Na sever do hor, část 2.

V neděli ráno o půl sedmé jdeme na snídani, otevíráme auto bez jediného zakvičení a vzhůru „rozhodně ne“ do Banaue. Všichni nás varovali, že tento úsek, ač je krátký, může trvat i čtyři hodiny. Cesta byla v jednom místě zasypaná sesuvy svahu a taky zatopená, ale jinak byla průjezdná v pohodě, s krásnými výhledy. 

V deset jsme v Banaue. Zastavujeme na vyhlídkách, odmítáme focení se starým Ifugáem a jdeme se ubytovat na hotel. Na oběd si dáváme Sagadské jahody (v Manile nedostatkové zboží) a jdeme pěšky do turistického centra, kde si kupujeme soukromé Jeepney, které nás odveze do Batadu.

rýžové terasy v Banaue

rýžové terasy v Banaue

domečky v horách, to nejvrchnější patro vede do silnice

cestou na Batad

 Řidič nám po cestě zastavuje na vyhlídkách a já se v půlce osmělím a jedu na střeše. Je to vskutku zážitek který všem doporučuji. Celou cestu si říkám, jak jsem ráda, že jedu do kopce, když se najednou přehoupneme přes hřeben a drandíme si to 20% svahem dolů. Byla jsem připosraná, ale přežila jsem. 

 

skopce na Jeepneym, fakt sranda :)

tady je hezky vidět, že to bylo fakt prudký

Cesta končí, dál musíme po svých. Je vidět, že chtějí dobudovat silnici až k vesnici, mají ale ještě dost práce před sebou. 20 minut pěšinkou v lese z kopce a jsme u cíle. Jako vždy platíme výpalné, kocháme se nejslavnějšími rýžovými terasami a chceme se dostat do vesničky pod námi. Po troše bludění, nelibosti místních, že si nechceme vzít guida a dítěti, co mě mlátí klackem jsme našli cestu a sestoupili terasami dolů. Dáváme si místní rýži se zeleninou a vychlazenou kolu.

Pro výstup volíme jinou trasu, po pravé hraně teras vedou schody až nahoru. Je to adrenalinové, z jedné strany po dvou výškových metrech terasy, z druhé strany několikasetmetrový sráz, pod nohama 30 centimetrů široké prudké schody. Výhled na rýži neskutečný.

tudy vzhůru

Možná jsme šli dobře, možná ne, každopádně jsme už byli nad všemi terasami a velmi velmi vpravo, když jsme došli k betonovému chodníčku. Tom si myslel, že nás vrstevnicí dovede zpět k silnici, ale morálka upadala a soumrak se blížil. Tak jsem se vydrápala stezkou na vršek kopce, kde jsem slyšela hlasy. Byla to malá vesnička a místní mi ukázali, kudy vede cesta zpět. Zavolala jsem ostatní k sobě a daly jsme se na sestup. Hned jsme potkali další místní a nakonec jsme jedné mladé paní dali tři stovky, ať nás radši dovede. Popovídali jsme si a nabídla nám, že když příště přijedeme, můžeme u ní za 250 peso přespat. Když už byla vesnice na dohled, poděkovali jsme jí a vydali se dál sami. Bylo to ještě docela daleko a hodně jsme toho sestoupali, takže nás nakonec čekal závěrečný výstup, ale v pět jsme byli zdárně zpět ve výchozí vesnici. Pak už jen půlhodina zpátky k silnici, kde na nás naštěstí pořád čekal Jeepney a unavení, zmožení, ale šťastní jsme dojeli na hotel.

Za těžký peníz jsme si dali večeři (ve formě bufetu) a ihned usli.

první terasy cestou do Batadu

tak jsme tady- Batad

Batad- výhledy neskutečné

toto je nejširší chodníček mezi terasami

z výstupu

Chtěla jsem jet fotit terasy za svítání, tak jsem vyhnala chudáka nachlazeného Toma o půl sedmé z hotelu, aby mě zavezl na vyhlídky. Trvalo nám 10 minut, než se nám podařilo odemknout auto, prože baterky už byly kaput. Výhledy nádherné, ale sluníčko bohužel vychází na druhé straně než by se hodilo. Po necelé hodině jsme byly zpátky a šli na snídani, která byla zase bufet a byla moc dobrá.

Tom šel zalehnout a zbytek se vydal pod hotel, kde měla být tradiční vesnice. No, byla to úplně normální vesnice, zase z nás chtěli vytahat peníze, tak jsme to hned otočili a vrátili se.

V deset jsme se sbalili a chtěli zahájit návrat do Manily. Jenže baterky v pípáku už úplně umřeli a my se nemohli dostat do auta bez toho, aby začalo ječet. Jeden Belgičan vzal Toma autem do města, ale obchod byl zavřený. Tak jsme prostě skočili do houkajícího auta a jeli v řevu 20 kilometrů do Lagawe, kde jsme po několikátém zeptání koupili baterky nové. Chvíle napětí- a funguje to! Alarm vypnul a my si oddechli.Teď už nás sice nikdo na cestě nepouští, ale zase nás nebolí hlava.

Cesta byla dlouhá, předlouhá, z hor na rovinu, zpátky do hor (v zatáčkách převrácené dva kamiony, v horách krásný podzim), zase rovina, města a sunutí se rychlostí 20 km/hod za náklaďákama, následovala tak rozmlácená silnice, že jsem to ještě nikdy neviděla a srdce silničáře plakalo. Nakonec jsme kolem šesté dorazili na dálnici a v sedum jsme vjížděli do Manily. Z původního plánu jet rovnou po C5 nic nezbylo, protože jsme minuli sjezd. Takže hluboký nádech a šup na EDSU. Začátek byl výživný, neuvěřitelný chaos, autobusy, taxíky, lidi v silnici. Ale pořád to jelo a o dva kilometry dál to dokonce frčelo. Proto jsme z EDSY nesjížděli a za 30 minut jsme byli doma. Edsa překvapila a Tom si může odškrtnout, že ji projel celou :)

Ifugaák se klaní Tomovi

východ slunce nad Banaue

takhle kvete banán :)

Bagio, Banaue i Sagada jsou nádherné, ale ta cesta je příšerná a možná proto už se tam nikdy nepodíváme. Ale kdo ví..

Na sever do hor, část 1.

Tak jo, toto byl hodně adrenalinový výlet. Několikrát jsem si myslela, že ani nedojedem, a nebo dojedem, ale se ztrátou zdravého rozumu. Nakonec ale vše dopadlo jak mělo, proto se jen potvrzuje, že překážky jsou od toho, aby se překonávali.

Vzali jsme si v pondělí volno a vyráželi v pátek odpoledne s tím, že to musíme stihnout. Spousta lidí nás odrazovala, že na takový výlet to chce minimálně pět dní, ale šéf nám potvrdil, že to s rodinou taky zvládli za tři.

V pátek ve tři odpoledne jsme vypadli z práce, doma nabrali bagáž a Tomovi rodiče a jeli na letiště na terminál 3, který je mezinárodní a jsou tam půjčovny aut. Po příjezdu se ukázalo, že tam jsou všechny půjčovny, jen ne ta naše. Ta naše je na terminálu 1, který je ještě dost daleko a strašnou zácpou. Přijel pro nás řidič s autem z půjčovny a že musíme jet podepsat smlouvu na jedničku. Takže dalších 40 minut v háji. Tom při podepisování smlouvy odpřísáhl, že v žádném případě nejedeme do Banaue(přesně tam jedeme), protože půjčovny tam sedany nechcou pouštět (kvalita cest, hory a ták). Já zatím zkontrolovala auto a zjistila, že mu neustále houká alarm. Řidič mě uklidnil, že je to slabá baterka v dálkovém ovládání a že když ho budeme důrazně mačkat, přestane to. Moc mu nevěřím.

Je půl páté a konečně můžeme vyjet. Jsme blízko EDSY a Tom se rozhodne ji zkusit. Nadšená z toho nejsem, ale moc nedržkuji. To začínám až po dvou a půl hodinách, kdy jsme ujeli 7 kilometrů a jsme zase u práce. Chytají mě záchvaty paniky a chci vystoupit a jet zpátky domů. Neudělám to, ale donutím Toma sjet po Ortigas Ave. na C5ku. Ta je taky zaflákaná, ale po další hodince konečně vyjíždíme z Manily. Neuvěřitelná úleva a 200 kilometrů dálnice. Pak už jen asi 30 km mezi vesnicemi a 20 km serpentinama v horách do Bagia. Přijíždíme o půl jedné v noci, kupodivu nás někdo pouští do hotýlku, a já jdu ihned spát.

Další den budíček 6:20 a ve třičtvrtě vyrážíme dál. Teda, rádi bysme, ale pitomé auto stále houká a odmítá přestat. Nervózní bloudíme jednosměrkami Bagia se řvoucím autem, po deseti minutách zastavujeme zoufalí u místního obchoďáku. Jdu se zeptat securiťáka, jestli by nám nějak nepomohl a jestli tu není autoopravna. Není, ale jde se ještě s jedním borcem podívat k autu a po dalších deseti minutách rozebírá pípák a auto nečekaně zmlkne. Obchody otvírají v deset, takže na nové baterky nečekáme a vyrážíme přes hory do Sagady. Cesta je nádherná, všude klid, kopečky, zeleninové terasy a slepice narvané v pidiklecích. Vzpomnám si na všechny protestanty, co prskají na evropské chovy slepic, že je to týrání zvířat a přála bych jim vidět tohle. Nejvyšší bod silnice leží v 7400 stopách a je tu vyhlídka. Za odbočkou do Sagady nás čeká první rozkopaná silnice a poprvé štrejcháme. Pořád ale ještě nejedeme do Banaue, tak nás to moc netíží.

7400 stop nad mořem

 

V Sagadě jsme v jedenáct, jdu zařídit ubytování a dokonce mají i soukromé parkoviště, což nás zachránilo, protože tu není vůbec kde zaparkovat. Dáváme si oběd a vyrážíme na nejslavnější Sagadskou atrakci- zavěšené rakve. V hotelu nám řekli, že do turistického centra nemusíme, tak ho ignorujeme a za půl kilometru se dostáváme k ženské u stolku, která po nás chce permit. Jsme na ni docela oškliví a nakonec nás pouští dál. Cesta vede přes místní hřbitov a pak prudkým sestupem po svahu a skalách do údolí. Potkáváme dva čechy, tak se dáváme do řeči.

Samotné rakve visí na skále dva metry nad zemí. Nevím, proč jsem si mysela, že jsou vysoko a na nedostupném místě. Tento způsob pohřbívání je k vidění také v Indonésii a v Číně a má zajistit, aby na těla nedosáhly obludy, zlí duchové a asi i medvědi. Také mají důším zajistit pohodlný odchod na věčnost (ano, zase Wikipedia, ale taky to říkal průvodce v Sagadě). Jako dobrý, ale pro mě to hlavní turistický tahák nebude.

Na zpáteční cestě si s Tomovou mamkou kupujeme lokální klobouk za 40 peso, jdeme zaplatit výpalné (tradičně 20ti minutový proces), bereme auto a jedeme k Sumaguing Cave. Pípák máme rozložený na čtyři součástky a tímto způsobem se nám daří umlčet auto do 30 vteřin. U jeskyně platíme parkovné a jdeme zase ze svahu dolů po schodech. Je tu dost lidí, ale jeskyně je nádherná, prostorná a u pravé stěny jsou vyskládané staré rakve, nekteré i rozpadlé, takže vidíte kosti. Sumaguing Cave se dá s průvodcem celá projít a vylézt ven z druhé jeskyně. Zbytek výpravy je zcela proti, kolem mě prochází průvodce se dvěma filipíncama a protože vidí můj toužebný pohled, ptá se mě, jestli nechci jít taky. Smutně odmítám. Na cestě zpět potkáváme staré známé čechy. Sjíždíme ještě níž (zase se nám daří umlčet auto rychle), po cestě fotíme krásně nasvícené rýžové terasy a s Tomem se jdeme podívat do Lumiang Cave. Zapomínám potvrzení o výpalném v autě a i když na mě od kontroly pořvávají, ignoruji je.

Na cestě zpět ještě vidíme přes údolí další zavěšené rakve. Jdu koupit ovoce, dáváme odpočinek, večeři a spát.

 

Sumaguing Cave

hromada rakví

Lumiang Cave

přijela hromada turistů

další rakve

 A příště dobrodružství pokračuje na nejslavnějších rýžových terasách na světě.