1000 a 1 roadtrip: Namibie- Národní park Etosha

Kdo jede do Namibie, jede tam kvůli dvoum místům- písečným dunám v Sossusvlei a solné pláni Etosha. Namibie je země velká (naskládá se do ní 10,5 našich republik), na druhou stranu ale téměř neobydlená, s 2,2 miliony obyvatel je to nejřidčeji zalidněná země Afriky. Není divu, velikou část rozlohy zabírá poušť Namib podél pobřeží s Atlantikem, na jihozápadě poušť Kalahari a na půl cesty z Windhoeku na sever najdeme Etoshu. K té se ale nejprve musíme nějak dostat.

Z Botswanského města Kasane je to k hranicím sedmdesát kilometrů skrz národní park Chobe, kde vám budou skákat pod kola rodiny slonů. Na Botswanské celnici mají několik krásných baobabů, tam jsem se ale vytáhnout foťák neodvážila. Následujících 400 km přes Capriviho proužek se strašně vleče. Silnice tu je sice kvalitní a bez jediné zatáčky, polovina cesty ale prochází národním parkem a ten zbytek vesnicemi, Caprivi Strip je totiž díky řece Okavango nejhustěji obydlené území v Namibii mimo města. Kvůli tomu je všude osmdesátka. Tolik ale stejně nejde jet, stáda krav přechází přes silnici tak často, že jim nepřejete nic jiného, než skončit v guláši. Každého určitě napadne, proč z jinak geometricky přesné Namibie vybíhá taková divná nudle. Pan Caprivi ji získal od angličanů, aby němečtí kolonizátoři z Namibie měli po řece Zambezi přístup do své další povincie Tanzanie a tím i k Indickému oceánu. Plán jistě dobrý, jen nepočítali s Viktoriinými vodopády. V roce 2013 bylo území oficiálně přejmenováno na region Zambezi v rámci plošného vymýcení názvů z koloniálních časů.

V oblasti byla téměř vyhubená všechna zvířata, po založení národních parků se sem ale zvěř vrátila a teď by tu mělo být opravdu dobré, turisty zatím přehlížené safari. Třicet kilometrů od hlavní cesty je brána do parku Bwabwata s patnáctikilometrovým okruhem pro všechna auta. Cesta se kroutí písčitou savanou a druhá půlka vede podél řeky Okavango- rodiny hrochů zaručeny. Dále pak sloni, antilopy impaly a kudu, zebry, opice, prasátka a jako bonus dva opravdu velké baobaby. Před odjezdem jsme zažili blízké setkání se starým sloním samcem, který stál hned u cesty a zamyšleně žvýkal strom. Nenechal se vyrušit, ani když jsme si dovolili zastavit přímo před ním.

Bwabwata NP- samec Kudu

Bwabwata NP- hromada hrochů

Bwabwata NP- samice Kudu

Bwabwata NP- baobab

Bwabwata NP- slon pohodář

Přejet za jediný den z Kasane do Etoshy je nemožné a v ideální denní dojezdové vzdálenosti leží město Rundu. Dříve asi pěkné a vzkvétající místo nyní trpí přívaly Angolanů ilegálně utíkajících za hranice. Drahé rezorty obestavěné vysokými zdmi s ostnatým drátem jsou obestavěny plechovými budkami utečenců. My měli hotel přímo v největším slamu, což nám booking.com zamlčel, haha. Noc byla klidná, zato snídaně se Tomovi moc dobře nepolykala, v místnosti bylo 20 angolanů z předvolební tour jakéhosi angolského politika a my tam byli jediní bílí. Co nejrychleji odjíždíme dál a cestu si prodlužujeme jen rychlou zastávkou na Hoba meteorit, největší meteorit nalezený na zemském povrchu. Váží 60 tun (dalších 6 už za těch 80 tisíc let, co tam leží, zrezivěl a odpadl) a udělali z něj národní památku, takže si teď za něj můžou říkat nehorázné vstupné a pokud nejste nadšenci, asi za ním zajíždět nemusíte.

A už se konečně blížíme k Etoshe. Samotná solná pláň by asi nebyla zas tak zajímavá, ale roku 1904 byla oblast vyhlášená za chráněné území. Škoda, že se od té doby původní rozloha smrskla na čtvrtinu. I tak je to ale s 22 tisíci čtverečních kilometrů slušné místo k pozorování zvířat. Západní půlka byla až donedávna vyhrazená pouze pro organizované tůry, teď už je ale přístupná všem. Stejně se ale naprostá většina turistů pohybuje mezi východní a jižní bránou, kde jsou tři velké kempy a vede tudy hlavní sinice. Nám se bohužel nepodařilo sehnat ubytování uvnitř parku a tak spíme 15 kilometrů od východní brány ve fakt vymazleném rezortu. Mají tu vlastního krokodýla, velblouda, pštrosa a skupinku velkých antilop Eland. Rezortu si ale moc neužijeme, protože od východu slunka do západu křižujeme prašné cestičky při honbě za zvěří.

O nepříjemnosti zařizování čehokoli se mi nechce moc psát, ale v Etoshe to funguje tak, že vstup do parku vyřizujete minimálně na dvou místech (zde brána parku a recepce nejbližšího kempu), přičemž na druhém místě vám říkají něco jiného než na místě prvním a jsou velmi rozčílení, že je to špatně a určitě za to můžete vy. Z Filipín ale máme trénink a tak to zvládneme se stoickým klidem. Hned první zvíře, které v parku vidíme, je samec nosorožce černého, který je hned u silnice a pak se rozvážně vydává přes pláň pryč. Má pořádně dodranou hlavu a roztrhané ucho. Další pěkný objev byl u napajedla napůl snězený slon, na kterém posedávala skupina supů.

Etosha NP- samec nosorožce černého

Etosha NP- žirafy jsou při pití směšné

Etosha NP- kroužící sup

Druhý den v Etoshe projíždíme vedlejší cestu ke kempu Halali. Ještě před odbočkou z hlavní silnice se přes pláň přibližují veliká stáda zeber a pakoňů a jdou se napít ke skoro vyschlému přírodnímu napajedlu. Odpoledne máme štěstí na dvě lvice, které pospávají u velikého napajedla hned na hlavní silnici. Než ale najdeme lvice, vidíme stádo zeber, které stojí velmi daleko a zoufale koukají na vodu. Antilopy tak opatrné nejsou a příjdou se napít. Jedna však lvice provokuje přespříliš a tak vidíme i lví start, je to ale spíš na pohrození než opravdová snaha o lov. Lvice se otočí a pomalu se vrací do svého stínu pod suchým stromem. To se ale z druhé strany vesele blíží rodina slonů i se slůňaty. Stačí, aby hlavní slonice přišla dostatečně blízko a výhružně zvedla chobot a lvice se zvedne a poníženě odplíží pryč. Tím si u nás dost pokazí pověst krále zvířat.

Zpátky se vracíme už po hlavní, protože na vedlejší cesty nemáme štěstí. Zajedeme si na vyhlídku přímo v solné pláni, přibrzdíme u skupiny slonů hned u silnice, vidíme v dálce odcházet dalšího nosorožce a také máme štěstí a zahlédneme medojeda. Před odjezdem z parku se zase stavíme u mrtvého slona, na kterém stále posedávají supy a od vody na ně s prázdným pohledem koukají tři sloní samci.

Etosha NP- Steenbok.. asi..

Etosha NP-zebry u napajedla Sprigbokfontain

Etosha NP- zebra u napajedla Goas

Etosha NP- zebry u napajedla Goas

Etosha NP- Springbok

Etosha NP- pakůň

Etosha NP- lvice u napajedla Rietfontein

Etosha NP- sloni u napajedla Rietfontein

Etosha NP- krajina u solné pánve

Etosha NP- Trosík na soli

Etosha NP- medojed

Ráno poslední den v Etoshe obdivujeme žirafy, které ožírají žluté kuličky z akácií. Akácie mají trny dlouhé jako hřebíky a pěkně ostré, ale díky dlouhému a drsnému jazyku a tvrdé kůži na tlamě si s nimi žirafy dokáží poradit. Jen pár kilometrů před napajedlem, kde se včera povalovaly lvice, vidíme u kraje silnice dvě auta, ze kterých koukají dlouhé objektivy. Ještě než úplně zastavíme, křičím LEV LEV! a sápu se z okýnka. Přes cestu tu přechází jedna a pak i druhá lvice. Třicet metrů od cesty se zastaví v keřích a lehnou. Když už si říkáme, že asi pojedeme, na druhé straně se mezi trávou mihne zlatá hříva. Sotva dvacet metrů od nás pomalu přechází krásný lev. Ani mi v té chvíli nedojde, že skoro vypadávám z auta a za zády mám dvě lvice, o kterých nevím, jestli jim náhodou nekručí v břiše. Lev se přidá ke svým holkám, deset minut leží a pak všichni zmizí v porostu. Zajedeme i k napajedlu, ale tam je zatím klid, i když si myslím, že k němu časem lvi došli.

Etosha NP- antilopy, zebry a pakoně vyhledávajíspolečnost žiraf, protože mají dobrý zrak a rozhled

Etosha NP- žirafa pochutnávající si na akácii

Etosha NP- detail květu akácie

Etosha NP- druhá lvice na přechodu

Etosha NP- a její pan manžel

My se vydali na vedlejší cestu a u napajedla s žirafou a stovkami springboků obědváme chleba s marmeládou. O kousek dál máme konečně blízko oryxe, ti jdou totiž dost plaší a většinou se drží daleko od cest. Když už jsme si mysleli, že štěstí na dnešek máme vybrané, stíháme černého nosorožce u napajedla a když se vydá na odhod, popojedeme k silnici a projde tak přímo kolem nás. V kempu Okaukuejo si sedneme na vyhlídce na napajedlo a pozorujeme skupinu oryxů, jak se plíží k vodě a postrkují se, kdo půjde jako první (nikomu se nechce). Nakonec se ale napít zvládnou a my tak můžeme s krásnými zážitky opustit Etoshu.

Kdybysme měli v Etoshe o den víc a sehnali ubytování v Okaukuejo, rozhodně bych se vydala projet západní část parku, kde je co dvacet kilometrů umělé napajedlo, zvířat b tu mělo být třikrát více a turistů naopak třikrát méně než v hlavní časti parku. I tak ale byla Etosha kouzelná a aspoň máme důvod se sem vrátit.