1000 a 1 roadtrip: Na sever do hor, část 2.

V neděli ráno o půl sedmé jdeme na snídani, otevíráme auto bez jediného zakvičení a vzhůru „rozhodně ne“ do Banaue. Všichni nás varovali, že tento úsek, ač je krátký, může trvat i čtyři hodiny. Cesta byla v jednom místě zasypaná sesuvy svahu a taky zatopená, ale jinak byla průjezdná v pohodě, s krásnými výhledy.

V deset jsme v Banaue. Zastavujeme na vyhlídkách, odmítáme focení se starým Ifugáem a jdeme se ubytovat na hotel. Na oběd si dáváme Sagadské jahody (v Manile nedostatkové zboží) a jdeme pěšky do turistického centra, kde si kupujeme soukromé Jeepney, které nás odveze do Batadu.

rýžové terasy v Banaue

domečky v horách, to nejvrchnější patro vede do silnice

cestou na Batad

Řidič nám po cestě zastavuje na vyhlídkách a já se v půlce osmělím a jedu na střeše. Je to vskutku zážitek který všem doporučuji. Celou cestu si říkám, jak jsem ráda, že jedu do kopce, když se najednou přehoupneme přes hřeben a drandíme si to 20% svahem dolů. Byla jsem připosraná, ale přežila jsem.

skopce na Jeepneym, fakt sranda :)

tady je hezky vidět, že to bylo fakt prudký

Cesta končí, dál musíme po svých. Je vidět, že chtějí dobudovat silnici až k vesnici, mají ale ještě dost práce před sebou. 20 minut pěšinkou v lese z kopce a jsme u cíle. Jako vždy platíme výpalné, kocháme se nejslavnějšími rýžovými terasami a chceme se dostat do vesničky pod námi. Po troše bludění, nelibosti místních, že si nechceme vzít guida a dítěti, co mě mlátí klackem jsme našli cestu a sestoupili terasami dolů. Dáváme si místní rýži se zeleninou a vychlazenou kolu.

Pro výstup volíme jinou trasu, po pravé hraně teras vedou schody až nahoru. Je to adrenalinové, z jedné strany po dvou výškových metrech terasy, z druhé strany několikasetmetrový sráz, pod nohama 30 centimetrů široké prudké schody. Výhled na rýži neskutečný.

tudy vzhůru

Možná jsme šli dobře, možná ne, každopádně jsme už byli nad všemi terasami a velmi velmi vpravo, když jsme došli k betonovému chodníčku. Tom si myslel, že nás vrstevnicí dovede zpět k silnici, ale morálka upadala a soumrak se blížil. Tak jsem se vydrápala stezkou na vršek kopce, kde jsem slyšela hlasy. Byla to malá vesnička a místní mi ukázali, kudy vede cesta zpět. Zavolala jsem ostatní k sobě a daly jsme se na sestup. Hned jsme potkali další místní a nakonec jsme jedné mladé paní dali tři stovky, ať nás radši dovede. Popovídali jsme si a nabídla nám, že když příště přijedeme, můžeme u ní za 250 peso přespat. Když už byla vesnice na dohled, poděkovali jsme jí a vydali se dál sami. Bylo to ještě docela daleko a hodně jsme toho sestoupali, takže nás nakonec čekal závěrečný výstup, ale v pět jsme byli zdárně zpět ve výchozí vesnici. Pak už jen půlhodina zpátky k silnici, kde na nás naštěstí pořád čekal Jeepney a unavení, zmožení, ale šťastní jsme dojeli na hotel.

Za těžký peníz jsme si dali večeři (ve formě bufetu) a ihned usli.

první terasy cestou do Batadu

tak jsme tady- Batad

Batad- výhledy neskutečné

toto je nejširší chodníček mezi terasami

z výstupu

Chtěla jsem jet fotit terasy za svítání, tak jsem vyhnala chudáka nachlazeného Toma o půl sedmé z hotelu, aby mě zavezl na vyhlídky. Trvalo nám 10 minut, než se nám podařilo odemknout auto, prože baterky už byly kaput. Výhledy nádherné, ale sluníčko bohužel vychází na druhé straně než by se hodilo. Po necelé hodině jsme byly zpátky a šli na snídani, která byla zase bufet a byla moc dobrá.

Tom šel zalehnout a zbytek se vydal pod hotel, kde měla být tradiční vesnice. No, byla to úplně normální vesnice, zase z nás chtěli vytahat peníze, tak jsme to hned otočili a vrátili se.

V deset jsme se sbalili a chtěli zahájit návrat do Manily. Jenže baterky v pípáku už úplně umřeli a my se nemohli dostat do auta bez toho, aby začalo ječet. Jeden Belgičan vzal Toma autem do města, ale obchod byl zavřený. Tak jsme prostě skočili do houkajícího auta a jeli v řevu 20 kilometrů do Lagawe, kde jsme po několikátém zeptání koupili baterky nové. Chvíle napětí- a funguje to! Alarm vypnul a my si oddechli.Teď už nás sice nikdo na cestě nepouští, ale zase nás nebolí hlava.

Cesta byla dlouhá, předlouhá, z hor na rovinu, zpátky do hor (v zatáčkách převrácené dva kamiony, v horách krásný podzim), zase rovina, města a sunutí se rychlostí 20 km/hod za náklaďákama, následovala tak rozmlácená silnice, že jsem to ještě nikdy neviděla a srdce silničáře plakalo. Nakonec jsme kolem šesté dorazili na dálnici a v sedum jsme vjížděli do Manily. Z původního plánu jet rovnou po C5 nic nezbylo, protože jsme minuli sjezd. Takže hluboký nádech a šup na EDSU. Začátek byl výživný, neuvěřitelný chaos, autobusy, taxíky, lidi v silnici. Ale pořád to jelo a o dva kilometry dál to dokonce frčelo. Proto jsme z EDSY nesjížděli a za 30 minut jsme byli doma. Edsa překvapila a Tom si může odškrtnout, že ji projel celou :)