1000 a 1 roadtrip: Amerodiary díl 1.

Původně jsem nic z Ameriky psát nechtěla, ale když jsem si po pár týdnech po návratu uvědomila, že začínám zapomínat zážitky, které by se zapomenout neměli, začala jsem sepisovat zápis našeho putování. Spoustu věcí už nemůžu zařadit, jako například kdy vznikla závislost na písni Jirka Babica (Těžkej Pokondr), kdy jsme začali proklínat Coldplay nebo kdy byla poprvé použita univerzální časová jednotka "deset minut". Snažila jsem se ale zachytit všechny důležité okamžiky cesty, a to i fotodokumentací a mapkami.

Nuže, Americký deník začíná.

1.5.2014

Vstáváme brzo, abysme na letišti byli v 5.00. Ještě musíme předat byt (poprvé vidíme majitele, splnil přesně naše představy o majiteli velmi zajímavé knihovny), po několika marných pokusech o setkání a předání bytu si pan majitel přál přijet ve čtyři ráno.

První let Praha- Paříž, na letišti máme chvíli času při přestupu. Jen se s Tomem vrátíme z krátké prohlídky obchodů, už nás stihli vyvěsit na tabuli hříšníků. S obavami se řadíme do fronty k helpdesku. Chtějí po nás pouze adresu ubytování na první noc v USA.
Druhý let Paříž- San Francisco, spousta hodin v letadle. Po příletu nekonečná fronta na imigračním. Nekonečná. Video s bígly cvičenými na vyhledávání pomerančů vidíme tisíckrát. Tom se bojí, aby bíglové neuměli vyčmuchat i holandskou goudu. Neumí to, gouda nám zůstává. S bagáží naskakujeme na vláček a plni nadšení běžíme do půjčovny aut. Zase fronta. U přepážky se pán podívá na naši objednávku a nabízí nám pěkného forda. Ale my bychom rádi objednaného dodge. Nemůže sloužit, dodge nevede, ale ford je moc hezký a nebo si můžeme připlatit o kategorii dražší vůz. Odmítáme. Také odmítáme předraženou GPS, místní benzín a dražší pojištění, i když nás pán přesvědčuje, že s tím levným určitě zhyneme první den ve škarpě. Vydáváme se do garáží, kde paní mávne k řadě aut a říká, ať si vezmeme, který vůz chceme. V tu vteřinu zasvítí Luďovi majáček a běží k jedinému dodgi v řadě. Musí být náš. Udusáváme kufry a batoh do kufru, skáčeme do našeho nádherného vozu a vyrážíme.
Kluci jsou nadšeni z auta, my s Marťou jsme nadšeny San Franciscem. Konečně jsme v novém světě, v zemi zaslíbené. Projíždíme městem, přes nádherný Golden Gate Bridge a dál na sever, k dnešnímu cíli- Eurece. Dost jsme se zdrželi na letišti, na mě padá po dlouhém dni únava. Zastavujeme na rychlé jídlo v Burger Kingu a jedem dál. Cesta se protahuje, asi 80 mil před Eurekou je nehoda, překlopený kamion. Objet to není kudy, zajížďka by byla příliš velká. Stmívá se, kluci se jdou podívat blíž, já usínám. Po uvolnění cesty pokračujeme, ale už je jasné, že Avenue of Giants v Red Woodu nestíháme a musíme je vyškrtnout. Do Eureky dojíždíme po jedenácté večerní, kupodivu je někdo v recepci a rezervaci nám nezrušili. Padáme do postelí a ihned tuhneme.

Dnes ujeto: tisíce mil v letadle, v autě 285 mil

letištní vláček v SF

projíždíme San Franciscem

motel v Eurece

2.5.2014

Odpočatí a umytí jedeme navštívit Walmart, ráj všech nákupů. Pak už vyrážíme podél pobřeží do Red Wood NP. Dáváme pár offroadů a obdivujeme sekvoje. Poprvé zkouším řídit Chargera, kterému pozěji začínáme říkat Nabíječ. Nejde mi to, prskám a po pár mílích předávám řízení. Zastavujeme u pobřeží tichého oceánu a kocháme se. Odkláníme se od pobřeží a míříme do vnitrozemí k Oregon Caves NM. V dědině jménem Cave Junction se nejprve ptáme na časy prohlídek a pak jdeme do místní restaurace na výborné burgery a sendviče. Nestíháme prohlídku, proto poprvé testujeme nabíječe a se zcela prázdnou nádrží vyrážíme 20 mil kopcem k jeskyním. Nabíječ dojel (i když píše, že už nedá ani metr), prohlídku stíháme. Musíme čestně pionýrsky odpřísáhnout, že jsme v tomto oblečení nebyli za posledních deset let v žádné evropské jeskyni, řádí tam totiž nemoci netopýrů a oni je nechcou chytit. Jeskyně jsou krásné, po semestru geologie vím, o čem slečna průvodkyně mluví, tudíž mohu machrovat při odpovídání na její záludné dotazy. Dokonce i dělám chytrou a ptám se na druh horniny. Akorát jsme za celou prohlídku neviděli ani jednu krysu, které v jeskyních bydlí a celou dobu nám byli předhazovány. Po prohlídce se vracíme pěšinou přes kopec s pěkným výhledem a skáčeme do vycucaného Nabíječe. Cestou dolů neprotestuje a zvládl to až k benzince, což ho šlechtí. Dojíždíme cca 40 mil a na noc se ukládáme do kempu. Všichni grilují, já bez večeře zalízám a usínám.

Dnes ujeto: 272 mil

první zastávka u oceánu

u oceánu

Red Wood NP

Red Wood NP, Nabíječ pod sekvojí

pokus o společnou fotku na pobřeží

Oregon Caves

3.5.2014

Máme to 20 mil ke Crater Lake. Už u brány parku se povalují hromádky sněhu. Kupujeme Pass na vstupy do všech národních parků a rangerka nám v mapě ukazuje, co všechno je v Crater Lake uzavřené. Všechno. Vyjíždíme k jedinému otevřenému parkovišti, většina se převléká do zimního (krom Luďi) a jdeme se po dvoumetrové vrstvě sněhu podívat na vyhlídku. Kráter je to opravdu nádherný. Lyže nemáme, na trail nemůžeme nikam, proto docela rychle odjíždíme. Do naší další zastávky se můžeme dostat po dálnici, což je veliká zajížďka, a nebo se pokusit přejet hory, což nám může urychlit cestu. Volíme přejezd hor. Na jediné možné cestě leží jazyky sněhu, které už nabíječ není schopný zdolat. Musíme se otočit a vrátit se k původnímu plánu. Před připojením na dálnici ještě zastavujeme u divoké řeky a hopkáme po kamenech. Trpíme hlady, ale vydržíme až do Springfieldu. Určitě je to ten pravý, protože má jadernou elektrárnu a bar u Vočka. Jíst ale jdeme do KFC, Tom má slaďoučký BBQ burger, já s Luďou zajímavou mísu s bramborou kaší (čekali jsme všechno, ale kaši ne). Dalších 60 mil a přijíždíme k dnešnímu cíli- Silver Falls SP. Začíná pršet. Platíme kemp a přemýšlíme, co dělat. Máme asi dvě hodiny času, než nám zavřou cesty k vodopádům, bereme pláštěnky a jdeme se podívat aspoň na pár míst. Stíháme Upper North Falls, South Falls a Lower South Falls. Vodopády jsou nádherný a pode dvěma vede cesta, takže jsme mokří nejen od deště. Do kempu se vracíme skoro za tmy a stále prší. Přichází válečná porada, zda postavit do morka stany, přečkat do druhého dne a obejít ostatní vodopády, i když se počasí nemá lepšit, nebo jet přes noc dál až k pobřeží a ušetřit den. Jsem jediná proti nočnímu přejezdu, proto Luďa sedá za volant a vyráží se. Zastavujeme na večeři v McDonaldu, pak usínám. Když se budím potřebou plného močáku, už stojíme, venku chčije, kdesi něco pořád mlátí. Ráno zjišťuju, že parkujeme na srázu u oceánu a mlátí tam nějaké molo.

Dnes ujeto: 475 mil

Crater Lake