Mt Pinatubo

Při výšlapu na Taal jsme se dali do řeči s Filipíncem a ten nám prozradil, že jestli se nám na Taalu líbí, máme jet příště na Pinatubo. S výletem jsme nějakou chvíli otáleli, ale přece jen jsme jej první červnovou sobotu realizovali. 

Sešlo se deset sopky chtivých lidí. I přes pár porodních bolestí (vstávat o půl čtvrté ráno, půl hodiny čekat na řidiče, kterému vůbec nepříjde divné, že jede pozdě a třicetikilometrovou zajížďku, protože řidiči neznají cestu) jsme do vesnice Sta. Julliana, výchozího bodu, dojeli o půl osmé ráno. Na webu jsem nastudovala, že turistická kancelář je otevřená od šesti do desíti, takže čas máme pěkný. Omyl. Už na parkovišti k nám doběhl místní a prý za patnáct minut kancelář zavírají. Máme štěstí, že člen naší výpravy je i Filipínec, který nám vše pěkně svižně domluvil, zbývá nám tedy akorát zaplatit 1150 peso na osobu (v ceně jízda jeepem, poplatek za guida a hromada feeček), vyplnit několik papírů, namazat se opalovákem a můžeme vyrazit. Do jednoho jeepu se vejde 5 filipínců. My se tam vešli čtyři a pátý šel s guidem a batohama do kufru. Následoval asi dvacetikilometrový přejezd přes sopečnou měsíční krajinu.

Teď by to asi chtělo přiblížit samotnou Pinatubo. Jak jsme se dozvěděli, dřív to byla ne uplně velká, obyčejná sopka, a to až do roku 1991. Pak totiž vybouchla, a to jakože hodně. Byl to druhý největší sopečný výbuch 20. století. Do toho ještě přišel tajfun a roztahal prach široko daleko. Nyní je Pinatubo jen široký kráter s jezerem, na všechny strany obklopený usazenými klasty a prachem.

A tím protéká řeka a neustále mění koryto, takže je nemožné se k sopce přiblížit jinak než pěšky nebo jeepem. Jízda byla paráda s trochou dobrodružství, druhý jeep naší výpravy totiž zapadl v řece a musel být zachráněn jiným, poněkud více terénním vozem. Akce se zdařila a mohli jsme pokračovat až do bodu, kam se dá momentálně nejdál dojet. Prý je cesta někdy sjízdná až 1 km od vrcholu, nás ale čekal celý, sedmikilometrový trek. Věděli jsme, že nás čeká nějaké to brodění potoků, proto jsme si s Tomem ještě ráno přibalili pantofle. No, brodí se prakticky nonstop a tak jsme to nakonec celé šli v žabkách tam i zpět. Cesta je to velmi příjemná, stále po rovince nebo s minimálním stoupáním. Jde se kaňonem vymletým v sedimentech, stěny kolem jsou vysoké i padesát metrů a jsou úplně kolmé a hladké.

Filipínci po cestě odpočívají, my nikoli, spoustu skupin jsme předešli. Na závěrečných 20 minut se cesta zůží, kaňon zmizí a jde se pěšinkou/ potokem v lese (dá se i říct v džungli, ať to zní líp). Vylezli jsme přes okraj kráteru a můžeme sestoupit k jezeru. Poté, co se tam kdosi v roce 2013 utopil, zakázali tam koupání (Filipínci jsou ultra-safe). Tam kde došáhnem ale prý můžem, tak se hned hrneme po kotníky do vody. Stačí dva kroky od břehu a už dno prudce klesá, v kombinaci s mazlavým bahnem je to slušná pastička.

Po hodince zevlu a sváči děláme společné foto a dáváme se na sestup. Nahoru to šlo velmi lehce, dolů to jde úplně samo. Ač jsme vyráželi jako poslední, vracíme se spíš mezi prvními. Zpáteční jízda už se obešla bez dramatu a naše skupina si dává zasloužené pivo ve vesnickém shopu. Byl to moc krásný výlet a rozhodně stál za to ranní vstávání.
Více fotek na rajčeti