Jedna z mála dobrých věcí na filipínách je
neustálá potřeba vyhlašovat nepracovní dny. Přijede papež- vyhlašme si volno!
Slaví se konec ramadánu- nevadí, že jsme křesťanská země, udělejme radost
muslimské menšině a vyhlašme si volno! No a v listopadu nám sem přijede spousta
prezidentů na APEC, zavřeme tedy všechny hlavní silnice a vyhlašme si volno!
My díky tomu můžeme vyrážet na dovolené i
mimo rozplánovanou “tříletku” (hned po příletu jsme si naplánovali veškeré
dovolené na celou dobu pobytu na filipínách) a navštívit tak místa, na která se
v hlavním programu nedostalo.
Mým tajným snem byla vždycky Austrálie,
země plná báječných živočichů a tak strašně vzdálená, že jsem si nikdy
nedovolila doufat, že se tam někdy podívám. Osum hodin letu z Manily není málo,
ale pořád je to jen zlomek cestovního času než z Evropy. Zlanařila jsem Toma,
přibrali jsme ještě kolegu a mohlo se plánovat.
Dva týdny před odletem bylo jasné, že se
bude rušit spousta letů z a do Manily (kvůli APECu). Rušení probíhalo v
několika vlnách, ta poslední přišla čtyry dny před plánovaným odletem a
prakticky všem kolegům zrušili lety, jen my jsme stále zůstávali v plánu. Kvůli
uzavírkám EDSY byla večer příšerná zécpa směrem k letišti a my vyráželi jen s
bežnou časovou rezervou (dvě hodiny na cestu). Vypadalo to dost tragicky, když
jsme po půlhodině v autě ani nevyjeli z Bonifacia, ale dostali jsme našeho
nejlepšího řidiče a ten zácpy fikaně objel přes polozavřenou Edsu. To, že na
Manilském letišti nefungují informační tabule a komunikace s cestujícími
probíha přes plastové vývěsní tabulky nás už vůbec nerozhodilo. Až doteď jsem
nevěřila tomu, že opravdu odletíme, ale TEĎ přišla ta chvíle začít se TĚŠIT!
Krásný bonus byl, že letadlo bylo ze dvou třetin prázdné a my měli na noční let
každý tři sedačky pro sebe. Tom při odletu viděl Air Force One ledatlo pana
prezidenta Obamy, z čehož měl radost jak Daník z Lega (zdravím domů).
Strěda 18.11.
Austrálie má nejdrsnější letištní a
imigrační kontroly, co jsem zatím zažila. Nesmíte vozit žádné tekutiny a jídlo
a než nastoupíte do letadla, ručně vám prošacují příruční zavazadlo. Tomovi se
u imigrační kontroly nechtěl načíst pas, tak si ho odvedli stranou k jinému
pultíku a já už mu začínala psát dopisy do vězení. Naštěstí se to rychle vyřešilo
a my se mohli vydat hledat dopravu do města. Když jsme zjistili, že vlak stojí
18 australských dolarů ( 1A$ = 18 kč) na osobu, řekli jsme si, že taxi vyjde
levněji. Vyšlo nás 50 A$ (takže vlastně úplně stejně jako za vlak), ale dovezl
nás až do hostelu, takže rozhodně dobrý tah. Austrálie je prostě drahá, a to
jak doprava, tak jídlo i ubytováni. Proto jsme poprvé v historii našeho
společného cestování zvolili hostel. Pokoj pro tři jsme měli soukromý, jen
záchod a koupelna byla sdílená. Vybrali jsme hostel Sydney Star Backpackers a
můžu jen doporučit. Ubytování fajn a velmi blízko k centru.
Když se řekne Sydney, každý si hned
představí operu. Tam taky vedly naše první kroky. Ze čtvrti Woolloomooloo, kde
jsme měli ubytování, to bylo pěšky do dvou kilometrů, navíc půlka cesty vedla
přes parky a botanickou zahradu. Ta je veliká, moc hezká a vstup je zdarma. Prošli
jsme ji napříč k moři a pak podél vody, až na nás vykoukla sama krásná opera,
za ní hned Harbour Bridge, který je druhá největší dominanta Sydney.
Pokračovali jsme přístavem až k zastávce vlaku Circular Quay a za 4 A$ na osobu
jsme se přemístili na Central. Je to hlavní vlaková stanice ve měste a dýchá tu
atmosféra staré Anglie. O pár ulic dál jsme dorazili do asijské čtvrti s
Paddy’s Marketem. Je to částečně tržnice a částečně obchoďák. Dali jsme si
výbornou zmrzlinu a na tržnici nakoupili levné suvenýry. Do čínské zahrady
Chinese Garden of Friendship se platí vstup 6 A$, ale hodinku uvnitř jsme si užili
a pěkně se zrelaxovali. Spíš jsme nabírali fyzické síly, protože Sydney na mě
působí jako velice klidné a příjemné město. Nikde žádné davy lidí, žádný spěch,
shon či stres. Řidiči jsou tu pozorní (na přechodu vás vždycky pustí a systém
zipu taktéž funguje bez výjimek!) a lidé jsou usměvaví, milí a z velké části
sportovní. Když nás slušně upozornili, že zahrada se už zavírá, prošli jsme
centrum města s “velkoměstskými” hlavními třídami, podívali se na radnici, Hyde
park, katedrálu Sv. Marie a vrátili se na hostel.
Při odpolední siestě jsem usínala, ale Tom
mě vytáhl z postele, ať jdu s nimi jestě na večeři. Prošli jsme naši ulici Bourke
street až dolů k moři a tam bylo přístaviště jachet a spousta restaurací s
výhledem na panorama města. Restaurace byly plné, v dražší cenové kategorii a
všichni návštěvníci byli v oblecích a večerních koktejlkách. Připadali jsme si
dost nepatřičně, tak jsme zašli do hospody na rohu Bourke Street a dali denní
menu- steak s hranolkama a salátem za 15A$. Maso bylo naprosto vynikající a
hranolky taky, takže jsme se spokojeně vrátili na ubytování a šli spát.
Čtvrtek 19.11.
Kolega si udělal na den vlastní program a
my s Tomem vyrazili do Taronga Zoo. Do Zoo se dá dostat autobusem, a nebo lodí z přístavu
od opery. Pokud budete v Sydney, rozhodně si nesmíte nechat ujít plavbu po
zálivu, naskytnou se vám totiž ty nejkrásnější pohledy na město. Z přístavu u
Taronga Zoo jsme přejeli přes Zoo lanovkou s ptačím výhledem do výběhu slonů a
orangutanů a hlavním vchodem na kopci jsme se vydali do části s Australskou
faunou, na kterou jsme se těšili samozřejmě nejvíc. Mají tu spoustu průchozích
voliér a výběhů, ať už s ptáky, nebo s klokany. Koaly maji jak v Australské
sekci, tak i na druhém míste v Zoo, kde vyjdete chodníčkem až do korun stromů a
můžete tak roztomilé medvídky sledovat zvrchu. Ježury, hopsající hlodavci,
tazmánští čerti a wombati jsou samozřejmostí. Akorát většina australských
zvířat je nočních a proto poslední dva jmenované uvidíte pravděpodobně ve spánku.
ášs hlavní cíl dne a australského výletu jako takového ale byl jasný- vidět
ptakopyska. V Taronga Zoo jich chovají několik a je to jedna ze dvou Zoo, kde
odchovávají mláďata, která se v zajetí jinak nerodí. Ptakopysky mají v jezírku
v jedné z průchozích voliér, tam ho ale přes den neuvidíte, protože spí v noře.
Pak ale mají noční pavilon se třemi nádržemi a tady už jsou šance na spatření podivného
tvora slušné. Jak jsme ale poznali, ptakopysci si rádi přispí, takže se nám
poštěstilo až na třetí pokus. Zvířátko je to velmi malé a neuvěřitelně hbité a
hravé.
 |
| Má jediná, rozmazaná fotka ptakopyska. Ale je to on. |
 |
| tasmánský čert ležící spící |
Z lovu ptakopyska Tomovi vyhládlo, tak si
šel objednat fish and chips a já zatím prosla část zoo pro děti. Byli tu hlavně
domací zvířata, ale také obrovské strašilky a pár australských druhů. Zrovna,
když jsem šla okolo klokanů a byla jsem tam sama s jedním Taiwancem, přišla
slečna s krmením a jestli chceme, že nám k tomu něco řekne. Moc hezky povídala
a mohli jsme krmit kachny červíky a klokana rozinkama a sušenou kukuřicí.
Klokanovi bylo vedro a byl líný, tak si nechal žrádýlko přinést až pod nos. Pak
nám ještě ukázala veklého černého ještěra, co má šupiny jak brnění, modrý jazyk
a prý tvoří se samičkou páry na celý život.
Po brzkém obědě jsme stihli kousek cvičení
slona, který uměl skákat po třech nohách, přičemž si chobotem držel tu čtvrtou
a taky perfektně kopal mičudu. Dál se mi taky líbili tuleni a plavajíci
tučňáčci. Pak uz byl čas sednout zase na lodičku a cestou zpět na Circular Quay
se kochat tím krásným výhledem.
Přímo z Circulay Quay jsme za 4.5A$ chytli
autobus na Bondi Beach. Cesta trvala dost dlouho, protože je po cestě spousta
semaforů, ale to nám nevadilo a aspoň jsme si odpočali. Zapomněla jsem říct, že
nám až neuvěřitelně vyšlo počasí. Celý týden před naším příjezdem bylo v Sydney
zima a pršelo, na ty čtyři dny, co jsme byli v Austrálii se udělalo krásně a
bylo 25-30 stupňů. Takže plán byl jasný- okoupat se v oceánu (ono je to teda
oficiálně tasmánské moře, ale psst). Bondi Beach je nádherná, kilometr dlouhá
pláž v malém zálivu se skvělým zázemím pro návštěvníky- převlékárna, sprchy a
záchody zdarma, skříňky na uzamčení vecí za poplatek. Byli jsme ze Zoo už pěkně
uvaření, tak jsme si šli sednout až na konec pláže na betonový chodníček do
stínu. Jsou tu vlny, což se Tomovi líbilo, ne už tak teplota vody. Z Filipín
jsme zvyklí na moře horké jako kafe, tady teprve začiná léto a voda má kolem
dvaceti stupňů. Po kratším váhání a jednom pořádném ošplouchnutí vlnou tam ale
vlezl, ja se na pár vteřin taky nakonec ponořila celá. Oschli jsme, potkali se
s kolegou a prošli si kousek Coastal Walk. Da se jít po pobřeží několik
kilometrů, my šli ale jen jeden, na Tamarama Beach a skrz ulice zpátky.
Tam nás Sydney poprvé nemile překvapila, a
to nedostatečnou kapacitou autobusů. Ve stejný čas, jako jsme chtěli odjet my,
se zvedla z pláže většina lidí. Podél Bondi Beach je několik zastávek a když se
autobus naplnil na té první, další prostě projel. Čekali jsme na kopci čtvrt
hodiny, pak nám došlo, že to nemá smysl a sešli jsme o zastávku níž. Tam nám
ujel další autobus před nosem a dalších dvacet minut zase nic nejelo. Tak jsme
šli ještě na další zastávku. Tam už nám ale hned zastavil prázdný bus a my
konečně mohli odjet. Opět v přístavu, teď už za tmy, jsme se vydali do staré
přístavní čtvrti The Rocks, která je oblíbená kvůli restauracím a nočnímu životu.
Echt German hospodu jsme vynechali, podívali se k vodě, tam ale měli plno a
byli drazí, tak jsme se vrátili o ulici výš do pěkné italské restaurace. Měli
jsme Australian Pizzu, Lasagne, bílé víno a na závěr tiramisu a čokoládový
dortík. Všechno vynikající. S přeplněnými bříšky jsme si z The Rocks vyfotili
noční operu a most a vzdali jsme noční focení z Mrs. Macquarie’s Chair Point, a
to proto, že botanická zahrada už byla zavřená a na obcházení jsme byli moc
unavení.
Na další dny jsme si půjčili auto a
vyrazili do přírody, o tom ale zase příště.
