1000 a 1 roadtrip: Výlet do centra Manily

Rozhodli jsme se, že podnikneme výjezd do centra Manily. Sice už jsme se byli párkrát podívat ve čtvrti, kde si hodláme najít byt, ale toto byl první opravdový výlet, takže jsem byla řádně napjatá. Tom už tam jednou sám byl, byl tedy hlavním organizátorem a průvodcem. Kousek od nás jezdí MRT- Manila Railway Train, Manilské metro. Je to teda spíš nadzemka a prakticky jediná hromadná doprava, jak ji známe my. Jejich druhý mhd prostředek je Jeepney- staré vojenské Jeepy předělané na takové minibusy. Těmi bysme chtěli někdy zkusit jet, ale zatím chybí morál.

Lístek na metro stojí 10-15 peso pro jednoho, což odpovídá 5-7 korunám za jízdu.Vyjíždíme z Ortigas na konečnou linky 3 EDSA (Edsa je hlavní městský okruh, věčně zasekaný) a přestupujeme na linku 1 a jedeme na Pedro Gil. Zde už začíná pravý Manilský mumraj, stánky se vším možným, tříkolky (jeden z druhů taxi- kolo se sajdkárou), prodej zaručeně pravých Rolexek a Iphonů na ulici a žebráci. Zastavujeme se v supermarketu na záchod (Toma trápí asijský břinší vir) a na nákup vody, bereme i ledňáka- stojí tu 10-20 peso, no neberte to. Můj ledňák za 9 peso je odporný, radši ho vyhazuju a už vím, že příště koupit ten dražší. Za supermarketem končí veškerá sranda a civilizace. Vrhají se na nás první žebrácké děti, ale dají se odehnat. Přicházíme k moři, které je čisté jako zrcadlo (haha, to měl být vtip, v odpadcích se můžete přehrabovat a najít prakticky cokoli) a místní se v něm koupou. Místními myslím zdejší obyvatele promenády, kteří tu mají pod stromy rozložené deky, ti bohatší i stánky s občerstvením, a pravděpodobně tu takto bydlí. Jdeme podél Americké ambasády, kde postává ochranka a otravují nás další fakani. Holčička na mě šáhla, doufám, že nedostanu lepru. Okolo jezdí vozíky zapřažené za Filipínské koně, což jsou asi metr vysocí hubeňoučtí poníci s přerostlýma kopytama. Dostáváme se do Rizal parku, který je moc hezký, a bavíme se mapou Evropy, která je tak trochu deformovaná. Ale snažili se, to je pravda.

jeden vagon v metru je vždy vyhrazen pouze pro ženy

Tom u Manila Bay, zde vypadá čistě, ale zdání klame (Tom i voda)

koňo-poník

Koho jiného v Manile nepotkáte, než Čechy, žeano. U mapy Rizal parku vidíme dva bělochy a když promluví češtinou, vesele je zdravíme. Kluk s holkou jedou na dovolenou po Filipínách a mají den v Manile. Bavíme se, vyměňujeme rady kam jít a přejeme šťastné cestování.

Platíme vstup 10 peso/os do jakýchsi čínských zahrad a na chvíli sedáme do stínu. Je tak 35°C, přímé slunce, poledne. Začínáme být převaření. Zahrady jsou malé, obcházíme rybníček a jdeme pryč. Nacházíme památník popravy José Rizala, což je místní hrdina-mučedník, který byl popraven Španělskými kolonialisty. Jdeme podél hlavní silnice vedoucí okolo hradeb Intramurosu, naštěstí je chodník mezi stromy a je tu chládek. Zde opět míjíme polehávající rezidenty, někteří mají dokonce houpací sítě, u jiných nevíme, jestli ještě žijí. Poznamenávám, že tep jim zkoušet nebudu a že ani nepoznáme, jestli jsou studení, protože v tom vedru studení být ani nemůžou, a že si určitě jen tak hoví. Začíná nás stopovat a dohánět chlapeček s klackem. Přemýšlíme, jestli nás kleckem přetáhne, ale zatím jen poskakuje kolem a plete se pod nohy. Podél hradeb Intramurosu je golfové hřiště a hlídač tu shazuje holí kokosové ořechy z palmy, což se mi moc líbí. Tom mě popohání, ať se moc nekochám, že nás zase dohání chlapeček s klackem. Tak radši jdu.

čínské zahrady v Rizal Parku

Rizal Park

Vstupujeme do Intramurosu, což je nejstarší část Manily obehnaná docela nízkýma hradbama. Na mě působí jako město ve městě. Neodbytní tříkolkáři nás pěkně dlouho pronásledují a nechcou se nechat odehnat. Jdeme se zchladit do Manila Cathedral, kde je stín a příjemně. Pět minut zde posedáváme a Tom prohlašuje, že už chápe, proč se tu křesťanství ujalo a že tu dává smysl. Pokračujeme po General Luna street až k San Augustin Church, což je v Intramurosu jediná budova, která přežila 2.sv. Kostel je to krásný, ale zrovna tu je svatba, tak ani nemůžem dovnitř, jen od vchodu nakukuju. Zpět se vracíme uličkami, které jsou obydleny místními středními vrstvami (mají zděné domky a kurníky se slepicemi na ulici), ale nikdo nás neobtěžuje, jeden chlápek nás zdraví a přeje nám pěkný den, což mi příjde docela milé. Zpátky u katedrály si v 7/11 kupujeme vodu a colu, protože jsme vysušení jako velbloudi. Vycházíme z hradeb a jdeme kolem řeky, která je opravdu špinavá a několik rezidentů sedí ve vodě nebo v loďce ze zbytků prken a probírá se obsahem chuchlů odpadků, jestli by se nenašlo něco na zub. Docela hladce nacházíme trať metra, přecházíme řeku (opět odháníme žebrající děti) a jdeme na zastávku. V Manile u vchodu do každého obchoďáku či významější budovy stojí policajti- šacovači, kteří ne moc důkladně nahlíží do baťůžků a tašek a šťouchají do nich bubenickou paličkou. Stejně tak stojí u vchodů do prostoru metra, takže za nimi už se skoro nevyskytují žebrající děti či jiná havěť. Frčíme zpátky ze zastávky Carriedo.

Jsme utahaní, upocení a uvaření, ale přežili jsme bez ztráty kytičky a peněženky.