Hong Kong podruhé

Ryze po filipínsku v úterý vyhlásili státní svátek na další pondělí (něco muslimskýho, co nechtěli slavit 11/9, tak radši proroci vyleštili dalekohledy a vyčetli z hvězd lepší datum) a když má být třídenní víkend, to by jen hlupák zůstal hnít v Manile. Hned večer jsme dali hlavy a vyhledávače letenek dohromady a koupili ne-úplně-levné-ale-pořád-přijatelné letenky do Hong Kongu. Byli jsme tam před téměř dvěma rokama a vrátili se úplně nadšení.

Sobota 10.9.2016

Cebu letí neobvykle načas a my si tak můžeme v osum ráno dát na Hong Kongském letišti snídani a přepravit se vláčkem a metrem na Central. Ráno pršelo a počasí je na celý víkend hlášené velmi špatné. Proto jsem tentokrát neplánovala nic napevno a skládali jsme program podle toho, co se nám zrovna chtělo dělat. Došli jsme k Mid levels Escalators, ale ještě nebylo deset a jezdili dolů, což se nám úplně nehodilo. Tak jsme se otočili a došli se podívat, jestli je fronta na lanovku na Victoria peak. Fronta nebyla, kupujeme zpáteční lístek (bez vyhlídky) a jedeme nahoru. Je to opět zážitek, ten skon svahu je neuvěřitelný a ještě umocněný vysokánskými domy v kopcích. Nad stanicí lanovky je kavárna s výhledem na koleje, tak si dáváme velkou horkou čokoládu a půl hodiny pozorujeme vláček. Jednou sprchne, ale rychle přěstává. Chci obejít čtyřkilometrový trail kolem Victoria Peak, kde by měly být výhledy na obě strany ostrova. Jenže to by nesměl být kopec v mracích. Nevidíme vůbec nic a navíc začíná zase pršet. Vytahujeme své promokavé bundy a po pěti minutách se rozhodneme vrátit zpátky. To přestává pršet a já tedy tvrdě zavelím opět k procházce. Další slejvák přečkáme v altánku pod střechou, ale od půlky trailu se déšť vrací, žádné přístřešky tu nejsou a my přicházíme k lanovce durch promočení. Jedeme dolů a metrem dvě zastávky k objednanému ubytování. Comfort hostel na zastávce metra Causeway Bay má na bookingu výborné hodnocení, je levný a když nepočítám jednoho švába pod postelí a jednoho skákavého pavoučka v posteli, tak i čistý. Pokoj je hongkongsky typicky malinkatý, ale to je v nízké cenové skupině nevyhnutelné. Zjišťujeme, že nám promokly batohy a máme tak mokré úplně všechny věci. To je dobrý start dovolené. Dvě hodiny se povalujeme, ale hlad nás vyhání na průzkum okolí. Je to tu samý luxusní obchoďák, kupujeme velkou bagetu a sýr a na jídlo zkoušíme japonskou restauraci někde v ulici. Mám grilovaného úhoře s rýží a Tom katsu s curry, obojí dobré. Před západem slunce jdeme vyzkoušet jízdu dvoupatrovou úzkou tramvajkou (což je super zážitek, je to levné a tramvaje jezdí jedna za druhou). Vystupujeme na Central a dlouhým nadchodem jdeme na Starferry a přejíždíme na Tsim Sha Tsui na večerní vyhlídku na mrakodrapy. Vracíme se zase trajektem a tramvají, je to sice pomalejší než metro, ale my máme času dost, ušetříme a můžeme se kochat výhledy a nočním životem města.

Vodopád před deštěm, vodopád po dešti

můj úhoř, Tomovo katsu curry

Neděle 11.9.2016

Předpověď se tváří, že má dopoledne a večer pršet, venku je ale modro, tak na sebe navlékáme stále mokré oblečení a jedeme do našeho oblíbeného chrámu Chi Lin Nunnary a vedle sousedících Nan Lian  Gardens. Uprostřed zahrad stojí zlatý pavilon, který před dvěma roky opravovali a my ho proto neviděli, teď už se krásně leskne novotou a zlatým nátěrem (ale na Kinkaku-ji v Kyotu samozřejmě nemá). Zatáhnu Toma do kavárny v zahradě na čaj a pomerančový džus a tím se nám podařilo vyhnout krátké přeháňce. Pak už celý den nepršelo. O zastávku vedle je další chrám- Sik Sik Yuen Wong Tai Sin Temple, kde byly davy lidí a všichni chrastili vonnými tyčinkami nebo tyčinkami s věštbami. Oproti klidnému a prostému Chi Lin chrámu je to silný kontrast. Kdyby pršelo, chtěli jsme jet jako loni do Sha Tin na dostihy, ale bylo hezky, tak jsme program změnili a zajeli se podívat do čtvrti Kwun Tong, kde v boční uličce u budovy Camel Paint Building Block 1 & 2 jsou tovarní outlety sportovních značek- Adidas, Nike, New Balance. Tom si odnesl Adidas triko za 105 HKD (na koruny krát 3) a já New Balance tenisky za 320 HKD. Ve stánku se sushi jsme si koupili dvě krabičky a přes ulici v parčíku u zastávky metra je zdlábli.

Zavezli jsme nové boty na ubytování a tramvajkou se přesunuli k Mid Levels Eskalátorům a vyvezli se do vyšších ulic čtvrti Soho, kde je spousta restaurací. Kolegové (pracovní i blogovací) Večerníčci mi doporučili Argentinskou restauraci Pampas Argentinian Steakhouse v ulici Elgin St. kde mají obědové sety za 120-160 HKD. Tom měl steak, já lososa, k tomu salát a dezert, všechno naprosto vynikající. Přejedení a spokojení jdeme do Zoologické zahrady (protože prostě musím do každé ZOO), která má jen pár zvířat, ale za to je zdarma a je spojená s botanickou zahradou. Projdeme opice a ptačí voliéry a pak už nás čeká ostré stoupání ulicemi a lesem na Victoria Peak. Je tu hodně lidí na procházce a než se stačíme pořádně zadýchat, jsme nahoře (od Zoo dva kilometry a 300 výškových metrů). Tom velí, že jdeme znovu trail okoro hory, abysme si konečně užili ty výhledy. Na večeři si dáváme zasloužený Haagen Dasz, vyjedeme na vyhlídku zadarmo na střeše obchoďáku (pokud si chcete koupit vodu nebo svačinu, nechoďte do 7eleven v přízemí, ale vyjeďte do třetího patra, tam je obchod s čtvrtinovými cenami) a autobusem se vracíme na hostel.

Chi Lin Nunnary

Zlatý pavilón v Nan Lian Garden

barevný Wong Tai Sin Temple

uzoučká ulička s Factory outlety

vousatý opičák v Zoo

krásný strom na Victoria Peak trailu

Pondělí 13.9.2016

Venku je modro, vyrážíme zdolat Lantau Peak. Metrem jedeme na konečnou Tung Chung oranžové linky a v obchoďáku Citygate Outlets si dáváme v mekáči snídani (mají výborný a velký toast se šunkou a vajíčkem za 13 dolarů). Lanovkou jsme na buddhu jeli před dvěma rokama a není to zrovna levné, proto teď volíme autobus. Linka 3M nás za 6 dolarů za jednoho doveze na zastávku Pak Kung Au a odtud vede Lantau Peak Trail. Ten je relativně krátký, ale celou cestu do prudkých schodů. Kromě prvních párset metrů vede trail po travnatém hřebenu a člověku se otvírají výhledy na letiště z jedné strany a na moře a ostrůvky ze strany druhé. Od půlky cesty ale jdeme v mraku. Potkáváme maximálně deset lidí a po dvou hodinkách jsme nahoře (vycházíme z 333mnm, Lantau Peak má 943mnm). Mraky se honí kolem nás, ale občas se udělá okno a my vidíme sedět velkého Buddhu pod námi. Sestup byl náročný, opět samý schod, ale za hodinku je to za námi a my vycházíme u Wisdom Path, kde už je spousta turistů. Podíváme se na nádvoří Po Lin monastery, dvěstě schodů k buddhovy se nám už fakt jít nechce, tak se kocháme jen zespodu od nádvoří. Zjišťujeme, že slunce opravdu opaluje i přes mraky a že jsme rudí jako raci. Poněkud pozdě se mažeme opalovákem, dáváme si nic moc bubble tea ve vesničce u lanovky a autobusem jedeme zpátky k Citygate obchoďáku. Tam si dáváme pozdní oběd a nakupujeme levné rifle (cena normální, ale 1+1 zdarma) a já si kupuju ještě jedny boty, ty rovnou obouvám a mé čtyři roky staré tenisky s prochozenou podrážkou hážu se slzou v oku do koše. Hodinu koukáme na letadla, pak už jen busem za 3,5 dolaru na letiště (dobrý tip, pokud máte čas, nejezděte drahým letištním vlakem, ale jděte na autobus, který je za deset minut v Citygate mallu a pak metrem do centra), rychlá pizza v restauraci a zase zpět do Manily.

Přes rýži a dvě sopky až na pláž- Bali den 2. a 3.

Neděle 28.8.

Snídani jsme si objednali na sedum ráno a přesně v sedum nám ji donesli na terasu. Jestě musíme zaplatit pokoj a před osmou si jdeme pro auto-mrzáčka a jedeme na sever na rýžové terasy Tegallalang. Parkujeme na ulici a po chvíli hledání najdeme schody dolů mezi políčka. Jsme tu mezi prvními a je tu krasný klid. Procházíme celou trasu stezek mezi terasami, platíme jedno mýto místním farmářům, trochu se bojím, když Toma pronásleduje křivonohý polonahý děda se srpem za pasem, ale nakonec to vzdá a odchytí na focení radši tři holky. Jdeme čím dál hlouběji do údolí, ale už se nám cesta moc nezdá, tak se radši vrátíme a projdeme dědovi se srpem přímo po dvorku domku. Tam nás rovnou pozdraví jeho manželka, oblečená pouze v sukni. Daří se nám najít správnou cestu a můžeme se vrátit  po schodech nahoru k autu. Procházka nám zabrala necelou hodinu a jsme úplně spocení.

O kousek dál odbočujeme doprava a po kilometru zastavujeme u chrámu Gunung Kawi Sebatu. Vstupné tu teď ráno nikdo nevybírá a krom tří japonek jsme tu sami. Je tu několik jezírek a bazénků, kde věřící provádějí očistné koupele, teď tu ale bohužel nikdo není, takže žádný koupací rituál nevidíme.

Dál míříme stále na sever až na okraj kráteru sopky Batur. Hned parkujeme na prázdném parkovišti, že si uděláme fotky výhledu na Batur, jezero dole a majestátní Agung vpravo, ale běží k nám nějaký obejda, že prý musíme zaplatit 70 tisíc, protože jsme zastavili na území geoparku a fotíme si to tam. Dohádáme se s ním, řekneme, že nezaplatíme nic a jedeme pryč. O pár set metrů dál je další parkoviště, bez obejdy, za to s pár turisty, tak zastavíme tam, nafotíme fotek kolik chceme a rovnou si zajdeme do restaurace s krásným výhledem na jednu porci smažené rýže. 

Čeká nás sjezd až k severnímu pobřeží a pak ještě třicet kilometrů západně k chrámu Brahma Arama Vihara. Ten je budhistický (i když sochy hinduistických bohů prosákli i sem) a na kopci je pyramida se zvonovými stupami, taková zmenšenina velmi slavného chrámu na Jávě, Borobuduru. O tři kilometry dál jsou horké prameny. Trochu se vykoupeme, ale vedro je samo o sobě dost hrozné, natož se ještě máčet v horké vodě. Tak oschneme a jedeme pryč. Další zastávka na výbornou restauraci (mají otevřeno až od pěti a jsou tři odpoledne) a na pláž (ve smradlavé vesničce mezi loděma a pár odpadkama) se moc nevyvedla, tak opouštíme pobřeží a škrábeme se na další sopku k jezeru Beratan, kde je známý chrám na jezeře Pura Ulun Danu Bratan. Okolní kopce i většina jezera je v mraku a trochu mrholí. Tady už je turistů víc, ale pořád se davům úspěšně vyhýbáme. 

 
Čeká nás ještě náročná cesta na další ubytování a já se po včerejší “nehodě” bojím, jak budou vypadat silnice, když jedeme do hor mimo hlavní cesty. Proto velím rychlý přesun, ať to stihnem ještě za světla. Ujedeme sotva kilák a na ceduli píšou, že máme odbočit z hlavní silnice na úplně rozpadlou cestu. Jsme dost nedůvěřiví, ale zkoušíme to, protože tam jede víc aut. Cesta se za chvíli zlepšuje v pěknou novou asfaltku, ale zato dost uzoučkou. Máme před sebou velké auto, tak se ho držíme, ať nás vede. Po deseti minutách začína pršet. Po dalších pěti chcát a udělá se úplně tma. Auto před námi odbočuje a nám se mlží sklo (vůbec nám to nepřipomělo zážitek z Kuala Lumpur). Ihned podávám Tomovi svoje triko a on za soustavného otírání skla, poslepu a za mého navigování přijíždí na rýžové terasy Jatiluwih. I za deště a skoro za tmy vidíme, že je to tu nádherné. Ubytování jsme měli mít sedmset metrů od hlavní vyhlídky, ale v mapách je to značeno špatně a my musíme ještě půl kilometru po rozbité cestě do kopce. Tam to konečně je. Máme pěkný bungalov mezi kávovými keři a kakaovníky. Už nemám sílu nikam jezdit a tak si objednáváme jediná dvě jídla, co tu nabízí a to smaženou rýži a rýži s různými přílohami. Po náročném dni a ještě náročnější cestě jdeme spát v sedm.

neznámý chrám cestou k zavřené restauraci

kozatá bohyňa.. nebo snad démon?

mapa den 2.

Pondělí 30.8.

Vstáváme před šestou, balíme se a čekáme, než nám udělají snídani. Rychle dojíme, zaplatíme za chatku a jedeme na vyhlídku na rýži. Měli by tu být cesty skrz celé údolí, ale protože jsme se po rýži poflakovali včera ráno, dnes už jdeme jenom kousek. I když by to tu určitě stálo za celodenní procházku, je tu nádherně. Protože se včerejší skratka úzkou silničkou vyplatila, jedeme po ní zase na Pura Ulun Danu Bratan, ať to máme i se slunkem a výhledem na celé jezero. V osum ráno je tu asi deset dalších turistů a dost místních se připravuje na nějaký rituál.

ráno mezi kávou a kakaovníky

ráno mezi kávou a kakaovníky

Teď už míříme zpátky směrem k městu, po dvaceti kilometrech odbočujeme z hlavní silnice a jedeme na Monkey Forest. Zkásnou nás o 35 tisíc (dva vstupy a parkovné) a opět jsme tu skoro sami. Na fotkách jsem viděla, že tu mají být krásné pralesní stromy, ale nepotkali jsme ani jeden. Ale chrám se mi velmi líbil, byl v lese, pěkně udržovaný, ale zároveň zarostlý mechem a hopsali si po něm opice. Už mi docházela baterka ve foťáku, tak jsem se musela hodně krotit, jinak bych tu byla schopná vypráskat stovky fotek opičáků. Cesta lesem nebyla nic moc a na závěr vás proženou dobrých třista metrů klikatou cestou zastavěnou stánky s hadrama (to doporučuju ignorovat a jít místo toho napřímo starou cestou podél lesa, kterou teď fikaně zahradili brankou). Kousek od opičího lesa je chrám Pura Ayan Tamun, kam jsem původně ani nechtěla, ale tak když už kolem jedeme, proč tu nezastavit. Chrám je obehnán vodním příkopem a na ostrůvku je za chrámem taky kus lesa s cestičkami. Chrám samotný není nic moc, akorát má pěkné stupňovité věžičky se stříškami z listí. Už máme docela hlad, ale není tu žádná přijatelná restaurace, tak vlezeme do obchodu a kupujeme čokoládové buchty, jogurtové pití a ledňáky.

Blíží se pravé poledne a my přijíždíme k nejznámějšímu chrámu Bali- Tanah Lot. Ten se nachází kousek od turistického centra na jižním pobřeží a stojí na skále v moři, která je během přílivu zaplavená a při odlivu se k ní dá dojít. Tady už se davům nevyhneme a docela rychle se na ostrém slunci přehříváme. Jdu nejdřív až na konec pláže udělat nějaké fotky bez lidí a pak vylezu na druhé straně na útes a fotím i tam. Zjišťuju, že z druhé strany je další chrám na skále s kamenným oknem a na schůdcích k moři vidím velkého varana, který ale stihl utéct dřív, než jsem nažhavila foťák. Při návratu k autu nakupujeme nějaké nezbytné suvenýry a pak nás čeká poslední dlouhý přejezd, do resortu nad plaží Balangan. Cesta skrz mesto je zdlouhavá a náročná, takže když dorazíme na ubytování, shodujeme se, že už žádné další poznávací výlety neabsolvujeme a odpoledne strávíme u bazénu/ na pláži/ u jídla a pití. Rezort je příjemný a klidně bych si tu dovedla představit týdenní dovolenou. Za pět minut pěšky je člověk na pláži, plavat se tu sice nedá, ale na vycachtání a blbnutí ve vlnách je to fajn a je tu svatý klid.

Cibetky jsou tu dost vykořisťovaná zvěř

Další den už jen velmi brzo vstát, odvézt se za tmy na letiště a o půl třetí odpolende už pěkně zase do práce v Manile.

Ještě více krásných fotek na rajčeti

mapa den 3.