Bangkok, most přes řeku Kwai a koupání slonů

Na neděli jsme měli koupený výlet na řeku Kwai a na slony. Odjezd byl až o půl desáté, proto jsme mohli spát dlouho, což se nám líbilo. 

Vyběhla jsem do nejbližšího 7/11 pro junk snídani, něco jsme snědli a o půl nás opravdu vyzvedla dodávka. Pak jsme ještě jezdili po okolí a nabírali další turisty a z Bangkoku jsme vyjížděli až o hodinu později. Po dvou hodinách jsme dojeli do Kanchanaburi, kde je slavný most pěes řeku Kwai. Čekali jsme, že se na nej půjdeme podívat, ale oni nás jen vyházeli do lokální hodně lowcostové jídelny a mohli jsme si vybrat z rýže, nudlí nebo nudlové polívky. Jídlo odpovídalo prostředí a po hodině nás zase naházeli do vanu a pokračovalo se dál. 

Po půl hodině jsme dojeli do tygřího chrámu. Tam nás přehodili do jiné dodávky, protože my jsme tygří chrám zaplacený neměli a jeli jsme dalších 10 km do vesnice Sai Yok, kde je elephant camp. Nejprve jsme se převlékli do plavek a došli k řece. Tam přišel první sloník, lehl si do vody a vždy ve dvojcích se na něho vylezlo a on pak sprchoval chobotem své jezdce. Za chvíli přišel i druhý sloník a my se k němu vrhli. Tom chtěl, abych seděla ve předu, tak jsem na něj lehce naskočila a uvelebila se za ušima. Když za mnou seděl i Tom, sloník se zvedl a jal se vehementně kývat hlavou ze strany na stranu a chobotem čeřil vodu. Kroutil se tak, že jsem měla co dělat se udržet. Pak přišla první nálož vody hned do obličeje a my byli úplně vysmátí. Takhle to pokračovalo dost dlouho až jsme byli úplně promáčení. Snažila jsem se natáčet video, ale většinu času jsem se držela oběma rukama a tak z videa moc nebude. Na závěr se Pan Kýval sehnul a ponořil celou hlavu pod vodu. Nejdřív jsem se držela jak klíště, ale pak mi došlo, že je to Kývalův trik jak nás shodit do vody a už jsme s Tomem letěli. 

Chvíli jsme schli na břehu a bavili se koukáním na další páry pod sprchou, pak jsem se šla převlíct a pokračovali jsme projížďkou na slonovi. Šlo se zase k řece, po cestě byly schody dolů, což vůbec nebylo příjemné a sloníkům to nezávidím, v řece nám udělali fotku, kterou jsme si potom mohli koupit (nekoupili) a jelo se dál. Většina turistů slezla z lavečky a jela slonovi za ušima, tak jsem se našeho sloního mástera taky zeptala, jestli můžu. On slezl a nechal mě jet vepředu (Tom nechtěl) a udělal nám fotky. Zatím náš slon stávkoval a vůbec mě neposlouchal. Taky se mi podařilo ztratit pantofli a když jsem lezla zpátky do lavečky, roztrhnout si řetízek. Sloní muž si zase vylezl za uši a chtěl po nás dýžko. Tom mu dal jenom 40 bahtů, což bylo přijato s velkým mrmláním. Po návratu mi Tom zaběhl najít botu, počkali jsme na ostatní spolucestující a jelo se zpět do Kanchanaburi.

Tam nás vyložili z dodávky, dali nám lístky do muzea a prý se máme za 30 minut vrátit. Na muzeum sme se vykašlali a šli přímo na most. Dá se po něm normálně chodit a byl plný turistů. Na druhé straně rěky je chrám hned u břehu a vypadal jako dobré místo na focení, tak jsem přešla celý most a prošla si chrám, Tom zatím čekal na mostě. Vrátili jsme se na správný břeh, koupili si u stánku vařenou kukuřici, ananas a popcorn (vše za 25 Bahtu) a vrátili se k dodávce. Vypadalo to, jako by všichni ostatní museli celou dobu sedět v autě a čekali na nás. Zpáteční cesta trvala tři hodiny a byla docela nepříjemná, protože jsme seděli čtyři na zadní sedačce. Do Bangkoku jsme dojeli v devět večer (místo slibovaných půl osmé) a byli jsme dost unavení, tak jsme si rovnou zašli na večeři do první restaurace, kterou jsme potkali. Opět jsem měla Pad Thai a Tom curry, taky jsem si dala Singapore Sling. Došli jsme posledních třista metrů do hotelu, dali sprchu a padli.

Poslední den byl v plánu Bangkok. Nechtělo se mi vylízat z postele a tak jsme ven vyrazili až po deváté. Prošli jsme přes Royal Grounds park a nahlédli do areálu National Muzea, jenže měli zavřeno. Pokračovali jsme podél univerzity a chrámu Wat Mahathat Yuwaratrangsarit, který je z venku natřen neobvyklou rudou barvou. Tam už se začali rojit z autobusu davy turistů a nám bylo jasné, že jsme vyrazili pozdě. Prošli jsme hlavní bránou královského paláce a rychle zjistili, že musíme vystát frontu a koupit vstupenky za 500 Bahtu/os. Pak už se jen prorvat velkou masou strkajících se turistů a už jsme stáli na nádvoří Temple of Emerald Budha. Stačilo odejít za dva rohy a dav se příjemně rozředil. Tento chrám je jeden z nejkrásnějších a nejzdobnějších, co jsem kdy viděla a rozhodně stojí za 20 minut v mačkanici. Na samotného emerald budhu v jedné z budov chrámu jsme se podívat nešli a prošli jsme si okruh okolo královského paláce. 

Všechny brány krom té hlavní mají zavřené, museli jsme se tak vrátit zpět a obejít palác venkem. V ulici u hlavní brány mají obchůdky se suvenýry a nějaké restaurace. Ještě jsme nejedli a bylo už jedenáct, zašli jsme proto do Subwaye na bagetu, ať nejíme jen rýži  a nudle. Byla tam také pošta, tak jsem konečně koupila známky a poslala pohled domů. Obešli jsme palác a došli do Wat Pho, kde je k vidění obrovský ležící budha. Za vstup chtěli 50 bhátů a u samotného budhy je docela narváno, v dalších částech chrámového komplexu uz bylo příjemně mrtvo. Budhu nejprve obejdete z jeho přední strany a pak se vracíte za jeho zády. Zde si můžete za 20 báhtů koupit misku plnou drobáčků a naházet je postupně do všech nádob podél zdi- jsou jich tam desítky. Ze srandy jsme si říkali, kdy nádoby asi vyszpávájí a rozpočítávají drobáky zpět do misek a to zrovna prišla ženská s velikým kýblem od barvy a vyprazdňovala nádobky jednu po druhé. Prošli jsme celý areál a Tom se šel podívat do další budovy na sedícího Budhu. Chvíli jsme hledali východ, protože vetšinu vstupů mají zavřených a zamířili jsme do restaurace The Deck, která má otevřenou terasu přímo nad řekou a perfektní výhled na Wat Arun na protějším břehu. Jídlo je tu ale velmi drahé, tak jsme si dali pouze pití a odpočívali a pozorovali rušnou dopravu na vodě.

vybíráme misky, ať nám nepřetékají

výhled na Wat Arun, který se momentálně opravuje, proto to lešení

Chtěli jsme sjet do China Town lodí, což je většinou skvělá volba rychlé a levné dopravy po Bangkoku, jenže na Čínský nový rok je tu tak narváno, že lidi přepadávají jak z mola, tak z narvaných lodí a pokud si nevezmete loďku soukromou, nemáte žádnou šanci se do lodě dostat. Stáli jsme tam pět minut a pak to vzdali. Tuktukáři u přístavu byli drzí a chtěli za cestu šílené peníze, tak jsme kus popošli a jednoho uhádali na 120 Bhátů. I tak to bylo dvakrát víc, než bysme dali v taxíku, ale doprava do China Townu byla strašná a nikdo tam za normální cenu nejezdil. Poseděli jsme si půl hodiny v zácpě a už jsme byli na místě. Yaowarat Road byla zavřená a na ní probíhali oslavy. Byla narvaná lidmi a po obou stranách stáli stánky s jídlem a červenozlatými suvenýry. Červená a zlatá jsou šťastné barvz a každý byje měl ten den nosit (my je neměli). Na netu jsem si prečetla, že by tu měli chodit průvody s drakama, tak jsem se moc těšila, ale viděli jsme pouze jednou projít hudebníky a tanečníky Lvího tance ,kdy má jeden človek masku hlavy draka. A já doufala, že uvidím ty dlouhé draky s ocasem, jakého jsme viděli o týden dřív v Bonifaciu na High Street. Na druhém konci ulice měli vyvěšený program dne a o dračím tanci tam nebylo ani slovo. To mě zklamalo, a tak jsme si prošli na poslední chvíli Yaowarat temple, který se zrovna zavíral, asi pro návstěvu paní královny. Ta se totiž tou dobou blížila k místu oslav, jak jsme se dozvěděli od taxíkáře, kterého jsme si chytli na cestu pryč. Královnu jsme teda neviděli a mířili jsme zpátky do hotelu. 

takovyho draka jsem chtela videt..

Ještě v taxíku jsem změnila plán, vystoupili jsme u Romaneenat parku, prošli si Wat Su Thatsana Thep Wara Ram Ratchaworamahawihan ( nebo jen zkráceně Wat Suthat Thep Wararam), před kterým stojí Giant Swing, což je taková štíhlá vysoká brána trošku podobná Torii bránám v Japonsku. Pokračovali jsme kolem Wat Mahan Praham chrámu, kde pojali oslavy po svém a do jeho dvora navozili kolotoče, střelnice a bazénky s malými rybkami, které si mužete za pár Báhtů vylovit. Na jídlo jsme zašli na Khaosan Road, což je největší turistická ulice v Bangkoku a většina lidí bydlí právě tady. Dali jsme si naposledy nudle a zelené curry a já měla moc dobrý ovocný shake.

Pak jsme chtěli strávit zbytek odpoledne v baru našeho hotelu a upíjet drinky, jenže ten je každé pondělí zavřený. Tak jsme si vzali věci a pěšky došli pod Golden Mount, což je kopec a na něm stojí chrám se zlatou střechou a za tmy je hezky nasvícený. Nahoru jsme nešli, udělala jsem fotku zespodu z ulice a šli jsme na hlavní silnici chytat taxík. To se nam nedařilo, ale zastavil prazdný tuktukář. Tom ho nekompromisně uhádal na 100 Báhtů a my si tak mohli užít šílené jízdy ke konečné vlaku. No a pak už jen na letiště, přežít několik hodin čekání na letadlo, které kupodivu přiletělo na čas, v Manile si tradičně postát hodinku u ranveje a čekat na volný gate, proběhnout kontroly, chytit taxika a rychle do postele aspoň hodinku se prospat, než zas budem muset do práce.

Ayutthaya, Thajsko

Čínský nový rok připadl na pondělí 8. Února a protože je to na filipínách jeden z mnoha státních svátků, mohli jsme si naplánovat prodloužený víkend. Už dlouho jsem měla na seznamu destinací Bangkok a navíc jsme chytli i levné letenky, což se nám moc často nestává, tak jsem se mohla pustit do plánování. A protože cestujeme trochu megalomansky a chceme vidět všechno, na samotný Bangkok nám zbyl pouze jeden den, na zbytek jsem naplánovala výlety.

Jak jsem se tak moc těsila, že konečně vypadnu z pekelné díry (Manily), pět dní před odletem mě skolila chřipka a odmítala odejít, i když jsem strávila dva dny v postely. Ale nejsem žádná máčka, tak jsem s teplotou, ucpaným nosem a bolavým krkem v pátek večer přežila ve dvou mikinách tři hodiny na letišti (Cebu mělo tradiční hodinku zpoždění) a tři hodinky v letadle. Problém nebyl ani tak ucpané dutiny, jako spíš strašně suchý vzduch. Přistáli jsme asi o půlnoci a na první den jsme měli zamluvené auto u Avisu. Z letiště nás dovezli asi pět kilometrů do jejich centrály a tam se vyřídilo papírování a předali nám auto. Zároveň s námí tam byl/byla ještě japonec/japonka (ja fakt nevím!) a velmi ho/ji rozrušilo, že má dostat Suzuki Swift a ne objednanou Toyotu Yaris. Nám přistavili Vios a tak jsme rádi nabídli, že si auta vyměníme. Suzuki, které jsme pojmenovali Taylor, se nám moc zalíbilo. Hotel na první noc jsme měli 10 kilometrů od letište v okrajové čtvrti Bangkoku, aby senámdalší den lépe vyráželo na výlet. Na první pokus se nám ho nepodařilo najít, takže jsme si uličku projeli ještě jednou a to už vyšlo. Do pěti minut po příchodu na pokoj jsme spali.

Vstáváme 7:30 a v osum už vyjíždíme směr Ayutthaya. To je staré královské město 65 kilometrů severně od Bangkoku, které je plné chrámu nových, opravených i ruin těch nejstarších, které přežili pustošení Barmské armády roku 1767. Je to taková pidiverze kambodžského Siem Reapu, akorát v Ayutthaye jsou chrámy přímo v centru města. Daří se mi pokazit hned první nájezd na dálnici, proto se musíme dalších deset kilometrů kodrcat po okresce, ale pak už frčíme správně a cesta rychle utíká. Nevím, kdo jim tam navrhuje silnice, ale takové smyčky a krucánky na mimoúrovňových křižovatkách jsem ještě nikdy neviděla.

Jako první chrám jsme navštívili Wat Yia Chai Mongkol. Tady bylo hodně lidí a nějak jsme si nevšimli, že se tam platí vstup, tak jsme ho měli zdarma. Hlavní část chrámového komplexu se skládá z vysokého Prangu, na který se dá vyjít po schodech do malé svatyně, kde sedí asi deset budhů. Za 20 Bahtů (1 Baht = 0.7 korun) si můžete koupit zlaté lístečky a ty na budhy lepit. Vedle schodů pak sedí dva velcí budhové a zasněně hledí do dálky. Na nádvoří kolem chrámu sedí spousta dalších budhů, oděných do žlutých a oranžových látek. Měla jsem tucha, že by tu měl být ještě velký ležící budha, ale nedařilo se mi ho najít, tak jsme se oklikou od hlavní cesty vraceli zpět k autu. A hle, tady ležel! A zrovna na něj natahovali další vrstvu látkového přehozu, asi aby mu nebyla zima. Když jsme u toho, čekala jsem, že bude v thajsku vedro a dusno jako na jaře v Kambodži. A ono ne, teplota nešla výš než k 24 stupňům a dost foukalo, vlhko nebylo vůbec. Prý zrovna foukal z Číny extrémně studený vzduch. Každopádně to bylo velmi příjemné.

budha není pošpiněn holuby, to jsou plátky zlata, které na něho lepí věřící pro štěstí

  

Cestou k dalšímu chrámu jsme jeli kolem Japonské uličky, kde byly nádherné domky, bohužel jsem je nestihla vyfotit. Také jsme zůstali stát v zácpě na železničních kolejích, což Toma znervózňovalo, naštěstí ale vlak nejel.

Objeli jsme město z jihu a zastavili ve Wat Phutthaisawan. Tady nebyl skoro nikdo. Prošli jsme kolem ubytování mnichů a fungující malé svatyně, dovnitř jsme ale nešli a pokračovali pěšinkou rovně ke starému chrámu. Vypadá to spíš jako vchod do polorozpadlé stodoly, ale nezalekněte se a vejděte. Ocitnete se totiž ve čtvercovém zastřešeném ochozu, po jehož obvodu zase vysedávají budhové a uprostřed je nádvoří s prangem. Když projdete na druhou stranu a ven z ochozu, dostanete se do zahrady s ruinami starých chrámových budov a vpravo za zdí odpočívá ležící budha. Po straně chrámu pak stojí spousta stup.

Zatímco jsme si prohlíželi chrám, u parkoviště si posedala živá kapela a spustila chrámovou hudbu. Do toho v řece krmily ryby a projely čtyři veliké nákladní lodě tažené malou bárkou. To vše vytvorilo krásnou atmosféru a moc se mi tu líbilo.

Cestou k mostu přes řeku a k centru města jsme míjeli Wat Chaiwatthanaram, který vypadá jak přivezený z Kambodži.

V centru jsme trošku bloudili a shodli jsme se na tom, že je čas na nějaké jídlo. Neměla jsem najité, kde by mohly být restaurace, tak jsme dojeli zpět k řece a v uličce plné stánků s balenými nudlemi jsme zašli k restauraci s vyhledem na řeku a wat Phutthaisawan. Měla jsem vynikající Pad Thai (nejlepší co jsem v Thajsku ochutnala) a Tom taktéž vynikající zelené curry ostré jako břitva. Jméno restaurace si sice nepamatuji, ale má v názvu “Blue” a je přímo naproti výše zmíněného chrámu.

 

Přejeli jsme na parkoviště u Khun Phraen’s Residence a prošli tržiště s lokálními cetkami a parkem až do Wat Phra Ram. Tady jsme platili první vstupné, 50 Bahtu na osobu. Byla jsem unavená a nebylo mi dobře, tak jsem s Tomem nelezla nahoru na ruiny, místo toho jsem to obešla spodem a fotila jeho váhavý sestup. 

Chtěli jsme projít zahradou do parku, ve kterém je spousta dalsích chrámků, ale branka byla bohužel zavřená. Tak jsme se rozhodli přejet na protější stranu parku autem, tam je totiž k vidění hlava budhy zarostlá do kořenů stromu. Chtěli tu dalších 50 Bahtu/os. a prodávali tu krájené ovoce, celý pytlík za dvacku. Nejprve jsme si prošli Wat Phra Mahathat a pak konečně na tu hlavu! Je větší, než jsem čekala (někde jsem se totiž dočetla, že je moc malá- není) a mají kolem ní ohraničený prostor, kam se nesmí, asi jim na ni lidi moc šahali.

Pak už byl čas na návrat do Bangkoku. Chtěli jsme ještě zajet na obrovské tržiště Chatuchak Market a protože jsem nevěděla, kde se u něj dá sjet z dálnice, jeli jsme deset kilometrů ve zácpě (ale oproti manilským zácpám tohle bylo jen pár autíček). Na parkovišti u trhu bylo snad tisíce aut, nikde ani jedno volné místo, naopak se stálo ve třech řadách, takže ti uprostřed nemohli vyjet. My ale měli neuvěřitelné štěstí, protože jsme našli volné místo, a to nejblíž trhu jak jen je možné. Pak už jen přejít nadchodem širokou silnici a ponořit se do nekonečné záplavy stánků se vším možným.

Zvláštní je, že prodejci zcela odmítají smlouvat. Řeknou vám cenu, z té slevní maximálně 50 Bhatů a pokud ji nepříjmete, přestanou se s vámi bavit. Došli jsme k food marketu, nacpali si bříška- Tom měl myslím nějaké maso, japonskou palačinku s nutelou a banánem a kiwi shake, já si dala chicken gyros a čerstou šťávu z granátového jablka a pomalu jsme se vydali zpět k autu. Trh byl přecpaný lidmi, stejně tak okolní ulice zacpané auty a probojovat se na parkoviště byl trochu oříšek.

Bylo šest odpoledne a my se rozjeli směr letiště k půjčovně vrátit Taylor. Opět jsem špatně navigovala a přejeli jsme odbočku, ale naštěstí tam počítají s takovými jako jsem já a mají udělaný pro tyto případy U-turn. Natankovali jsme a snažili se dojet až k půjčovně, ale silnice k ní je asi jen jednosměrná, my přijeli ze špatné strany a vůbec jsme netušili, jak se tam dostat správně. Bylo to ale asi jen 50 metru, tak jsme vyčkali na chvíli, kdy nikdo nejel a prodrali jsme se tam na hulváta. Odvezli nás zase na letiště, tam jsme naskočili na vlak do města za 35 Bahtů a za půl hodinky byli na konečné. K našemu hotelu je to od tama ještě 4 kilometry, tak jsme sedli do taxíku a chvíli se dohadovali, kam chceme jet. Oni thajci tu latinku úplně neovládají, stejně tak angličtinu. Taxíkář zavolal do našeho hotelu, aby mu řekli adresu a vyrazili jsme. Taxametr měl dost cinklý a navíc na pul cesty k hotelu mu chcíplo auto. Vysypali jsme mu poslední drobné a úplně unavení se snažili chytit dalsího taxíka. Tom nadával, jaký to byl zloděj a i když to ze začátku vypadalo marně, podařilo se mu chytit další taxi. Ten zlodějský taxíkář nám napsal na papírek adresu v thajštině, což teď pomohlo a my byli za pět minut v hotelu, kde už na nás čekali. Hotel měl v přízemí do ulice otevřený bar a restauraci, dali jsme si rychlou večeři (fried rice za 50 a green curry rice za 60 Bahtu), colu a Mai Thai drink, dali rychlou sprchu a usli jak mimina.

Více fotek rajče 

a příště se svezeme na sloníkách.