Boracay to je ráj

Když má Cebu Pathetic zpáteční letenku na Boracay za 3000 peso, no nekup to, že. Na Boracayi jsme byli jen jednou, přesně před dvěma roky. Pár dní po té, co jsme přileteli na Filipíny, vykulení, neznalí, prostě s mlíkem na bradě. Bylo mezi tajfunama, každý den nám pršelo a “activities, siiiiiiir?” každých deset metrů nás dohánělo k šílenství. Prostě jsme ten povyk o nejkrásnější pláži na světě nechápali.

 Tentokrát na nás bylo počasí hodné a dva dny jsme měli nebe bez mráčku a moře bez jediné vlnky. Naháněči se dají lehce odradit, když se chováte, jako že vůbec neexistují. A hádat se s tricyklářema kvůli pár pesům se nám už taky nechce, naštěstí ceny se po dvou letech vůbec nezměnily.

 

V letadle do Caticlanu s kapacitou 74 lidí nás jelo třicet, cesta byla klidná, vyhlídková a při přistání letuška jásala, že jsme přijeli o patnáct minut dřív před plánovaným časem. To se Cebuáncům podaří maximálně jednou denně, tak to musí náležitě oslavit. Obešli jsme předražené dodávky s dovozem až k hotelu a vzali si tříkolku za 50 peso pro jednoho a to včetně lístku na loď. Za terminal fee a environmental fee to bylo dalších 175 peso/os, prošli jsme strašně dlouhé molo, protože Caticlan už je otevřen i pro velké trajekty, a skočili jsme do polorozpadlé banky. Po deseti minutách plavby už jsme na Boracayi, bereme další tricykl a za 100 peso jedeme na station 3. (Takže cesta až k hotelu pro dva po vlastní ose za čtyři stovky. Pro pořádek Cebu nabízí dopravu 400 peso/osoba a před letištěm vám to nabídnou za 600 peso/os.) Hotel jsem vybrala co nejblíž našemu oblíbenému baru Coco Loco. A to doslova, spali jsme hned v sousedící budově. Hotel Hey Jude South Beach je levný, docela prostý, čistý a nový, má vlastní restauraci (jídlo nic moc, čerstvé shaky vynikající), křesla v předzahrádce u pláže a lehátka na pláži, nic nám tam nechybělo a můžeme ho vřele doporučit. I když byla station 2 a 1 přecpaná k prasknutí filipínci (jak jsem zmiňovala ty trajekty), na úplný konec Station 3 nedošli, takže tam bylo akorát pár bílých tváří a svatý klid.

Dokud jsme ještě neměli pokoj (přišli jsme na ubytování v osum ráno), hodili jsme na sebe jen plavky a šli se projít na station 2, dali jsme si snídani v Subway, já si zaplavala, Tom se ve stínu prospal a v jedenáct jsme se vrátili. Akorát jsme se nenamazali a já šla zpátky po pláži, tak jsem si stihla spálit ramena, stehna a obličej. Tom se mi smál. 

Když jsme dostali pokoj, hned jsem bežela do moře, Tom se na chvíli přidal, ale brzo odešel pokračovat ve spánku. O půl třetí jsme zašli do thajské restaurace na druhém konci station 3 a dali si to, co my vždycky, tedy já pad thai, nepálivé prosím a Tom green curry, pálivé. Já to měla pálivé a Tom ultrapálivé, ale bylo to moc dobré a za rozumnou cenu. Pak jsme vzali plavky, ručník a foťák a zajeli na Puka beach, která se nám posledně hodně líbila, ale kvůli bouřce jsme si ji neužili. Pláž už je mnohem známější než dřív, lidí je tu hodně a po celé délce jsou dřevěná lehátka, za které si určitě místní prodejci účtují tučné sumy. My si sedli na ručník. Voda je tu perfektní a hned u břehu hluboká, což není na Filipínách moc časté. Prošla jsem se podél stánku, ale za shake tu chtěli vyděračských 200 peso a to jsem jim odmítala za rozmixovaný banán dát.

Pak jsme se svezli na začátek Station 1 ke slavné Willy’s rock na západ slunce. Do toho zbývalo ještě půl hodiny, tak jsme zašli do restaurace hned naproti a dali si za 200 peso hned dva shaky. Bohužel kvůli tomuhle výletu jsme prošvihli happy hour v Coco Loco, které je od tří do sedmi. Ale stálo to za to, západ slunce byl obzvláště vybarvený a i když tu byly hromady vřeštících filipínců, procházka po celé White Beach až k hotelu se nám líbila. Úplně znavení jsme si dali v Hey Jude pizzu a dvojitý drink a při tom koukali na rugby. Když už jsme ale hned vedle Coco Loco, musíme tam zajít aspoň na jeden drink. Stihli trošku podražit, ale není to nic hrozného a drinky mají poctivé. Svou piňa coladu jsem ani nezvládla dopít a přesunula jsem se do postele.

 

Puka Beach

Willy's Rock

White Beach

Rhum coke a Piňa colada v Coco Loco

Posledně jsem se rozplývala nad pejskem Superhrdinou. No a potkala jsem ho zase!

Vyspávala jsem do půl deváté, dokud mě neprobudil Tom, že má hlad. Snídaně byla tradiční, vajíčka, slanina, toasty a na pití tang. Ten jsem odmítla a dala si shake, který mi vydržel ještě i na polehávání na pláži. Do půl jedenácté jsme si četli a já se hlavně rochnila v božácké vodě, pak jsme se sbalili a šli na oběd do japonské. Nejdřív jsme z ní byli nadšení, protože nám přinesli mražený ručník a to byla v tom vedru paráda, ale jídlo nás úplně nenadchlo. Možná to ale bylo jen špatnou volbou. Zbytek času jsme strávili v křeslech na pláži a o půl třetí jsme se vydali na cestu na letiště (tricykl 100 peso, lístek na loď 25 peso/os, terminal fee 100 peso/os, tricykl na letiště 50 peso). Na letišti jsme museli vystát frontu na check in i přesto, že jsme už meli vytisknuté letenky, a to proto, že obsluha nevěděla, jestli máme terminal fee v ceně letenky, nebo ho musíme platit zvlášt. Nemusíme. Letištní hala je narvaná a pět letadel před námi má zpoždění. My jsme místo plánovaných 16:40 odletěli 18:00, letadlo v 14:30 startovalo tři minuty před námi a to to ještě pilot při rozjezdu zašlápl a vraceli se zpátky na terminál. Netuším, jestli ti chudáci fakt odletěli. V Manile na terminálu 4 jsme si přečetli, že půlka letadel do Caticlanu byla dneska zrušená. Tak to má asi Cebu Pathetic pevně v rukách. Uber nam přijel do deseti minut a o dvacet minut později jsme byli za 140 peso doma v Bonifaciu.

Boracay si spravil reputaci a až budou zase levné letenky, neváhám a kupuju.

Krásy Manily

Je to už půl roku, co česká ambasáda pozvala na Filipíny spisovatele, žurnalistu a fotografa Ondřeje Neffa a jeho ženu Ljubu Krbovou (všichni známe Lotrandovu maminku). Pro zájemce se zorganizovala akce Fotoprocházka po Manile a i když jsem řekla,že do Intramurosu už nikdy nemusím, tohle byla příležitost, která se neodmítá.

S kamarádkou jsme akci málem nestihly, protože jsme ráno nebyly schopné chytit taxíka. Odvážně jsem proto skočila do Jeepneyho (to jsem v Manile ještě nikdy předtím neudělala a taky už nikdy neudělám) a ten nás samozřejmě dovezl jinam než tvrdil, tak jsme poslední kilometr došli uličkama Guadalupe. Stihly jsme to dvě minuty před odjezdem lodě.
Lodí jsme se po Pasig river dopravili až do Intramurosu (cestou jsme těsně před prezidentským palácem nabraly securiťáka, který dozoroval, že nebudeme palác fotit, to je totiž zakázané! a za palácem zase vystoupil). Pak jsme prošli pár ulic mezi hradbami od katedrály po kostel svatého Augustýna, což je nejstarší Filipínský kostel, dali si oběd a zajeli do divočejšího Quiapa projít trhy a podívat se do obchodů s foťáky. Mají tu mít údajně velmi levné zboží, ale to tam nemůžete naběhnout ve skupině deseti bílých tváří. Žádné pěkné slevy se tak rozhodně nedočkáte.
Pan Neff a paní Krbová jsou neuvěřitelně milí a příjemní lidé a já jsem moc ráda, že jsem měla možnost se s nimi potkat.

Všechny fotky na rajčeti

z cyklu "dobré bydlo"

obydlí střední třídy

z cyklu "dobré bydlo"

plavba po Pasig river je nečekaně příjemná. Řeka byla před pár lety celá odbahněná, takže nesmrdí a navíc nemusíte stát v nekonečných kolonách tisíců troubících aut

z cyklu "dobré bydlo"

koupelna

z cyklu "městská zvěř"

tříkolkář

z cyklu "městská zvěř"

z cyklu "městská zvěř". Kohouti jsou tu všude, kohoutí zápasy  jsou něco jako u nás fotbal, v sázkách se točí všechny vydělané (a neprožrané) peníze rodin a jeden kohout může stát i desetitisíce

kostel Sv. Augustýna

kostel Sv. Augustýna

jedna hezká ulice v Intramurosu

kostel sv. Augustýna, ochrání vás tu všichni svatí. i ti čínští

ulice čtvrti Quiapo

tržiště v Quiapu

tržiště v Quiapu

tržiště v Quiapu

tržiště v Quiapu

tržiště v Quiapu, dítě snad není na prodej.. ale tady jeden nikdy neví

manilská katedrála

Simbahan ng Quiapo, Quiapský kostel

Tinipak River

Už dlouho jsme nebyli na žádném výletě a tak, když se zorganizoval výjezd k Tinipag River, rádi jsme se přidali. Naše cesta vedla neobvykle na východ od Manily, nad Lagunu do provincie Tanay. Jeli jsme delší cestou, o to ale byla hezčí, protože vedla přes hory a my tak měli krásné výhledy po krajině a v jednom místě jsme dohlédly až na mrakordapy Manily. Za městem Sampaloc jsme museli překonat posledních 11 kilometrů po nezpevněné cestě v kopcích, což bylo dost nepohodlné.

Nakonec jsme se po více než třech hodinách dostali do barangaye Daraitan, kde jsme se zaregistrovali, zaplatili poplatek 20 peso za osobu a byli nuceni vzít guida za 500 peso. Většina filipínců odtud ještě jede kilometr tricyclem, my to vzali pešky. Tam, kde končí cesta pro tricycly, začíná přírodní krása. Cesta vede po rovince podél  čisté modrozelené řeky v hlubokém údolí a kroutí se mezi obrovskými vápencovými balvany, které byly vytvarovány do zvláštních tvarů tekoucí vodou. Ve třech čtvrtinách cesty je kempiště, kde vybírají dalších 25 peso, ale na multi-poplatky už jsme na filipínách zvyklí a tak s úšklebkem platíme a pokračujeme dál. Tady už jsou davy lidí a postup na posledním úseku cesty se dost zpomaluje kvůli turistům v protisměru. Vyhýbání se na úzké pěšině a na bambusových ne úplně bezpečných žebřících není snadné. 

 

Trochu znudení čekáním a hodně uvaření od slunka dorážíme k cíli. Rozšířená část řeky mezi zkroucenými bílými skalami a před námi mostek na druhý svah, dlouhé schody k jeskyni a na nich  zástup turistů čekající, až se v jeskyni uvolní místečko. Rychle se rozhodujeme, že do jeskyně nepůjdeme a o to víc se budeme koupat. Odhazujeme trička a kraťasy, mažeme další vrstvu opalovacího krému a skáčeme do překvapivě teplé vody. 

Už po pár tempech zjišťujeme, že proud je silný a přeplavat ho vyžaduje dost námahy. Protože v rozšíření řeky, kde je mělko, je dost lidí a také tu skáčou ze skály do vody, trháme se z davu a snažíme se porazit proud a dostat se kus dál. Nekteří uspějí pouze usilovným kraulem, někteří (třeba já) se musí převalovat po kraji po kamenech, ale všichni se zdárně dostaneme k melčině s peřejkami. Chlapi se pak několikrát nechávají unášet proudem a zase plavou zpátky. Mně to stačilo jenom jednou.

Dostatečně vyblblí schneme na slunci a dáváme si svačinu. Pak nahazujeme batohy, přebrodíme řeku na druhý břeh a zpátky se vydáváme po nepoužívané stezce, kde se musíme drápat do svahu po kamenech. Je to trochu adrenalin a Tomovi to nedělá dobře na bolavý kotník. Když konečně slezeme ze svahu, pokračujeme po balvanovité pláži až k široké části řeky, kde zastavujeme a dáváme druhé kolo koupání. Kluci se brodí naproti ke stánku s občerstvením a doufají v pivo. To tu ovšem nevedou a tak se po chvíli vracejí s čtyřma kokosákama. Ty se vylepší řádnou dávkou Tanduaye a “bazénová” párty je dokonalá.

Zašlo slunce a zima nás vyhaní z vody, tak opět bereme batůžky a zase brodíme řeku. Pak už jen zpátky do vesnice a cestou se neudusit od prachu zvířeného tricycly, které zuřivě odvážely turisty od řeky. Sedli jsme si v jedné z chatrčí na jídlo, já si teda před tím ještě koupila dvě nasládlé žemle za 10 peso. Na jídlo jsme si dali pancit za 35 peso. Trvalo jim to strašně dlouho, než jídlo přinesli, porce byla dostačující, ale nechutnalo to nijak dobře a mé trávící ustrojí z toho nebylo zrovna nadšené. Našli jsme řidiče s autem a mohli se vydat na cestu domů.