1000 a 1 roadtrip: dubna 2015

Minulou dubnovou sobotu jsme neplánovaně jeli na Taal, aktivní, dost fotogenickou sopku 80 kilometrů jižně od Manily.

Jezero Taal vzniklo kdysi dááávno výbuchem a zřícením obrovitánské sopky. Má v průměru 25 kilometrů. Uprostřed se nachází ostrov se sopkou, která od roku 1570 vybuchla 33x, naposledy v roce 1977.

Ono stačí, když dojedete do města Tagaytay a koukáte se z restaurace na zatopenou kalderu a nový kužel sopky pod vámi. Ale pokud chcete mít návštěvu Taalu kompletní, sjeďte do vesnice u jezera, zaplaťte si loďku (1500 peso loď pro šest lidí) a zajeďte se podívat přímo na kráter. Cesta je to krátká a není ani moc náročná, spíš než kopec je horší ostré slunce a oblaka sopečného prachu, které musíte cestou dýchat. Můžete si u přístavu koupit roušku, ale do očí a všude jinde se vám prach stejně dostane. Pro ty línější je možné se nahoru nechat vyvézt ubohým malým koníkem (450 peso), ale místní jsou na ty nebožáky docela škaredí, prachu na vás sedne dvakrát tolik (zástup koní udělá pořádnou prachovou clonu) a většina, co si jízdu zaplatí, nahoře usoudí, že měli jít radši pěšky.

Poslední úsek cesty vede přes sirná políčka, kde z mnoha děr uchází zemské teplo. Nedávejte ruku až do díry jako já, jinak si ji opaříte (jako já). Nahoře se pokocháte kráterem s dalším jezerem, na kterém se dělají sirné usazeniny. Pokud se budete chtít jít podívat 50 metrů po hraně kráteru, budou po vás chtít 50 peso vstup (vůbec nevadí, že už jsme dole jeden vstup za 50 platily), protože tady je země z červené lávy a to je pece za příplatek. Já se tam podívat byla, ale jsem drzý hulvát, pohádala jsem se s výběrčím a nic neplatila (prostě odejděte, oni jsou natolik líní, že vás sledovat nebudou).

Tohle jezero v sopce v jezeře v sopce je nádherné místo a skvělý jednodenní výlet, který si užijete už jen z toho důvodu, že na hřebeni kaldery je o několik stupňů méně než v horké Manile.

síra

poslední úsek výstupu

nevím, proč se tvářím tak hrozně

pěkně tam dole topí

..ale jinak jsou ti lidi normální :/

pohled na Taal z okraje kaldery

Druhý den ráno jsme se rozdělili. Já si plná nadšení rezervovala tříhodnivou výjiždku na koni a Tom s rodičema jeli na vesnici na řece, která je asi půl hodiny cesty od Siem Reapu. Já byla nadšená jak malé dítě, koník byl hodný, doprovod pohodový, ráno mezi rýžovými poli nádherné. Dojeli jsme až na chrám Prasat Vat Athvea, který je sice malý, ale úplně opuštěný. Připitomělý šťastný úsměv jsem měla celý zbytek dne.

Jak bylo na řece nevím, třeba vám to řekně Tom.

Prosimvás a co je to tady za ty ptáčky?

Přotože obě skupiny vyráželi velmi brzy, před desátou jsme se sešli zase na hotelu a o půl jedenácté vyráželi na 40 kilometrů vzdálený chrám

Banterai Srei

Cesta tuktukem trvala docela dlouho, ale byla hezká. Banterai Srei je chrám docela malý, výjimečný je tím, že je postaven z červeného pískovce a sloužil pouze pro ženy. Říká se o něm, že ho i postavili ženy, protože tak propracované rytby by mužská ruka nezvládla. Těžko říct, co je na tom pravdy, každopádně opravený je skvěle a pro mě je to snad nejhezčí chrám Angkoru a rozhodně stojí za to ho navštívit. Nejznámější prvek chrámu jsou sochy opic na nádvoří.

Na zpáteční cestě nám řidič zastavil u stánků, kde vyráběli kokyna z palmového cukru a pak jsme si řekli o zastávku v chrámu Pre Rup, který leží hned u silnice a je součástí velkého okruhu. Je stavěn opět jako pyramida, dost vysoká, nahoře se čtyřmi chrámky. Ani tu nebylo moc lidí.

Pre Rup

Angkor Wat

Na poslední den jsme si nechali největší lákadlo celého Angkoru. Říká se, že na Angkor Wat se musí na východ slunce, tak taky že tam všichni na východ slunce jedou. Vstáváte před pátou, za tmy se hrnete s davem k téměř vyschlému rybníčku, aby nám po půlhodině došlo, že se východ slunce kvůli mrakům a oparu nekoná. Je fajn jít hnedka na procházku po chrámu, protože davy turistů usedají do přilehlých restaurací na snídani a vy máte celý Angkor Wat jen pro sebe. Nakonec se slunce přece jen ukázalo, ale to už všichni ignorují, protože sedí na snídani, takže jsem si kýčovité fotky fotila u skoro opuštěného jezírka. V 7:30 se otvírá nejvyšší chrám Angkor Watu, kam vás pustí pouze pokud máte vhodný oděv (zakrytá kolena a ramena, šátek nestačí!) Za výpalné 5 dolarů vás tam guard pustí na černo i dřív, ale na to jsme mu kašlali a počkali si na otvíračku. Ve vrcholku jsou dvě sochy budhy a krásný výhled na celý areál.

O půl jedné jsme měli koupené lístky na autobus do Phnom Phenu (Mekong Expres, 12 dolarů za osobu), hlavního města Kambodži. Cesta má trvat šest hodin, ale protože je spousta silnic rozkopaných, jede se ještě o hodinu déle. Klima moc nefungovala a smrděla, pořád se mi otvíralo okno, takže dovnitř nalítával červený prach (všudypřítomný po celé Kambodže) a cesta nebyla z nejpohodlnějších. Ale při pauze na jídlo a záchod jsme viděli lokální trh, kde měli smažený hmyzáky od cvrčků po obrovský bestie.

Phnom Penh

O Phnom Penhu se říká, že je to škaredé město a nic k vidění tam není. Nám se naopak docela líbil, a třeba takový královský palác se Tomovi prý líbil víc než Angkor (drzost!!). Jen pozor, palác má otevřeno jen 7-11 a 14-17, takže třeba my trubky jsme tam museli nadvakrát, protože poprvé jsme přišli v 11.15. Prošli jsme se po nábřeží, poprvé uviděli Mekong, podívali se do pár chrámových komplexů, navštívili boží lokální trh, zajeli se podívat na Wat Phnom pagodu, která stojí na !hoře!- uměle navezená dvacetimetrová hrouda hlíny a zpátky jsme to vzali pře central market, který trochu zklamal, byly tam jen hadry a fejkový hodinky. Vynechali jsme muzeum války a genocidy, kterou před nedávnem rozpoutali Rudí Khmérové. Asi jsem slabá povaha a moc dobře bych to nedávala. No a nejlepší bylo, že jsme měli na hotelu bazén, kde jsme se mohli rochnit.

Po čtyřech dnech v Kambodže jsme v úterý ráno nasedli na bus do Saigonu. Autobus byl lepší než posledně a Mekong jsme přejížděli na trajektu, což se mi moc líbilo. Jediný opruz byly Vietnamské hranice, ale ta půlhodina se přežít dala.

Kambodža mě velmi mile překvapila a do Angkoru bych se určitě ráda někdy ještě vrátila. Byl to jeden z mých největších snů a nezklamal.