Na příjezd papeže jsme se všichni velmi těšili. A to proto, že kvůli němu
bylo v Manile vyhlášeno volno a my tak mohli na pět dní někam odcestovat.Vybrali
jsme Palawan, který je po Boracayi druhý nejznamější ostrov Filipín. Boracay je
slavný plážemi a nekonečnými pařbami, Palawan svou pohádkově neskutečnou
přírodou. Kdyby se Pán Prstenů odehrával na moři, natáčeli by ho tady.
Palawan je dlouhá nudle na jihozápadě Filipín. Zajimavá věc je, že k
Filipínam geologicky vůbec nepatří, kdysi dávno totiž připlul odshora od
euroasijské desky, zatímco Filipíny připluly odspodu. V polovině ostrova
je největsí město Palawanu, Puerto Princesa, ve kterém je letište, ale bohužel
nic zajímaveho k vidění. Turisticky nejdůležitější místa jsou severně od Puerto
Princesy, a to 100 km vzdálený Sabang, u kterého se nachází Underground River,
a 300 km vzdálené El Nido, což je záliv plný větších či menších zelených a
skalnatých ostrůvků.
Přiletěli jsme ve čtvrtek po osmé do Puerto Princesy a rovnou vyrazili do
City Colisea koupit permit na vstup do Underground River. Po cestě nám
tricyclář stihl říct, že dneska je řeka kvůli silnému větru zavřená (k řece se
musí dojet na lodičkách a když jsou příliš velké vlny, je to dost
adrenalinové). Proto jsme rovnou koupili permit na pondělí. Pak jsme se nechali
odvézt na autobusové nádraží, kde nás ihned odchytl nahaněč, že nás vanem
odveze do El Nida za lidových 500 peso. Věc se má tak, že cestování po Palawanu
není žádný med. Přes celý ostrov se táhne pouze jedna silnice a z dopravních
prostředků máte na výběr pouze tricykl (což je na vzdálenosti delší než 10km
jistá smrt), autobus (jezdí několikrát denně, kvalita busů je nejasná a je to
dost pomalé) nebo van (hned z letiště za cca 600 nebo z auobusáku, od
různých agentur nebo nadivoko od soukromníků). Vybrali jsme dodávku, protože
cesta do El Nida v ní trvá 5 hodin, zatímco autobusem 7 hodin. Ukáazali
nám zbrusu nový vůz a že za hodinu odjíždíme. Po dvaceti minutách nás vehnali
do stoleté polorozpadlé dodávky plné lidí, posledních volných dvacet centimetrů
zaplácli dalším Filipíncem a jelo se. Co jelo- přímo letělo. Náš řidič by s klidem
mohl aspirovat na jezdce Formule 1. Nejen, že jel s rezavou kraxnou jako
prase, ale nikde na filipínách se v dopravních prostředcích neuznávají bezpečnostní
pásy. Buď jsou ustřižené, nebo zasukovné do sedačky tak, že je nevytáhnete. Po
dobré hodince, co jsme se vznášeli nad silnicí, v zatáčkách se div
nepřeklopili a mosty přelétali jsem se zeptala filipínky vedle mě, jestli jsou
takoví řidiči na Palawanu běžní (paní totiž měla také lehce zděšený výraz).
Řekla mi, že ani náhodu.
V půli cesty se konala zdravotní přestávka v restauraci ve městě
Roxas. Restaurace nabízela pět filipínských jídel (rozuměj adobo s čímkoli),
zmrzlinu a dvě hajzlbudky filipínského stylu- polorozpadlé dveře, mokrá špinavá
podlaha, mísa bez prkýnka výšky do půli lýtek, kohoutek s vodou, kýbl a
naběračku na splachování. Zato tam měli luxusní umyvadla udělané z obrovských
mušlí! Jídlo jsme si nedali a po dvaceti minutách jsme pokračovali v cestě.
Třičtvrtě cesty se jede po hotových betonových silnicích (některé už se stihny
rozpadnout), poslední část před El Nidem se teprve staví a proto neustále
sjíždíte z hotových úseků do uježděné hlíny a zase zpět. Logika filipínské
výstavby silnic je stejná jako logika všeho na filipínách- vybetonujeme 500
metrů pravého pruhu, necháme 200 metrů díru, vybetonujeme kilometr levého pruhu
a tak stále dokola.
Po necelých pěti hodinách od výjezdu z Puerto Princesy a pár
incidentech, při kterých nás řidič málem zabil, jsme dojeli do vesnice v zálivu
Corong Corong. Všechna dálková doprava musí končit tady, aby turisté ubytovaní
přímo v El Nidu museli vzít tricykl a tím dali vydělat místním lidem. My
však měli hotýlek v Corong Corong, proto se nám to hodilo. Od místa, kde
nás řidič vysypal jsme ušli 100 metrů a byly v hotelu. Přes Agodu jsme
zabookovali Doublegem Beach Resort a volba se ukázala jako dobrá, dům úplně
nový, pokoje čisté a velké a moc milá a dokonce inteligentní slečna v recepci.
Hodinku jsme se vyvalili na pláži (která byla od hotelu 50 metrů přes silnici),
na recepci jsme si zamluvili Island Hopping na druhý den a jeli jsme se podívat
do El Nida.
El Nido je město ryze filipínské, stísněné uličky, malé domečky, silnice
zacpané tricykly a mezi tím se prodírají turisté a toulaví psi. Po pěti
minutách jsme naznali, že tu není nic k vidění, dali si na večeři burger v restauraci/baru
(který byl plný cizinců, tak jsme ho shledali za bezpečný) a jeli zpět na
pokoj.
 |
| Corong Corong Beach |
 | |
| jedna z hezčích uliček v El Nidu |
 |
| Běžná hromadná doprava |
V pátek ráno jsme po snídani (filipínská- dva pidiplátky hovězího ve
sladké omáčce, volské oko a bábovka rýže) vyráželi na první Island Hopping. V El
Nidu mají unifikované trasy i ceny, takže je jedno, u koho výlet koupíte, vždy
uvidíte to samé a za stejnou cenu. Liší se pouze kvalita služeb a lodi (čili
stará zpráchnivěá bárka vs. nová loďka, co dostanete na oběd a jak blízko k cílům
vás zavezou). Jako první seznámení s El Nidem jsme zvolili Tour A, což je
balíček s podtitulem “laguny“. Vyjížděli jsme přímo z Corong Corong pláže
a zatímco jsme čekali na zbytek skupiny (filipínský pár, italský pár a
australský pár), brodila jsem se chvíli u břehu a vyhrabala obrovskou mušli.
Průvodce mi řekl, že takové mušle jsou tu běžné (byly z nich udělaná i ta
umyvadla, jak jsem psala výš). Když byla skupina kompletní, vydali jsme se
brodit až k lodi, moře je tu totiž mělké po kolena až sto metrů od pláže (takže
spíš než na koupání je to tu na procházky).
Po dvacetiminutové plavbě jsme
dojeli k první zastávce- Small Lagoon. Lodí tu
bylo minimálně dvacet, takže náš kapitám zastavil pěkně daleko od břehu. Voda tu
je mělká, plná ryb a korálů, je tu i malá plážička. Skočili jsme radostně do
vody a snažili se někam doplavat. Asi po minutě Tom s potapěčskými brýlemi
hlásí, že jsou tu tisíce mlých medůz- tím se vysvětluje neustálé pálení a svědění
během plavání. Také do nás občas něco kousne, jsu to větší ryby, které jsou
evidentně nasrané z velkého množství turistů a tak útočí. Dlouho jsme se
plácali podél skal až mi nakonec došlo, proč se všichni lidi shromažďují v jediném
místě- je tu totiž okno ve skále široké i vysoké tak metr a a když se jím
proplave, za ním je teprve ona Small Lagoon. Dá se do ní dostat pouze když je
odliv (dopoledne), jinak je okno pod vodou. V laguně už medůzy nejsou,
modrá voda a skály okolo jsou nádherné. Chvíli se kocháme a vracíme se k lodi.
Mezi medůzami už chytám hysteráka a radši jdu po břehu podél skal. Podařilo se
mi ale ztratit rovnováhu a spadla jsem zadkem příma na ostrou skálu a u toho si
rozřízla ruku (skály jsou tu ostré opravdu jak nože), tak ze mě trochu crčí
krev.
 |
| vpravo za loďkama je ve skále vchod do Small Lagoon |
Pokračujeme dál a po pěti minutách na tom samém ostrově zastavujeme znovu,
tentokrát u Big Lagoon. Do laguny se dá dostat mělkou úžinou, kterou lodě při
odlivu neproplují, proto náš kapitán zakotvil opět strašně daleko (mám pocit,
že to snad dělal naschvál) a prý si máme doplavat. Vůbec se mi kvůli medůzám
nechce, nakonec si ale beru oranžovou plovací vestičku a hopsnu tam. Je to
dobrý, tady ty svině nejsou, tak si hezky priplaveme k úžině a brodíme se
až k laguně. Big lagoon je naprosto úžasná, kouzelná, dechberoucí. Voda je
tu hluboká až 26 metrů a proto tu vůbec
nikdo není- už jsem psala o tom, že filipínci a celkově asiati neumí plavat? Do
vody hlubší než po prsa nevlezou a do moře pouze s vestou :) U hrany laguny
proto sedí na bobku třicet lidí s vestičkama a celé veliké laguně jsme
čtyři. Plavaly jsme docela daleko a vůbec se nám nechtělo vracet.
 |
| vstup do Big Lagoon |
Následoval oběd, který všechny ostatní skupiny absolvovali na pláži, jen my
zakotvili sto metrů od břehu a jedli na moři. Kapitán s pohůnky během
plavby ugrilovali kuře a ryby, na lodi postavili stoleček a hodovalo se. Jídlo
bylo dobré, akorát se nemůžeme ztotožnit s filipínskou přípravou ryb,
která spočívá v tom, že vezmete celou rybu a hodíte ji na gril, dokud není
z obou stran černá. Po jídle jsem si skočila do vody (bez medůz) a plavala
a šnorchlovala, což byla krása.
 |
| boožííí koupačka a průzkum korálů |
Čeká nás třetí laguna- Secret Lagoon. Zde je opět hromada medůz, navíc si
myslím, že tu není nic k vidění, proto do vody nejdu. Až zpětně mi došlo,
že je tu zase díra ve skále, kterou když se člověk protáhne, dostale se do
laguny, která byla dřív jeskyně a pak se jí propadl strop. No, to jsme
prosrali, ale tak třeba příště. Zatímco jsme si leželi na loďce, ostatní lodě
připlouvali a odplouvali a odtlačili nás až do skal. Pohůnci někam zmizeli a
kapitán to sám nezvládat, takže se nám vahadla trochu rozdrtili o útesy. Na
kapitánovi bylo vidět, že je nasratý (což je co říct, filipínci nasratí
nebývají) a byla sranda ho pozorovat, jak přebíhá po lodi sem a tam.
Poslední zastávka dne byla na pláži Seven Commandos Beach, kde byly zase
medůzy, tak jsme se nekoupali a jen se povalovali na břehu. Je tu neuvěřitelně
jemný písek, takový jsem ještě nikde jinde neviděla. Prodávali tu Buko za
krásných 50 peso, tak jsme si jedno dali.
Filipínci tu předváděli pokusy o beach volejbal, ale žádné velké výkony to
nebyly.
Loďka nás zavezla zase do našeho zálivu, probrodili jsme se (teď už hlubší
vodou, přicházel příliv) zpět a šli se na hotel převléct do suchého. Tom usnul,
tak jsem se šla podívat na západ slunce a do vedlejšího rezortu se zeptat,
jestli si můžeme zajít na večeři. Můžeme. Vaří tu dobře, měli jsme pizzu a
chicken curry a ananasový shake.
Žádné komentáře:
Okomentovat