Japonsko den 4. a 5.- Himeji a Kyoto

Úterý 22.3.

Budíček 5:55, vyčistit zuby, sebrat zavazadla a vzhůru na nádraží na vlak. Měli jsme zjištěné, že v 6:30 otvírá pekárna, takže kupujeme snídani a sedáme na shinkanzen Kodana v 6:54 do Himeji. Místenky jsou všechny vyprodané, jdeme do vagónu bez rezervace. Za hodinku a třičtvrtě vystupujeme v Himeji, dáváme bagáž do skříňky a po hlavní třídě jdeme ke hradu, který už od nádraží vidíme na konci široké ulice. Jsme tu na otvíračku v devět ráno, takže se nemačkáme v davech, lidi tu ale už jsou. Do hradu se musíte vyzout a pak projdete všech šest pater nahoru a dolů. Hrad je tmavý a studený, není tu ani žádné vybavení. Stejně se mi ale líbí, zajímavé je, že je to jeden z mála zachovaných původních hradů a byl otevřen v roce 2015 po šestileté rekonstrukci. Se zmrzlými nožičkami se venku zase můžeme obout a rozehříváme se na slunku (asi se divíte, proč se pořád sluníme, ono rok a půl na filipínách organismus dost zhýčká a my teď zimu snášíme mnohem hůř než dřív). Chci udělat ještě pár fotek, tak obcházíme hrad dokola zezadu parkem a jdeme do Kokoen garden (samostatná vstupenka na hrad je za 1000Y, kombinovaná se zahradami za 1040Y). Zahrady jsou malé, ale pěkné a není tu moc lidí. Na mostku u vodopádu stojí novomanželé v tradičních japonských oděvech a fotí se, v tom k nim na mostek přiběhne německý turista, lehne na zem a fotí si v jezírku kapry. Vůbec mu nevadí, že jim zavazí a japonci neví, jak mu říct, aby odešel. Náramně se u toho bavíme. V čajovém domku si dáváme matcha čaj a sladkost, máme to I s výukou ceremoniálu, takže pěkně klečíme na tatami, ukláníme se hostiteli a točíme čajovou miskou. Bylo to zajímavé a čaj i kokyno chutné.

Himeji-jó, hrad bílé volavky

německý turista fotí kapry

Máme s Tomem puchýře od bot a Tomův táta je nemocný, škrtám tedy výlet na mt. Shoshu, kde se točil Poslední samurai a vracíme se k nádraží. Vidíme obchůdek s palačinkami a protože jsme už od Bangkoku natěšení na japonské křupavé palačinky, nadšeně objednáváme každý jednu. Tyhle ale křupavé nejsou, zato jsou naplněné pořádnou porcí hutné, vyborné šlehačky. Na nádraži vyzvedáváme zavazadla a 15 minut čekáme na Kodama shinkanzen, který jede až do Tokya, takže nemusíme přestupovat v Osace.

 

V Kyotu na nádraží se rozhodneme vzít pro cestu na ubytování taxík, protože metro tu zase vlastní několik společností a busy nevím, jak fungují. Na taxíky je velká fronta, ale postupuje to rychle. Centrum u Gionu je zacpané, tak si chvíli posedíme v autě a za dvacet minut jsme u ryokanu a hned vidíme jednu maiko. Teda, možná to nebyla pravá geisha, za vetší peníz se zde můžete nechat namalovat a oblíct jako geisha, ale tahle se moc turisticky nechovala. V ryokanu na recepci nám dali pěknou srozumitelnou mapu busu, kterou jsme hned využili a na zastávce Gion sedáme na bus ke zlatému pavilonu. Po 15 minutách jsme ujeli tři zastávky z dvaceti a já začínám hysterčit, že to nestíháme, protože už je půl čtvrté a za hodinu zavírají vstup. Vymýšlíme, jestli nevystoupit a nechytnout taxíka, už jsme se ale vymotali z centra a pohybujeme se rychleji. Po čtvrté vystupujeme z busu a musíme ujít ještě 700 metrů. Nasazujeme vysokou rychlost a ve čtvrt jsme u kasy a kupujeme lístky. Je tu pořád strašně moc lidí, na to, že za chvíli zavírají, tak se musíme na dobrá místa na focení proboxovávat. Areál je docela malý, kromě slavného Kinkaku ji, zlatého pavilonu na břehu rybníčku tu je ještě místo se soškami, mezi kterými jsou dvě misky, jedna kamenná a jedna menší bronzová. Pokud se vám podaří hotit minci do misky, splní se vám přání. Hodila jsem si dvakrát, ani jednou jsem se netrefila. Tom hodil jednou a peníz skončil v kamenné mističce.

U východu jsme si v automatu koupili Haagen dazs zmrzlinu zelený čaj a busem jsme se vrátili do centra. Prošli jsme si jídelní uličku Pontocho u řeky, viděli tam další maiko a v jedné z restaurací jsme se najedli. Tom a jeho mamka meli tuňáka, Tomův taťka kuře a já si dala tempura úhoře s rýží. Tomovi to přinesli strašně pozdě a taky to měl studený, ostatní jídlo bylo moc dobrý. Když jsme odcházeli, dole čekalo na stůl asi dvacet lidí. Pak jsem si všimla, že mají dobré hodnocení na trip advisoru, tak asi proto ta fronta. 

Tomovi rodiče šli na hotel a my se potkali s Lůďou. Chtěli jsme si někam sednout na saké, ale po půl hodině bloumání ulicemi Gionu jsme nedokázali nic vybrat. Našli jsme obchoďák, tak jsme si koupili malou lahvičku saké, nějaký buchty a kit kat se zeleným čajem a šli si sednout na nábřeží na lavičku. Nevíme, jestli se může v Japonsku na veřejnosti pít, tak přelíváme saké do petky a popíjíme jako správní bezďáci. Když na mě padá únava a je mi už dost zima, ukončujeme dýchánek, loučíme se a snad se sejdeme u Fuji. Cestou do ryokanu potkáváme zase jednu maiko (dnes už třetí).

ulice v Gionu

Saké z petky a k tomu donaty a kit kat, to byla párty!

Středa 23.3.

Budík jsme měli na osmou a všichni se budíme dřív. Po půl deváté vyrážíme do ulic a jako první míříme k zenovému chrámu Kodai-ji. Ten ale otvírá až v devět, tak tam musíme čtvrt hodiny počkat. Platíme vstupné a procházíme zahrady, mají tu i šterkovou meditační zahradu, ale bez velkých kamenů, jak bývá v suchých zenových zahradach běžné. Také tu je bambusový lesík. Kromě nás tu jsou jen tři další lidi, tak je tu krásný klid. Hned vedle je Ryozen Kannon temple, kde mají sochu velikého budhy, ale chtějí tam další vstupné, tak dovnitř nejdeme a pokračujeme starými uličkami. Potkáváme dvě snad pravé maiko a o pár metrů další tři, to jsou ale rozhodně oblečené turistky, protože si neustále fotí selfíčka a pózují ostatním turistům. Přicházíme ke Kiomizu dera chrámu, kde už je spousta lidí. Platíme vstupné 600Y a noříme se do davu. I tak je chrám fakt pěkný, a až teď si uvědomuju, jak velký vlastně je a jak vysoko je veranda s výhledem na Kyoto. Z fotek v průvodci to vůbec tak nevyzní. 

Jdete prázdnou ulicí jen kdesi v dálce prochází mnich a hlasitě haleká

Kodai-ji, neplést s Todai-ji, který je v Naře

To se určitě vrací halekači

vstup do Kiomizu dera

tři očistné prameny Otowa Waterfall, jeden je na zdraví, jeden na úspěch v práci a jeden na štěstí v lásce. Ale ze všech tří pijí jen hamouni

terasa hlavní haly Kiomizu dera

Scházíme z kopce k hlavní ulici a cestou kupujeme vodu a sváču. K dalšímu chrámu jsem chtěla jet busem, ale je to jen kilometr, tak jdeme pešky. Přicházíme k Sanjusangendo chrámu, který je vlastně dlouhá dřevěná hala a v ní 33 soch bohů a za nimi vyrovnaných tisíc stejných soch mnohorukého budhy. Uprostřed haly je také jeden velký budha, u kterého se zrovna modlí mnich. A nesmí se zde fotit.
Nasedáme do autobusu 202 a ten nás doveze k Nijó-jó, shógunskému paláci. Prohlédnout se dá Ninomaru palác, ve kterém jsou nejzajímavější vrzající, nebo spíš zpívající podlahy, to aby shóguna nepříjemně nepřekvapil nějaký ninja vrah. Druhý, Hinomaru palác není pro veřejnost přístupný. Původní palác v devatenáctém století vyhořel a současné budovy jsou puvodně z královského paláce.
Tomem už sotva belháme, máme totiž plné nohy puchýřů. Tak čekáme na taxíka a jedeme na Nishiki market, kde by mělo být hodně street foodu. Je tu spousta lidí, tak se prodíráme uličkou a kupujeme jakési koule. Jsou to fish cakeky a nikomu to nechutná. Já sním dva, ale další už odmítám. Ve videu na youtube jsem viděla, že tu mají minichobotničky na špejli, které mají v hlavičce nacpané vajíčko. Když je konečně uvidím, nějak se mi do toho nechce. Nakonec si ale jednu koupím, vajíčko sním, i pár chapadýlek, ale nechutná mi to a vetšinu stejně nesním. Chuť si spravuji vynikajícím egg tartem. Ostatní chtějí na jídlo do mekáče, tak se přebelháme naproti přes ulici. 

zahrada okolo Sanjusangendo

Nijó-jó, Ninomaru palác

Hinomaru palác

Nishiki market

 

>Původně jsem chtěla dojít na ubytování, dvě hodinky si odpočinout a večer se jít projít po Shirakawa Minami Dori, ale je mi jasné, že jak si lehnu, tak už se nezvednu. Proto naposledy bičujeme síly a jdeme do pěkné uličky rovnou. Teče tu říčka, kvete pár sakur a společně se starými domečky to dělá moc pěknou atmosféru. Puchýře mě trochu přestávají bolet, a tak posílam ostatní napřed a sama jdu ještě do Yasaka shrine a Maruyama parku, které máme hned vedle ryokanu. Je tu klid a při zapadajícím sluníčku moc hezky. Pak už se jen dobelhám na pokoj, dám si sprchu a zajdu s Tomovými rodiči do společné kuchyňky na čaj. V devět usínáme úplně utahaní.

Shirakawa Minami Dori

Yasaka shrine

už to kvete!