Jižní Afrika v deseti a půl minutách

Vy, co nemáte čas nebo chuť pročítat články a prodírat se fotkama, můžete se podívat na video z našeho Afrického roadtripu. Má spád, akci a střih Hollywoodského trháku a doufám, že se bude líbit.

JAR- národní park Kruger

Blíží se konec naší svatební cesty a zároveň i její vrchol. Jestli jsme si mysleli, že jsme si z Etoshy přivezli neopakovatelné zážitky, Kruger je měl ještě trumfnout. V Cape Townu jsem si koupila hříšně drahou a hříšně krásnou knihu Kruger Self Drive a během nekonečných přejezdů ji stihla desetkrát pročíst tam i zpět, takže se teď skromně považuji za teoretického znalce všech silnic v národním parku. My ale všechny silnice projet nemohli, protože jsme v parku spali jen čtyři noci. A proto jsem tak intenzivně studovala, abych vybrala ty cesty, kde jsou srážky se lvy a levharty zaručené.

Kruger je nejstarší národní park v Africe, byl založený roku 1902 a má rozlohu necelých 20 000 km², což se nemusí zdát moc, ale díky tvaru parku má na délku 400 km. Porost je tu bohatší než v Etoshe a řeky slibují vodní ptactvo a hrochy. Pro luxusnější cestovatele jsou ke Krugeru ze západu přilepené soukromé parky s přepychovými rezorty.

Park jsme projížděli celý od jihu k severu, což jde docela dobře, protože kromě nejjižnějšího území má park tvar dlouhé nudle s jednou hlavní asfaltovou cestou. Krom jiných, zřejmých výhod má asfaltka tu vlastnost, že nepráší. Prachu jsme si za celé africké putování užili tolik, že ho budem z kufrů vyklepávat ještě na Nový rok. I tak jsme ale pár vedlejších cest zařadili, protože projížděli oblastmi s častým výskytem velké pětky.

Ze své chytré knihy a pak následně i přímo na místě jsme zjistili pár základních faktů:

- nosorožci žijí jen na jihu po kemp Satara

- úplný sever parku je na zvířata chudý, ale neznamená to, že nemůžete mít štěstí na zvláštní setkání

- gepardy můžete vidět podél hlavní silnice H6,H7 východně i západně od Satary

- nejvyšší koncentrace lvů je mezi Skukuzou a Lower Sabie a také v oblasti Satary a měli byste velkou smůlu, kdybyste tam žádného neviděli

- levharti jsou potvory tečkovaný a i když jich je v parku víc než lvů, vidět nějakého je velké štěstí. Přes den spí na stromech, ale kdo ví, kolik lvů jsem přehlídla jen tím, že jsem celé dny pohledem luxovala prázdné stromy

Pro vjezd jsme zvolili vzdálenější bránu Crocodile River Bridge, protože v řece žije spoustu hrochů a hrochy my máme rádi. Už u mostu před bránou jich bylo spoustu a vystrkovali na nás své nosní dírky. Po hodince cesty po vedlejší silnici S25 vidím nosorožce a o dvěstě metrů dál další dva hned vedle silnice. Chystají se zrovna na siestu ve stínu a hned si lehají. U napajedla se skrýší Gardenia hide vidíme mezi stromy rodinu slonů a tak hbitě opouštíme auto a jdeme se kochat pořádnou sloní koupačkou. Nejzábavnější je malé slůně, které se v bahně rochní i proto, že mu asi nejde vstát. Na lavičce vedle nás sedí pán a paní s obrovskými teleobjektivy, kteří jsou zkušení safari pozorovatelé a říkají nám, že o kus dál ležel na stromě levhart. Dovedou nás na místo, ale levhart už slezl pod strom. Na S23 vidíme v korytě vyschlé řeky Biyamiti nosorožčici s mládětem. Máme dobrý čas a tak se hlásíme na večerní organizovanou projížďku od kempu Skukuza. Jede se v náklaďáku, který je správně vysoký, takže je z něj dobře vidět. Po chvíli cesty můžeme pozorovat, jak se lvice se lvem plíží nejprve za stádem impal a pak jak rozeženou skupinu buffalů. Do noční projížďky jsme vkládali všechny naděje na spatření levharta, neměli jsme ale štěstí a musel nám stačit párek hyen a jezevec. Mimochem hyeny jsou známé jako pojídači mršin, v Krugeru ale vypozorovali, že víc než polovinu svého jídla si uloví samy.

Dostali jsme tip, že v okolí kempu Lower Sabie jsou každé ráno a večer vidět podél řeky lvi. Prodlužeme si tedy cestu a ráno projíždíme celou H4-1. Pomalu se blížíme k Lower Sabie, když Tom najednou zastavuje a ukazuje na lvici, která se vynořila z keřů u řeky. Za ní vychází dvě lvíčata a my máme strašnou radost z Tomova nálezu. Ale za lvíčaty přichází další lvice a další lvíčátka, až je na písku pod námi dobrých dvacet lvů! Kolem nás zastavují auta a se sebelibým úsměvem můžeme zkonstatovat, že jsme způsobili pořádnou dopravní zácpu a zároveň máme nejlepší výhled. Celá skupina se postupně přesune na kameny a po patnácti minutách přecházení a vyhřívání se vydají přebrodit řeku. Některým lvíčatům se do vody nechce a skáčou dobré placáky. Jako poslední zůstane na našem břehu bojácné lvíče, které zoufale mňouká a neví, jak se přes řeku dostat. Napjatě čekám, jak drama dopadne, protože kromě jedné lvice už všichni ostatní odešli rákosím pryč. Má to ale šťastný konec, lvíčátko si cestu na druhý břeh najde a my můžeme spokojeně popojet k přehradě Sunset Dam a při chrochtání hrochů si dát snídani.

Za Lower Sabie jedeme na sever po H10 a za křovím vidíme spát tři nosorožce. Z hlavní silnice sjedeme na S129 a S128, ale ze slibovaných napajedel nezůstalo žádné. Zato potkáváme jedno, které v mapě zaznačené není a koupe se tu velký sloní samec a opodál postává pár žiraf a zeber. Když slon odchází, odjíždíme s ním a pozorujeme, jak ze spánku vyrušil dva staré lvy. Všichni se rozmrzele poměřují, ale slon je radši obejde a lvi se vrací do stínu pod keř.

V půlce H1-3 je odbočka k baobabům a jen kousek pod Satarou odbočujeme na S126, která má zvěří a šelmami oplývat. My nepotkáváme skoro nic. Kousek od H7 u napajedla Girivana sledujeme zápasy impal a na hlavní silnici u Tsemani Dam velké rodiny koupajících se slonů. Okolí Satary je nejlepší místo na světě pro pozorování šelem a tak poslední hodinu a půl před zavřením bran kempu jedeme na H6. A máme velké štěstí, u silnice stojí auta a jednoho nám radí, kde leží dvojce gepardů. Vydržíme u nich pěkně dlouho, protože opodál prochází stádečko pakoňů a gepardi se plíží a připravují k lovu. Nám bohužel ale vypršel čas a musíme uhánět zpět do kempu, takže jestli k akci nakonec došlo, nevíme.

Ráno se na místo jedeme podívat, ale nejsou tu ani gepardi, ani žádná mršina. Zato na protější straně stojí auta a v trávě leží dvě lvice a o třista metrů dál tři lvi. Jsou ale docela daleko a čouhá z nich jen sem tam ucho. Zpátky se vracíme po S100, další vyhlášené šelmí silnici, ale potkáváme jen slony, zebry a rodinu paviánů. Na hlavní H1-4 deset minut cesty od Satary leží blízko silnice v křoví dva lvi. Dlouho čekáme, jestli se nezvednou, ale válejí se odhodlaně a tak po půl hodině pokračujeme na sever. Po obědě na piknikovém místě potkáváme odbočku na novou silnici, která není v mapách. U krajnice stojí auto a jeho posádka nám sděluje, že je tam dost zvířat a když budeme dobře hledat, najdeme v křoví lvy. Několik kilometrů tak pozorně hledím do žlutého šouší v dáli, až uvidím pod keřem něco jako uši a zavelím zastavit. Chci říct Tomovi, ať zacouvá, ale to si všimnu, že hned vedle mě leží lvice a probodává mě pohledem. To byla jediná chvíle v parku, kdy jsem nevěděla, jestli stáhnout okýnko. Nakonec jsem si dovolila deseticentimetrovou mezeru na objektiv a ve zkroucené pozici se zadkem na palubní desce jsem se zatajeným dechem fotila. Lvice těžce dýchala od vedra, pak asi něco zahlídla, zvedla se a utíkala dozadu do míst, kde jsem před pár minutami viděla čouhat uši. Byly tu už tři další auta a silnička byla uzoučká, než se nám podařilo zacouvat, vyběhla z křoví pětice lvíčat s maminama a táta lev zvedl ze stínu hlavu. Počkali jsme si, až se celá rodinka vrátila zpátky do úkrytu a pak spokojeně pozorování ukončili. Před kempem Letaba přechází velká rodina opic a v restauraci se chladíme milkshakem a dobíjím foťák. Před západem slunce ještě zajedeme do skrýše nad řekou, kde se koupou hroši a na hlavní cestě u kempu se tvoří zácpy kvůli orlovi. Dobrou hodinu pak strávíme ve sloním muzeu, které je poutavě a zajímavě udělané, dozvěděli jsme se například, že slonům se za celý život vymění 6 sad zubů a až se jim obrousí ta poslední, umírají na vyhladovění.

Čtvrtý den nás čekal nejdelší přejezd a tak jsme neplánovali moc odboček a drželi se přímého směru do Punda Maria. I tak mě ranní cesta bavila, viděli jsme rodinu prasátek warthogů, nové antilopy tsessebe a stohlavá stáda buffalů. V pěkném kempu Mopani jsme si prošli krátký trail podél jezera. Před kempem Sigwedre stojí několik aut a všichni si fotí slona s obrovskými kly, říká se jim Big Tusk a při včerejší návštěvě muzea jsme viděli lebky těch už mrtvých nejslavnějších a také fotografie a popisy současných živých rekordmanů. Čeká nás ještě jedna novinková antilopa- nyala, která mě ze začátku mate tím, že samice má jinou barvu než samec. Vedlejší cesta S56 je zábavná, je tu stín a tak se nám kolem auta neustále pletou antilopy, žirafy a sloni a ke konci cesty uvidím ve vyschlé řece pospávat tři lvice, jedna z nich je velmi stará a hubená a má ukouslou štětičku na ocase. Do Punda Maria přijíždíme před čtvrtou a mezi bandou drzých opic vaříme těstoviny. Jeden pán si nechal v autě stažené okýnko a šikovný opičák už mu ho rabuje. Než byl vyhnán, stihl si ukradnout pytlík brambůrek, vyskákal na střechu a s kamarády už ochutnává. Před zavíračkou stíháme pár kilometrů po okruhu kolem kempu se slony, žirafami, kudu, pidiantilopkou a těsně před bránou kempu pár prasátek. Punda Maria má pěkné napajedlo s vyvýšenou pozorovatelnou a jen co se setmí, přichází k němu skupina slonů a občerstvuje se.

I když jsem poslední dva dny prohledávala všechny větve stromů, neviděli jsme jediného levharta. Vidět gepardy je sice mnohem větší vzácnost, ale mrzí nás, že domů odjedeme bez kompletní velké pětky. Uklidňujeme se navzájem, že levharti jsou něco jako jednorožci, že ty potvory stejně neexistují a rangeři si je vymysleli jako chyták na turisty. (Zoologická vsuvka- prakticky všude se této kočce říká leopard a i v češtině je možné používat tento termín. I když se tu většinou držím anglické terminologie, leopard se vyslovuje leprd a člověk má pak potřebu zkracovat i geprda. Tak se radši držím správnějšího levharta.)

Pátý den opouštíme Kruger a musíme přejet do Pretorie. Vymýšlím, jestli stihneme objet i úplný sever parku, se zvířaty už to tu ale není tak slavné jako na jihu a tak se rozhodneme objet jen dvacetikilometrový okruh kolem kempu a Kruger opustit. U prvního napajedla stojí dvě auta, my ale nic nevidíme. Stejně mi to nedá a zeptám se pána s dělem místo objektivu, jestli něco vidí. Jak velká je naše radost, když nám řekne, že za termitištěm sedí levhart! A opravdu, plíží se pomalu k vodě, sedne si na bobek a deset minut pije. Jsme nejšťastnější.

A tak se s námi národní park Kruger rozloučil tou nejkrásnější tečkou a také trochu ve stylu drsného afrického humoru. A tento článek se nemusí jmenovat Čekání na levharta Godota.

Ještě větší spousta fotek na rajčeti.

JAR- za tučňáky nemusíte na Antarktidu

Tak jsme zase v JAR. A ne naposledy. Celí natěšení na asfaltové silnice jsme po sto kilometrech sjeli na štěrk, abychom si projeli národní park Namaqua. V průvodci psali, že v září park krásně kvete horským kvítím. Jen se zapomněli zmínit, že ty kytky jsou jen na dvou loučkách blízko hlavní silnice. Ale dvouhodinová cesta hornatým parkem taky nebyla špatná a aspoň jsme se prošli krátkým trailem na jinak dost sedavé dovolené.

 

Namaqua NP

Blížit se ke Kapskému Městu ze severu z Namibie je jako přeskočit do Švýcarska. Najednou je všude zeleno, čisto a projíždíte vysokými horami. Už sto kilometrů před Kapským Městem uvidíte na horizontu Stolovou Horu a nemůžete se dočkat, až přijedete přímo k ní. Můj skvělý nápad, vyjít na vrchol pěšky, byl sice přijat, ale rozhodně ne s takovým nadšením, jaké by si zasloužil. Díky krásnému počasí jsme zamířili rovnou na parkoviště pod horou a na informacích dostali breefing o bezbečné tůře. Od parkoviště k spodní stanici lanovky jezdí zdarma autobus a pak se jde dál po silnici asi kilometr k začátku stezky. Výstup má tabulkový čas dvě hodiny, sestup pak tři a převýšení je téměř 600 metrů. Bála jsem se, že mi bude muž celou cestu nadávat, ale bylo to ještě horší. Byl tak znavený, že vůbec nemluvil. Stezka vede prudce vzhůru po různě velkých a ještě větších schodech. Ale výhledy jsou úžasné. V poslední čtvrtině mi už docházel morál i dech, ale zdárně jsme se vyškrábali nahoru za hodinu a dvacet minut. Oba jsme se pak shodli, že jdeme přímo k lanovce a dolů to radši sjedeme. Tady jsme byli svědky velmi svérázného afrického humoru. Poprvé jsme byli oběťmi my sami, a to při odjezdu na safari do parku Chobe. Tentokrát jsme jen přihlíželi a dobře se bavili. V horní stanici lanovky totiž není žádná kasa na prodej lístů a ty se kupují v malém obchůdku se suvenýry. Když se jeden velmi zmožený pán ptal paní, co kontroluje lístky, kde by je mohl sehnat, ta mu s kamennou tváří odvětila, že se dají koupit jen dole a musí to teda zase sejít pěšky. Až po dlouhé odmlce vyplněné slabým sténáním pána mu prozradila, že si z něj dělá srandu.

trail Platteklip Gorge na vrchol Stolové Hory

výhled na Kapské Město

Stolová Hora, už jsme nahoře

Lion´s Head, tam jsem taky chtěla, ale to už mi neprošlo

V Kapském Městě jsme navštívili hipsterský podnik Bitch´s Tits, kde jsme se přejedli výbornou snídaní. Odsud jsme si pěšky prošli staré centrum okolo parlamentu. Moderní centrum bylo vybudováno okolo přístavu Waterfront, kde je teď pěší zóna s obchodním centrem, spoustou restaurací a suvenýrových obchůdků. Během odpoledne jsme obkroužili Stolovou Horu, zastavili se na plážích nejdražších čtvrtí a zajeli do národního parku okolo Mysu Dobré Naděje. Když jsme se k němu blížili, potkali jsme pštrosy, stádo eland (antilopy losí) a taky jsem viděla svoji první velrybu. Stihli jsme i rezervaci tučňáků na Boulder Beach a mohli se tak přes půl hodiny smát stovkám neohrabaných frajerů ve fraku. To už se ale přes vrcholky kopců valili husté mraky a nám začaly dva dny chladna a deště. Den jsme ukončili ve vyhlášené restauraci Nelson´s Eye, kde si Tom dal vynikající stejk ze springboka, já si hloupě dala rybu, která byla oproti antilopě jen docela dobrá

Kapské Město, Waterfront

Kapské Město, Waterfront

Kapské Město, Cozy Beach, smrdělo to tam lachtanama a taky byli v dálce na kamenech vidět

Kapské Město, Chapmans Peak Road

Mys Dobré Naděje, elandy

Mys Dobré Naděje

Boulder´s Beach

Boulder´s Beach

Boulder´s Beach

Další den jsme jeli do vinařské oblasti jižně od Kapského Města. V nejvyhlášenějším městečku Stellenbosh se nám vůbec nelíbilo a tak jsme přejeli do malé vesničky Franschhoek, která leží v horách a když je pěkné počasí, musí to tu být nádherné. My jen tušili za těžkými mraky hřebeny kopců. Franschhoek je známý nejen dobrým vínem, ale i dobrým jídlem a nutno říct, že oběd v náhodně vybrané restauraci nám velmi chutnal. To se už zase nedá říct o víně, degustovala jsem přes deset vzorků a moje chuťové pohárky rozmazlené pálavskými vinicemi prostě nesouhlasili. Do města jsme se vraceli přes hory a na přehradě Theewaterskloof Dam mohli na vlastní oči vidět problém nedostatku vody, který sužuje jih země. Přehrada byla téměř prázdná. 

střípky z Kapského Města- pán prý nechce, abyste mu tam parkovali

střípky z Kapského Města- máme pár slavných čechů, které znají i v Africe

Franschhoek- degustace vína

Franschhoek

Po dvou líných dnech v Kapském městě nás čekalo další velké cestování. Jižní pobřeží nabízí hned tři zajímavá místa- tučňáky v Betty´s Bay, kde budete přavděpodobně úplně sami, pozorování velryb v Gansbaai, kde sami určitě nebudete, ale kytovci převalující se u břehu jsou zaručeni. A třetí místo je nejjižnější bod afrického kontinentu- Střelkový mys. Cestou k němu jsme našeho Trosíka pěkně umytého dvoudenním deštěm oválely v tekutém rudém bahně, které na něm vytvořilo krustičku tvrdší než beton a nezbavili jsme se jí až do posledního dne cesty. 

tučňáci v Betty´s Bay

tučňáci v Betty´s Bay

velryby v Gansbaai

vrak u Střelkového Mysu

Střelkový Mys, vlevo Indický oceán, vpravo Atlantik

Dál na východ po pobřeží vede slavná a prý krásná Garden Road. Chápeme, proč je mezi afričany vyhlášená, jehličnaté lesy jsou zde opravdu rarita. Nás ale projíždění ručně vysázenými borovicovými hájy příliš neokouzlilo, navíc když jsou prokládány industriálními městy, továrnami a elektrárnami. Garden Road končí městem Port Elisabeth, které jsme pro jistotu objeli a zamířili nejkratší cestou k Addo Elephant NP, který má zvířátky oplývat a zároveň je docela malý, takže se nám vyplatí do něj jet i na pouhé dvě hodiny. Njlepší úlovek jsou dvě mláďata hyen, které přechází mezi norami hned u cesty. Pozorování zvířat tu není jednoduché, park je totiž dost zelený a plný keřů, takže během cesty vidíte jen to, co stojí na silnici. I tak jsme viděli kudu, zebry, slony, šakaly a na cestě spoustu hrdobců.

Addo Elephant NP, mládě hyeny

Addo Elephant NP, hovnivál

Addo Elephant NP, slon a dva kudu

Odtud frčíme dlouhou a strašně nudnou cestou do Lesotha, které bylo bohaté na silné zážitky a hluboce se do nás vrylo. To ale zatím přeskočíme a ještě se podívame do přírodní rezervace Blade River Canyon, která sousedí s jižní částí Krugeru (o kterém bude samostatný článek). Samotný kaňon jsme nestihli, ale zajeli jsme se podívat na Macmac pools, jezírka vymletá v balvanech řeky. Voda v nich byla tak čistá, že kdyby bylo hezčí počasí, skočím se do nich vykoupat. A vyhlídku God´s Window s malým deštným lesíkem jsme si také nenechali ujít.
O Pretorii a Johannesburgu není moc co říct, rozhodně to nejsou města na dovolenou jako třeba Kapské Město. V Pretorii jsme si chtěli projít centrum, ale kromě Church Square (které bylo navíc rozkopané) zde nic není. Za prohlídku stojí jen krásné Union Buildings, ve kterých sídlí vláda a prezident a na jídlo doporučujeme Relish Bistro ve Springbok Parku, kde vaří výborně a obsluha je moc milá. Z Joburgu stojí za zmínku Constitution Hill, kde je staré vězení, ale za prohlídky chtějí nemalé vstupné, tak jsme dovnitř nešli. Také jsme obešli ulice kolem Museum of Africa a Sci Bono Centre, ale město není úplně přívětivé pro pěší turistiku a jeho kriminální pověst nás zahnala zpět do auta.

Blade River Canyon NR, Macmac Pools

Blade River Canyon NR, God´s Window, trošku nám to tu připomnělo australské Blue Mountains

Blade River Canyon NR, třetí zastávku jsme udělali na Pinnacle Rock

Pretoria- Union Buildings

A víc fotek na rajčeti