsme se potili už jen po 70 metrech po silnici do kopce, pak jsme přešli přes kepmiště a u něj byl  na skále kovový žebřík. Vyskákali jsme po něm, pokračovali po úzké pěšině a pak už jen pár kroků na skálu a jsme na vyhlídce. Jako dobrý, ale to vstupný bych si odpustila. Kvůli nedostatku vody při sobě a převaření organismu jsme ten doporučovaný trail zavrhli a přesunuli se o kousek dál, kde byla v mapě psaná Fish Cave. Čekala jsem zase nějaký opruz se vstupným, ale tentokrát ne. Měli tu opičku přivázanou na řetězu, která se cachtala v barelu vody, dvě paní u vchodu a v hloubi jeskyně mnicha, který si dával šlofíka na oltáři. Z druhé strany se vyšlo přímo u řeky, která byla opravdu plná ryb.

Pokračovali jsme do Khao Sok parku, kde je spousta ubytování a tak jsme doufali v nějakou restauraci a oběd. Dojeli jsme až k Arts Riverview Lodge, u kterého teče rěka a mělo by tu být Monkey Hole, asi nějaké koupání. Nic moc to nebylo, tak jsme tu aspoň zkusili to jidlo. Oba jsme si dali curry, Tom zelené, ja nějaké červené a taky jsem mela ananasový shake. Jídlo bylo dobré a byl tu krásný klid. Během oběda připluly po řece dva kluci a přímo proti nám vylezli na skálu, protože tu byla houpačka do vody. Chvílu tam blbli a pak zase pokračovali po proudu dál.

Další zastávku jsme si dali už na pobřeží na pláži Bangsak Beach. Ta je dlouhá dobrých 8 km a na jih pokračuje dalších 20 km souvislý pás jiných pláží. Od nevidim do nevidim jsme napočítali maximálně dvacet lidí. A jednu chcíplou rybu. Převlíkli jsme se do plavek a nadšeně se vrhli do vln. Byla by to o fous větší paráda, kdyby voda neměla 30 stupňů, ale i tak jsme se patnáct minut máčeli a pak vylezli na břeh, kde měli mezi stromy posezení přilehlé restaurace. Hlad jsme ještě neměli, ale dali jsme si pití.

Cestou na jih jsme jestě několikrát zastavili podívat se na pláže a sehnat nějaké suvenýry a pak už jsme uháněli nejvyšší rychlostí na Phuket, abysme stihli západ slunce na pláži. Naposledy jsme zajeli do oblíbeného Tesca a jako správní duchodci se porvali s místními o poslední croissany. A pak už jen vrátit Jardu, čekat na letišti na zpožděné letadlo a zpátky do Manily.

letadlo a ležatej měsíc

Phuket

Pondělní volno kvůli volbám nového prezidenta se musí využít jak jinak, než že vypadnout za hranice. Volba padla na Phuket, kam 1) jsme chytli levné letenky, 2) jsem tak trochu chtěla jet, když tam jezdí úplně všichni a navíc ho TripAdvisor vyhlásil mezi top 10 ostrovů pro letošní rok a 3) jsme u moře už docela dlouho nebyli.

Hodinovému zpoždění Cebu Pathetic na odletu jsme se už jen zasmáli, pobavilo nás jásavé hlášení půl hodiny po plánovaném odletu ve stylu “je to neuvěřitelné, ale vaše letadlo právě přistálo v Manile!” Cestou jsem se snažila chvíli spát, pozorovala jsem bouřku, kterou jsme prolétali a snažila se určit naši polohu jen podle světýlek pod námi. Na imigračním byla strašná fronta, prakticky celá hala byla zaplněná a lidi přetýkali až do chodby. Rezignovaně jsem stoupla do první řady s vědomím, že je nejplnější a určitě i nejpomalejší, ale nakonec to byla ta nejrychlejší a my mohli za půl hodiny dojít na hotel. Vtipná příhoda, podařilo se mi zabookovat první noc u letiště na špatný den a Tom to zjistil tři hodiny před odletem. Naštěstí to bylo ubytování za čtyři stovky a není sezóna, takže je všude prázdno. V recepci nás odbavili dvě děti v pyžamech, co tam spali na lavici. Pokoj byl fajn a my mohli v jednu ráno padnout do postelí.

kolik napočítáte rusů?

Jarda

Protože jsme slyšeli, že na Phuketu jsou drazí a zlodějští taxikáři, rozhodli jsme se půjčit si na tři dny auto. Je to velmi levné, parkování je všude zadarmo a taky máme rádi svoji svobodu. Jako většinou padla volba na AVIS a trochu jsme doufali, že nám zase dají Suzuki Swift, který se nám v Bangkoku moc zalíbil. Bohužel, máme Yarise Jardu, ale klima funguje a co víc si tady přát. Jo, je tu šílený vedro a vlhko. Po pár kilometrech vidím ceduli na nějaký vodopád a nemám lepší nápad, než že se tam pojedeme podívat. Na konci cesty je brána a ceník vstupu do parku za 200 Bhatu na osobu. To je hodně, ale nikdo tu není a je tu svatý klid, tak teda platíme. Auto má být za dalších 50, ale to dostáváme milostivě zdarma. Jsme na okraji pralesa a je tu jako v pekle. Jen, co vylezeme z auta, jsme durch propocení. K vodopádu je to sto metrů a cestou potkáváme cestičku velkých termitů a zářivě červeného kraba. Je konec suché sezóny, takže vodopád není nijak úchvatný. Mají tu taky ceduli na nějaký trail, tak to jdeme zkusit. Tom sundává úplně mokré triko. Stezka jde do kopce a jde to ztuha. Nohy mám ještě bolavý z minulýho víkendu v Japonských horách a vedro a 100% vlhkost tomu moc nepřidává. Přelízáme a podlízáme popadaný stromy a vidíme termitiště. A jednou se Tom zastaví a prý jestli vidím ty cestičky termitů. Před náma je celá cesta plná statisíců termitů a mezi listím mají vychozené dálničky. A strašně to šustí. Fuj, panika, určitě mi nalezou do bot a okoušou maso! Snažila jsem se to rychle přeskákat a nemyslet na ty chudáky, kterým drtím hlavičky. Pak jsme si pořádně odupali boty a mohli v klidu dojít nad vodopád, kam trail vedl. Odtud se dalo pokračovat dál, ale my jsme měli dost a tak jsme sešli po druhé straně vodopádu dolů a po kamenech přeskákali říčku zpátky k autu. Totálně propocení a vyfluslí jsme si pustili klimatizaci a zhodnotili, že to za ty velké peníze stálo. Kdyby si chtěl někdo na Phuketu užít pralesa a naprosté samoty, doporučujeme Ton Sai Waterfall v Khao Phra Thaeo National Parku. Edit: na nějakém blogu jsem se dočetla, že po třetí hodině odpoledne je vstup do parku zdarma.

 

Cesta k hlavní silnici vede kolem ananasových plantáží, některé jsou pod mladými stromky. Nejprve jsem si myslela, jak jsou tady ohleduplní k přírodě a vysazují nové lesy, ale pak jsem si všimla, že všechny větší stromy jsou nařízlé a mají typickou mističku na zachytávání kaučuku. Takře Thajsko je plné kaučukovníků. Kousek od odbočky k vodopádům je velké Tesco, nadšeně jsme tam zastavili a nakoupili nějaké zásoby- vodu, banány a taky spoustu croissanů za 5 Bhatu! To je oproti Manilské ceně 65 peso dost rozdíl. Přesunuli jsme se na Patong, kde jsem měla označenou prý výbornou restauraci podle TripAdvisoru. Zaparkovali jsme v obchodním centru a našli onu restauraci Number 6 i s dlouhou frontou na stůl. To jsme tedy odmítli a sedli si o kus vedle na tradíční Pad Thai a Green Curry. Ceny na můj vkus vyšší, ale jídlo bylo moc dobré. Přestávám hledat restaurace podle TripAdvisoru, nemá to cenu!

Podél pláží jsme dojeli k té naší, Kata Yai, správně odbočili k resortu Villa Elisabeth a ubytovali se. Dostali jsme strašně sladký welcome drink a ten nejlepší pokoj v celém resortu- z verandy přístup přímo na pláž a parádní vyhled. Trochu jsem pochybovala, že jsem vybrala zbytečně drahý hotel, ale tohle se vyplatilo. Je totiž problém tu sehnat ubytování přímo na pláži, skoro všechny hotely jsou totiž až za silnicí. Villa Elisabeth nás vyšla na cca 1900 Kc na noc, ale spokojenost byla velká. Hned jsem vyběhla do vody a dobrých dvacet minut se nechala kolébat na vlnách. Když už jsem se chystala vylézt, došel i Tom a rochnili jsme se společně.

Zase jsme naskočili do Jaryna a jeli se podívat na Velkého Buddhu, který sedí na kopci a vidíme ho z verandy. Cesta k němu je dobře značená a minuli jsme aspoň dvě farmy se slony, u obou měli u silnice na řetězu přivázané slůně, aby se tam turisti lépe lákali. To je teda dost fuj. U Buddhy mě chytla panika, že mám jen šortky a tílko a že mě tam určitě nepustí. Navlíkla jsem na sebe Tomovo propocené tričko a nové kraťasy z Tesca, které jsem měla pod kolena a spokojeně vyšla k buddhovi. Už z dálky bylo slyšet motlidby, které z reproduktoru vyřvávaly na všechny strany. Také je to tam jedno velké staveniště, protože k Buddhovi přistavují megalomanské schodiště.

Buddha na každý den jeden, na čtvrtek dokonce dva- jeden dopolední, jeden odpolední

Druhá zastávka byla na Phromthep Cove, odkud má být krásný pohled na západ slunce. Parkoviště bylo narvané a davy lidí stály u pobřeží. Samotné vyhlídkové místo má být až na útesu půl kilometru od cesty, ale byli jsme dost zmožení, takže jsme tam nešli a na západ slunce taky nečekali. Zastavili jsme pak na ještě jedné další vyhlídce, kde bylo lidí málo a krásný pohled na tři pláže pod námi.

Na večeři jsem chtěla zkusit The Pad Thai Shop, kde mají mít údajně nejlepší nudle na ostrove. Bylo to hodně lokální, o bílou tvář tu nezakopnete, cena velmi nízká, ale chuťově jsem z toho odvařená nebyla. A to už padla tma a my se s obtížemi odvezli zpátky na hotel (odbočku jsme trefili až napotřetí a to nás ještě z protismeru vytlačil náklaďáček, takže na počtvré). Na pláži jsme si zašli na jeden drink a zalezli jsme do našeho pokojíku s nádherným výhledem a poslouchali vlny.

ta prostřední je naše