Bohol podruhé, tentokrát s island hoppingem

Hromadně jsme se s kolegama dohodli, že by to chtělo další výlet, tentokrát celovíkendový. Minule byli na Boracayi (to my jsme zrovna nemohli), tentokrát se odhlasoval Bohol. Nám se Bohol moc líbil, navíc z minulého roku nemám moc pěkné fotky, protože až na místě jsem zjistila, že má stará dobrá zrcadlovka umřela, takže jsme byli rozhodně pro.

Jet k moři v tajfunové sezóně není nejbezpečnější, pět dní před odjezdem v Manile v kuse chcalo. Ovšem filipínské počasí je nevyzpytatelné a i když jsem před odletem klesala na mysli a náš let byl kvůli dešťům dvě hodiny opožděný, na Boholu nás čekalo nádherné počasí.

V pátek večer jsme stihli jen večeři na pláži a nějaké ty drinky, bez nich by to nešlo.

Na sobotu byl naplánovaný island hopping. V noci jsem špatně spala a Tom byl společensky unavený, takže bylo jen dobře, že sraz byl až na desátou dopolední. Nejprve jsme jeli na Virgin Island, což je ostrůvek s dlouhým písečným pásem vybíhajícím do moře a taky se sochou nějakého svatého a „svatou rezervací“. Nevím jak jinak to popsat, prostě uhrabaná zahrada se spoustou keramických ozrut kde z každé větve visí andělíček pověšený za krk. Místní toalety jsou taktéž unikát. Jo, a nesmíte se tam líbat.

Po cestě k druhé zastávce, Balicasag Islandu, jsme potkali skupinku 20 delfínů, což byl úžasný zážitek. Ukázali se nám třikrát, pak už plavali dál. Balicasag Island je dokonale kulatý a po celém obvodě má pláž z mušliček a úlomků korálů. Bohužel kapitán naší lodi byl vůl a odmítal nás vzít na šnorchlovací místa, ani nám je nechtěl ukázat, prý si musíme zaplatit malou loďku a teprve pak nás tam vezmou. Na to jsme jim hodili bobek a vydali se hledat šnorchlování sami. Už byl odliv, ale přitom silný proud a vlny, takže dostat se do hloubky a neoškrábat si břicho o šutry bylo docela vyslující. Odměna za snahu ovšem byla víc než dostačující- želvy. Živé, pravé, plavající želvy pod náma. Viděli jsme jich aspoň pět. Jedna dokonce plavala jen kousek ode mě, chtěla jsem být hodná a zavolala jsem Toma, ale ten zlý kazisvět ji vyplašil a odehnal ode mě, to mám za dobrotu :)

Na břeh jsem se dohrabala dost vyčerpaná a uplavaná. Zašli jsme si k místním na jídlo a mangový shake, příprava jim trvala dost dlouho, když už to konečně přinesli, slezlo se kolem nás celé společenstvo koček a psů, takže o klidném obědě nemohla být řeč. Ryba s rýži byla ucházející, mangový shake dobrý. Zbytky dojedli zvířata.

Chtěli jsme, aby nás kapitán zavezl k druhému šnorchlovacímu místu, což opět odmítl a odrazil od břehu. Asi jsme ho docela naštvali, když jsme ho donutili zase zakotvit a šli jsme přes kus ostrova pěšky. Trochu jsme se báli, že nám prostě ujede s věcma, naštěstí se tak nestalo. Já už jsem do vody nešla, místo toho jsem na pláži sbírala mušle, podařilo se mi najít pár pěkných kousků. Ostatní se kochali korály, které ale byly dál, než si mysleli, a o půl páté jsme se znavení ale spokojení vraceli na Bohol.

Foto by Sir Klokocka

foto by Maam Lucia

V neděli jsme měli objednané dodávky s řidičem a vyrazili jsme na prohlídku pevniny. Čokoládové kopečky jsou must see a nikdy nezklamou, obzvláště když výjde krásné počasí.

Tarsieři se taky nesmí vynechat, posledně jsme s Tomem byli v jiné, menší rezervaci, tady jich měli na stromech aspoň pět. Ale minule jsme viděli tarsiera líp, tady byli všichni schovaní pod listy a větvemi.

Výlet jsme zakončili plavbou po řece Loboc i s obědem. Řeka je hezká, má neobvyklou barvu a břehy jsou zarostlé palmami a jinými pěknými rostlinkami. Pluje se proti proudu až k přírodnímu jezu s vodopádkem, tam si poslechnete místní lidový sbor a pluje se zpátky. Aby toho zpěvu nebylo náhodou málo, pluje s vámi živá kapela (kytara, klávesy a zpěvák) a obohacují zážitek mezinárodními hity. Řidič nám říkal, že Loboc river je „highlight celého dne“. S tím bych sice nesouhlasila, ale jednou to bylo pěkné. Každopádně víckrát bych to už nemusela, to ta ziplina posledně se mi líbila víc. Ale pro filipínce je důležité, že se tam nadlábnou, takže jejich názor chápu.

Fotky zde

 

Báječný Bohol

Jako další destinace pro prodloužený víkend byl zvolen Bohol, 10. největší ostrov Filipín známý především Tarsiery, česky nártouny a Čokoládovými kopečky Chocolate Hills.

Při plánování dovolené jsem vypátrala, že zde není problém půjčit si auto, a i když se nabízí spoustu více či méně organizovaných výletů, raději si cestujeme po vlastní ose. Auto jsme předem neobjednávali, nechali jsme to strýčku Náhodovi s tím, že u letiště jistě nějaká půjčovna bude. První den jsme měli v plánu objet všechna zajímavá místa Boholu a zbylé dva dny prolenošit na  pláži ostrova Panglao, který je s Boholem propojený dvěma mosty.

Jak si na Boholu půjčit auto

Z internetových stránek jsme si zjistili, že půjčovné auta výjde na 2500 Php, motorka za 500 Php na den (peso vydělíme dvěma a dostaneme koruny). U východu z letiště stojí pár stánků cestovek, ve kterých se naháněči hlasitě perou o potencionální zákazníky. Nějakým sofistikovaným způsobem (ententýky, hod mincí, dle sympatií) zvolíme naháněče a zeptáme se ho na půjčení auta. Ten řekne, že jasně, zavolá šoférovi a do pěti minut stojí vaše kára uprostřed letištního parkoviště (tak, aby kolem nemohlo nic projet, takže se vytvoří fronta a všichni troubí). Chlápek se zeptá, jestli umíte řídit s manuální převodovkou, vezme si od vás nějaký doklad, 2500 peso, domluvíte se na zítřek ve stejnou dobu na stejném místě, a jedete. Samozřejmě nám dal auto s úplně prázdnou nádrží (pojali jsme podezření, že ji stihl ještě předtím vycucat), takže musíme zajet na nejbližší pumpu a natankovat. Čistě z principu jsme druhý den auto vrátili s nádrží taktéž prázdnou. Jo, a vrácení auta proběhlo stejně jako půjčení, akorát Tom zaparkoval na kraji parkoviště. Chlápek mu strčil do ruky doklad, nasedl a odjel.

 

naše půjčená Kyja, která silně táhla doleva

Kam se na Boholu podívat

Měla jsem naplánovanou trasu, ze které jsme nakonec museli vyřadit vodopády Mag- Aso falls, protože jsme se hodinu zdrželi objížďkou Lobocu, ve kterém byl rozkopaný jediný most přes řeku. Jako první jsme navštívili Tarsier Sanctuary, kde nám průvodkyně ukázala v ohrazeném kusu lesa tři nártouníky. Nártouni jsou nejmenší primáti na světě (prý to nejsou opice), měří 10 cm (ocásek dalších20cm), jsou to noční živočichové a mají největší oči v poměru k tělu ze všech živých tvorů. Oči jsou tak veliké že se nemůžou otáčet, a tak nártouni otáčejí celou hlavou o 180° na obě strany. A jsou strašně roztomilí.

O kus dál v Lobocu jsme dorazili k výše zmiňované řece a neměli se jak dostat dál. Místní nás poslal strašným ofroadem do džungle, kde jsme skončili bez cesty ve svahu a málem se od tama nedostali. Tak jsme radši zvolili delší objížďku po vedlejší silnici (takže šťerk, písek, šutry a díry). V Lobocu jsme si koupili výborné sladké pečivo dohromady na 40 peso a jeli hledat bambusový most přes řeku. Místo něho jsme našli Jungle Canopy park, kde měli suprcool lanovku přes údolí, dobrých 100 metrů nad řekou.

Jedeme lanovkou

 

A Tom už frčí zpátky

 

Bambusový Hanging Bridge jsme díky radě pokladní v jungle canopy našli o jednu odbočku dál, nakoupili tričko a magnetky a dali si buco za 20 peso. Před městem Carmen je odbočka na vyhlídku na Chocolate Hills, určitě není jediná, po cestě jsme viděli jednu další. Čokoládové kopečky překvapili, jsou krásné a je jich spousta. Říká se jim tak proto, že na konci období sucha na nich tráva zhnědne, my je viděli na konci tajfunové sezóny, kdy jsou krásně zelené. 

Buco na zastávce s kozlem a kohoutem

Dál jsme pokračovali k západnímu pobřeží a poté jižně k Punta Cruz Watchtower, což je stará španělská věž. Už po cestě jsme viděli, že loňské silné zemětřesení srovnalo se zemí snad všechny nádherné španělské kostely. Punta Cruz dopadla stejně, i další věž, která je v městě Panglao na stejnojmenném ostrůvku.

Pak už jsme frčeli právě na Panglao, šli se podívat do nádherné jeskyně Hinagdanan Cave, která má krápníkovou výzdobu takovou, že by jí to všechny české jeskyně záviděli, a je zde i jezírko s mixem podzemní i mořské vody, kde se můžete koupat. Projeli jsme ostrov až nakonec (tady jsme viděli druhou poničenou věž Panglao Watch Tower) a jeli najít ubytování. Náhodou jsme vybrali snad největší a nejznámější rezort na Alona beach, Lost Horizon Beach Dive Resort, který byl za příjemný peníz a moc se nám v něm líbilo.

Panglao Watchtower

 

Punta Cruz Watchtower

Hinagdanan Cave

Co dělat na Alona Beach

Alona Beach je nejznámější pláž Boholu, dlouhá asi 600 metrů a dost podobná Boracayské White Beach. Ne nadarmo se tady tomu říká klidnější Boracay. Je tu méně restaurací (ale i tak se najíte výborně a za poloviční cenu), méně naháněčů a masérek, a také nejsou tolik otravní, na druhou stranu v moři jsou šest metrů od břehu chaluhy a na hladině plave bordel z rostlin, takže plavání nebylo zrovna nejpříjemnější. Stejně jsme se ale shodli, že se nám více líbí právě Bohol. Kdo má rád ostrovní activities, na šnorchlování, potápění a Island hopping je tu možností spousta, taktéž jet ski i jízda na banánu. No a samozřejmě akce na koktejly za polovic a naše nejoblíbenější Rhum-coke za 25 peso z 80% rumu :)

Jak se dostat na letiště

Jako všude na Filipínách tu jezdí tricycly a taxíky. Dvacetikilometrová cesta z Alona Beach k letišti je tricyclem vskutku zážitek, nejenže to pekelně drncá (a to jsme ani nejeli po nezpevněných cestách, místní mají vychytanou cestu po vedlejších uličkách, kdy nemusí výbec sjíždět z asfaltek/betonek), ale také je pro dva evropany docela kumšt nacpat se do boudičky. Cestou z letiště se o nás porvali taxíkáři a tricycláři, takže jsem v pohodě uhádala 40ti minutovou jízdu k hotelu za 200 peso. Na letiště jsme chtěli vzít taxíka, ale naše nabídka na 400 peso se mu nezdála dostatečně lukrativní (tolik mi nabízel taxikář den předtím), tak jsme bez smlouvání vzali tricycl za 300 peso. I tak jsou ale ceny přijatelné a v konkurenci se nebojte smlouvat.

více fotek na rajčeti