Jižní Afrika v deseti a půl minutách

Vy, co nemáte čas nebo chuť pročítat články a prodírat se fotkama, můžete se podívat na video z našeho Afrického roadtripu. Má spád, akci a střih Hollywoodského trháku a doufám, že se bude líbit.

Namibie- nekonečný písek

Po spoustě zvířátek nás čekal týden mezi hromadami písku. Přejet hory Damaraland až k západnímu pobřeží Afrického kontinentu, po Pobřeží Koster sjet do Swakopmundu a užít si trošku civilizace, přesun do vyprahlé pouště s červenými dunami Sossusvlei a na závěr pohlédnout na dno Fish River kaňonu na jihu země.

Za Etoshou jsme poprvé najeli na Namibijské vedlejší cesty, které jsou nezpevněné a hned jsme dostali řádnou lekci. Kolem solné pánve jsme se na šotolině protřepali slušně, ale vždycky se dalo frčet šedesátkou. Při cestě do Damaralandu nám rychlost pravidelně snižovaly hluboké betonové brody přes sezónní řeky, časem se k nim přidaly vysoké rolety a jako třešničky na dortu skvěly se v silnici díry. Průběžně jsem přepočítávala potřebnou průměrnou rychlost, abychom se včas dostali za jeden den až na Cape Cross a ta se z původních 45 km/hod vyšplhala na 52, zatímco se na tachometru střídala třicítka s pětadvacítkou. Sto kilometrů přes hory jsme překousávali tři hodiny a chybělo jen kousíček, aby se nám v koutcích oka neleskly slzy zoufalství. Za těch 100 kilometrů jsme potkali pět aut, z toho tři měnily píchlé kolo. Do odbočky na další silnici jsme vkládali velké naděje a první dva kilometry jsme se neodvážili ani dýchat, aby se ta hladká cesta nerozpadla za škodolibého smíchu do předchozího tankodromu. Ale ne, rovný povrch vydržel a my měli pro ten den odtrpěno. Hory pomalu mizely a vystřídaly je bílé duny a zamračený oceán. Teplota spadla ze suchých 36 stupňů na zamžených 14. Voda měla stejně. Jediné, co se opravdu zlepšilo, byla silnice, která díky prosolování získala hlaďoučkou krustu a frčelo se po ní lépe, než po asfaltu. Do kempu na Cape Cross jsme dorazili ještě za světla a bez problémů nám přebookovali zamluvené ubytování o noc dopředu, měli jsme totiž spát ještě před Damaralandem, ale já rezolutně odmítla vracet se po té šílené cestě.

Večeře v dobré společnosti (ve třetím rohu byl ještě opičák). Kai Oms Backpackers, Outjo

ještě před Damaralandem můžete navštívit zkamenělý les a také jedny z nejstarších petroglifů na světě. Cesta ale byla tak špatná, že jsem k nim odmítla zajíždět 35 km

Damaraland

křižovatka hlavních cest na Skeleton Coast

Na Skeleton Coast je několik vraků lodí

Na Cape Cross sídlí obrovská kolonie lachtanů. Vstup na ni se otevírá každý den v deset hodin, a to přesně, nebo o trochu později, podle toho, jak rychle k bráně běží potomek recepčního s klíčem. Lachtanů jsou tu tisíce a tisíce a leží VŠUDE. Když leží přes cestu, odeženete je.. ano zatleskáním. Funguje to jak na slony, tak na lachtany. O lachtanech je dobré vědět, že od tuleňů se liší ušními boltci a chodivými zadními ploutvemi. Také strašně řvou a ještě víc smrdí.

O sto kilometrů níže na jih leží Swakopmund. Je to velmi rozvinuté město uprostřed nekonečné pouště, tak trochu jako Las Vegas. Už od přejezdu Botswanských hranic jsem se do Swakopmundu těšila na civilizaci a dobré jídlo, až se mi Tom smál, že o něm básním jak o Atlantidě. Sám ale musel uznat, že je to jako přeskočit na jiný kontinent. Ve městě stále žije dost bělochů a mají tu pár výborných restaurací a akvárium, kam se dá schovat před vlezlým mrholením a zkrátit si tak čekání na večeři. Asi se budete divit, že pořád píšu o mžení a mrholení a zároveň o poušti. Vzniká tu zajímavý jev, kdy suchý horký vzduch z pevniny naráží na vlhký studený od oceánu a kondenzuje tu ve zvláštní mokrou mlhu. Vysrážené vody ale pořád není dostatek na to, aby se zde uchytilo více života, než jen toho odolného pouštního. Takto chytrá jsem jen díky úžasné tour Living Desert, na kterou jsme s Tomem jedno ráno vyrazili. Strašně příjemní a vtipní průvodci nám pověděli nejen historii a geografii země, ale hlavní náplní cesty bylo hledání živých tvorů v dunách. V poušti totiž žije slušné množství živočichů, pro netrénované oko zcela neviditelných. Chameleona, na kterého jsem se těšila nejvíc, jsme bohužel neviděli, za to nám byli postupně představení palmato gecko, sanddiving lizard, sidewinder snake a dancing spider (gekonek, ještěrka, had a pavouk). Ke každému zvířeti se průvodci chovali velmi opatrně (nejen proto, že had a pavouk byli jedovatí), zbytečně je neotravovali a vždy se ujistili, že je zvíře řádně ukryté, než od něho odejdeme, aby mělo šanci přežít.

Třicet kilometrů dál na jih leží Walvis Bay, kde žijí plameňáci, my měli štěstí jen na pár kusů.

Swakopmund je jedno z největších měst Namibie a oblíbená prázdninová destinace

To nejlepší, co jsme kdy jedli- stejk z oryxe. Kam se hrabe hovězí

v dunách Namibské pouště

Greater Flamingo ve Walvis Bay

Další dlouhý přesun ze Swakopmundu do Sesriem nás opět vytrestal. Ze začátku jsme blbli na nejhladší silnici světa (dle našich dosavadních pozorování) a Tom lámal offroadové rychlostní rekordy, ale sotva jsem usedla za volant já, přišly zbytky prehistorického asfaltu a díry jako od meteoritových dešťů. Rychle jsem vrátila volant manželovi a čekalo nás 200 kilometrů vzdychání a nadávaní na rolety. Ve slavné pekárně na křižovatce Solitaire mě neschopná obsluha naštvala natolik, že jsem na dobroty ani neměla chuť. 

Čekala nás druhá výměna ubytování, protože původně zamluvený kemp byl 70 kilometrů od Sesriem a to bylo příliš daleko na to, abysme v jednom dni stihli jak duny, tak dlouhatánský přesun do Fish River kaňonu. Kemp v parku byl plně obsazený, naštěstí se na místě dá koupit permit pro noc v neoznačeném kempu bez sociálky. Na záchod se chodí buď do hlavního kempu nebo na benzinku. Sesriem leží mezi dvěma branami národního parku a pokud chce člověk zažít nejoblíběnější aktivitu na dunách, východ nebo západ slunce, je potřeba být ubytovaný právě tady. Vnitřní brána se totiž otevítá o hodinu dřív, než ta vnější a zavírá o hodinu později. My jsme odpoledne strávili procházkou v Sesriem kaňonu a pozdní odpoledne v Sossusvlei broděním v písku cestou do Hidden Vlei. Dá se do něj dostat jen pěšky dvoukilometrovým trailem a je potřeba sledovat tyčky značící cestu, jinak hrozí bloudění a drsná smrt v dunách. Byli jsme tam úplně sami. Tom se rozhodl vyběhnout na dunu tyčící se nad údolím (dal tak pětinu), já se vydala napříč údolím. Bílá popraskaná zem, černé mrtvé stromy, rudé hromady písku a modré nebe, to vše dohromady tvoří velmi působivý obraz umocněný úplným tichem a samotou. Do většího a známějšího údolí Dead Vlei jsme se nedostali, od silnice je dvakrát dál a pokud se vám nechce šlapat, bez čtyřkolky se tam nedostanete. Navíc tam míří mnohem víc lidí. Nad Dead Vlei se tyčí nejvyšší duna v Sossusvlei, Big Daddy s 325 metry. Západ slunce z duny jsme si odpustili a šetřili se na druhý den, kdy jsme zabalili spací vůz přesně na otevření vnitřní brány a společně s padesátkou dalších aut mohli vyrazit na stíhací hon na slunce. Nejrychejší vozy jistě uháněli na Big Daddyho, ale to nemohli stihnout, od kempu je to 60 kilometrů po asfaltu, 4 pískem a sakra dlouhá cesta sypkým svahem na dunu. My dojeli k Duně 45 (která stojí 45 kilometrů od kempu) a zařadili se do štrůdlu lidí funících na vrchol. Výstup byl kupodivu snadnější, než jsem čekala a první paprsky mě dostihli jen kousek od vrcholu. Plán přejít dunu po hraně až na druhou stranu jsme opustili, protože na konci vyšlapané cestičky byla zácpa a všichni se s neporušenou hranou fotili. Neměli jsme tu drzost ani srdce hranu podupat a tak jsme zvolili plán B, a to seběhnout dunu nejkratší cestou dolů. Byla to skvělá zábava a kdyby nebyl výstup tak energeticky náročný, dala bych si to ještě jednou.

již podruhé přejíždíme přes obratník kozoroha

Sessriem Canyon

cesta do Hidden Vlei

Hidden Vlei

duny v Sossusvlei

Jedno z mála míst, kde je v jižní Africe narváno, je duna při východu slunce

vrchol Duny 45

a úpatí Duny 45

Protože nás nekonečné natřásání po šotolině unavovalo, dohodli jsme se, že do Fish River kaňonu pojedeme delší cestou, která nás odmění třista kilometry asfaltu. Předtím nás ale čekalo zase trochu nadávání a také krásné tmavěčervené skály a náhorní plošina. Před Fish River kaňonem jsme na přejezdu potkali náš první africký vlak a měli jsme z toho tak velkou radost, že jsme si na něj počkali, i když bysme to před ním stihli přejet dvacetkrát.

Do Fish River kaňonu je přístup ze dvou kempů. My spali v Hobasu, který leží na hraně kaňonu a jsou u něj krásné vyhlídky. Druhý večer v kempu jsme si zajeli na západ slunce nad kaňonem a stálo to za to. Odsud se také vychází na čtyřdenní trail kaňonem, který končí v druhém kempu ležícím na dně propasti. Do kempu Ais Ais jsme si dopoledne zajeli. Posledních 20 kilometrů, kdy cesta klesá k řece, je tak strašných, jak to jen v Namibii jde, nehledě na to, že zde není vůbec co dělat. Vyhlášené horké prameny jsme nenašli, venkovní bazén byl vypuštěn, při pokusu o procházku po nás drzý makak hodil ze skály šutr a v restauraci jinak velikého rezortu vařili dost špatně. 

Docela jsme se těšili, že opustíme neskutečně prašnou Namibii a nějaký čas zase strávíme na rovných asfaltových cestách JAR. A Trosík si to určitě také přál, za těch pár dní na šotolinách se pořádně rozvrzal.

Fish River Canyon

zlý makak, který po nás hodil šutr, jistě příjde do pekla

utrápený Trosík na závěr

Více fotek na rajčeti

Namibie- Národní park Etosha

Kdo jede do Namibie, jede tam kvůli dvoum místům- písečným dunám v Sossusvlei a solné pláni Etosha. Namibie je země velká (naskládá se do ní 10,5 našich republik), na druhou stranu ale téměř neobydlená, s 2,2 miliony obyvatel je to nejřidčeji zalidněná země Afriky. Není divu, velikou část rozlohy zabírá poušť Namib podél pobřeží s Atlantikem, na jihozápadě poušť Kalahari a na půl cesty z Windhoeku na sever najdeme Etoshu. K té se ale nejprve musíme nějak dostat.

Z Botswanského města Kasane je to k hranicím sedmdesát kilometrů skrz národní park Chobe, kde vám budou skákat pod kola rodiny slonů. Na Botswanské celnici mají několik krásných baobabů, tam jsem se ale vytáhnout foťák neodvážila. Následujících 400 km přes Capriviho proužek se strašně vleče. Silnice tu je sice kvalitní a bez jediné zatáčky, polovina cesty ale prochází národním parkem a ten zbytek vesnicemi, Caprivi Strip je totiž díky řece Okavango nejhustěji obydlené území v Namibii mimo města. Kvůli tomu je všude osmdesátka. Tolik ale stejně nejde jet, stáda krav přechází přes silnici tak často, že jim nepřejete nic jiného, než skončit v guláši. Každého určitě napadne, proč z jinak geometricky přesné Namibie vybíhá taková divná nudle. Pan Caprivi ji získal od angličanů, aby němečtí kolonizátoři z Namibie měli po řece Zambezi přístup do své další povincie Tanzanie a tím i k Indickému oceánu. Plán jistě dobrý, jen nepočítali s Viktoriinými vodopády. V roce 2013 bylo území oficiálně přejmenováno na region Zambezi v rámci plošného vymýcení názvů z koloniálních časů.

V oblasti byla téměř vyhubená všechna zvířata, po založení národních parků se sem ale zvěř vrátila a teď by tu mělo být opravdu dobré, turisty zatím přehlížené safari. Třicet kilometrů od hlavní cesty je brána do parku Bwabwata s patnáctikilometrovým okruhem pro všechna auta. Cesta se kroutí písčitou savanou a druhá půlka vede podél řeky Okavango- rodiny hrochů zaručeny. Dále pak sloni, antilopy impaly a kudu, zebry, opice, prasátka a jako bonus dva opravdu velké baobaby. Před odjezdem jsme zažili blízké setkání se starým sloním samcem, který stál hned u cesty a zamyšleně žvýkal strom. Nenechal se vyrušit, ani když jsme si dovolili zastavit přímo před ním.

Bwabwata NP- samec Kudu

Bwabwata NP- hromada hrochů

Bwabwata NP- samice Kudu

Bwabwata NP- baobab

Bwabwata NP- slon pohodář

Přejet za jediný den z Kasane do Etoshy je nemožné a v ideální denní dojezdové vzdálenosti leží město Rundu. Dříve asi pěkné a vzkvétající místo nyní trpí přívaly Angolanů ilegálně utíkajících za hranice. Drahé rezorty obestavěné vysokými zdmi s ostnatým drátem jsou obestavěny plechovými budkami utečenců. My měli hotel přímo v největším slamu, což nám booking.com zamlčel, haha. Noc byla klidná, zato snídaně se Tomovi moc dobře nepolykala, v místnosti bylo 20 angolanů z předvolební tour jakéhosi angolského politika a my tam byli jediní bílí. Co nejrychleji odjíždíme dál a cestu si prodlužujeme jen rychlou zastávkou na Hoba meteorit, největší meteorit nalezený na zemském povrchu. Váží 60 tun (dalších 6 už za těch 80 tisíc let, co tam leží, zrezivěl a odpadl) a udělali z něj národní památku, takže si teď za něj můžou říkat nehorázné vstupné a pokud nejste nadšenci, asi za ním zajíždět nemusíte.

A už se konečně blížíme k Etoshe. Samotná solná pláň by asi nebyla zas tak zajímavá, ale roku 1904 byla oblast vyhlášená za chráněné území. Škoda, že se od té doby původní rozloha smrskla na čtvrtinu. I tak je to ale s 22 tisíci čtverečních kilometrů slušné místo k pozorování zvířat. Západní půlka byla až donedávna vyhrazená pouze pro organizované tůry, teď už je ale přístupná všem. Stejně se ale naprostá většina turistů pohybuje mezi východní a jižní bránou, kde jsou tři velké kempy a vede tudy hlavní sinice. Nám se bohužel nepodařilo sehnat ubytování uvnitř parku a tak spíme 15 kilometrů od východní brány ve fakt vymazleném rezortu. Mají tu vlastního krokodýla, velblouda, pštrosa a skupinku velkých antilop Eland. Rezortu si ale moc neužijeme, protože od východu slunka do západu křižujeme prašné cestičky při honbě za zvěří.

O nepříjemnosti zařizování čehokoli se mi nechce moc psát, ale v Etoshe to funguje tak, že vstup do parku vyřizujete minimálně na dvou místech (zde brána parku a recepce nejbližšího kempu), přičemž na druhém místě vám říkají něco jiného než na místě prvním a jsou velmi rozčílení, že je to špatně a určitě za to můžete vy. Z Filipín ale máme trénink a tak to zvládneme se stoickým klidem. Hned první zvíře, které v parku vidíme, je samec nosorožce černého, který je hned u silnice a pak se rozvážně vydává přes pláň pryč. Má pořádně dodranou hlavu a roztrhané ucho. Další pěkný objev byl u napajedla napůl snězený slon, na kterém posedávala skupina supů.

Etosha NP- samec nosorožce černého

Etosha NP- žirafy jsou při pití směšné

Etosha NP- kroužící sup

Druhý den v Etoshe projíždíme vedlejší cestu ke kempu Halali. Ještě před odbočkou z hlavní silnice se přes pláň přibližují veliká stáda zeber a pakoňů a jdou se napít ke skoro vyschlému přírodnímu napajedlu. Odpoledne máme štěstí na dvě lvice, které pospávají u velikého napajedla hned na hlavní silnici. Než ale najdeme lvice, vidíme stádo zeber, které stojí velmi daleko a zoufale koukají na vodu. Antilopy tak opatrné nejsou a příjdou se napít. Jedna však lvice provokuje přespříliš a tak vidíme i lví start, je to ale spíš na pohrození než opravdová snaha o lov. Lvice se otočí a pomalu se vrací do svého stínu pod suchým stromem. To se ale z druhé strany vesele blíží rodina slonů i se slůňaty. Stačí, aby hlavní slonice přišla dostatečně blízko a výhružně zvedla chobot a lvice se zvedne a poníženě odplíží pryč. Tím si u nás dost pokazí pověst krále zvířat.

Zpátky se vracíme už po hlavní, protože na vedlejší cesty nemáme štěstí. Zajedeme si na vyhlídku přímo v solné pláni, přibrzdíme u skupiny slonů hned u silnice, vidíme v dálce odcházet dalšího nosorožce a také máme štěstí a zahlédneme medojeda. Před odjezdem z parku se zase stavíme u mrtvého slona, na kterém stále posedávají supy a od vody na ně s prázdným pohledem koukají tři sloní samci.

Etosha NP- Steenbok.. asi..

Etosha NP-zebry u napajedla Sprigbokfontain

Etosha NP- zebra u napajedla Goas

Etosha NP- zebry u napajedla Goas

Etosha NP- Springbok

Etosha NP- pakůň

Etosha NP- lvice u napajedla Rietfontein

Etosha NP- sloni u napajedla Rietfontein

Etosha NP- krajina u solné pánve

Etosha NP- Trosík na soli

Etosha NP- medojed

Ráno poslední den v Etoshe obdivujeme žirafy, které ožírají žluté kuličky z akácií. Akácie mají trny dlouhé jako hřebíky a pěkně ostré, ale díky dlouhému a drsnému jazyku a tvrdé kůži na tlamě si s nimi žirafy dokáží poradit. Jen pár kilometrů před napajedlem, kde se včera povalovaly lvice, vidíme u kraje silnice dvě auta, ze kterých koukají dlouhé objektivy. Ještě než úplně zastavíme, křičím LEV LEV! a sápu se z okýnka. Přes cestu tu přechází jedna a pak i druhá lvice. Třicet metrů od cesty se zastaví v keřích a lehnou. Když už si říkáme, že asi pojedeme, na druhé straně se mezi trávou mihne zlatá hříva. Sotva dvacet metrů od nás pomalu přechází krásný lev. Ani mi v té chvíli nedojde, že skoro vypadávám z auta a za zády mám dvě lvice, o kterých nevím, jestli jim náhodou nekručí v břiše. Lev se přidá ke svým holkám, deset minut leží a pak všichni zmizí v porostu. Zajedeme i k napajedlu, ale tam je zatím klid, i když si myslím, že k němu časem lvi došli.

Etosha NP- antilopy, zebry a pakoně vyhledávajíspolečnost žiraf, protože mají dobrý zrak a rozhled

Etosha NP- žirafa pochutnávající si na akácii

Etosha NP- detail květu akácie

Etosha NP- druhá lvice na přechodu

Etosha NP- a její pan manžel

My se vydali na vedlejší cestu a u napajedla s žirafou a stovkami springboků obědváme chleba s marmeládou. O kousek dál máme konečně blízko oryxe, ti jdou totiž dost plaší a většinou se drží daleko od cest. Když už jsme si mysleli, že štěstí na dnešek máme vybrané, stíháme černého nosorožce u napajedla a když se vydá na odhod, popojedeme k silnici a projde tak přímo kolem nás. V kempu Okaukuejo si sedneme na vyhlídce na napajedlo a pozorujeme skupinu oryxů, jak se plíží k vodě a postrkují se, kdo půjde jako první (nikomu se nechce). Nakonec se ale napít zvládnou a my tak můžeme s krásnými zážitky opustit Etoshu.

Kdybysme měli v Etoshe o den víc a sehnali ubytování v Okaukuejo, rozhodně bych se vydala projet západní část parku, kde je co dvacet kilometrů umělé napajedlo, zvířat b tu mělo být třikrát více a turistů naopak třikrát méně než v hlavní časti parku. I tak ale byla Etosha kouzelná a aspoň máme důvod se sem vrátit.

Etosha NP- Red Heartbeast

Etosha NP-Springbok u napajedla Gemsbokfontain

Etosha NP- oryx

Etosha NP- napajedlo v kempu Okaukuejo

Etosha NP- zoborožec v kempu Okaukuejo

Etosha NP- boje mladých žebráků

Etosha NP- samec nosorožce černého

Etosha NP- oryxové u napajedla Okaukuejo

Komu by hromada fotek stále nestačila, další hromada je zde