Austrálie- příroda kolem Sydney

 Royal National Park

V pátek ráno jel Tom na letiště půjčit auto a vrátil se pro nás do motelu, aby sme nemuseli třikrát platit za vlak. Pak jsme pokračovali jižně od Sydney, cestou si nakoupili v supermarketu (a zamáčkli slzu nad místním sortimentem, kterému se Manilské zboží nemůže hrabat ani ke kotníkům) a dojeli asi 20 km pod Sydney do Royal National Parku. Platí se sem permit nějakých 7A$ za auto. Les jsem si představovala jako normální, stredoevropský jehličnatý, ale hluboce jsem se mýlila. Vypadá spíšs jako jižanské chorvatské ci řecké lesy, jen stormy jsou tu vyšší a samozřejmně zvláštnější. Odbočili jsme k Wattamolla Beach, vyšli na dechberoucí vyhlídku na útesy a dali si tam brunch -křupavou bagetu se sýrem to si v Manile nedáte). Pak jsme sešli dolů k pláži, která mě překvapila, protože jsem tu deset metrů vysokou skálu s vodopády nečekala. K moři vedla řícka a voda v zátoce byla sice zase studená, ale krásně klidná. Vycachtali jsme se a projeli celý park až na jih, kde vede silnice podél pobřeží. Pak jsme odbočili a vydali se severozápadně.

Blue Mountains

Hlavní část výletu po okolí Sydney jsme strávili v modrých horách.Je to veliký národní park a od Sydney je vzdálen něco přes hodinu cesty autem. Nejznámější místo v modrých horách je skalní uskupení Tři Sestry v městečku Katoomba. Celých 200 metrů od vyhlídky na 3 sisters jsme měli motel. Pan majitel byl moc milý, dal nám mapy a vysvětlil a poradil, co kde najdeme. Z jeho seznamu jsme si hned vybrali místo na večeři, protože tam prý mají “fabulous steaks”. Přijeli jsme odpoledne a měli jsme ještě pár hodin před západem slunce, tak jsme zařadili trail hned na večer. Kolega šel delší okruh, já s Tomem jsme si dali pouze sestup pod tři sestry schodištěm s 900 schody, údolím kaňonu k lanovce, která už byla dávno zavřená, schody podél vodopádu zase nahoru na hranu a pak už po silnici zpátky do motelu. Tom má bolavý kotník a obzvláště schody dolů dost protrpěl, jinak to ale byla nádherná procházka liduprázdným údolím, s úžasnými výhledy při západu slunce. Kolem Katoomba Waterfalls létalo spoustu velkých bílých ptáku a když při výstupu vzhůru pode mnou jeden sedl na větev, zjistila jsem, že to jsou kakadu! Taky papoušků Lori tu létalo spousta. Příjemně unavení jsme dojeli do centra a zašli na fabulous steaks, které byly opravdu vynikající.

V sobotu ráno bylo nečekaně zima a obloha trochu zatáhlá. Naštěstí se v průběhu dne zase udělalo hezky. Ráno jsme vyrazili nejprve na východ do Wentworth Falls a zašli si na vyhlídku na vodopád. Bylo nám docela zima a Toma bolel kontník, tak jsme k vodopádu nešli a pokračovali na západ do Blackheath, kde je další vodopád, Govetts Leap. U vyhlídky jsme si dali pozdní snídani a zamířili na

Jenolan Caves

 Po cestě jsme konečně viděli značky ‘pozor klokani a wombati’ a podle mrtvolek u silnice jsme mohli vytušit, že tu opravdu žijí. Posledních deset kilometrů k jeskyním vede uzoučká cesta po úbočí kopce, kde se sotva vyhnou dvě auta. Ještě že jsme nepotkali žádný autobus. Cesta je navíc přes poledne otevřená jen jednosměrně, právě aby se busy s turisty lépe dostali dolů. Že jste na místě poznáte podle toho, že vjedete do jeskyně. Opravdu, silnice tu projíždí pravou přírodní jeskyní. Spodní parkoviště už bylo úplně plné, museli jsme vyjet až na horní druhé a odtud sejít okolo Charlotte Arch dolů k turistickému centru. Je tu devět přístupných jeskyní ve třech ruzných cenových skupinách od 35A$ do 49A$. Jo, je to drahý jak potvora. Měla jsem vybranou prohlídku Diamond Cave, která je z prostřední skupiny, za 41A$, protože se během ní projdou hned dvě jeskyně. Prohlídka začínala až ve čtyři odpoledne, což nám dávalo dobré čtyři hodiny času. Pokud si koupíte nějakou prohlídku, dostanete možnost vstupu do další jeskyně s audioprůvodcem. Vyprávění v telefonu nás hodně rychle omrzelo a turniket do jeskyně byl vypnutý, takže tam stejně mohli všichni. Do jeskyně se vchází skrz Devil’s Coachhouse Cave, což je obrovský dóm z obou stran otevřený a jméno získal podle vyprávění jistého pocestného, co tam v noci na mou duši na psí uši viděl samotného Lucifera jedoucího v kočáře. Jeskyňka byla sice dobrá, ale výzdoba nebyla nic dechberoucího. Šli jsme se projít okolo Blue Lake, kde žijí ptakopysci. Nám se tu ale nechtělo čekat až do setmění a v jeskyni se silnicí (Great Arch) se večer odehrával alternativní, velmi hlučný koncert, tak bysme je težko ten den viděli. Cesta kolem jezera je moc hezká, před zpáteční cestou jsme si na chvili sedli a já si cachtala nohy ve studené říčce. Pozdní oběd jsme si dali v místní jídelně, Tom měl ne moc dobré fish bites s hranolkama a já si dala výborný jogurt s musli. Pak jsme se jen tak poflakovali a užívali si přírody a toho, že nic nemusíme dělat.

Samotnou prohlídkou jsem byla ze začátku trochu zklamaná a nadávala jsem si, že jsem vyhodila tolik peněz za ne moc pěknou jeskyni. Výzdoba v prvních dvou dómech vypada spíš jako by někdo nacákal maltu na kameny. Ale pak se sestoupilo dolů k řece, která je nádherně čistá a modrá a začína tu opravdu pěkná krápníková výzdoba. Čím hlouběji jsme procházeli, tím krásnější útvary jsme viděli. Krystalové město, nádherná krápníková “šála” a vodorovné krystaly, to jsou tři věci, co se mi líbili nejvíce a nikdy před tím jsem něco podobného neviděla. Nakonec se jeskyně líbila i Tomovi, který je zrovna neprožívá.

Byl čas vrátit se do Katoomby. Cesta nahoru byla dobrodružnější, protože silnička od jeskyní už byla puštěná obousměrně a my se museli vyhýbat autům v protisměru. Projížděli jsme zrovna okolo velkého odpočívadla a já ho uviděla. “Klokan klokan klokan klokan!” Na to Tom slyšel a stihl zastavit. Bohužel už jsem měla foťák uklizený v kufru auta, přece už nic fotit nebudu, že. Klokan místo toho, aby utekl, tak přihopkal až přímo k našemu autu a čekal co mu hodíme. Natáhla jsem k němu ruku, on si čuchl, a když zjistil, že nic nemám, trochu uraženě zase odhopkal dozadu na trávu. Po ceste jsem videla klokany ještě několikrát, buď se pásli s krávama na louce a nebo přímo u silnice u domu na trávnících. Taky jsem viděla ježuru, ale než jsme se stihli s autem otočit a vyfotit ji, schovala se někam do porostu.

V neděli jsme už jenom přejeli zpět do Sydney, vrátili auto a počkali na letadla, Tom musel být v Manile dřív, tak letěl jiným letem. Let byl příjemný, i když bylo letadlo úplně plné (na rozdíl od cesty do Sydney), měla jsem vedle sebe jedno volné sedadlo a většinu cesty bylo jasno, tak jsem se kochala Austrálií z výšky, dokud mi nezmizela z okýnka.

Sydney

Jedna z mála dobrých věcí na filipínách je neustálá potřeba vyhlašovat nepracovní dny. Přijede papež- vyhlašme si volno! Slaví se konec ramadánu- nevadí, že jsme křesťanská země, udělejme radost muslimské menšině a vyhlašme si volno! No a v listopadu nám sem přijede spousta prezidentů na APEC, zavřeme tedy všechny hlavní silnice a vyhlašme si volno!

My díky tomu můžeme vyrážet na dovolené i mimo rozplánovanou “tříletku” (hned po příletu jsme si naplánovali veškeré dovolené na celou dobu pobytu na filipínách) a navštívit tak místa, na která se v hlavním programu nedostalo.

Mým tajným snem byla vždycky Austrálie, země plná báječných živočichů a tak strašně vzdálená, že jsem si nikdy nedovolila doufat, že se tam někdy podívám. Osum hodin letu z Manily není málo, ale pořád je to jen zlomek cestovního času než z Evropy. Zlanařila jsem Toma, přibrali jsme ještě kolegu a mohlo se plánovat.

Dva týdny před odletem bylo jasné, že se bude rušit spousta letů z a do Manily (kvůli APECu). Rušení probíhalo v několika vlnách, ta poslední přišla čtyry dny před plánovaným odletem a prakticky všem kolegům zrušili lety, jen my jsme stále zůstávali v plánu. Kvůli uzavírkám EDSY byla večer příšerná zécpa směrem k letišti a my vyráželi jen s bežnou časovou rezervou (dvě hodiny na cestu). Vypadalo to dost tragicky, když jsme po půlhodině v autě ani nevyjeli z Bonifacia, ale dostali jsme našeho nejlepšího řidiče a ten zácpy fikaně objel přes polozavřenou Edsu. To, že na Manilském letišti nefungují informační tabule a komunikace s cestujícími probíha přes plastové vývěsní tabulky nás už vůbec nerozhodilo. Až doteď jsem nevěřila tomu, že opravdu odletíme, ale TEĎ přišla ta chvíle začít se TĚŠIT! Krásný bonus byl, že letadlo bylo ze dvou třetin prázdné a my měli na noční let každý tři sedačky pro sebe. Tom při odletu viděl Air Force One ledatlo pana prezidenta Obamy, z čehož měl radost jak Daník z Lega (zdravím domů).

Strěda 18.11.

Austrálie má nejdrsnější letištní a imigrační kontroly, co jsem zatím zažila. Nesmíte vozit žádné tekutiny a jídlo a než nastoupíte do letadla, ručně vám prošacují příruční zavazadlo. Tomovi se u imigrační kontroly nechtěl načíst pas, tak si ho odvedli stranou k jinému pultíku a já už mu začínala psát dopisy do vězení. Naštěstí se to rychle vyřešilo a my se mohli vydat hledat dopravu do města. Když jsme zjistili, že vlak stojí 18 australských dolarů ( 1A$ = 18 kč) na osobu, řekli jsme si, že taxi vyjde levněji. Vyšlo nás 50 A$ (takže vlastně úplně stejně jako za vlak), ale dovezl nás až do hostelu, takže rozhodně dobrý tah. Austrálie je prostě drahá, a to jak doprava, tak jídlo i ubytováni. Proto jsme poprvé v historii našeho společného cestování zvolili hostel. Pokoj pro tři jsme měli soukromý, jen záchod a koupelna byla sdílená. Vybrali jsme hostel Sydney Star Backpackers a můžu jen doporučit. Ubytování fajn a velmi blízko k centru.

Když se řekne Sydney, každý si hned představí operu. Tam taky vedly naše první kroky. Ze čtvrti Woolloomooloo, kde jsme měli ubytování, to bylo pěšky do dvou kilometrů, navíc půlka cesty vedla přes parky a botanickou zahradu. Ta je veliká, moc hezká a vstup je zdarma. Prošli jsme ji napříč k moři a pak podél vody, až na nás vykoukla sama krásná opera, za ní hned Harbour Bridge, který je druhá největší dominanta Sydney. Pokračovali jsme přístavem až k zastávce vlaku Circular Quay a za 4 A$ na osobu jsme se přemístili na Central. Je to hlavní vlaková stanice ve měste a dýchá tu atmosféra staré Anglie. O pár ulic dál jsme dorazili do asijské čtvrti s Paddy’s Marketem. Je to částečně tržnice a částečně obchoďák. Dali jsme si výbornou zmrzlinu a na tržnici nakoupili levné suvenýry. Do čínské zahrady Chinese Garden of Friendship se platí vstup 6 A$, ale hodinku uvnitř jsme si užili a pěkně se zrelaxovali. Spíš jsme nabírali fyzické síly, protože Sydney na mě působí jako velice klidné a příjemné město. Nikde žádné davy lidí, žádný spěch, shon či stres. Řidiči jsou tu pozorní (na přechodu vás vždycky pustí a systém zipu taktéž funguje bez výjimek!) a lidé jsou usměvaví, milí a z velké části sportovní. Když nás slušně upozornili, že zahrada se už zavírá, prošli jsme centrum města s “velkoměstskými” hlavními třídami, podívali se na radnici, Hyde park, katedrálu Sv. Marie a vrátili se na hostel.

Při odpolední siestě jsem usínala, ale Tom mě vytáhl z postele, ať jdu s nimi jestě na večeři. Prošli jsme naši ulici Bourke street až dolů k moři a tam bylo přístaviště jachet a spousta restaurací s výhledem na panorama města. Restaurace byly plné, v dražší cenové kategorii a všichni návštěvníci byli v oblecích a večerních koktejlkách. Připadali jsme si dost nepatřičně, tak jsme zašli do hospody na rohu Bourke Street a dali denní menu- steak s hranolkama a salátem za 15A$. Maso bylo naprosto vynikající a hranolky taky, takže jsme se spokojeně vrátili na ubytování a šli spát.

Čtvrtek 19.11.

Kolega si udělal na den vlastní program a my s Tomem vyrazili do Taronga Zoo. Do Zoo se dá dostat autobusem, a nebo lodí z přístavu od opery. Pokud budete v Sydney, rozhodně si nesmíte nechat ujít plavbu po zálivu, naskytnou se vám totiž ty nejkrásnější pohledy na město. Z přístavu u Taronga Zoo jsme přejeli přes Zoo lanovkou s ptačím výhledem do výběhu slonů a orangutanů a hlavním vchodem na kopci jsme se vydali do části s Australskou faunou, na kterou jsme se těšili samozřejmě nejvíc. Mají tu spoustu průchozích voliér a výběhů, ať už s ptáky, nebo s klokany. Koaly maji jak v Australské sekci, tak i na druhém míste v Zoo, kde vyjdete chodníčkem až do korun stromů a můžete tak roztomilé medvídky sledovat zvrchu. Ježury, hopsající hlodavci, tazmánští čerti a wombati jsou samozřejmostí. Akorát většina australských zvířat je nočních a proto poslední dva jmenované uvidíte pravděpodobně ve spánku. ášs hlavní cíl dne a australského výletu jako takového ale byl jasný- vidět ptakopyska. V Taronga Zoo jich chovají několik a je to jedna ze dvou Zoo, kde odchovávají mláďata, která se v zajetí jinak nerodí. Ptakopysky mají v jezírku v jedné z průchozích voliér, tam ho ale přes den neuvidíte, protože spí v noře. Pak ale mají noční pavilon se třemi nádržemi a tady už jsou šance na spatření podivného tvora slušné. Jak jsme ale poznali, ptakopysci si rádi přispí, takže se nám poštěstilo až na třetí pokus. Zvířátko je to velmi malé a neuvěřitelně hbité a hravé.

Má jediná, rozmazaná fotka ptakopyska. Ale je to on.

tasmánský čert ležící spící

Z lovu ptakopyska Tomovi vyhládlo, tak si šel objednat fish and chips a já zatím prosla část zoo pro děti. Byli tu hlavně domací zvířata, ale také obrovské strašilky a pár australských druhů. Zrovna, když jsem šla okolo klokanů a byla jsem tam sama s jedním Taiwancem, přišla slečna s krmením a jestli chceme, že nám k tomu něco řekne. Moc hezky povídala a mohli jsme krmit kachny červíky a klokana rozinkama a sušenou kukuřicí. Klokanovi bylo vedro a byl líný, tak si nechal žrádýlko přinést až pod nos. Pak nám ještě ukázala veklého černého ještěra, co má šupiny jak brnění, modrý jazyk a prý tvoří se samičkou páry na celý život.

Po brzkém obědě jsme stihli kousek cvičení slona, který uměl skákat po třech nohách, přičemž si chobotem držel tu čtvrtou a taky perfektně kopal mičudu. Dál se mi taky líbili tuleni a plavajíci tučňáčci. Pak uz byl čas sednout zase na lodičku a cestou zpět na Circular Quay se kochat tím krásným výhledem.

Přímo z Circulay Quay jsme za 4.5A$ chytli autobus na Bondi Beach. Cesta trvala dost dlouho, protože je po cestě spousta semaforů, ale to nám nevadilo a aspoň jsme si odpočali. Zapomněla jsem říct, že nám až neuvěřitelně vyšlo počasí. Celý týden před naším příjezdem bylo v Sydney zima a pršelo, na ty čtyři dny, co jsme byli v Austrálii se udělalo krásně a bylo 25-30 stupňů. Takže plán byl jasný- okoupat se v oceánu (ono je to teda oficiálně tasmánské moře, ale psst). Bondi Beach je nádherná, kilometr dlouhá pláž v malém zálivu se skvělým zázemím pro návštěvníky- převlékárna, sprchy a záchody zdarma, skříňky na uzamčení vecí za poplatek. Byli jsme ze Zoo už pěkně uvaření, tak jsme si šli sednout až na konec pláže na betonový chodníček do stínu. Jsou tu vlny, což se Tomovi líbilo, ne už tak teplota vody. Z Filipín jsme zvyklí na moře horké jako kafe, tady teprve začiná léto a voda má kolem dvaceti stupňů. Po kratším váhání a jednom pořádném ošplouchnutí vlnou tam ale vlezl, ja se na pár vteřin taky nakonec ponořila celá. Oschli jsme, potkali se s kolegou a prošli si kousek Coastal Walk. Da se jít po pobřeží několik kilometrů, my šli ale jen jeden, na Tamarama Beach a skrz ulice zpátky.

Tam nás Sydney poprvé nemile překvapila, a to nedostatečnou kapacitou autobusů. Ve stejný čas, jako jsme chtěli odjet my, se zvedla z pláže většina lidí. Podél Bondi Beach je několik zastávek a když se autobus naplnil na té první, další prostě projel. Čekali jsme na kopci čtvrt hodiny, pak nám došlo, že to nemá smysl a sešli jsme o zastávku níž. Tam nám ujel další autobus před nosem a dalších dvacet minut zase nic nejelo. Tak jsme šli ještě na další zastávku. Tam už nám ale hned zastavil prázdný bus a my konečně mohli odjet. Opět v přístavu, teď už za tmy, jsme se vydali do staré přístavní čtvrti The Rocks, která je oblíbená kvůli restauracím a nočnímu životu. Echt German hospodu jsme vynechali, podívali se k vodě, tam ale měli plno a byli drazí, tak jsme se vrátili o ulici výš do pěkné italské restaurace. Měli jsme Australian Pizzu, Lasagne, bílé víno a na závěr tiramisu a čokoládový dortík. Všechno vynikající. S přeplněnými bříšky jsme si z The Rocks vyfotili noční operu a most a vzdali jsme noční focení z Mrs. Macquarie’s Chair Point, a to proto, že botanická zahrada už byla zavřená a na obcházení jsme byli moc unavení. 

 

Na další dny jsme si půjčili auto a vyrazili do přírody, o tom ale zase příště.