K Araskému moři aneb cesta tam a zase zpátky 1. díl

Almaty- Taškent

Na cestu dlouhou 800 km jsme vyrazili v pět ráno za tmy. Kazaši neumí brzo vstávat, takže město bylo prázdné a my se tak dostali na silnici směr Shymkent za čtvrt hodinky. Ale když jedete takovou dálku, tak se cesta začne táhnout i když frčíte skoro pořád po dálnici. Jedinou protivnou pasáží byl „obchvat“ Shymkentu, kde jsme jeli podle cedulí a né podle rozumu. Obchvat je o dvacet kiláků delší než přes centrum a celou cestu jedete čtyřicítkou za kamiony a skáčete po semaforech. Pak zas až k hranicím vede dálnice.

Pozemní hraniční přechody jsou případ sám pro sebe. Už pár dní předem jsem se hranic bála, protože když čtete zážitky ostatních cestovatelů a přidáte k tomu ty vlastní, nidky vás přes hranice nemůžou pustit. Já byla opět vyhnaná bokem se stovkami uzbeků s hladami zavazadel, zatímco Tom projel autem za bránu. Několik dlouhých desítek minut jsem si postála v narvané vydýchané hale ve frontě na kazašskou pasovku, kdy mě asi deset babek předběhlo nebo si na mě minimálně lehlo. A když jsem se konečně prorvala k okýnku, celník neznaje Českého pasu vyvalil oči a s pasem na pět minut odběhl pryč. Ale po návratu mi ho beze slova s razítkem vrátil. Uzbecká strana zato byla úplně prázdná a já opět bez jediného dotazu byla za pár minutek vyřízená a mohla se zaparkovat v Uzbekistánu pod stromem s hromadou místňáků. Tomovi to zabralo o hodinu dýl a zde aspoň pár jeho zážitků. První celník po něm chtěl odvézt dvě láhve pochybného obsahu. Po chvíli nedůvěry, když zjistil že je to jen energeťák pro kolegu souhlasil. Kolega o pád desítek metrů flašky přebírá. Tom jde na pasovku, kde mu říkají, že si neudělal registraci (dřív platilo, že když v zemi zůstáváte dýl jak 5 (30, doplňte jakékoli random číslo, které si celníci zrovna vymyslí) dní, musíte zajít na imigrační policii pro speciální razítko na imigrační kartu. To bylo na začátku roku 2018 úplně zrušeno, ale vypadá to, že to vědí jen celníci na kazašských letištích. Na pozemních hranicích stále žijí pět let pozadu. Tom jim teda řekl, že už žádná registrace není. Chvíle handrkování a celníci začínají telefonovat na všechny nádraží. Telefonují 40 minut. Nakonec Toma pouští s razítkem dál. Tam začnou šacovat auto. Kufry je nezajímají, zato koukají pod každý kobereček, lezou pod auto, jsou u vytržení, že máme najeto jen 4000 km a když zjistili, že máme rádio, na plný koule ladí každou stanici. A jedeme dál- uzbecká strana. Pasovka v pohodě, ale musí zaplatit strachovku v místních penězích, které zatím nemáme. Ptá se, kde má somy sehnat a celníci ho posílají za hranice do Uzbekistánu s tím, ať auto nechá na hranicích. Vidím ho přicházet, tak jdu k bráně a skrz mříže dostávám dvacetidolarovku. Jdu na autobusovou zastávku najít někoho, kdo mi vymění, což se mi daří a po odmítnutí vexlákova kurzu v pohodě přijímá kurz můj. Skrz mříže dávám Tomovi 150 tisíc Somů a on odchází. Mezitím mu Uzbeci zaskládali auto lednicema, který si nesou z Kazachu a celník chce, ať Tom přeparkuje. Ze dvou stran lednice a zezadu vybavující se celníci, kteří odmítají uhnout, to se nevyjíždí úplně lehce. Pak může zpátky za borcem se strachovkou, který neumí rusky, neumí psát latinkou (takže napsat na papír Renault Duster je úkol na čtvrt hodiny) a navíc se mu líbí Tomášovi hodinky a chce je koupit. Když už může konečně se všemi papíry odjet, připěhne celník a že potřebuje ještě na minutku pas, sbalí ho a odejde přyč. Po deseti minutách se Tomáš ptá, kam jako sakra odběhl, tak ho začnou s jiným celníkem hledat. Najdou ho zašitýho v nejzadnějším kanclíku, jak vypisuje cár šedého papíru a řekne si o 6000 somů. Je to úřední dokument a poplatek za to, že na kazašských hranicích projelo naše auto louží desinfekce.

 

Uzbecké Drive-thru

kotel plovu (po uzbecku Oše)

Taškent

Po nekonečné cestě a přechodu hranic si dáváme hodinu oraz a v pět odpoledne (jsme o hodinu pozadu za Kazachstánem, takže o tři hodiny dopředu před Českem) a jdeme pěšky k Minor mešitě. Z ní zrovna vychází spousta lidí a někteří nesou rakev. Do mešity nejdeme, já ještě nemám šátek na hlavu a Tom sám nechce. Pak chvíli bloudíme, protože se chceme projít Expo parkem, ale všude stojí policajti v budkách. Později zjistíme, že bysme asi prošli, jen by nám prošacovali batoh. Projdeme mezi mrakodrapy bussiness centra a hotelu Internacional a u rybníčku se pokocháme televizní věží. Do japonské zahrady nakonec nejdeme, Tom má žízeň a mě bolí břicho, tak si koupíme v sámošce vodu a jdem se uložil do horizontality na hotel.

Druhý den sedáme na Taškentské metro a jedeme do centra. Metro má tři linky a jedna jízda stojí 1200 Somů (3 kč). Od hotelu Uzbekistan a sochy Amira Temura jdeme širokým bulvárem ve stínu kvetoucích stromů k Památníku nezávislosti, ale průchod je tu uzavřený, tak dál nejdeme a svezeme se metrem k Chorsu Bazaaru. Ten nás nadchl, ve venkovním krytém prostoru prodávají ovoce, zeleninu, koření, sladkosti a chleba a v prostřední kulaté budově pak maso, sýry a v horním ochozu oříšky a sušené ovoce. Kupujeme si turecký med, malý ještě horký chlebík a půl kila slaďoučkých jahod. Vedle bazaaru je Medresa Kukeldasch, do které chtěli vstup 10000 Somů. Pěšky dojdeme přes park s kolotoči až ke komplexu Khazrati Imam, což je náměstí s mešitou, medresou a dvěma dalšími typickými budovami, kde v jedné z nich je uložen „nejstarší korán na světě“. Tady po nás nikdo žádné vstupné nechce. 

Odpoledne jedeme na nejbližší pumpu, která se ukáže jako jedna ze dvou v zemi, kde tankují 95ku (a dokonce i 98!!). Jen takhle oktanový benziny stojí dvakrát víc než běžnější 92ka. I tak ale bereme plnou nádrž a borec u pumpy nám i poradí, že naproti křižovatce seženeme kanystr. Ten mají, ale jen jeden a jen na 15 litrů. I tak ho ale berem a rovnou ho naplníme 98kou.

Večer chci jít ještě vyfotit svítící televizní věž k jezírku, ale securiťáci nás tam nepustí. Tak se musím spokojit s fotkou přes silnici.

Minor Mosque

Taškentská televizní věž za dne a večer svítící

památník nezávislosti

typické sýrové koule, jsou strašně slané

homole cukru

chalva, ze začátku výborná,po dvou kouscích je člověk přeslazen

Kukeldashova medresa

v učebnách probíhala výuka

Taškentský zábavní park a tyranosaurus žere Toma

Khazrati Immam komplex

Fergana Valley

Když se podíváte na mapu, zjistíte, že Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgystán mají takové divné, propletené ocásky. Rozumné vysvětlení by bylo, že hranice běží přes vrcholky pohoří nebo se drží hodně kroutivé řeky. Ale kdepak, tyto hranice probíhají přes úplně rovnou zem. Je to proto, že si státy dělí velmi úrodné údolí mezi horami, o kterou se dlouze hádali. Dokonce to dopadlo tak, že státy mají navzájem ohraničené ostrůvky půdy v cizím území. My se sem dostáváme dlouhým přejezdem přes hory, kdy většina cesty je v mraku po rozestavěné dálnici a tak je to trochu adrenalin. Za jasného dne musí být z údolí na všechny strany vidět štíty hor, nám však většinu dne prší a mraky jsou všude. Míjíme město Kokand, kde budeme večer přespávat a rovnou pokračujeme do Rishanu. Tady jsou v přilehlých vesnicích rodinné dílny i velkovýrobny tradičního uzbeckého nádobí. Nejběžnější je bílá glazura s temně modrými nebo černými ornamenty, často ještě obtáhlími zlatou linkou. Já si však kupuju hluboké talíře se spoustou různobarevných malůvek. Jeden talíř je za 15 000 somů (40 korun). Jdeme zde taky na jídlo, rozlehlá jídelna s místnostmi jak uvnitř, tak venku pod přístřeškem z vlnitého plechu a pod podiem se stoly protéká potok. O podobném systému vím z Japonska, kde se k takovýmto restauracím musí jet za Kjóto do hor. My si sedáme dovnitř, je docela zima. Hned nám paní přinesla konvici čaje (1,2 kč), dva chleby a na výběr salátky. Rusky tu neumí a lístek mají uzbecky a rozumíme v něm jen kabob a lagman. Rukama si domlouváme kaboby (je to vlastně šašlik a donesli hovězí) a Tom si dává lagman. Hlavně díky chlebu jsme přejedení a platíme dohromady 70 kč.

Ještě dál v údolí zastavujeme v městečku Margilan a jdeme se podívat na bazaar. Krom tradičního ovoce, zeleniny, masa, koření a oříšků mě zaujmou hromady neloupaných buráků, semínka kytek na váhu a babičky sedící za stolem jak slepičky na hřádku, co prodávají mlíko. Kupujeme podezřele levné jahody (0,6 kg za 5000 somů) a podezřele drahé banány.

Pak už se vracíme do Kokandu, ubytujeme se na hotelu a pěšky se jdeme podívat na Chánův palác, který je ze zadu docela škaredý, ale ze předu si ho chán obložil krásnými barevnými kachlíky. Dojdeme i k medrese, která vypadá nově, ale i tak je hezká. Zpátky to bereme bočními uličkami, které netvoří domy, ale vysoké zdi bez oken, jen s jedněmi velkými vraty. Chtěli jsme najít židovskou synagogu, ale buď je schovaná za těmi zdmi a nebo už se jí zbavili. Na večeři si kupujeme bílý jogurt a zlikvidujeme ho s jahodami z trhu.

 

restaurace na řece

prodejna porcelánu

chleby na bazaaru v Margilanu

buráky v množství větším než velkém

Chánův palác v Kokandu ze zdobené strany

Půlku dopoledne zabijeme sháněním benzinu, sháněním kanystrů a když už máme obojí, zjistíme, že víčka od kanystrů protíkají a benzin nám teče do kufru. Za městěm v malé autodílně měníme jeden kanystr a těsnění na víčku u toho druhého a o půl jedenácté můžeme konečně vyrazit na dlouhou cestu do Samarkandu. Tentokrát máme i výhled na hory. Cesta pěkně utíká, silnice ani není moc rozbitá, i tak to ale pořádně kvedlá a houpá a po čtyřista kilometrech toho začínám mít dost. Před Samarkandem se jako fatamorgána zjeví benzinka s 91kou, tak bereme plnou nádrž.

dálnice v horách do Fergana Valley

Co je toto za Stán? Uzbekistán

Uzbekistán je téměř synonymum pro hedvábnou stezku. Ta se sice táhla od Evropy až do Číny, ale každému se při tomto pojmu vybaví velbloudi a na nich obchodníci s kořením, koberci a látkami jak projíždějí branou města s modrými kopulemi. A poušť a modré kopule jsou právě typické pro Uzbekistán. Navíc většina měst, kterými hedvábná stezka procházela, je dnes už buď zaniklých, nebo zmodernizovaných, zato v Uzbekistánu se podařilo historická centra pevností zachovat a vy si tak můžete třeba ve městě Chiva připadat jak v jiném tisíciletí.

Stejně, jako všechny ostatní stány, má i Uzbekistán dlouhou a pohnutou historii. Před více než dvěma tisíci lety patřilo území k Persii, v 8. století se sem dostali Arabové a silou vnutili obyvatelům islám. O čtyřista let později se tu zase vyřádil Čingischán. A název Uzbekistán je podle chána Oz Bega, který zde vládl ve 14. století.
V půlce 19. století si zemi podmanilo carské Rusko a po 2.SV byla součástí Sovětského svazu, který tu vytvořil velkopěstírnu bavlny (a ta vyždímala Aralské jezero až do dna a i nyní ždímá poslední litry). Po rozpadu SSSR si vládu uzmul Islam Karimov a za svého života nikoho jiného k moci nepustil. Ještě docela nedávno byl Uzbekistán hnízdištěm teroristů, ale za přispění USA se podařilo radikály vymítit a od roku 2005 zde nebyl žádný teroristický útok.
Prezident se ke konci svého života asi chytil za nos a začal svou diktaturní vládu měnit blíže k obrazu západních zemí. Na konci roku 2016 zemřel a nový prezident Šavkat Mirzijojev se zatím zápaďáckých myšlenek drží.

plocha Aralského jezera za posledních 60 let

Rozloha Uzekistánu je 250 tisíc km² a většinu rozlohy zabírá poušť Kyzylkum. Jih a východ země tvoří hřebeny pohoří Ťan Šan s výškou až 4600 metrů. 80% obyvatelsta (z celkové populace 33 milionů) žije v nížinách podél řek Amudarji a Syrdarji. Menší řeky se kvůli intenzivnímu zavlažování vyčerpávají natolik, že v zemi zanikají. Kvůli zavlažování také strávíte většinu cesty po uzbekistánu v zelené krajině, i když jste si představovali, že po celou dobu pobytu v zemi se budete pohybovat v poušti. Té si pořádně užijete vlastně jen na úseku mezi Bucharou a Chivou.

My si řekli, že si Uzbekistán projedem naším autem a za dva týdny ho profrčíme od Taškentu až po Mujnak a zpět. Jen pár dní před odjezdem jsme zjistili, že v zemi je velmi težké koupit benzin, že ho mají jen v Taškentu a dál už pouze na černém trhu v pet lahvích a velmi pochybných kvalit. Je to proto, že tu všechno jezdí na plyn. Což pro našeho mlsného Dastyho, který chlemtá jen 95ku, není dobrá zpráva. Ve skutečnosti to bylo tak, že 90% benzinek bylo zavřených. Ve větších městech (každých 300 km) benzinku najdete, ale bude mít jen benzin 80. Podařilo se nám najít po jedné benzince s 91kou v Kokandu, 20 km před Samarkandem a v Chivě. Dál na západ už vůbec. Navíc, když jsme nutně potřebovali benzin na zpáteční cestě o 4 dny později, benzinka v Chivě už byla zavřená. V Uzbeku je zakázáno tankovat do kanystrů. Nám se podařilo nějaké staré plastové kanystry sehnat a docela ochotně nám do nich natankovali, ale kanystry pořád protíkali a v autě to srašně smrdělo.

Většina cestovatelů se po zemi pohybuje vlakem, který by až do Buchary měl být vysokorychlostní. Mezi městy jezdí i autobusy a na kratší vzdálenosti vás sveze levný žlutý taxik nebo místňáky minidodávečka Daewoo. V hotýlcích umí trochu anglicky, ruština se určitě hodí, ale třeba ve Fergana Valley většina obyvatel neuměla ani Rusky. Cítili jsme se zde velmi bezpečně a není ani potřeba nosit do památek dlouhé kalhoty, rukávy a šátky přes hlavu.

uzbecká hromadná doprava minimálně pro sedm uzbeků

uzbecký traktor má tři kola a už dávno nemá ty plechy vepředu

uzbecké babičky jsou nejroztomilejší

Kyrgyzstán- video

Co je toto za Stán? -Kyrgyzstán

Kyrgyzstán je stát střední Asie, který je nám ze všech -stánů asi nejznámější díky horské turistice. Ta zde posledních pár let zažívá veliký boom díky nízkým cenám, bezvízovému vstupu a panenským velehorám.

Kromě velkého jezera Issyk Kul se Kyrgyzstán skládá prakticky jen z hor, téměř celé území leží ve výšce 1000 metrů nad mořem a z toho 40% rozlohy dokonce ve výšce nad 3000 metrů. Nejvyšší hora Jengysh Chokusu má 7439 m. Rozloha státu je 200 tisíc kilometrů čtverečních, žije zde 6 milionů obyvatel, z toho tři čtvrtiny kyrgyzů, kteří jsou muslimové. Oficiální jazyk je kyrgyzština a ruština. Kyzgyzština je podobně jako Kazaština příbuzná s turečtinou. Kyrgystán se osamostatnil 31. srpna 1991 při rozpadu sovětského svazu.

Issyk Kul a kaňon Skazka

Hlavní cíl naší cesty bylo lyžařské centrum nad městem Karakol. To leží vzdušnou čarou 120 km od Almaty, ale protože mezi těmito místy leží hřeben pohoří Ťan Šan, cesta je to na 600 kilometrů. Horský hraniční přechod, který by cestu zkrátil na polovinu, je v zimě zavřený. A tak musíme přes jeden z přechodů blízko Biškeku. Přestávám nadávat na celní kontroly na letišti, protože ty jsou proti této šaškárně rychlé a příjemné. Na pozemním přechodu nám to bez fronty trvalo víc než dvacet minut. Já jako spolujezdec musela vystoupit z auta a projít obě celnice pěšky. Přesvědčovala jsem paní celnici, že moje familija je v Čechii, ale ona se mě ptala jen na příjmení (rusky familija= příjmení). A když mi pak na dvě minuty odnesli pas kamsi dopryč, moc mě to neuklidnilo. Tom prozměnu asistoval při vzevrubné prohlídce auta, musel dotáhnout kufr na rentgen a pak si zajít pro razítko do budovy celnice. Naši radost z úspěšného vstupu do nové země zkazila pokuta za projetí stopky 150 metrů za celnicí.

Biškek jen objíždíme, Tom zde kvůli krátkému kazašskému vízu musel trávit víkend a tvrdí, že tam není vůbec nic k vidění. Město (ostatně jako celý Kyrgyzstán) vystihuje věta z ITCrowd "It´s too soviet!"

(a kdo neví,  jak to s Jen dopadlo)

V poledne projedem průsmykem mezi horami a vykoukne na nás tyrkysová hladina jezera Issyk Kul.  S rozlohou 6300 km2 je to druhé největší alpinské jezero na světě (to první je Titikaka). Na délku má 178 kilometrů a největší hloubku přes 660 metrů. V létě je to oblíbená dovolenková destinace, teplota vody bývá kolem 20°C. Spousta rezortů ale kvůli nedostatku turistů nebo financí zůstala opuštěná a nedostavěná a tak je okolí jezera nepěkné a neutěšené.
Konečně se ve tři hodiny ocitneme na odbočce ke kaňonu Skazka (Pohádka) Je tu budka na vybírání vstupného, ale závora je otevřená a v budce nikdo není. Na konci cesty v kaňonu je zaparkovaná dodávka a 5 turistů. Popisovat zdejší nádheru nemá smysl, fotky budou dostačující.

pobřeží jezera Issyk Kul

výhled po vystoupení z auta v kaňonu Zkazka

Lyžování v Karakolu

S padající tmou vyjíždíme do hor nad městem Karakol. Je to 4. největší město Kyrkystánu se 70 tisíci obyvately a výraz "It´s too soviet" ho vystihuje dokonale. Každá čtvrtá ulice má i asfalt. Mají tu park, Zoo a jedinou pěknou stavbu- starý dřevěný kostel. S trochou snahy najdete malou sámošku a v ní překvapivě velký výběr zahraničních piv, i Kozla tam měli.

My ale máme ubytování až v horách. Je tu další budka se závorou na výběr vstupného, večer ve všední den je opuštěná, ale ve svátky už nás zkásnou o pár Somů (turisté paltí mnohonásobně více než místní). Osamělá čtyřpatrová vila velikosti menšího zámku je náš cíl. U boudy na řetězu přivázaný punťa a kolem se pasou ovce a koně. Celý prodloužený víkend jsme byli na ubytování sami. Šíleně hladoví se dozvídáme od pana domácího, že na večeři můžeme mít jedině manty (místní torteliny) a že budou za 15 minut ale čekali jsme na ně hodinu. Ostatní večery už řešíme jídlo jinak.

Lyžařský areál máme od obytování pět kilometrů po nezpevněné cestě. Mají tu tři sedačkové lanovky (nejvyšší vlek vás vyveze do 3020 m. n.m.) na dvě upravované sjezdovky. Ale během třech dnů lyžování zrolbovali sjezdovky jen jednou na poslední den. A pak je tu spousta cestiček lesem, které upravované nejsou. Při dostatku sněhu to musí být ráj pro free stylisty. My zde byli začátkem března po hodně suché zimě a po odpolednách už jsme hoblovali svah do hlíny. Sedačky jsou dovezeny z Albertville, kde obsluhovali olympiádu v roce 1992. Taky už na svůj věk vypadají a poslední den lyžování jsme si všimli, že lano vleku na naší oblíbené sjezdovce je na jednom místě pěkně přežvejkaný. Počasí vyšlo nádherně, během dne bylo hodně nad nulou a i když byly státní svátky, davy lyžařů se nekonaly.

Denní permanentka ve víkendové dny stojí 1200 Somů (360 korun).
V bufetu vedle velkého a drahého hotelu Kapriz měli vynikající hovězí šašliky (kuřecí už tak dobrý nebyly).

Párdenní lyžování v Karakolu jsme si užili, ale Shymbulak v Almaty je prostě lepší. Ať už upravenost sjezdovky, stav a pohodlnost lanovek nebo výběr jídel a potravin v obchodech. A protože v Almaty máme také veliké hory, do Kyrgyzstánu už asi znovu nemusím, i když věřím, že na letní turistiku tam bude pohádkově.

tááámhle za těma kopečkama v dálce je Almaty, náš současný domov

krutý sklon

pohled na pětitisícovky

šašliky i chlieb i čaj

Rusko- video

Nejtěžší na celém videu byl výběr hudby k Petrohradské části. O písničce k Moskvě jsem měla jasno už pár let, ale k Petrohradu jsem chtěla spíš nějakou ruskou klasiku. Po několika dnech marného hledání jsem rezignovala a flákla tam tématického Nohavicu.