1000 a 1 roadtrip: Mt Batulao

Když se navrhl výlet na Mt Batulao, moc se mi nechtělo. Někteří kolegové tam před půl rokem byli a z vyprávění mě hora moc nenadchla, prudké kluzké cesty přes travnaté stráně a spousta prachu. Ale protože už jsem se fakt chtěla trochu pohnout, k výletu jsem se přidala.

Cesta začíná kousek za jezerem Taal, nejdříve se projde pár vesničkami a pak už se jde samotný trek po hřebeni kopců. Na nejvyšší vrchol se dá dojít ze dvou stran- starou cestou a novou cestou. Pro výstup jsme zvolili novou cestu, která jde přes asi osm vrcholů (z dvanácti) kopce a skáče po hraně nahoru dolu. I když kopec není nijak závratně vysoký (811mnm) docela se člověk nastoupá. Cesta vece celou dobu vysokou trávou s výhledy na obě strany, je vidět Taal, moře v severní části Batangas a kdesi v dálce jdou s trochou soustředění spatřit i mrakodrapy Manily. Jen pokud chytnete nádherné počasí jako my, bez pokrývky hlavy je to o úpal. Zvolila jsem šátek, což byl dobrý tah (kšiltovku tu totiž ani nemám), protože celou cestu dost fouká a nejedna čepice letěla ze svahu dolu.

On ten vírt i dodával výstupu více adrenalinu, nejenže je cestička příkrá a dost klouzavá sopečným prachem, když se do vás ještě opře vítr a vy máte z obou stran sráz padesát metrů, člověk jde dost opatrně. Posledních pár vrcholů se obejde po úbočí (kde se aspoň na chvíli schováte do stínu) a příjde závěrečný výstup, kde je i pár provazů pro jistější postup.

Na vrcholu už čekají čtyři mlsní, žebraví psi a kontrolují, co komu upadne ze svačiny.

Dolů jsme se vydali po staré cestě, která už neskáče nahoru a dolů, naopak začíná prudkým sestupem s drobným slaňováním po skále a pokračuje prašným svahem. Tady už se mi slušně klepaly nohy a došlo i na tatranskou prdelačku. Pak už je ale zbytek cesty jednoduchý, skoro pořád se sestupuje hřebenem dolů až do lesíka a vrací se přípojkou na začátek nové cesty. Tam jsme si dali oddech a buko a došli zbytek cesty.

Batulao velmi překvapilo a výstup se mi moc líbil. Akorát stehna mě pekelně bolely ještě tři dny.