Za zvířátky na Borneo

Borneo je třetí největší ostrov světa. Jižní část patří Indonésii, severní Malajsii a malý kousek je Brunei. My vyrazili na nejsevernější cíp Bornea, do malajského spolkového státu Sabah. Nepotřebujete tu vízum (dostanete přímo na celním na letišti), hlavní město Kota Kinabalu je dvě hodiny letu od Manily a místní deštné pralesy a rezervace jsou jedny z nejkrásnějších.

Kota Kinabalu

Svou cestu jsme začali jedním dnem v Kota Kinabalu. Ráno jsme z hotelu Palace vyšli do ulic, zvykli si na silniční provoz po levé straně a hrubým orientačním smyslem došli až pobřeží, kde se nacházejí největší turistická lákadla- Handicraft market, promenáda a přístaviště Jeselton Point. Zde zakoupíte lístky na loďky, které vás dovezou na ostrůvek dle vašeho výběru, kde jsou krásné plážičky a šnorchlařský ráj. Tom vybral ostrov Mamutik a to čistě jen podle jména, protože Mamutik je cool. Lidí zde bylo přiměřeně, ohraničené kousky vody pro pohyb turistů byly dost malé a vody bylo maximálně po zadek. Spousta korálů bylo rozšlapáno, ale dali se najít i živé, sem tam sasanka a spousta krásných barevných rybiček velkých od pár centimetrů až po skoro půlmetrové. Šťouchala jsem prstem do klauna, protože se nechal a on mě pak pokousal, potvora!

Další den jsme si na letišti vyzvedli rezervované auto. Původně jsme měli mít nejnižší verzi, ale dali nám o třídu vyšší vůz Proton Saga, což se ukázalo jako výhoda, protože i Saga měl v horách Kinabalu Parku a Crocker Range Parku problém. Tom usedl za volant, zhluboka se nadechl a po levé straně silnice jsme vyrazili na cestu.

Lok Kawi Wildlife Park

Zoo a botanická zahrada,které leží kousek od Kota Kinabalu. Bylo tam málo lidí, výběhy pro zvířata docela pěkné, akorát jsem se těšila, že se svezu na slonovi, ale projížky měli pouze o víkendech (my tam byli v pátek). Neměli jsme repelent a tak jsme byli dožraní od komárů naprosto strašně.

Crocker Range Park

Následoval asi tříhodinový přejezd přes hory skrz Crocker Range Park a zastávka na Mahua Waterfalls. Naštěstí všechny turistické cíle jsou na silnici pěkně a zřetelně značené hnědými cedulemi, takže i když nemáme pořádnou mapu, nijak nebloudíme (některé silnice jsou asi dost nové, protože jsou pouze na googlemaps, ale žádná mapa do mobilu je neukazuje). V kopcích se autu (Proton Saga jednou označuji jako Vajo a toto jméno už mu zůstává) nechtělo, když jsme narazili na kamion, jelo se třeba patnáctkou. Z kopců se kamionům strašně kouří od brzd, později jsme ale pochopili, že to není kouř, nýbrž mlha vody, kterou chladí brzdy.

V Mahua Waterfalls platíme vstupné 10 RM (paní mi prodává pouze jeden lístek, i když říkám, že jsme dva.. její chyba..) a krátkou procházkou skrz prales dojdeme k pěknému vodopádu, u kterého je vystavěno spousta laviček. Možná se v sezoně zaplní, my tu teď byli sami.

Ranau

Po dalších 150 km nacházíme v horách ukrytý resort a vracíme se 10 km zpět do města Ranau. Z auta jsem tu zahlédla velkou mešitu a čínský chrám, tak si je jdem prohlédnout, kupujeme v sámošce vodu a večeříme v KFC, což je jediná „restaurace“, která vypadá bezpečně (restaurace se na Sabahu, krom Kota Kinabau, nenosí, všude jsou jen pouliční stánky a přítomný smrad v ulicích nás od autentického zážitku povečeřet ve stánku odradil).

Kinabalu Park

V sobotu ráno vyrážíme do národního parku Kinabalu Park, ve kterém se nachází nejvyšší hora jižní Asie- Mount Kinabalu (4095 m.n.m.). Pokud zrovna není v mracích, tak její holé stěny jsou vidět už z dálky. Výstup na ni je dvoudenní, proto jsme chtěli vyjít pouze kousek a vyhnali jsme Vaja až k bráně parku, odkud začíná trail. Zde ale chtěli zaplatit permit, proto tuto cestu zavrhujeme a jdeme se podívat jen na vyhlídku na vodopád a vyhlídku na samotnou horu. Trailík byl krátký, ale s prudkým stoupáním skrz prales, přes několik dřevěných žebříků. Na druhé vyhlídce potkáváme dva Němce, se kterými se deset minut bavíme a pak se vracíme k Vajovi. Tomu se udělalo z nadmořské výšky špatně a odmítá nastartovat. Nakonec se ale chytil. Sjíždíme k visitors centru a jdeme se projít do botanické zahrady. Cestou potkáváme slavnou a všude inzerovanou Raflézii, tato je ale jen z betonu (živou jsme neviděli, asi je to docela honba za pokladem, pokud ji chcete vidět). Líbí se mi plastový most pro chodce, ve zdejším vlhkém pralesním prostředí je to dobrý nápad. V botanické platíme další vstupné 5 RM za jednoho (u vjezdu do parku už jsme nechaly 15 RM/os).

Vajo

Poring Hot Springs

O 30 km dál na hranici Kinabalu Parku leží „zábavní centrum“ Poring Hot Springs. Hlavním lákadlem jsou horké prameny a vybudované různě velké bazénky s horkou vodou, mají tu i tobogánek. Bylo pekelné vedro a když jsem zkusila strčit do bazénku prst, málem jsem měla popáleniny. Každopádně Malajci se v tom radostně čachtali. My jsme zvolili návštěvu Butterfy Farm a Canopy Walk, jinak je tu i orchidárium a botanická. U motýlů je malá zahrada, klimatizovaná budova s všemožnými připíchlými motýly a hmyzáky (některé bych opravdu potat nechtěla..) a poté oplocená zahrada, kde lítá spousta motýlů navolno.

Canopy walk jsou lanové můstky zavěšené mezi stromy. V Poring mají trasu ze čtyř můstků, ten třetí je nejdelší a také nejvyšší (20? 30? metrů nad zemí) a už to byl docela dobrý zážitek.
Canopy walk se nám moc líbilo a já mám zálusk na most v parku Taman Negara na pevninské Malajsii (kousek nad Kuala Lumpur), který by měl být 100 metrů dlouhý.

Za Canopy walk pokračuje trail k vodopádu a netopýří jeskyni, ve vodopádu se koupala horda malajců, chtěla jsem tam taky skočit, ale nebylo tam žádné místo. K jeskyni jsme nešli, hnaly se černé mraky. Před parkovištěm byly podél ulice stánky, Tom si koupil Buco, já si dala moc dobré wafle se zmrzlinou a ananasový džus.

 

Sepilok

V neděli ráno pokračujeme 230 km východně, kde se nachází dvě největší opičí rezervace. V Sepiloku jsou orangutani- Sepilok Orang-Utan Sanctuary, a hned vedle i Bornean Sun Bear Conservation Centre s bornejskými medvídky, kteří jsou nejmenší na světě. Nejdřív jdeme na medvědy, kteří mají otevřeno jen do tří odpoledne. Zrovna medvědy krmí, takže jsou všichni u vyhlídkové plošiny a dlabou kokosové ořechy. Když už jsou víceméně napapaní, přichází tlupa loupeživých makaků a kradou medvědům co můžou. V dálce na stromě je taky jeden orangutan. Na zpáteční cestě k parkovišti vidíme skupinu vzrušených turistů. Když příjdeme až k nim, chápeme ten povyk. Jedné turistce visí za batoh orangutan, vybírá z něj věci, co se mu nehodí tak zahodí, co je na jídlo, otevře (rozbalí, rozšroubuje..) a sežere (vypije). Turistka se sice snaží batoh mu vyrvat, ale opičák se drží pevně. Naštěstí přichází místní pracovník, stačí, aby na orangutana zakřičel a ten se hned pakuje do pralesa. Jdem se najíst do místního bufetu a ve dvě si kupujeme lístky na orangutany a s velkou tlupou turistů jdeme na vyhlídkovou plošinu, kde je ve tři hodiny krmení. Opičáci dostali zelené fazolky a banány, přišlo se najíst asi pět orangutanů. Viset a houpat se na lanech umí fakt bravurně.

 

 

Sandakan

Večer se jedeme podívat do města Sandakan, které je 20 km od Sepiloku. Chtěla jsem vidět čínský chrám, kterýby tu měl být jeden velký, ale nacházímejen nějaký malý, starý a zavřený. Sjíždíme do centra, kde se jdeme projít na nábřeží. Opět tu jsou jen pouliční stánky, najíst se jdeme do úplně nového nákupního centra, kde je v přízemí Mekáč. O dvě ulice vedle vidíme obchod Baťa, což nás těší.

Labuk Bay Proboscis Sanctuary

Poslední plánovaná zastávka přichází na řadu v pondělí ráno. Deset kilometrů od Sepiloku směrem zpět do vnitrozemí je druhá opičí rezervace, tentokrát se jedná o Proboscis monkeys, česky Kahau nosatý. U moře se nachází kousek pralesa, kde záchranná stanice je, kvůli palmovým plantážím zde byli „nosáci“ málem vyhubeni. V rezervaci jsou dvě pozorovací plošiny, na obou probíhá dvakrát denně krmení. Na první plošině je nás dohromady tak sedm a opičky jsou hodně blízko. Nejprve se jdou napapat samice, když se ale blíží tlupa chlapáků, vyklízejí pozice. Kápo pánské tlupy má vskutku krásný pupík a veliký nos. Opice se dorozumívají vtipným chrochtáním. Jdeme i na druhou plošinu, kde stíháme v promítací místnosti i film od BBC natáčený zde. Lidí už je tu více (tak 20-25), přišlo víc opic a vedoucí této opičí rodiny dokonce skáče mezi lidi a tam se spokojeně krmí. Skočil mi nad hlavu zrovna, když jsem fotila, tak jsem se pěkně lekla. Po chvíli přichází i rodina makaků, ty jsou mnohem drzejší a mezi lidi skáčou všichni. Největší atrakce je makačí miminko. V tu chvíli lidi přestávají nosaté opice zajímat a fotí si selfie s makakama.

Labuk Bay byl asi největší zážitek z cesty a spolu s orangutanama v Sepiloku to považuju za must have seen na Sabahu.

Trailer k filmu Big noses of Borneo 

 

Sabah Tea Garden

Návrat do Kota Kinabalu jsme měli plánovaný jinou cestou, ale kvůli absenci aktuální mapy jsme si zajeli 20 kilometrů a zjistili, že námi zvolená cesta je slepá. Proto jsme se vrátili zpět na hlavní cestu a radši už pokračovali stejně, jako jsme přijeli. Před Ranau jsou plagáty na čajové plantáže a protože jsme celý den nejedli a byli značně ukodrcaní, zajeli jsme se tam podívat. Na prohlídku do továrny jsme nešli, ale dali jsme si v místní restauraci čajové palačiny se sirupem a čaj, obojí bylo výborné. Na ochlazení ještě ledňák.

Cesta přes hory do Kota Kinabalu ve tmě a strašném slejváku byla dost adrenalin, asi 10x jsme se zasekli za kamionem a minuli jednu velikou bouračku (stálo tam tak 20 aut). Nakonec jsme to ale zvládli a protože jsme měli ještě čas, v Kota Kinabalu jsem se chtěla jít podívat na City Mosque (veliká krásná mešita, ve tmě osvětlená) a na Puh Toh Tze Temple. Hlavní chrám byl sice zavřený, ale náměstíčka a zadní chrám byli přístupné.

Pak už jen vrátit auto na letišti, zaplatit předraženého taxíka aby nás odvezl na druhý terminál (letiště má dva terminály, které nejsou nijak propojené a nedá se z jednoho na druhý přejít), počkat čtyři hodiny v hale a hurá domů.

Více fotek na http://jeannej.rajce.idnes.cz/Sabah%2C_Borneo_21.-25.8.2014/ 

Místa k navštívení jsem hledala na http://www.sabahtourism.com/destination?page=8