Mt Batulao

Když se navrhl výlet na Mt Batulao, moc se mi nechtělo. Někteří kolegové tam před půl rokem byli a z vyprávění mě hora moc nenadchla, prudké kluzké cesty přes travnaté stráně a spousta prachu. Ale protože už jsem se fakt chtěla trochu pohnout, k výletu jsem se přidala.

 

Cesta začíná kousek za jezerem Taal, nejdříve se projde pár vesničkami a pak už se jde samotný trek po hřebeni kopců. Na nejvyšší vrchol se dá dojít ze dvou stran- starou cestou a novou cestou. Pro výstup jsme zvolili novou cestu, která jde přes asi osm vrcholů (z dvanácti) kopce a skáče po hraně nahoru dolu. I když kopec není nijak závratně vysoký (811mnm) docela se člověk nastoupá. Cesta vece celou dobu vysokou trávou s výhledy na obě strany, je vidět Taal, moře v severní části Batangas a kdesi v dálce jdou s trochou soustředění spatřit i mrakodrapy Manily. Jen pokud chytnete nádherné počasí jako my, bez pokrývky hlavy je to o úpal. Zvolila jsem šátek, což byl dobrý tah (kšiltovku tu totiž ani nemám), protože celou cestu dost fouká a nejedna čepice letěla ze svahu dolu.

On ten vírt i dodával výstupu více adrenalinu, nejenže je cestička příkrá a dost klouzavá sopečným prachem, když se do vás ještě opře vítr a vy máte z obou stran sráz padesát metrů, člověk jde dost opatrně. Posledních pár vrcholů se obejde po úbočí (kde se aspoň na chvíli schováte do stínu) a příjde závěrečný výstup, kde je i pár provazů pro jistější postup.

 

Na vrcholu už čekají čtyři mlsní, žebraví psi a kontrolují, co komu upadne ze svačiny.

Dolů jsme se vydali po staré cestě, která už neskáče nahoru a dolů, naopak začíná prudkým sestupem s drobným slaňováním po skále a pokračuje prašným svahem. Tady už se mi slušně klepaly nohy a došlo i na tatranskou prdelačku. Pak už je ale zbytek cesty jednoduchý, skoro pořád se sestupuje hřebenem dolů až do lesíka a vrací se přípojkou na začátek nové cesty. Tam jsme si dali oddech a buko a došli zbytek cesty.

Batulao velmi překvapilo a výstup se mi moc líbil. Akorát stehna mě pekelně bolely ještě tři dny.

konika si nese oběd

tenhle kopeček ti největší fajnšmekři vybíhali

vrcholovka se psama a sváčou

výhled z vrcholu

 více fotek rajče

Singapore II

Orchard Road

LA má svou Rodeo Drive, Seoul má Gangnam, Singapore má Orchard Road. Ulice má přes dva kilometry na délku a všechny domy jsou obchodní centra jak s běžnými řetězci, tak nejluxusnějšími značkami. Jídlo v Singapuru je obecně dost drahé, proto jsme se najedli v Mekáči a za ušetřené peníze si dali Haagen Dasz ve stánku. Za tu dobu, co jsme si užívali zmrzku, projeli po ulici tři Ferrari, McLarreny, Lamba a další trochu luxusnější auta. Davem jsme se proboxovali i k čerstvě vydanému Iphonu a také jsme zbořili vystavené botky v obchodě Bati.

 

Centrum kolem City Hall

V centru jsme se neustále pohybovali na velké ceně, takže speciální prohlídku druhý víkend jsme už nepodnikli. Obešli jsme si Raffle’s Hotel, kde v místním baru vymysleli drink Singapore Sling a hážou se tu burákové šlupky na zem. Drink je ale dost drahý, tak jsme tam nešli. Naproti parliament house je podél řeky spoustu restaurací, kde je hezké si v podvečer sednout na drink a chvíli lelkovat. Dále stojí za to projít se kolem divadla na nábřeží k soše Merliona a pak podél hotelů pokračovat dál až k Marina Bay. Před hotelem je veliký obchoďák, který jsem za čtyři dny prošla aspoň padesátkrát. Hned u vchodu je obchůdek Gong Cha  s bubble tea, který jsme si taktéž hodněkrát dopřáli. V nejnižším patrě úplně vzadu maji “bruslení”, není tam ale led, jen takové ty bílé desky, na kterých to dost špatně jezdí. Okolo ledové plochy je pak food court, kde se dá dobře za rozumný peníz najíst (měla jsem pad thai, pekelně ohulené chilli a Tom měl indii). Jednu lepší večeři jsme si dali v italské restauraci, která má dvě části, jednu těstovinovou a druhou pizzerii. Sehnat tu misto na večeři je docela těžké, čekačka na stůl byla aspoň hodinu. Měli jsme ale velké štěstí, protože rezervaci za hodinu jsme odmítli s tím, že teda půjdem jinam. Když nám došlo, že všechny restaurace jsou stejně přeplněné, vrátili jsme se do pizzerie, že teda hodinu vydržíme. Zrovna se jim ale uvolnil stůl, tak jsme mohli na jídlo hned bez čekání. Pizza byla výborná a my byli moc spokojení.

Gardens By The Bay

Za hotelem směrem k moři se rozkládají volně přístupné zahrady se známými umělými stormy. Stromy jsou osázené květinami a mezi dvěma je zavěšená lávka, po které se dá za 5 SGD projít. Dále jsou tu dva skleníky, v jednom má být nejvyšší umělý vodopád na světě. Do skleníků jsem chtěla, ale nakonec nám nezbyl čas. Jedinou nevýhodu zahrad vidím v tom, ze tu není moc stínu. Večer je v zahradách světelná show, kdy jednotlivé stromy blikají, ale rychle nás to omrzelo.

Marina Bay Sand Hotel

Vyvrcholení naší týdenní dovolené v Singapuru a Malajsii byla noc v Marina Bay. Tomův sen bylo zaplavat si v jejich střešním infinity bazénu, tak jsem mu ho splnila a dostal to k narozeninám. I když mají dost pozdní check-in (od tří) a brzký check-out (do jedenácti), mají slušný servis na úschovu zavazadel (když se máte před polednem odhlásit a letadlo letí až ve dvě ráno, tak se to hodí). Pokoj jsem si vybrala s vanou, protože její absencí v našem bytě v Manile dost trpím a Tom chtěl výhled na město. Samozřejmě že hned, co námá dovezli kufry, jsme se vydali k bazénu. Čekala jsem, ze tam bude hlava nah hlavě, ale kupodivu to bylo v pohodě. U bazénu je spousta lehátek a na druhé straně jsou dvě výřivky s extra horkou vodou. Nejvíc se nám líbilo večerní plavání s výhledem na svítící město.

Formule 1

První víkend v Singapuru byl ve znamení formulí. Bývala jsem veliký fanoušek Ferrari a Schumachera, když ale skončil, přestala jsem se o formule zajímat. Takže ze současného startovního roštu znám sotva šest jmen. To ale nevadí, dávné sny jet se podívat na velkou cenu přetrvávají. A když nám to zrovna tak hezky vyšlo, že plánujeme dovolenou do Singapuru a hle, tehdy se jede velká cena! Bylo to jasné znamení a my museli.

Koupili jsme si místa na tribunu naproti Marina Bay. Výhled tam byl skvelý, jak na město, tak na dráhu. Už v sobotu jsme ale zjistili, že závod je mnohem intenzivnější, když se stojí přímo u dráhy. Proto jsme sobotní kvalifikaci i půlku nedělního hlavního závodu strávili na stojáka na rovince u divadla. V sobotu byl po kvalifikaci concert Maroon 5, byla jsem ale tak unavená, že jsme na něj nešli. Za to v neděli hrál Jon Bon Jovi, a to se prostě musí. Plac před podiem byl totálně narvaný, tak jsme stáli z boku a počkali pár písniček, dokud nám nezahrál It´s My Life a my mohli jít spat.