Almaty- Taškent
Na cestu dlouhou 800 km
jsme vyrazili v pět ráno za tmy. Kazaši neumí brzo vstávat, takže město
bylo prázdné a my se tak dostali na silnici směr Shymkent za čtvrt hodinky. Ale
když jedete takovou dálku, tak se cesta začne táhnout i když frčíte skoro pořád
po dálnici. Jedinou protivnou pasáží byl „obchvat“ Shymkentu, kde jsme jeli
podle cedulí a né podle rozumu. Obchvat je o dvacet kiláků delší než přes
centrum a celou cestu jedete čtyřicítkou za kamiony a skáčete po semaforech. Pak
zas až k hranicím vede dálnice.
Pozemní hraniční přechody
jsou případ sám pro sebe. Už pár dní předem jsem se hranic bála, protože když
čtete zážitky ostatních cestovatelů a přidáte k tomu ty vlastní, nidky vás
přes hranice nemůžou pustit. Já byla opět vyhnaná bokem se stovkami uzbeků
s hladami zavazadel, zatímco Tom projel autem za bránu. Několik dlouhých
desítek minut jsem si postála v narvané vydýchané hale ve frontě na
kazašskou pasovku, kdy mě asi deset babek předběhlo nebo si na mě minimálně
lehlo. A když jsem se konečně prorvala k okýnku, celník neznaje Českého
pasu vyvalil oči a s pasem na pět minut odběhl pryč. Ale po návratu mi ho
beze slova s razítkem vrátil. Uzbecká strana zato byla úplně prázdná a já
opět bez jediného dotazu byla za pár minutek vyřízená a mohla se zaparkovat
v Uzbekistánu pod stromem s hromadou místňáků. Tomovi to zabralo o
hodinu dýl a zde aspoň pár jeho zážitků. První celník po něm chtěl odvézt dvě
láhve pochybného obsahu. Po chvíli nedůvěry, když zjistil že je to jen
energeťák pro kolegu souhlasil. Kolega o pád desítek metrů flašky přebírá. Tom
jde na pasovku, kde mu říkají, že si neudělal registraci (dřív platilo, že když
v zemi zůstáváte dýl jak 5 (30, doplňte jakékoli random číslo, které si
celníci zrovna vymyslí) dní, musíte zajít na imigrační policii pro speciální
razítko na imigrační kartu. To bylo na začátku roku 2018 úplně zrušeno, ale
vypadá to, že to vědí jen celníci na kazašských letištích. Na pozemních
hranicích stále žijí pět let pozadu. Tom jim teda řekl, že už žádná registrace
není. Chvíle handrkování a celníci začínají telefonovat na všechny nádraží.
Telefonují 40 minut. Nakonec Toma pouští s razítkem dál. Tam začnou šacovat
auto. Kufry je nezajímají, zato koukají pod každý kobereček, lezou pod auto,
jsou u vytržení, že máme najeto jen 4000 km a když zjistili, že máme rádio, na
plný koule ladí každou stanici. A jedeme dál- uzbecká strana. Pasovka
v pohodě, ale musí zaplatit strachovku v místních penězích, které
zatím nemáme. Ptá se, kde má somy sehnat a celníci ho posílají za hranice do
Uzbekistánu s tím, ať auto nechá na hranicích. Vidím ho přicházet, tak jdu
k bráně a skrz mříže dostávám dvacetidolarovku. Jdu na autobusovou
zastávku najít někoho, kdo mi vymění, což se mi daří a po odmítnutí vexlákova
kurzu v pohodě přijímá kurz můj. Skrz mříže dávám Tomovi 150 tisíc Somů a
on odchází. Mezitím mu Uzbeci zaskládali auto lednicema, který si nesou
z Kazachu a celník chce, ať Tom přeparkuje. Ze dvou stran lednice a zezadu
vybavující se celníci, kteří odmítají uhnout, to se nevyjíždí úplně lehce. Pak
může zpátky za borcem se strachovkou, který neumí rusky, neumí psát latinkou
(takže napsat na papír Renault Duster je úkol na čtvrt hodiny) a navíc se mu
líbí Tomášovi hodinky a chce je koupit. Když už může konečně se všemi papíry
odjet, připěhne celník a že potřebuje ještě na minutku pas, sbalí ho a odejde
přyč. Po deseti minutách se Tomáš ptá, kam jako sakra odběhl, tak ho začnou
s jiným celníkem hledat. Najdou ho zašitýho v nejzadnějším kanclíku,
jak vypisuje cár šedého papíru a řekne si o 6000 somů. Je to úřední dokument a
poplatek za to, že na kazašských hranicích projelo naše auto louží desinfekce.
 |
| Uzbecké Drive-thru |
 |
| kotel plovu (po uzbecku Oše) |
Taškent
Po nekonečné cestě a
přechodu hranic si dáváme hodinu oraz a v pět odpoledne (jsme o hodinu
pozadu za Kazachstánem, takže o tři hodiny dopředu před Českem) a jdeme pěšky
k Minor mešitě. Z ní zrovna vychází spousta lidí a někteří nesou
rakev. Do mešity nejdeme, já ještě nemám šátek na hlavu a Tom sám nechce. Pak
chvíli bloudíme, protože se chceme projít Expo parkem, ale všude stojí
policajti v budkách. Později zjistíme, že bysme asi prošli, jen by nám
prošacovali batoh. Projdeme mezi mrakodrapy bussiness centra a hotelu
Internacional a u rybníčku se pokocháme televizní věží. Do japonské zahrady
nakonec nejdeme, Tom má žízeň a mě bolí břicho, tak si koupíme v sámošce
vodu a jdem se uložil do horizontality na hotel.
Druhý den sedáme na
Taškentské metro a jedeme do centra. Metro má tři linky a jedna jízda stojí
1200 Somů (3 kč). Od hotelu Uzbekistan a sochy Amira Temura jdeme širokým bulvárem
ve stínu kvetoucích stromů k Památníku nezávislosti, ale průchod je tu
uzavřený, tak dál nejdeme a svezeme se metrem k Chorsu Bazaaru. Ten nás
nadchl, ve venkovním krytém prostoru prodávají ovoce, zeleninu, koření,
sladkosti a chleba a v prostřední kulaté budově pak maso, sýry a
v horním ochozu oříšky a sušené ovoce. Kupujeme si turecký med, malý ještě
horký chlebík a půl kila slaďoučkých jahod. Vedle bazaaru je Medresa
Kukeldasch, do které chtěli vstup 10000 Somů. Pěšky dojdeme přes park
s kolotoči až ke komplexu Khazrati Imam, což je náměstí s mešitou,
medresou a dvěma dalšími typickými budovami, kde v jedné z nich je
uložen „nejstarší korán na světě“. Tady po nás nikdo žádné vstupné nechce.
Odpoledne jedeme na
nejbližší pumpu, která se ukáže jako jedna ze dvou v zemi, kde tankují
95ku (a dokonce i 98!!). Jen takhle oktanový benziny stojí dvakrát víc než
běžnější 92ka. I tak ale bereme plnou nádrž a borec u pumpy nám i poradí, že
naproti křižovatce seženeme kanystr. Ten mají, ale jen jeden a jen na 15 litrů.
I tak ho ale berem a rovnou ho naplníme 98kou.
Večer chci jít ještě
vyfotit svítící televizní věž k jezírku, ale securiťáci nás tam nepustí.
Tak se musím spokojit s fotkou přes silnici.
 |
| Minor Mosque |
Taškentská televizní věž za dne a večer svítící
 |
| památník nezávislosti |
 |
| typické sýrové koule, jsou strašně slané |
 |
| homole cukru |
 |
| chalva, ze začátku výborná,po dvou kouscích je člověk přeslazen |
 |
| Kukeldashova medresa |
 |
| v učebnách probíhala výuka |
 |
| Taškentský zábavní park a tyranosaurus žere Toma |
 |
| Khazrati Immam komplex |
Fergana Valley
Když se podíváte na mapu,
zjistíte, že Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgystán mají takové divné, propletené
ocásky. Rozumné vysvětlení by bylo, že hranice běží přes vrcholky pohoří nebo
se drží hodně kroutivé řeky. Ale kdepak, tyto hranice probíhají přes úplně
rovnou zem. Je to proto, že si státy dělí velmi úrodné údolí mezi horami, o
kterou se dlouze hádali. Dokonce to dopadlo tak, že státy mají navzájem ohraničené
ostrůvky půdy v cizím území. My se sem dostáváme dlouhým přejezdem přes
hory, kdy většina cesty je v mraku po rozestavěné dálnici a tak je to
trochu adrenalin. Za jasného dne musí být z údolí na všechny strany vidět
štíty hor, nám však většinu dne prší a mraky jsou všude. Míjíme město Kokand,
kde budeme večer přespávat a rovnou pokračujeme do Rishanu. Tady jsou
v přilehlých vesnicích rodinné dílny i velkovýrobny tradičního uzbeckého
nádobí. Nejběžnější je bílá glazura s temně modrými nebo černými ornamenty,
často ještě obtáhlími zlatou linkou. Já si však kupuju hluboké talíře se
spoustou různobarevných malůvek. Jeden talíř je za 15 000 somů (40 korun). Jdeme
zde taky na jídlo, rozlehlá jídelna s místnostmi jak uvnitř, tak venku pod
přístřeškem z vlnitého plechu a pod podiem se stoly protéká potok. O
podobném systému vím z Japonska, kde se k takovýmto restauracím musí
jet za Kjóto do hor. My si sedáme dovnitř, je docela zima. Hned nám paní
přinesla konvici čaje (1,2 kč), dva chleby a na výběr salátky. Rusky tu neumí a
lístek mají uzbecky a rozumíme v něm jen kabob a lagman. Rukama si
domlouváme kaboby (je to vlastně šašlik a donesli hovězí) a Tom si dává lagman.
Hlavně díky chlebu jsme přejedení a platíme dohromady 70 kč.
Ještě dál v údolí
zastavujeme v městečku Margilan a jdeme se podívat na bazaar. Krom
tradičního ovoce, zeleniny, masa, koření a oříšků mě zaujmou hromady
neloupaných buráků, semínka kytek na váhu a babičky sedící za stolem jak
slepičky na hřádku, co prodávají mlíko. Kupujeme podezřele levné jahody (0,6 kg
za 5000 somů) a podezřele drahé banány.
Pak už se vracíme do
Kokandu, ubytujeme se na hotelu a pěšky se jdeme podívat na Chánův palác, který
je ze zadu docela škaredý, ale ze předu si ho chán obložil krásnými barevnými
kachlíky. Dojdeme i k medrese, která vypadá nově, ale i tak je hezká.
Zpátky to bereme bočními uličkami, které netvoří domy, ale vysoké zdi bez oken,
jen s jedněmi velkými vraty. Chtěli jsme najít židovskou synagogu, ale buď
je schovaná za těmi zdmi a nebo už se jí zbavili. Na večeři si kupujeme bílý
jogurt a zlikvidujeme ho s jahodami z trhu.
 |
| restaurace na řece |
 |
| prodejna porcelánu |
 |
| chleby na bazaaru v Margilanu |
 |
| buráky v množství větším než velkém |
 |
| Chánův palác v Kokandu ze zdobené strany |
Půlku dopoledne zabijeme
sháněním benzinu, sháněním kanystrů a když už máme obojí, zjistíme, že víčka od
kanystrů protíkají a benzin nám teče do kufru. Za městěm v malé autodílně
měníme jeden kanystr a těsnění na víčku u toho druhého a o půl jedenácté můžeme
konečně vyrazit na dlouhou cestu do Samarkandu. Tentokrát máme i výhled na
hory. Cesta pěkně utíká, silnice ani není moc rozbitá, i tak to ale pořádně
kvedlá a houpá a po čtyřista kilometrech toho začínám mít dost. Před
Samarkandem se jako fatamorgána zjeví benzinka s 91kou, tak bereme plnou
nádrž.
 |
| dálnice v horách do Fergana Valley |
Žádné komentáře:
Okomentovat