Phuket

Pondělní volno kvůli volbám nového prezidenta se musí využít jak jinak, než že vypadnout za hranice. Volba padla na Phuket, kam 1) jsme chytli levné letenky, 2) jsem tak trochu chtěla jet, když tam jezdí úplně všichni a navíc ho TripAdvisor vyhlásil mezi top 10 ostrovů pro letošní rok a 3) jsme u moře už docela dlouho nebyli.

Hodinovému zpoždění Cebu Pathetic na odletu jsme se už jen zasmáli, pobavilo nás jásavé hlášení půl hodiny po plánovaném odletu ve stylu “je to neuvěřitelné, ale vaše letadlo právě přistálo v Manile!” Cestou jsem se snažila chvíli spát, pozorovala jsem bouřku, kterou jsme prolétali a snažila se určit naši polohu jen podle světýlek pod námi. Na imigračním byla strašná fronta, prakticky celá hala byla zaplněná a lidi přetýkali až do chodby. Rezignovaně jsem stoupla do první řady s vědomím, že je nejplnější a určitě i nejpomalejší, ale nakonec to byla ta nejrychlejší a my mohli za půl hodiny dojít na hotel. Vtipná příhoda, podařilo se mi zabookovat první noc u letiště na špatný den a Tom to zjistil tři hodiny před odletem. Naštěstí to bylo ubytování za čtyři stovky a není sezóna, takže je všude prázdno. V recepci nás odbavili dvě děti v pyžamech, co tam spali na lavici. Pokoj byl fajn a my mohli v jednu ráno padnout do postelí.

kolik napočítáte rusů?

Jarda

Protože jsme slyšeli, že na Phuketu jsou drazí a zlodějští taxikáři, rozhodli jsme se půjčit si na tři dny auto. Je to velmi levné, parkování je všude zadarmo a taky máme rádi svoji svobodu. Jako většinou padla volba na AVIS a trochu jsme doufali, že nám zase dají Suzuki Swift, který se nám v Bangkoku moc zalíbil. Bohužel, máme Yarise Jardu, ale klima funguje a co víc si tady přát. Jo, je tu šílený vedro a vlhko. Po pár kilometrech vidím ceduli na nějaký vodopád a nemám lepší nápad, než že se tam pojedeme podívat. Na konci cesty je brána a ceník vstupu do parku za 200 Bhatu na osobu. To je hodně, ale nikdo tu není a je tu svatý klid, tak teda platíme. Auto má být za dalších 50, ale to dostáváme milostivě zdarma. Jsme na okraji pralesa a je tu jako v pekle. Jen, co vylezeme z auta, jsme durch propocení. K vodopádu je to sto metrů a cestou potkáváme cestičku velkých termitů a zářivě červeného kraba. Je konec suché sezóny, takže vodopád není nijak úchvatný. Mají tu taky ceduli na nějaký trail, tak to jdeme zkusit. Tom sundává úplně mokré triko. Stezka jde do kopce a jde to ztuha. Nohy mám ještě bolavý z minulýho víkendu v Japonských horách a vedro a 100% vlhkost tomu moc nepřidává. Přelízáme a podlízáme popadaný stromy a vidíme termitiště. A jednou se Tom zastaví a prý jestli vidím ty cestičky termitů. Před náma je celá cesta plná statisíců termitů a mezi listím mají vychozené dálničky. A strašně to šustí. Fuj, panika, určitě mi nalezou do bot a okoušou maso! Snažila jsem se to rychle přeskákat a nemyslet na ty chudáky, kterým drtím hlavičky. Pak jsme si pořádně odupali boty a mohli v klidu dojít nad vodopád, kam trail vedl. Odtud se dalo pokračovat dál, ale my jsme měli dost a tak jsme sešli po druhé straně vodopádu dolů a po kamenech přeskákali říčku zpátky k autu. Totálně propocení a vyfluslí jsme si pustili klimatizaci a zhodnotili, že to za ty velké peníze stálo. Kdyby si chtěl někdo na Phuketu užít pralesa a naprosté samoty, doporučujeme Ton Sai Waterfall v Khao Phra Thaeo National Parku. Edit: na nějakém blogu jsem se dočetla, že po třetí hodině odpoledne je vstup do parku zdarma.

 

Cesta k hlavní silnici vede kolem ananasových plantáží, některé jsou pod mladými stromky. Nejprve jsem si myslela, jak jsou tady ohleduplní k přírodě a vysazují nové lesy, ale pak jsem si všimla, že všechny větší stromy jsou nařízlé a mají typickou mističku na zachytávání kaučuku. Takře Thajsko je plné kaučukovníků. Kousek od odbočky k vodopádům je velké Tesco, nadšeně jsme tam zastavili a nakoupili nějaké zásoby- vodu, banány a taky spoustu croissanů za 5 Bhatu! To je oproti Manilské ceně 65 peso dost rozdíl. Přesunuli jsme se na Patong, kde jsem měla označenou prý výbornou restauraci podle TripAdvisoru. Zaparkovali jsme v obchodním centru a našli onu restauraci Number 6 i s dlouhou frontou na stůl. To jsme tedy odmítli a sedli si o kus vedle na tradíční Pad Thai a Green Curry. Ceny na můj vkus vyšší, ale jídlo bylo moc dobré. Přestávám hledat restaurace podle TripAdvisoru, nemá to cenu!

Podél pláží jsme dojeli k té naší, Kata Yai, správně odbočili k resortu Villa Elisabeth a ubytovali se. Dostali jsme strašně sladký welcome drink a ten nejlepší pokoj v celém resortu- z verandy přístup přímo na pláž a parádní vyhled. Trochu jsem pochybovala, že jsem vybrala zbytečně drahý hotel, ale tohle se vyplatilo. Je totiž problém tu sehnat ubytování přímo na pláži, skoro všechny hotely jsou totiž až za silnicí. Villa Elisabeth nás vyšla na cca 1900 Kc na noc, ale spokojenost byla velká. Hned jsem vyběhla do vody a dobrých dvacet minut se nechala kolébat na vlnách. Když už jsem se chystala vylézt, došel i Tom a rochnili jsme se společně.

Zase jsme naskočili do Jaryna a jeli se podívat na Velkého Buddhu, který sedí na kopci a vidíme ho z verandy. Cesta k němu je dobře značená a minuli jsme aspoň dvě farmy se slony, u obou měli u silnice na řetězu přivázané slůně, aby se tam turisti lépe lákali. To je teda dost fuj. U Buddhy mě chytla panika, že mám jen šortky a tílko a že mě tam určitě nepustí. Navlíkla jsem na sebe Tomovo propocené tričko a nové kraťasy z Tesca, které jsem měla pod kolena a spokojeně vyšla k buddhovi. Už z dálky bylo slyšet motlidby, které z reproduktoru vyřvávaly na všechny strany. Také je to tam jedno velké staveniště, protože k Buddhovi přistavují megalomanské schodiště.

Buddha na každý den jeden, na čtvrtek dokonce dva- jeden dopolední, jeden odpolední

Druhá zastávka byla na Phromthep Cove, odkud má být krásný pohled na západ slunce. Parkoviště bylo narvané a davy lidí stály u pobřeží. Samotné vyhlídkové místo má být až na útesu půl kilometru od cesty, ale byli jsme dost zmožení, takže jsme tam nešli a na západ slunce taky nečekali. Zastavili jsme pak na ještě jedné další vyhlídce, kde bylo lidí málo a krásný pohled na tři pláže pod námi.

Na večeři jsem chtěla zkusit The Pad Thai Shop, kde mají mít údajně nejlepší nudle na ostrove. Bylo to hodně lokální, o bílou tvář tu nezakopnete, cena velmi nízká, ale chuťově jsem z toho odvařená nebyla. A to už padla tma a my se s obtížemi odvezli zpátky na hotel (odbočku jsme trefili až napotřetí a to nás ještě z protismeru vytlačil náklaďáček, takže na počtvré). Na pláži jsme si zašli na jeden drink a zalezli jsme do našeho pokojíku s nádherným výhledem a poslouchali vlny.

ta prostřední je naše

Japonsko- Osaka

Hostel v Osace byl velmi lowcost (1600Y, čistý futon a sdílená sprcha, kde odpoledne nikdo nebyl, co víc si přát). Zkusila jsem všemožnými způsoby dát ségře vědět, že jsem v pořádku dojela, osprchovala se a rychle vyrazila do večerního města. Nejprve jsem se dopravila JR linkou na zastávku Osakajokoen k Osackému hradu a prokulhala celý park napříč (nohy plné puchýřů protestovali, ale na skuhrání bude spousta času při sezení v práci za dva dny). Mají tu velký pískový plácek, kde děcka hráli fotbal a baseball, starší mládež posedávala mezi stromy a piknikovali, pár lidí si bylo zaběhat. Byl krásný příjemný večer, 20 stupňů, vzduch voněl. To v Manile fakt nezažiju a tak jsem se dostala do stavu absolutní spokojenosti. 

Obešla jsem hrad a došla na zastávku Tanimachi yonchome a s jedním přestupem se dopravila na Nipponbashi, která je ve čtvrti Dotonbori, známé nákupní třídy plné barevných reklam a dobrých restaurací.

Měla jsem tu přes TripAdvisor najitou sushi restauraci s jezdícím pásem, ale přesvedčila jsem se (a o týden později na Phuketu opět), že pokud nemám čas stát hodinu a půl ve frontě, nesmím vybírat restaurace podle TripAdvisoru. Přede mnou stálo dvacet lidí a po deseti minutách se dovnitř dostali dva. Protože jsem viděla pár metrů zpátky ještě jednu stejnou restauraci, šla jsem to radši zkusit tam. Na místo tu čekalo jen osm lidí a když se mě obsluha zeptala, jestli jsem sama, posadila mě hnedka. Na pásu tu jezdilo spousta úhořů (ty já ráda) a vůbec všeho možného, výběr byl veliký. Dlouho jsem se bavila pozorováním jezdících talířků a takových šest jsem jich spořádala. Skvělou večeři mi pokazila akorát šílená paní, co si sedla vedle mě a snažila se mě překonvertovat na křesťanství. Odpovídala jsem jí dost skoupě, tak ji to naštěstí po pěti minutách přestalo bavit, dala mi letáček, že Buh je super a vyřeší za mě moji budoucnost a za chvíli odešla.

Skvěle napapaná a dost unavená jsem se dobelhala na metro a po dvou zastávkach jsem vylezla z podzemí dvacet metrů od dveří hostelu. Ještě si trochu popovídat s Tomem na skypu a už jsem vytuhla.

Hostel jsem mela kousíček od Osacké Zoo. Já mám Zoo mooc ráda. Jenže Osacká Zoo má v pondělky zavřeno. Tak jsem měla v plánu najít nějakou kavárnu na snídani, projít si Tennoji park a vedle sousedící Shinsekai (další z šílených barevných čtvrtí) a jet na letiště. Otevřenou kavárnu jsem nenašla, koupila jsem si snídani v obchodě a došla k hlavní bráně Zoo. Tam bylo samozřejmě mrtvo, jen lachtani se cachtali v bazénku za plotem. Tak jsem se politovala a podél silnice došla k parku. Tam byl ale druhý vchod do Zoo a pánové před ním stavěly tyčky na frontového šneka. Šla jsem se jich zeptat, jestli mají dneska fakt otevřeno a pán že jo, že za deset minut otvírají. Neuvěřitelné, děkuji ti, Zlatý týdne, kdy mají Japonci volno a proto mají otevřené i všechny atrakce a památky. Nadšeně jsem si sedla pod strom, snědla svoji snídani a přemýšlela, kolik času můzu v Zoo být a jestli mám dojet na letiště pozdě. Zoo otevřela minutu před půl desátou, pokladní si nejprve nastoupili před mříže, přivítali nás, uklonili se a pak už jsem mohla vyrazit na sprint. Měla jsem dvacet minut a tak byl plán jasný- oběhnout koaly a pandy červené, hrocha a afriku a rychle utíkat přes Shinsekai (kde stejně bylo ještě všechno zavřené) na vlak.

Tohle bylo skvělý, tomu říkám obývák s velkoplošnou televizí!

Na nádraží jsem doběhla dokonce s pětiminutovou rezervou a tak jsem stihla vidět letištní speciál, který vypada jako rytíř skřížený s ponorkou. Ten je ale drahý a proto jsem jela obyčejným expresem. Check in do Manily měl otevřené jen tři přepážky a fronta byla odhadem tak na hodinu. Zašla jsem si proto na poslední rychlé sushi s jezdícím pásem, které jsem objevila při příletu cestou na záchod, a o půl hodiny později jsem se postavila do řady. Bylo to dost peklo a k přepážce jsem se dostala dvacet minut před odletem vlaku. Navíc slečna měla evidentně nějaký problém, ale odmítala ho se mnou sdílet. Ptala se dvou dalších lidí, až po pěti minutách z ní vypadlo, odkud jsem a že musím mít odletovou letenku z Filipín (to je taková specialitka země zaslíbené, Filipínské. Musíte mít koupenou letenku pryč ze země a to do 30 dnů po odjezdu). Ukázala jsem jí vízum a pak i žlutou kartičku a konečně jsem mohla vypadnout.

Místo plánovaných nákupů čokolády a korálku do Pandory jsem proto prolítla kontrolama (naštěstí bez front), přejela vlakem na terminál a rovnou zapadla do letadla. Nakonec jsme ještě deset minut čekali na další cestující, takže jsem ty čokolády klidně mohla koupit.