1000 a 1 roadtrip: Namibie- nekonečný písek

Po spoustě zvířátek nás čekal týden mezi hromadami písku. Přejet hory Damaraland až k západnímu pobřeží Afrického kontinentu, po Pobřeží Koster sjet do Swakopmundu a užít si trošku civilizace, přesun do vyprahlé pouště s červenými dunami Sossusvlei a na závěr pohlédnout na dno Fish River kaňonu na jihu země.

Za Etoshou jsme poprvé najeli na Namibijské vedlejší cesty, které jsou nezpevněné a hned jsme dostali řádnou lekci. Kolem solné pánve jsme se na šotolině protřepali slušně, ale vždycky se dalo frčet šedesátkou. Při cestě do Damaralandu nám rychlost pravidelně snižovaly hluboké betonové brody přes sezónní řeky, časem se k nim přidaly vysoké rolety a jako třešničky na dortu skvěly se v silnici díry. Průběžně jsem přepočítávala potřebnou průměrnou rychlost, abychom se včas dostali za jeden den až na Cape Cross a ta se z původních 45 km/hod vyšplhala na 52, zatímco se na tachometru střídala třicítka s pětadvacítkou. Sto kilometrů přes hory jsme překousávali tři hodiny a chybělo jen kousíček, aby se nám v koutcích oka neleskly slzy zoufalství. Za těch 100 kilometrů jsme potkali pět aut, z toho tři měnily píchlé kolo. Do odbočky na další silnici jsme vkládali velké naděje a první dva kilometry jsme se neodvážili ani dýchat, aby se ta hladká cesta nerozpadla za škodolibého smíchu do předchozího tankodromu. Ale ne, rovný povrch vydržel a my měli pro ten den odtrpěno. Hory pomalu mizely a vystřídaly je bílé duny a zamračený oceán. Teplota spadla ze suchých 36 stupňů na zamžených 14. Voda měla stejně. Jediné, co se opravdu zlepšilo, byla silnice, která díky prosolování získala hlaďoučkou krustu a frčelo se po ní lépe, než po asfaltu. Do kempu na Cape Cross jsme dorazili ještě za světla a bez problémů nám přebookovali zamluvené ubytování o noc dopředu, měli jsme totiž spát ještě před Damaralandem, ale já rezolutně odmítla vracet se po té šílené cestě.

Večeře v dobré společnosti (ve třetím rohu byl ještě opičák). Kai Oms Backpackers, Outjo

ještě před Damaralandem můžete navštívit zkamenělý les a také jedny z nejstarších petroglifů na světě. Cesta ale byla tak špatná, že jsem k nim odmítla zajíždět 35 km

Damaraland

křižovatka hlavních cest na Skeleton Coast

Na Skeleton Coast je několik vraků lodí

Na Cape Cross sídlí obrovská kolonie lachtanů. Vstup na ni se otevírá každý den v deset hodin, a to přesně, nebo o trochu později, podle toho, jak rychle k bráně běží potomek recepčního s klíčem. Lachtanů jsou tu tisíce a tisíce a leží VŠUDE. Když leží přes cestu, odeženete je.. ano zatleskáním. Funguje to jak na slony, tak na lachtany. O lachtanech je dobré vědět, že od tuleňů se liší ušními boltci a chodivými zadními ploutvemi. Také strašně řvou a ještě víc smrdí.

O sto kilometrů níže na jih leží Swakopmund. Je to velmi rozvinuté město uprostřed nekonečné pouště, tak trochu jako Las Vegas. Už od přejezdu Botswanských hranic jsem se do Swakopmundu těšila na civilizaci a dobré jídlo, až se mi Tom smál, že o něm básním jak o Atlantidě. Sám ale musel uznat, že je to jako přeskočit na jiný kontinent. Ve městě stále žije dost bělochů a mají tu pár výborných restaurací a akvárium, kam se dá schovat před vlezlým mrholením a zkrátit si tak čekání na večeři. Asi se budete divit, že pořád píšu o mžení a mrholení a zároveň o poušti. Vzniká tu zajímavý jev, kdy suchý horký vzduch z pevniny naráží na vlhký studený od oceánu a kondenzuje tu ve zvláštní mokrou mlhu. Vysrážené vody ale pořád není dostatek na to, aby se zde uchytilo více života, než jen toho odolného pouštního. Takto chytrá jsem jen díky úžasné tour Living Desert, na kterou jsme s Tomem jedno ráno vyrazili. Strašně příjemní a vtipní průvodci nám pověděli nejen historii a geografii země, ale hlavní náplní cesty bylo hledání živých tvorů v dunách. V poušti totiž žije slušné množství živočichů, pro netrénované oko zcela neviditelných. Chameleona, na kterého jsem se těšila nejvíc, jsme bohužel neviděli, za to nám byli postupně představení palmato gecko, sanddiving lizard, sidewinder snake a dancing spider (gekonek, ještěrka, had a pavouk). Ke každému zvířeti se průvodci chovali velmi opatrně (nejen proto, že had a pavouk byli jedovatí), zbytečně je neotravovali a vždy se ujistili, že je zvíře řádně ukryté, než od něho odejdeme, aby mělo šanci přežít.

Třicet kilometrů dál na jih leží Walvis Bay, kde žijí plameňáci, my měli štěstí jen na pár kusů.

Swakopmund je jedno z největších měst Namibie a oblíbená prázdninová destinace

To nejlepší, co jsme kdy jedli- stejk z oryxe. Kam se hrabe hovězí

v dunách Namibské pouště

Greater Flamingo ve Walvis Bay

Další dlouhý přesun ze Swakopmundu do Sesriem nás opět vytrestal. Ze začátku jsme blbli na nejhladší silnici světa (dle našich dosavadních pozorování) a Tom lámal offroadové rychlostní rekordy, ale sotva jsem usedla za volant já, přišly zbytky prehistorického asfaltu a díry jako od meteoritových dešťů. Rychle jsem vrátila volant manželovi a čekalo nás 200 kilometrů vzdychání a nadávaní na rolety. Ve slavné pekárně na křižovatce Solitaire mě neschopná obsluha naštvala natolik, že jsem na dobroty ani neměla chuť.

Čekala nás druhá výměna ubytování, protože původně zamluvený kemp byl 70 kilometrů od Sesriem a to bylo příliš daleko na to, abysme v jednom dni stihli jak duny, tak dlouhatánský přesun do Fish River kaňonu. Kemp v parku byl plně obsazený, naštěstí se na místě dá koupit permit pro noc v neoznačeném kempu bez sociálky. Na záchod se chodí buď do hlavního kempu nebo na benzinku. Sesriem leží mezi dvěma branami národního parku a pokud chce člověk zažít nejoblíběnější aktivitu na dunách, východ nebo západ slunce, je potřeba být ubytovaný právě tady. Vnitřní brána se totiž otevítá o hodinu dřív, než ta vnější a zavírá o hodinu později. My jsme odpoledne strávili procházkou v Sesriem kaňonu a pozdní odpoledne v Sossusvlei broděním v písku cestou do Hidden Vlei. Dá se do něj dostat jen pěšky dvoukilometrovým trailem a je potřeba sledovat tyčky značící cestu, jinak hrozí bloudění a drsná smrt v dunách. Byli jsme tam úplně sami. Tom se rozhodl vyběhnout na dunu tyčící se nad údolím (dal tak pětinu), já se vydala napříč údolím. Bílá popraskaná zem, černé mrtvé stromy, rudé hromady písku a modré nebe, to vše dohromady tvoří velmi působivý obraz umocněný úplným tichem a samotou. Do většího a známějšího údolí Dead Vlei jsme se nedostali, od silnice je dvakrát dál a pokud se vám nechce šlapat, bez čtyřkolky se tam nedostanete. Navíc tam míří mnohem víc lidí. Nad Dead Vlei se tyčí nejvyšší duna v Sossusvlei, Big Daddy s 325 metry. Západ slunce z duny jsme si odpustili a šetřili se na druhý den, kdy jsme zabalili spací vůz přesně na otevření vnitřní brány a společně s padesátkou dalších aut mohli vyrazit na stíhací hon na slunce. Nejrychejší vozy jistě uháněli na Big Daddyho, ale to nemohli stihnout, od kempu je to 60 kilometrů po asfaltu, 4 pískem a sakra dlouhá cesta sypkým svahem na dunu. My dojeli k Duně 45 (která stojí 45 kilometrů od kempu) a zařadili se do štrůdlu lidí funících na vrchol. Výstup byl kupodivu snadnější, než jsem čekala a první paprsky mě dostihli jen kousek od vrcholu. Plán přejít dunu po hraně až na druhou stranu jsme opustili, protože na konci vyšlapané cestičky byla zácpa a všichni se s neporušenou hranou fotili. Neměli jsme tu drzost ani srdce hranu podupat a tak jsme zvolili plán B, a to seběhnout dunu nejkratší cestou dolů. Byla to skvělá zábava a kdyby nebyl výstup tak energeticky náročný, dala bych si to ještě jednou.

již podruhé přejíždíme přes obratník kozoroha

Sessriem Canyon

cesta do Hidden Vlei

Hidden Vlei

duny v Sossusvlei

Jedno z mála míst, kde je v jižní Africe narváno, je duna při východu slunce

vrchol Duny 45

a úpatí Duny 45

Protože nás nekonečné natřásání po šotolině unavovalo, dohodli jsme se, že do Fish River kaňonu pojedeme delší cestou, která nás odmění třista kilometry asfaltu. Předtím nás ale čekalo zase trochu nadávání a také krásné tmavěčervené skály a náhorní plošina. Před Fish River kaňonem jsme na přejezdu potkali náš první africký vlak a měli jsme z toho tak velkou radost, že jsme si na něj počkali, i když bysme to před ním stihli přejet dvacetkrát.

Do Fish River kaňonu je přístup ze dvou kempů. My spali v Hobasu, který leží na hraně kaňonu a jsou u něj krásné vyhlídky. Druhý večer v kempu jsme si zajeli na západ slunce nad kaňonem a stálo to za to. Odsud se také vychází na čtyřdenní trail kaňonem, který končí v druhém kempu ležícím na dně propasti. Do kempu Ais Ais jsme si dopoledne zajeli. Posledních 20 kilometrů, kdy cesta klesá k řece, je tak strašných, jak to jen v Namibii jde, nehledě na to, že zde není vůbec co dělat. Vyhlášené horké prameny jsme nenašli, venkovní bazén byl vypuštěn, při pokusu o procházku po nás drzý makak hodil ze skály šutr a v restauraci jinak velikého rezortu vařili dost špatně.

Docela jsme se těšili, že opustíme neskutečně prašnou Namibii a nějaký čas zase strávíme na rovných asfaltových cestách JAR. A Trosík si to určitě také přál, za těch pár dní na šotolinách se pořádně rozvrzal.