Se žralokem jsme si už zaplavali (pravda, nevyšlo to úplně jak z pohlednice,
ale i tak to stálo za to), je na čase splnit druhý bod našeho výletu- sopku.
Zpáteční cesta do Legazpi už nebyla tak komfortní jako cesta odtama, van byl
plný filipínců, ale dostali jsme místa vepředu u řidiče, takže pořád ještě pohoda.
A řidič jel neobvykle klidně a rozumně, což je tu věc nevídaná. Až třetí
tryciklář věděl, kde je áš hotel, za 70 peso nás odvezl kamsi do města a přes
pěší chodník kolem řeky až k hotelu. Tam nám otevřeli až na třetí
zazvonění (začínali jsme být lehce nervózní, v jaké díře jsme se to
ubytovali, ale na agodě měli velmi dobré hodnocení..). Nakonec to tam bylo moc
fajn, milí majitel nám i poradil, kam se máme zajet podívat a jak se tam
dostat. Jsou tu tři místa, odkud je na sopku Mayon nejkrásnější pohled- ruiny
Cagsawa, Sleeping Lion Hill a Lignon Hill. My nejdříve zvolili to první.
Cagsawa ruins jsou zbytky kostela, který byl rozbombarován při výbuchu
sopky v roce 1814. Dostanete se tam buď tryciklem (což věřím nebude zrovna
levné), nebo jeepneym. V Legazpi jezdí pouze jedna linka Legazpi-Daraga,
tak to nemůže být nic těžkého. Sebrali jsme tedy cestovatelského ducha a poprvé
za náš osmiměsíční pobyt na Filipínách jsme si odmávli jeepneyka. Je to docela
jednoduché, prostě stojíte u silnice a když kolem jede jeepney, buď zastaví
sám, nebo na něj mávnete. Pro jistotu jsme se zeptali řidiče, jestli jede do
Cagsawy a pak už jsme vlezli do doteď zapovězeného stroje. Narozdíl od Manily
tu jezdí jeepney skoro prázdná. Auto je to vskutku pozoruhodné, místo sedaček
jsou zde dvě dlouhé lavice, palubní deska je ze svařeného plechu a budík tam
nefunguje ani jeden (klaxon, v celé asii důležitější součástka než volant,
měl jeden vůz přes tlačítko domovního zvonku). Samotnou etiku jízdy jeepneym
jsme měli už dávno nastudovanou z youtube videa, proto jsme zcela
profesionálně zvládli vystoupit v Cagsawě. Ještě jsem zapomněla říct, že
jízdné stojí 8 peso (4 koruny).
Od silnice je to dvěstě metrů ulicí a přes veliký mový most (nějak nevím,
co tam s ním budou dělat). Zaplatíte vstup 10 peso a můžete se neomezeně
kochat krásou ruin, rýžových polí a hlavně sopky. Hlavně sopky, když není v mracích.
A to ona dnes byla.
Je čas konečně si něco říct o Mayonu. Filipínská deska se střetává s deskou
Euroasijskou, na tomto střetu je hromada hornin nazývající se Filipínský
mobilní pás (jo, trochu jsem wikipediovala :P), který vlastně tvoří ty
filipínské ostrůvky. A jak se ty desky drtí a taví, roztavené horniny se
prodírají nahoru a tvoří sopky (všichni proces známe, že). Filipíny jsou země
tektonicky aktivní a sopek tu není málo. Mayon volkano je s Taalem ta
nejznámější, tvoří totiž naproto dokonalý kužel. Je to stratovulkán (stejně
jako Krakatoa nebo Vesuv), je vysoká 2462 metrů a je velmi aktivní. Bouchá co
chvilu a čadí nonstop. Dá se na ni vyjít do výše cca 2000 metrů, ale od zimy
2014 jsou výpravy zakázány kvůli zvýšené aktivitě.
Prošli jsme si ruiny kostela, které jsou krásné a spolu s obrostlými stromy
a sopkou na pozadí mají pohádkovou atmosféru. Podél plotu komplexu stojí stánky
s blbostmi a ozrutami, ale koupili jsme si ovocný shake, Tom v místní
speciální úpravě s chilipapričkami. Nebylo to vůbec špatný, ale půl litru
se toho vypít vážně nedá. Poprchalo, tak jsme si na hlavní chytli jeepney
zpátky a šli si dát odpoledního šlofíka.
Poté, co jsme zregenerovali síli, byla zvolena destinace Lignon Hill.
Trycikláři nasadili drzou cenu, ale pak to jednoho přešlo a svezl nás za námi
nabýdnutých 80 peso. Nejdřív jsme si prošli místní ZOO, která byla plná
uřvaných dětí a pak jsme zahájili výstup na kopec. Pro líné a tlusté filipínce
jetu kyvadlový expres, ale nejsme žádná béčka a nahoru jsme došli sami. Nutno
říct, že sklon kopce byl poctivý. Už jsme byli dost hladoví a mapy slibovali na
vrcholku nějaké restaurace, ale byl tam akorát prd. A stánek s bukem za 50
peso, což se nedá odmítnout. Na ruinách se snámi chtěla vyfotit skupinka
filipínek, tady jsme se fotili s Indem. Hlavně že z toho mají radost.
Je tu zipplina se sopkou na pozadí, ale je dost krátká a sopka stejně byla celá
v mracích, tak jsme adrenalín oželeli. Věřím, že z vrcholku Lignon
Hillu bude na Mayon nejhezčí pohled. Tak třeba někdy příště.
 |
| Celé Legazpi |
 |
| docela kopeček |
Po sestupu jsme nastoupili do jeepneyho a modlili se, aby jel tam, kam jsme
chtěli. To znamená objet celé město a zastavit poblíž obchoďáku. Klaplo to na
jedničku, dokonce jsme vystoupili u lokálního food marketu, který jsme si
nadšeně prošli, nicméně nic nepozřeli (vážně, nic pro slušný žaludek). My se
radši najedli v mallu v McDonaldu. Bílí sem asi moc často nezavítají,
protože na nás všichni čuměli. Opět jeepneym jsme se úspěšně dostali k ubytování
a začali jsme se považovat za profíky na lokální způsob přepravy.
Původní plán vstát druhý den brzo a hned vyrazit na vyhlídku na sopku
sešlo, protože jsem chrápala pěkně dlouho. Ale i tak bylo jasno, tudíž jsem
zavelela, že chci ještě jednou do Cagsawy. Zašli jsme si do pekárny pro snídani
a skočili do prvního Jeepneyho. Po nějaké době se ozve Tom, že se mu zdá že
jedeme špatně. Zeptala jsem se tedy řidiče, jestli jede do Daragy a on že jo.
Tak jsem se uklidnila. Po dalších pěti minutách vytahuje Tom GPSku a hlásí, že
jedeme zpátky do města. Tak jsme vystoupili, chytiti jeepney na druhou stranu a
jeli zpátky. Tenhle ale taky do Daragy nejel. Nevadí, došli jsme pěšky na
křižovatku,zahly za správný roh a tam nastoupili do třetího, který už nás
dovezl na správné místo. Ruiny byly plné lidí a zaskládané plagáty, protože se
tam zrovna běžel závod k sopce a zpět (zdá se to skoro nemožné, ale
někteří filipínci opravdu běhají). Nafotila jsem tisíc fotek sopky a dalších
tisích za mostem mezi rýží a kravami. Zbývalo nám ještě dost času, tak jsme se
přesunuli do Legazpi k přístavu, vedle kterého je Sleeping Lion Hill.
Prošli jsme úplně prázdný obchoďák, obešli kopec, ale cestu nahoru jsme nenašli
(byla to asi silnice hned u východu z obchoďáku), tak jsme se na to už
vyprdli a jeli zpátky na pokoj. Jeepney s námi projel všemožné uličky a
stejně nás nakonec dovezl kam jsme chtěli. Z toho jsem usoudila, že můžete
nastoupit do jakéhokoli jeepney a po neurčitě dlouhé době vždycky dojedete do
cíle. Cesta zpět do Manily byla pěknej opruz, Cebu Pacific nezklamalo a mělo
dvě hodiny zpoždění a ještě půl hodiny navíc kroužilo nad Manilou. To, že náš
řidič ztratil parkovací lístek a jezdili jsme po letišti tam a zpět, už byl jen
nepatrný detail :)
Žádné komentáře:
Okomentovat