1000 a 1 roadtrip: Japonsko den 3.- Hiroshima a Miyajima

Pondělí 21.3.

V osum jdeme na snídani, mají rýžové hrudky, masové koule, zelný salát a tousty, takže se z toho najíst dá. Sedáme na tramvaj, co má zastávky snad každých sto metrů a přibližujeme se k centru (linka 1,2 nebo 6). V tramvajích a busech se vystupuje předními dveřmi a platí se mincemi přímo řidiči, v našem případě je to 160Y za jednoho. Pokud nemáte dost drobných, vedle kasičky je také rozměňovadlo na tisíciyenovky.

Přichazíme k Hiroshima jó, hradu, projdeme opevněním a zahradami až k hradu samotnému. Skoro nikdo tu není. Puvodní hrad byl smeten výbuchem atomovky a ten současný je jeho kopie. Moc se nam líbí, dovnitř ale nejdeme, protože zítra nás čeká jiný, větší a lepší. Podél vodního příkopu se vracíme, projdeme parkem kolem muzea umění a ruiny stadionu až k řece a podél ní k A-bomb dómu. Ten byl navržen českým architektem a jako jedna z mála staveb přežil výbuch bomby, i když (právě proto, že) bouchla přímo nad ním. Tady už je spousta turistů a nedá se tu projít. Přejdeme po moště a kolem památníku k muzeu výbuchu bomby. Vstupné je symbolických 50Y, Tom s rodičema jdou dovnitř, já na ně čekám v parku, vyhřívám se na sluníčku a operuju si puchýř na malíčku. Na oběd jsem našla na trip advisoru sushi restauraci poblíž Peace parku, otevírají až za 10 minut, tak si mezitím prohlídneme obchoďák s elektronikou. V restauraci nám dá kuchař anglické menu a my si navybíráme mix všeho možného- maki tuňákové a okurkové, sushi s úhořem, tuňákem, lososem, chobotnicí, krevetou a dalšími rybičkami a podelíme se, kdo co chce. Moc nám tam chutnalo a ani to nebylo drahé.

S plnými bříšky sedáme na šalinku na hlavní nádraží a na vlak k Miyajimě (San jo line). Vlak jezdí co patnáct minut a cesta trvá půl hodinky. Na ulici dokupujeme zásoby vody a něco na zub a jdeme na trajekt. Ten jede deset minut a ještě nám udělá vyhlídkovou jízdu kolem plovoucí torii brany, která teď ovšem kvůli odlivu neplave, ale stojí nasuchu. Podél pláže jsou zase srnky jako v Naře, ale je jich tu míň a žebrá jich jen pár. Jedné neodbytné dáváme slupku od banánu a jdeme se projít po pláži až k velké torii bráně. Na kopečku nad pláží je pětipatrová pagoda a stará dřevěná síň, kde chvíli sedíme a vyhříváme se na sluníčku. Já později zjišťuji, že jsem si zde asi zapomněla krytku od objektivu. No nevadí, třeba si ji někde dokoupím, aspoň, že mám nasazený UV filtr. Projdeme si i Itsukushima shrine, ke kterému patří ona plovoucí torii. Chrám stojí na kůlech a když je příliv, stojí ve vodě.

Míříme k lanovce a cestou hledáme nějaké sladké dobroty, ale sladká brambora mě nezaujala, tak zase nic. U posledního domečku stojí děda a prodává lístky na lanovku, to se nám zdá divné, když k lanovce je to ještě sedmset metrů, ale když o pár metrů dál vidíme tvořící se frontu na shuttle bus, kupujeme lístky u dědy a sedáme do autobusu. Nakonec jsme rádi, protože cesta byla hoodně do kopce. Sedíme v poslední řadě a nahoře řidič parkuje na hraně srázu tak, že sedíme přímo nad příkopem. Doufáme, že se vůz nepřeváží a rychle z něho vyskakujeme. Lanovka se skládá ze dvou samostatných drah, jedna s malými kabinkami a druhá jen s dvěma velkými kabinami, které kyvadlově přejíždí mezi dvěma vrcholy. Z té druhé je krásný výhled na moře.

nebylo to příjemné sedět úplně vzadu

z lanovky

Z horní stanice musíme trochu z kopce a pak do kopce na Mt. Misen. To je nejvyšší hora ostrova a je na ní pěkná vyhlídka. Celou cestu je slyšet hlášení ze stanice lanovky, ať si pospíšíme, pokud chceme stihnout poslední jízdu. To nás ale netrápí, protože my jdeme z hory pešky dolů po Daisho-in trailu. Ten má asi tři kilometry a celou cestu se sestupuje po schodech. Trail vede podél potůčku, ale podle velikosti koryta a stržených svahů je vidět, že se tok dokáže během deště rozzuřit v pořádnou bestii. Také je tu co chvíli cedule s upozorněním na smrtelně jedovaté hady. Hada jsme žádného neviděli, zato se nám otvírá podhled dolů na pláž, kde vidíme zapadajícím sluncem krásně nasvícenou torii, chrám i červenou pagodu.

Trail končí u Daisho-in chrámu, ten ale vidíme jenom zvenčí, na návštěvu nemáme čas, protože už je šest hodin. Tom si u chrámu zapomněl bundu, což si uvědomil až o pětset metrů dál, tak se pro ni musel vrátit. My ostatní na něj čekáme a zatím si kupujeme u stánku hranolky za 300Y. Chtěla bych noční fotky svítící brány, tak 20 minut čekáme, až se setmí, ale nakonec nás zima vyhání na trajekt a vlak zpět do Hiroshimy. Obojí dobíháme na poslední chvíli.

Kousek od hotelu mám najitou údajně dobrou restauraci s tempurou, tak nalákávám Toma, aby tam šel se mnou. Ale mají asi zavřeno, protože ji nemůžu najít. Tak vlezeme do první hospůdky, kterou vidíme. Je maličkatá, pouze barový pultík a za ním kuchař s grilem, kde dělá maso a zeleninu na špejli- yakitori. Dáváme si každý dvě špejle výborného kuřecího a jednu zeleninu a taky baňku horkého saké. Saké chutná jako sladší slabá pálenka, je to docela dobré a po prochozeném dni v zimě horké saké do bříška fakt bodne. Neplánovaná večeře v krásné hospůdce se nám nakonec moc líbila a spokojení jdeme o půl desáté spát.