Mt. Gulugod Baboy

Při brouzdání po internetech jsem našla pěkný krátký trailík na kopec Mt. Gulugod Baboy poblíž Batangas Portu. Byl řazen mezi začátečnické, navíc se od jeho základny dá vyjet na island hopping, takže ideální jednodenní výlet. Gulugod Baboy je nejvyšší kopec na poloostrově Mabini dvě hodiny jižně od Manily. 

Na mapě je to opravdu jen krátká cesta, tak jsem si říkala, jaká pohodička to nebude. No jo, vzdálenostně je to sice jen pár kilometrů, ale kopeček má 525 metrů a vychází se od moře, takže sklon je celou cestu solidní. První část vede po betonové cestě kolem domečků a už tu si můžete odpočinout na bambusových lavičkách a dát si halo halo. Pak cesta odbočí a jde se úzkou pěšinou lesem. Míjíte pasoucí se krávy, kozy a ve dvorech kohouty se slépkami. Před místními, co ten krpál chodí denně do práce a školy, uctivě smekám.

Les se rychle změní v kroví, vysokou trávu a nakonec v nízkou, už dost spasenou travičku. A jste nahoře. Jsou tu tři vrcholky na kterých se pasou krávy s telátky. Z nejvyššího brdku právě scházely davy filipínců, tak jsme se tam taky vydali. Tím, že je vrcholek holý a poloostrov malinký, máte krásný výhled na moře.

Vylezlo slunko a lítalo tam spousta hmyzu, tak jsme se nahoře moc dlouho nezdržovali a dali se na sestup. Ten byl velmi rychlý, bržděný pouze strašně pomalými a zavazejícími filipínci (normálka) a krávou, která se rozhodla, že bude stát přímo uprostřed cesty. Všechny překážky jsme ale zdárně překonali a totálně spocení a přehřátí jsme se vrátili do místní turistické kanceláře (stříška z listí, kde prodávají permit k výstupu- 35 peso/osoba a občerstvení).

Zeptali jsme se, jestli pro nás budou mít loď na Sombrero Island, nejdřív se škubali, že žádnou loď už nemají, pak svolili, že loď bude za 10 minut, a za 20 minut nám oznámili, že loď fakt nebude.

Chvíli jsme se snažili najít loď po okolí, ale bylo nám řečeno, že nikdo nechce jet, protože je příliš rozbouřené moře. To byly beztak jen výmluvy, protože před náma určitě několik lodí jelo. Island hopping jsme tedy vzdali a sjeli do vesnice Anilao, v domění, že bysme se tam mohli naobědvat. Jídlo tam žádné pořádné nebylo, pouze místní eatery, což jsem oželela. Zato tam měli malou plážičku s černým pískem, kde jsme se vykoupali.

 Cesta vedla kolem bájné sfingy, která nechá pocestné projít, pouze pokud správně odpoví na hádanku. My jsme zkouškou prošli bez problémů.

 Kravičky velké, kravičky malé, kravičky všude.

To není chytrý stoupnout si vedle hubené Markéty a černošky, která dělá modeling :/

Jak dostat krávu z cesty, to je zapeklitý oříšek

Pláž v Anilao

Bohol podruhé, tentokrát s island hoppingem

Hromadně jsme se s kolegama dohodli, že by to chtělo další výlet, tentokrát celovíkendový. Minule byli na Boracayi (to my jsme zrovna nemohli), tentokrát se odhlasoval Bohol. Nám se Bohol moc líbil, navíc z minulého roku nemám moc pěkné fotky, protože až na místě jsem zjistila, že má stará dobrá zrcadlovka umřela, takže jsme byli rozhodně pro.

Jet k moři v tajfunové sezóně není nejbezpečnější, pět dní před odjezdem v Manile v kuse chcalo. Ovšem filipínské počasí je nevyzpytatelné a i když jsem před odletem klesala na mysli a náš let byl kvůli dešťům dvě hodiny opožděný, na Boholu nás čekalo nádherné počasí.

V pátek večer jsme stihli jen večeři na pláži a nějaké ty drinky, bez nich by to nešlo.

Na sobotu byl naplánovaný island hopping. V noci jsem špatně spala a Tom byl společensky unavený, takže bylo jen dobře, že sraz byl až na desátou dopolední. Nejprve jsme jeli na Virgin Island, což je ostrůvek s dlouhým písečným pásem vybíhajícím do moře a taky se sochou nějakého svatého a „svatou rezervací“. Nevím jak jinak to popsat, prostě uhrabaná zahrada se spoustou keramických ozrut kde z každé větve visí andělíček pověšený za krk. Místní toalety jsou taktéž unikát. Jo, a nesmíte se tam líbat.

Po cestě k druhé zastávce, Balicasag Islandu, jsme potkali skupinku 20 delfínů, což byl úžasný zážitek. Ukázali se nám třikrát, pak už plavali dál. Balicasag Island je dokonale kulatý a po celém obvodě má pláž z mušliček a úlomků korálů. Bohužel kapitán naší lodi byl vůl a odmítal nás vzít na šnorchlovací místa, ani nám je nechtěl ukázat, prý si musíme zaplatit malou loďku a teprve pak nás tam vezmou. Na to jsme jim hodili bobek a vydali se hledat šnorchlování sami. Už byl odliv, ale přitom silný proud a vlny, takže dostat se do hloubky a neoškrábat si břicho o šutry bylo docela vyslující. Odměna za snahu ovšem byla víc než dostačující- želvy. Živé, pravé, plavající želvy pod náma. Viděli jsme jich aspoň pět. Jedna dokonce plavala jen kousek ode mě, chtěla jsem být hodná a zavolala jsem Toma, ale ten zlý kazisvět ji vyplašil a odehnal ode mě, to mám za dobrotu :)

Na břeh jsem se dohrabala dost vyčerpaná a uplavaná. Zašli jsme si k místním na jídlo a mangový shake, příprava jim trvala dost dlouho, když už to konečně přinesli, slezlo se kolem nás celé společenstvo koček a psů, takže o klidném obědě nemohla být řeč. Ryba s rýži byla ucházející, mangový shake dobrý. Zbytky dojedli zvířata.

Chtěli jsme, aby nás kapitán zavezl k druhému šnorchlovacímu místu, což opět odmítl a odrazil od břehu. Asi jsme ho docela naštvali, když jsme ho donutili zase zakotvit a šli jsme přes kus ostrova pěšky. Trochu jsme se báli, že nám prostě ujede s věcma, naštěstí se tak nestalo. Já už jsem do vody nešla, místo toho jsem na pláži sbírala mušle, podařilo se mi najít pár pěkných kousků. Ostatní se kochali korály, které ale byly dál, než si mysleli, a o půl páté jsme se znavení ale spokojení vraceli na Bohol.

Foto by Sir Klokocka

foto by Maam Lucia

V neděli jsme měli objednané dodávky s řidičem a vyrazili jsme na prohlídku pevniny. Čokoládové kopečky jsou must see a nikdy nezklamou, obzvláště když výjde krásné počasí.

Tarsieři se taky nesmí vynechat, posledně jsme s Tomem byli v jiné, menší rezervaci, tady jich měli na stromech aspoň pět. Ale minule jsme viděli tarsiera líp, tady byli všichni schovaní pod listy a větvemi.

Výlet jsme zakončili plavbou po řece Loboc i s obědem. Řeka je hezká, má neobvyklou barvu a břehy jsou zarostlé palmami a jinými pěknými rostlinkami. Pluje se proti proudu až k přírodnímu jezu s vodopádkem, tam si poslechnete místní lidový sbor a pluje se zpátky. Aby toho zpěvu nebylo náhodou málo, pluje s vámi živá kapela (kytara, klávesy a zpěvák) a obohacují zážitek mezinárodními hity. Řidič nám říkal, že Loboc river je „highlight celého dne“. S tím bych sice nesouhlasila, ale jednou to bylo pěkné. Každopádně víckrát bych to už nemusela, to ta ziplina posledně se mi líbila víc. Ale pro filipínce je důležité, že se tam nadlábnou, takže jejich názor chápu.

Fotky zde