Protože jsme zaspali levné letenky, museli jsme na květnový prodloužený
víkend vymyslet nějakou alternativu, v Manile přece hnít nebudem, žejo. A
aby to bylo co nejjednodušší, zvolili jsme Puero Galeru, která je asi hodinu a
půl cesty lodí z Batangas. Když jsme objednávali ubytování, na celé Agodě bylo
už pouze šest hotelů a mělo nás napadnout, že to je předzvěst něčeho nekalého. Oni se
totiž všichni filipínci v Manile zvedli, a jeli na dovolenou taky. Což
znamenalo pěknou zácpu a totálně narvané přístaviště. Naštěstní si nás odchytl
nějaký naháněč a za platek 20 peso nám předběhl všechny fronty, takže jsme v deset
mohli odplout směr Mindoro. Připluli jsme do městečka Sabang, sedli na jeepney a dojeli do rezortu. Ze zoufalé nabídky
ubytování jsem vybrala filipínský rezort v osamělé zátoce, což se nakonec
ukázalo jako nejlepší tah. I když tam byla banda uřvaných filipínců, pořád tam
byl pěkný klid.
Cachtala jsem se ve vodě zatímco Tom spal a když jsem ho probudila,dali
jsme si oběd (Tom těstoviny a já sizling s výbornými squidy) a šli jsme se
podívat na konec zátoky k mysu, kde by měl být i nějaký podvodní život.
Byla to pěkná procházka a opravdu tam bylo pár korálů, modrých hvězdic, rybek a
ježků.
Večer jsme došli pěšky do Puerto Galery a vzali tricykl na White Beach. Tam
se mezitím přesunula celá Manila a bylo tam brutálně narváno. Byli jsme
zklamaní, že tady evidentně večerní happy hour na drinky nefrčí, tady vlastně
vůbec drinky nefrčí, všude nás posílali pryč, že koktejly nemají. Úplně na
konci pláže jsou dvě italské restaurace, tak jsme do jedné zapadli. Tady měli
mohito a dokonce za pěknou cenu, tak jsme si dali a Tom si dal ještě pizzu
(nutno říct výbornou). Nazpět do naší zátoky se nám podařilo chytit levného
tricykla a těšili jsme se na klid a jak se hezky vyspíme. Omyl- filipínci
vytáhly kytaru a comba a dali se do falešného békání. Byla to hrůza a o půl
jedenácté to Tom nevydržel a šel je seřvat. Pak už bylo ticho a my se mohli
vyspat
Na snídani nás zase naštvali, to si sednete do restaurace a oni vás deset
minut ignorují. No nakonec jsme se najedli a já chtěla jet na šnorchlování,
protože Puerto Galera má krásné korálové útesy. V devět jsme jeli do
Sabangu, prošli se po nábřeží a hned jsme chytli borce, se kterým jsme docela
bezbolestně uhádali cenu na 1200 peso (nornálně to stojí cca 2500).Nalodili
jsme se na pidiloďku a dojeli do zátoky. Bylo tam spousta turistů, ale on nás
vzal o kus dál, kde jsme byli úplně sami. Jmenuje se to tu Coral Garden a je to
vážně nádhera! Plno korálů, ježků, hvězdic, hejna rybiček. Rochnili jsme se
pořádně dlouho a až jsme byli úplně uplavaní, doplavali jsme k plážičce, kde nás
náš chlápek čekal. Ještě nás vzal na Velké Škeble, které jsou o kus dál, ve
velké hloubce. Tam už bylo spousta lodí a pořád se nás snažil někdo přejet.
Nejdřív jsme škeble nemohli najít, ale ujala se nás jiná loďka s jedním turistíkem
a podařilo se nám několik škeblí vidět.
Největší challenge byl dostat se zpět na lodičku, ale stylem „chcíplý
vorvaň skáče na palubu“ se mi to zadařilo. Pěkně jsme si v Coral Garden
spálili záda (a to jsem se vážně mazala). V restauraci na nábřeží jsme si
dali jídlo (obrovitánský talíř Chicken Tikka Masaly a stejně velké kuře s citronovou
omáčkou) a přežraní jsme se jeepnem vrátili do rezortu. Odpoledne jsme si četli
na pláži. Večer, zrovna když jsme se procházeli, se blížila bouřka a v celém
okolí vypadla elektřina. Po několikátém pokusu se ji podařilo oživit, naštěstí
se hudební večer již nekonal.
V něděli už jsme se jen váleli, četli si a v poledne jsme se
zvedli, dojeli do Sabangu, dali si oběd a ve dvě skočili na lodičku a jeli
domů. Cestou na Batangas jsme viděli skákat čtyři delfíny.
Žádné komentáře:
Okomentovat