Chrámy Angkoru I.

V druhé půlce března jsme podnikli 15ti denní putování po Indočíně. Trasa vedla následovně:

Siem Reap- Phnom Penh- Ho Chi Minh City- Hoi An- Hué- Hanoi- Halong Bay- Hanoi. Takže větší část Kambodži a prakticky celý Vietnam.

Do Kambodži létá z Manily moc pekný spoj, ve čtvrtek večer nízkonálkadové Cebu Pacific přímým letem do Siem Reapu, což je základna pro výletyna  nejslavnější kambodžské památky- chrámy Angkoru. Před dvěma lety jsem Tomovi ukazovala fotku Angkor Watu, tehdy ještě netuše, co je to zač, a řekla jsem mu, že tohle je můj největší sen.

Siem Reap

Toto druhé největší město Kambodži je zcela přizpůsobeno potřebám turistů. Ubytování je tu nepřeberné množství za velmi příjemný peníz (pěkný hotýlek za 25 dolarů) a tuktuk pro vás pošlou přímo na letiště. Centum je malé, plné hospůdek, barů a restaurací a také trhů s oblečením, šátky, dřevořezbami, kořením, stříbrem a ne-zrovna-pravými drahými kameny. Jinak zde není moc k vidění, ale po celodenním chozením po chrámech v 35°C a 95% vlhkosti stejně nemáte chuť na víc než večeři, drink a prohlídku trhu.

Chrámy Angkoru

V padesátikilometrovém okruhu okolo Siem Reapu se nachází na tisícovku starých chrámů z 9. až 14. století z časů největší slávy Khmerské říše. Ta byla brzy poté rozbita válkami s Thajskem a Vietnamem a na Angkor se zapomnělo. Znovu objeven byl až v devatenáctém století francouzskými kolonizátory a chrámy se začali rekonstruovat. Před pěti lety to bylo nepochybně magické místo, ale nyní je to turisty přeplněná dálnice. I tak to chrámům neubírá jejich nádheru a stačí jen trochu uhnout z hlavního proudu turistických masovek a ocitnete se úplně sami v bohy zapomenutých ruinách.

Na všechny chrámy platí vstupenka, kterou zakoupíte v turistickém centru půl kilometru od vstupu do Angkor Watu. Můžete mít buď jednodenní za 20 dolarů nebo třídenní za 40, s tím, že tři vstupy můžete využít následujících 7 dní, což je fajn, pokud chcete v Siem Reapu strávit delší dobu a chrámy proložit i jinými výlety. Za tři dny ale budete chrámů nablaženi dosyta. Všude vám nabídnou dvě pevné trasy po chrámech, mně se ale nezamlouvala ani jedna, průzkumný plán jsem měla poskládaný jinak. Sice se na mě hotelový personál i řidič tuktuku dívali jak na marťana, že chci udělat vlastní trasu, ale nakonec za menší příplatek svolili a jelo se podle mého. Ukázalo se to jako skvělá volba, protože když se celé město zvedne ve stejnou dobu na prohlídku stejného okruhu, je to dost masakr.

První den jsem naplánovala Angkor Thom, Preah Khan, Ta Prohm a Banterai Kdem.

Angkhor Thom

Největší městský komplex v Angkoru po celém obvodu ohrazen zdí a dá se do něj vstoupit pěti branami- severní, jižní, vítěznou, kousek pod ní východní a nečekaně západní. Brány mají ve špici ony slavné obličeje, čtyři, každý na jednu světovou stranu. Běžně se přijíždí jižní bránou. My jsme oproti davům vynechali Angkor Wat, ale zase jsme vyjížděli pozdě, takže jsme se se všemi ostatními turisty zasekali právě u úzké jižní brány, kde se vytvořila slušná kolona.

Bayon

V centru Angkor Thomu stojí chrám stovky tváří. Můžete se kolem něj projet na slonovi, my si slona akorát pohladili. Chytli jsme tu strašné davy turistů, což dojem z chrámu docela pokazilo, jinak ale patří k těm nejkrásnějším. Můžete prolízat všemi chodbičkami a nádvoříčky a je dost jednoduché se tu ztratit.

Baphuon

Řidič-průvodce nás v A.T. poslal ještě na další dva chrámy. Baphuon je jeden z méně zachovalých chrámů, vede do něj ale pěkná vyvýšená terasa. Tady už znatelně ubývalo lidí, není divu, když je kus od cesty a schovaný za stromy, navíc z vás už tak teče, že byste sebou nejradši plácli zpět do tuktuku a ne se drápali po prudkých úzkých schodech na vysokou pyramidu. Chrám měl asi tři stupně a z vrcholku byl opravdu pěkný pohled.

O kus dál je ještě Phimeankas Temple, ale byli jsme dost vyšťavení, tak jsme na něj nešli. Je to menší docela strohá pyramidka.

Terasy slonů

Terasa je přímo u severojižní hlavní cesty a z boku jsou vytesáni sloni, od toho její název. U hlavního schodiště je skryté bludišťátko s krásnými tesanými reliéfy.

V Angkor Thomu je jistě spousta dalšího k vidění a dal by se tu strávit celý den. My však pokračovali na

Preah Khan

který leží na velkém okruhu a moc lidí sem nejezdí. Což je zvláštní, protože si všude přečtete, jak je přeplněný turisty. Měl by to být největší chrám v Angkoru a točila se tu Lara Croft. Z chrámu je toho dost popadáno, ale hlavní cesta napříč celým komplexem je průchozí. Ve prostřed je kámen ve tvaru zvonu a ve zdech kolem něho jsou otvory, takže to vypadá jako hořící svíce. Tady se na nás přilepil průvodce, zavedl nás ke skrytému oltáři královny bohyně, pověděl nám, že král byl budhista zatímco královna hinduistka, proto je chrám zasvěcen oběma náboženstvím. Ukázal nám dobrou ozvěnu (stoupnete si zády úplně ke stěně a bouchnete se do prsou, znělo to fakt jak bubny) a taky nám ukázal, kde je knihovna. Chtěl pak samozřejmě bakšiš, dali jsme mu dolar a setřásli ho. Také je tu několik fotogenických stromů které prorůstají chrám.

Ta Prohm

Další „stromový“ chrám, říká se o něm, že je mnohem hezčí než Preah Khan, ale asi tím, že byl výceméně uzavřený a v opravě, ve mě tak hluboký dojem nezanechal. Dalo se jít spíš jen okolo něho, což není tak silný zážitek jako když se můžete projít přímo chodbama.

Banteay Kdei

V původním plánu jsem ho neměla, ale leží po cestě, tak jsme se tam taky stavili. I když jsou s Ta Prohmem na hlavním okruhu, asi jsme na ně šli pozdě a nikdo tam nebyl. Před první bránou vypadá stejně jako ostatní chrámy, ale na druhém nádvoří vyrostl obrovitánský strom se zlatou kůrou (nekecám!) a ten pohled vážně stál za to.

Ve čtyři jsme byli zpět na hotelu, durch propocení, uvaření a mrtví. Čtyři místa na jeden den bohatě stačí.

Příště zbytek Kambodži

Na sever do hor, část 2.

V neděli ráno o půl sedmé jdeme na snídani, otevíráme auto bez jediného zakvičení a vzhůru „rozhodně ne“ do Banaue. Všichni nás varovali, že tento úsek, ač je krátký, může trvat i čtyři hodiny. Cesta byla v jednom místě zasypaná sesuvy svahu a taky zatopená, ale jinak byla průjezdná v pohodě, s krásnými výhledy. 

V deset jsme v Banaue. Zastavujeme na vyhlídkách, odmítáme focení se starým Ifugáem a jdeme se ubytovat na hotel. Na oběd si dáváme Sagadské jahody (v Manile nedostatkové zboží) a jdeme pěšky do turistického centra, kde si kupujeme soukromé Jeepney, které nás odveze do Batadu.

rýžové terasy v Banaue

rýžové terasy v Banaue

domečky v horách, to nejvrchnější patro vede do silnice

cestou na Batad

 Řidič nám po cestě zastavuje na vyhlídkách a já se v půlce osmělím a jedu na střeše. Je to vskutku zážitek který všem doporučuji. Celou cestu si říkám, jak jsem ráda, že jedu do kopce, když se najednou přehoupneme přes hřeben a drandíme si to 20% svahem dolů. Byla jsem připosraná, ale přežila jsem. 

 

skopce na Jeepneym, fakt sranda :)

tady je hezky vidět, že to bylo fakt prudký

Cesta končí, dál musíme po svých. Je vidět, že chtějí dobudovat silnici až k vesnici, mají ale ještě dost práce před sebou. 20 minut pěšinkou v lese z kopce a jsme u cíle. Jako vždy platíme výpalné, kocháme se nejslavnějšími rýžovými terasami a chceme se dostat do vesničky pod námi. Po troše bludění, nelibosti místních, že si nechceme vzít guida a dítěti, co mě mlátí klackem jsme našli cestu a sestoupili terasami dolů. Dáváme si místní rýži se zeleninou a vychlazenou kolu.

Pro výstup volíme jinou trasu, po pravé hraně teras vedou schody až nahoru. Je to adrenalinové, z jedné strany po dvou výškových metrech terasy, z druhé strany několikasetmetrový sráz, pod nohama 30 centimetrů široké prudké schody. Výhled na rýži neskutečný.

tudy vzhůru

Možná jsme šli dobře, možná ne, každopádně jsme už byli nad všemi terasami a velmi velmi vpravo, když jsme došli k betonovému chodníčku. Tom si myslel, že nás vrstevnicí dovede zpět k silnici, ale morálka upadala a soumrak se blížil. Tak jsem se vydrápala stezkou na vršek kopce, kde jsem slyšela hlasy. Byla to malá vesnička a místní mi ukázali, kudy vede cesta zpět. Zavolala jsem ostatní k sobě a daly jsme se na sestup. Hned jsme potkali další místní a nakonec jsme jedné mladé paní dali tři stovky, ať nás radši dovede. Popovídali jsme si a nabídla nám, že když příště přijedeme, můžeme u ní za 250 peso přespat. Když už byla vesnice na dohled, poděkovali jsme jí a vydali se dál sami. Bylo to ještě docela daleko a hodně jsme toho sestoupali, takže nás nakonec čekal závěrečný výstup, ale v pět jsme byli zdárně zpět ve výchozí vesnici. Pak už jen půlhodina zpátky k silnici, kde na nás naštěstí pořád čekal Jeepney a unavení, zmožení, ale šťastní jsme dojeli na hotel.

Za těžký peníz jsme si dali večeři (ve formě bufetu) a ihned usli.

první terasy cestou do Batadu

tak jsme tady- Batad

Batad- výhledy neskutečné

toto je nejširší chodníček mezi terasami

z výstupu

Chtěla jsem jet fotit terasy za svítání, tak jsem vyhnala chudáka nachlazeného Toma o půl sedmé z hotelu, aby mě zavezl na vyhlídky. Trvalo nám 10 minut, než se nám podařilo odemknout auto, prože baterky už byly kaput. Výhledy nádherné, ale sluníčko bohužel vychází na druhé straně než by se hodilo. Po necelé hodině jsme byly zpátky a šli na snídani, která byla zase bufet a byla moc dobrá.

Tom šel zalehnout a zbytek se vydal pod hotel, kde měla být tradiční vesnice. No, byla to úplně normální vesnice, zase z nás chtěli vytahat peníze, tak jsme to hned otočili a vrátili se.

V deset jsme se sbalili a chtěli zahájit návrat do Manily. Jenže baterky v pípáku už úplně umřeli a my se nemohli dostat do auta bez toho, aby začalo ječet. Jeden Belgičan vzal Toma autem do města, ale obchod byl zavřený. Tak jsme prostě skočili do houkajícího auta a jeli v řevu 20 kilometrů do Lagawe, kde jsme po několikátém zeptání koupili baterky nové. Chvíle napětí- a funguje to! Alarm vypnul a my si oddechli.Teď už nás sice nikdo na cestě nepouští, ale zase nás nebolí hlava.

Cesta byla dlouhá, předlouhá, z hor na rovinu, zpátky do hor (v zatáčkách převrácené dva kamiony, v horách krásný podzim), zase rovina, města a sunutí se rychlostí 20 km/hod za náklaďákama, následovala tak rozmlácená silnice, že jsem to ještě nikdy neviděla a srdce silničáře plakalo. Nakonec jsme kolem šesté dorazili na dálnici a v sedum jsme vjížděli do Manily. Z původního plánu jet rovnou po C5 nic nezbylo, protože jsme minuli sjezd. Takže hluboký nádech a šup na EDSU. Začátek byl výživný, neuvěřitelný chaos, autobusy, taxíky, lidi v silnici. Ale pořád to jelo a o dva kilometry dál to dokonce frčelo. Proto jsme z EDSY nesjížděli a za 30 minut jsme byli doma. Edsa překvapila a Tom si může odškrtnout, že ji projel celou :)

Ifugaák se klaní Tomovi

východ slunce nad Banaue

takhle kvete banán :)

Bagio, Banaue i Sagada jsou nádherné, ale ta cesta je příšerná a možná proto už se tam nikdy nepodíváme. Ale kdo ví..