Na sobotu jsme si objednali Tour B. Tentokrát nás tricyklem vezou do El
Nida. Nejdřív postáváme u budky (“cestovní kanceláře“), poté na pláži a pak
jsme opět přemístěni o kus dál, vždy s hloučky dalších lidí co čekají na
svůj výlet. Potkáváme mého šéfa, který jel také na Palawan a vyráží na Tour C.
Konečně nás volají na naši loďku, tahle je menší, starší a má mnohem hlučnější
motor (řve tak až mě bolí uši). První zastávka je na nádherné plážičce s jemným
bílým pískem a velikou skálou (jméno nevím). Chtěla jsem si zaplavat, ale jsou
tu větší vlny, tak to po chvíli vzdávám.
Pokračujeme k Pinaglubagan Islandu, kde se jde šnorchlovat. Máme jen
jedny brýle, tak si je bere Tom a jde prozkoumávat korály. Já hupsám do vody,
ale ihned z ní zas vyhupsávám, bo tu jsou zas ty svině žahavý. Ostatním to
nevadí a patnáct minut šnorchlují.
A už připlouváme ke Snake Islandu, na který jsem se strašně těšila. Je to hřbet
z písku mezi dvěma ostrůvky, který při odlivu vylízá až na hladinu.Když se
k němu blížíte, vypadá to, jako by lidi chodili po vodě. Taky si ho
procházíme celý a na druhém ostrově je mangrovový les až do moře, tak se do něj
jdeme podívat. Vrátili jsme se zpět na první ostrov (člověk je z toho chození
po kolena ve vodě pěkně utahaný!) a vyšli se podívat nahoru na kopec, kde je
vyhlídka na celý Snake Island. Mezitím posádka naší lodi připravila oběd,
přinesla na pláž stolek a seběhli se toulaví psi i opice, tak můžeme začít
jíst. Tentokrát bylo jídlo lepší než včera, ale já začínám mít úpal/úžeh, tak
jsem toho moc nesnědla.
Jedeme se podívat na Cadugnon Cave, do které se jde
přes pláž a pak se musíte prosoukat otvorem metr nad zemí, který je velký asi
1,2x1 metr. Je to trochu tetris, ale dá sa. Čekala jsem malou nudnou jeskyňku,
ale houbyles, prostor je to veliký a hlavně vysoký a dírama ve skále sem
prosvítá slunce. Jeskyně se mi moc líbila, je tam i nějaká krápníková výzdoba
(prasečí ouška) a nejúžasnější bylo vidět, jak se skálou prodírají kořeny
stromů rostoucích nahoře. Vedle jeskyně na pláži je posezení ale neměli tam
buko, tak jsme jen hodili pár kamínků po opicích na stromech a pokračovali v hoppingování.
Propluli jsme kolem krásné Catedral Cave, bohužel jsme ale u ní
nezastavovali a pokračovaji jsme k mému nejoblíbenějšímu ostrovu v El
Nidu- Pangalusian Island. Tento ostrov je nejvyšší ze všech a je vidět skoro
odkudkoli. Z jedné strany má krásnou pláž, jak pískovou, tak i travnatou s palmama.
Tady jsme plavali a šnorchlovali, je tu obrovské množství korálů a ryb a nebyly
tu žádné sviňuchy medůzy. A to bylo z dnešního výletu všechno. Dovezli nás
do El Nida, chytili jsme tricykl a jeli na hotel.
Chtěli jsme si zabookovat na další den cestu do Sabangu, ale ani v hotelu,
ani na autobusovém nádraží žádnou takovou cestu nenabízeli (“vyhodíme vás jen
na Sabang junction, tam si můžete zkusit něco chytnout“). My ale v El Nidu
viděli, že cestu do Sabangu někdo nabízí, a tak jsme se vrátili do města a
hledali. Tuhle trasu jezdí jen společnost Lexus, za docela drahý peníz- 900
peso na jednoho a ještě k tomu jede poslední možný spoj v jedenáct dopoledne.
Neměli jsme ale jinou možnost, tak jsme to vzali. Na jídlo jsme šli zase do
vedlejšího resortu a dali si calamari a kuřecí buritos a koukali se spolu na
nejkrásnější západ slunce, jaký jsem kdy viděla (a samozřejmě jsem neměla u
sebe ani jeden foťák).
V nedělním dopoledním plánu bylo půjčit si na dvě hodiny kajak a
objezdit okolní pláže. Jediný problém byl silný vítr a tím i větší vlny. Dobojovali
jsme to jen na 500 metrů vzdálenou, trochu bahnitou, ale opuštěnou pláž. Prošli
jsme se po ní tam a zpět, zhodnotili, že to nemá cenu a v protivětru dopádlovali
zpátky. Měli jsme ještě hodinu čas, tak jsem zavelela, že půjdme k sousedům
na časný oběd. Nabídli nám jen snídaně, tak jsme si obědnali a posadili se. Po
třiceti minutách čekání se Tom zvedl a šel vystěhovat a check-outovat pokoj.
Vrátil se a jídlo stále ještě nebylo hotové (byly jsme v restauraci úplně
sami..). Po čtyřiceti minutách vítězoslavně přinesli dva tousty se slaninou a
mou ovocnou palačinku- spálenou na uhlí. To už jsem nevydržela a odnesla jim to
do kuchyně, že si ze mě asi dělají standu. Snědli jsme tousty a naštvaně odešli
čekat na odvoz. V cestovce nám slíbili, že nás vyzvednou u hotelu, tak
jsme v jedenáct nervózně přešlapovali u silnice, že kdyby nám zapomněli
zastavit, budem skákat pod kola. Po deseti minutách se nás slečna z recepce
přišla zeptat, jestli chytáme tricykl, tak jsme jí řekli, jak se věci mají a
ona nám zavolala na cestovku, kde jí potvrdili, že se pro nás opravdu staví. To
nás uklidnilo a šli jsme tedy čekat na pláž. V 11.40 se dodávka objevila
(už jsem psala, že na filipínách se na nějakej čas nehraje a věčně se na něco
čeká?). Hopsli jsme dovnitř a mohli jet. Dodávka vypadala o dost lépe než ta,
kterou jsme jeli sem, měla ale tak odešlý tlumiče, že jsem v zadní řadě
skákala půl metru vysoko u každého hrbolku na cestě. V Roxas jsme zastavili
u jiné hospody, větší, s hezčím hajzlíkem a lepším výběrem jídel, tak jsem
si dala nudle za 50 peso a banánový muffin za 5.
I tato společnost nás podle očekávání vyhodila na Sabang junction, a čekali
jsme tu na dodávku z Puetro Princesa. Jeden spolucestující nepochopil, že
mi tu vystupujeme a myslel si, že je to další pauzička, a tak vyskočil z dodávky
s náma jen s knížkou a šel si něco koupit. Mezi tím řidič zabouchl
dveře a odjel. To už dojela i naše druhá dodávka a nacpali nás do poslední řady
k filipínce s děckem. Děcko na mě usilovně kašlalo a kopalo do mě,
tak jsem vedle sebe vrazila batoh, abych ho odclonila. Borec se vrátil a koukal
jako puk, že už tu nemá odvoz. Když jsme odjížděli, stál se slečnou z cestovky,
která telefonovala, tak asi volala řidičovi, že by se měl vrátit :)
Van do Sabangu byl nejplnější, co jsme tu zažili. Bylo v něm narváno 14
dospělých, 2 děcka a řidič (ale aspoň tam nebyl kohout, jako v té první z Porto
Princesy do El Nida). Cesta byla docela hrozná, naštěstí byla dlouhá jen 40
kilometrů. Do Sabangu jsme přijeli za soumraku a hladoví. Přošli jsme si
přístaviště a zapadli do lokálního podniku na jídlo. Po tmě jsme vyrazili
hledat rezort, o kterém jsme věděli akorát, že má být hned vlevo u silnice.
Bylo to trochu napínavé, pouliční osvětlení tu nevedou, tma byla jak v ranci,
komáři strašně žrali, ale hvězdičky svítili tak, jak to v civilizaci nikdy
nezažijete. Po půl kilometru jsme se zeptali místních, jestli jdeme dobře, prý
že jo, ale je to ještě dalších čtyřista metrů. To už jsme byli mezi rýžovými
poli (v noci jsme netušili, co je okolo, to jsme zjistili až ráno) a v dálce
svítilo několik světel. Sláva, to je náš rezort. Po nasvíceném chodníčku jsme
vyhopsali na kopec a na recepci oznámili, že tu máme rezervaci. Kluk nám
oznámil „NO“. Tak mu říkám „YES“. Zapadl do chýše a za chvíli vyšel s ještě
mladším klukem s placatou zlatou kšiltovkou. Prý jestli máme standart room
a ať jdeme za ním. Našel jeden uklizený pokoj a šoupl nás tam, s tím, že
jeho tatínek tu dneska není, tak snad zítra. Pokoj byl hezkej a máme kde spat,
tak je nám to šumák. Koupelnu jsme měli obrovskou a když se do ní Tom podíval,
zeptal se mě, jestli už jsem někdy měla koupelnu bez střechy :D Nad umyvadlem a
záchodem byla jen stříška, zbytek byl pod širým nebem.
 |
| takhle se vozí domů večeře |
Celou noc cvrkaly cikády jak zběsilí a nejela elektrika, takže když jsem
šla na záchod, málem jsem se přerazila. Ale zase tu od čtyž od rána nekokrhali kohouti (jako v El Nidu), což byla příjemá změna. Vzbudila jsem se dřív a
šla obhlídnout náš resort. Byl to velký kemp uprostřed džungle, kde se bydlí v chatkách,
my ale byli buržousti a vzali si normální pokoj. Zrovna vylízalo slunko nad
kopec a bylo tam krásně.
Nechali jsme si věci na pokoji a vyrazili do přístavu na plavbu k podzemní
řece. Permit už jsme měli vybavený a včera večer nám jeden námořník řekl, že
když příjdem v osum, bude to pohodě. Přišli jsme 8.20 a v pohodě to nebylo.
Všude spousta dodávek plných turistů a v kanceláři, kde se musí zaplatit
enviromental fee 40 peso fronta jak kráva. Za přepážkou šest lidí, z toho pracoval
pouze jeden, protože jen on je adekvátní k vybírání peněz. Sebrali nám
permit a zařadili ho do štosu papírů. Tom zůstal stát ve frontě, já se zatím
vydala hledat další neorganizované turisty, abysme si mohli koupit loď (780
peso) a mohli si cenu podělit. Podařilo se mi to velmi rychle, potíž byla v tom,
že loď byla už zaplacená a pomalu se dostávala na řadu (dostanete přiřazené
číslo lodi a tou musíte jet), zatímco naše taxy byly stále hluboko v hromadě.
Takže loďka nám ujela a my měli prd. Po čtyřiceti minutách ve frontě nám
konečně orazítkovali permit a mi sháněli loďku nanovo. Po spoustě ignorování
nás přibrala průvodkyně desetičlené skupiny, že mají dvě místa v lodi.
Zaplatili jsme 150 peso za jednoho mohli vyrazit.
 |
| ráno v resortu |
 |
| neuvěřitelně zelená rýžová pole |
 |
| fronta na zaplacení taxy a šest zaměstnanců kanceláře, z čehož pracuje pouze ten úplně vzadu |
Foukal vítr a vlny byly pořádné, takže to parádně houpalo. Vyhodili nás na
pískové pláži, prošli jsme džunglí k ústí Underground River a čekali na
další loďku. Řeka není nijak osvětlená, každá loďka má vepředu své světlo,
které ovládá turista. Macocha je hezká, ale Underground River je o třídu výš,
neuvěřitelná nádhera. Ať už skály, krápníková výzdoba, tisíce netopýrů přímo
nad hlavou nebo obrovské prostory katedrály, tohle nikde jinde na světě asi
neuvidíte.
Jediný negativní bod na výletě je organizace a neustálé čekání. Na zpáteční
loď jsme čekali aspoň dvacet minut, to samé pak na vylodění. Nastupovat a
vystupovat se dá vždy jen z jedné loďky, proto ostatní musí čekat.
 |
| oranžová vestička, oranžová helmička a za mnou Underground River |
 |
| katedrála |
Došli jsme si do resortu pro věci, odešli bez jakéhokoli kontaktu s majiteli
a vrátili se zpátky k přístavu, kde jsme se najedli a v jednu skočili
do dodávky směr Puetro Princesa. Sice nás zase nacpali do zadní řady, ale byla
to nejpohodlnější jízda, protože jsme měli řadu jen pro sebe.
V Puerto Princese jsme měli ještě několik hodin čas, tak jsme se šli podívat
do Palawan muzea (nic moc ale na zabití času dobrý) a prošli jsme se ke
katedrále a po Baywalk, což je promenáda u přístavu a pak už jen na letiště
domů.
Díky pane Františku za krásnou dovolenou :)
Žádné komentáře:
Okomentovat