1000 a 1 roadtrip: Na sever do hor, část 1.

Tak jo, toto byl hodně adrenalinový výlet. Několikrát jsem si myslela, že ani nedojedem, a nebo dojedem, ale se ztrátou zdravého rozumu. Nakonec ale vše dopadlo jak mělo, proto se jen potvrzuje, že překážky jsou od toho, aby se překonávali.

Vzali jsme si v pondělí volno a vyráželi v pátek odpoledne s tím, že to musíme stihnout. Spousta lidí nás odrazovala, že na takový výlet to chce minimálně pět dní, ale šéf nám potvrdil, že to s rodinou taky zvládli za tři.

V pátek ve tři odpoledne jsme vypadli z práce, doma nabrali bagáž a Tomovi rodiče a jeli na letiště na terminál 3, který je mezinárodní a jsou tam půjčovny aut. Po příjezdu se ukázalo, že tam jsou všechny půjčovny, jen ne ta naše. Ta naše je na terminálu 1, který je ještě dost daleko a strašnou zácpou. Přijel pro nás řidič s autem z půjčovny a že musíme jet podepsat smlouvu na jedničku. Takže dalších 40 minut v háji. Tom při podepisování smlouvy odpřísáhl, že v žádném případě nejedeme do Banaue(přesně tam jedeme), protože půjčovny tam sedany nechcou pouštět (kvalita cest, hory a ták). Já zatím zkontrolovala auto a zjistila, že mu neustále houká alarm. Řidič mě uklidnil, že je to slabá baterka v dálkovém ovládání a že když ho budeme důrazně mačkat, přestane to. Moc mu nevěřím.

Je půl páté a konečně můžeme vyjet. Jsme blízko EDSY a Tom se rozhodne ji zkusit. Nadšená z toho nejsem, ale moc nedržkuji. To začínám až po dvou a půl hodinách, kdy jsme ujeli 7 kilometrů a jsme zase u práce. Chytají mě záchvaty paniky a chci vystoupit a jet zpátky domů. Neudělám to, ale donutím Toma sjet po Ortigas Ave. na C5ku. Ta je taky zaflákaná, ale po další hodince konečně vyjíždíme z Manily. Neuvěřitelná úleva a 200 kilometrů dálnice. Pak už jen asi 30 km mezi vesnicemi a 20 km serpentinama v horách do Bagia. Přijíždíme o půl jedné v noci, kupodivu nás někdo pouští do hotýlku, a já jdu ihned spát.

Další den budíček 6:20 a ve třičtvrtě vyrážíme dál. Teda, rádi bysme, ale pitomé auto stále houká a odmítá přestat. Nervózní bloudíme jednosměrkami Bagia se řvoucím autem, po deseti minutách zastavujeme zoufalí u místního obchoďáku. Jdu se zeptat securiťáka, jestli by nám nějak nepomohl a jestli tu není autoopravna. Není, ale jde se ještě s jedním borcem podívat k autu a po dalších deseti minutách rozebírá pípák a auto nečekaně zmlkne. Obchody otvírají v deset, takže na nové baterky nečekáme a vyrážíme přes hory do Sagady. Cesta je nádherná, všude klid, kopečky, zeleninové terasy a slepice narvané v pidiklecích. Vzpomnám si na všechny protestanty, co prskají na evropské chovy slepic, že je to týrání zvířat a přála bych jim vidět tohle. Nejvyšší bod silnice leží v 7400 stopách a je tu vyhlídka. Za odbočkou do Sagady nás čeká první rozkopaná silnice a poprvé štrejcháme. Pořád ale ještě nejedeme do Banaue, tak nás to moc netíží.

7400 stop nad mořem

V Sagadě jsme v jedenáct, jdu zařídit ubytování a dokonce mají i soukromé parkoviště, což nás zachránilo, protože tu není vůbec kde zaparkovat. Dáváme si oběd a vyrážíme na nejslavnější Sagadskou atrakci- zavěšené rakve. V hotelu nám řekli, že do turistického centra nemusíme, tak ho ignorujeme a za půl kilometru se dostáváme k ženské u stolku, která po nás chce permit. Jsme na ni docela oškliví a nakonec nás pouští dál. Cesta vede přes místní hřbitov a pak prudkým sestupem po svahu a skalách do údolí. Potkáváme dva čechy, tak se dáváme do řeči.

Samotné rakve visí na skále dva metry nad zemí. Nevím, proč jsem si mysela, že jsou vysoko a na nedostupném místě. Tento způsob pohřbívání je k vidění také v Indonésii a v Číně a má zajistit, aby na těla nedosáhly obludy, zlí duchové a asi i medvědi. Také mají důším zajistit pohodlný odchod na věčnost (ano, zase Wikipedia, ale taky to říkal průvodce v Sagadě). Jako dobrý, ale pro mě to hlavní turistický tahák nebude.

Na zpáteční cestě si s Tomovou mamkou kupujeme lokální klobouk za 40 peso, jdeme zaplatit výpalné (tradičně 20ti minutový proces), bereme auto a jedeme k Sumaguing Cave. Pípák máme rozložený na čtyři součástky a tímto způsobem se nám daří umlčet auto do 30 vteřin. U jeskyně platíme parkovné a jdeme zase ze svahu dolů po schodech. Je tu dost lidí, ale jeskyně je nádherná, prostorná a u pravé stěny jsou vyskládané staré rakve, nekteré i rozpadlé, takže vidíte kosti. Sumaguing Cave se dá s průvodcem celá projít a vylézt ven z druhé jeskyně. Zbytek výpravy je zcela proti, kolem mě prochází průvodce se dvěma filipíncama a protože vidí můj toužebný pohled, ptá se mě, jestli nechci jít taky. Smutně odmítám. Na cestě zpět potkáváme staré známé čechy. Sjíždíme ještě níž (zase se nám daří umlčet auto rychle), po cestě fotíme krásně nasvícené rýžové terasy a s Tomem se jdeme podívat do Lumiang Cave. Zapomínám potvrzení o výpalném v autě a i když na mě od kontroly pořvávají, ignoruji je.

Na cestě zpět ještě vidíme přes údolí další zavěšené rakve. Jdu koupit ovoce, dáváme odpočinek, večeři a spát.