1000 a 1 roadtrip

Pondělí 21.3.

V osum jdeme na snídani, mají rýžové hrudky, masové koule, zelný salát a tousty, takže se z toho najíst dá. Sedáme na tramvaj, co má zastávky snad každých sto metrů a přibližujeme se k centru (linka 1,2 nebo 6). V tramvajích a busech se vystupuje předními dveřmi a platí se mincemi přímo řidiči, v našem případě je to 160Y za jednoho. Pokud nemáte dost drobných, vedle kasičky je také rozměňovadlo na tisíciyenovky.

Přichazíme k Hiroshima jó, hradu, projdeme opevněním a zahradami až k hradu samotnému. Skoro nikdo tu není. Puvodní hrad byl smeten výbuchem atomovky a ten současný je jeho kopie. Moc se nam líbí, dovnitř ale nejdeme, protože zítra nás čeká jiný, větší a lepší. Podél vodního příkopu se vracíme, projdeme parkem kolem muzea umění a ruiny stadionu až k řece a podél ní k A-bomb dómu. Ten byl navržen českým architektem a jako jedna z mála staveb přežil výbuch bomby, i když (právě proto, že) bouchla přímo nad ním. Tady už je spousta turistů a nedá se tu projít. Přejdeme po moště a kolem památníku k muzeu výbuchu bomby. Vstupné je symbolických 50Y, Tom s rodičema jdou dovnitř, já na ně čekám v parku, vyhřívám se na sluníčku a operuju si puchýř na malíčku. Na oběd jsem našla na trip advisoru sushi restauraci poblíž Peace parku, otevírají až za 10 minut, tak si mezitím prohlídneme obchoďák s elektronikou. V restauraci nám dá kuchař anglické menu a my si navybíráme mix všeho možného- maki tuňákové a okurkové, sushi s úhořem, tuňákem, lososem, chobotnicí, krevetou a dalšími rybičkami a podelíme se, kdo co chce. Moc nám tam chutnalo a ani to nebylo drahé.

S plnými bříšky sedáme na šalinku na hlavní nádraží a na vlak k Miyajimě (San jo line). Vlak jezdí co patnáct minut a cesta trvá půl hodinky. Na ulici dokupujeme zásoby vody a něco na zub a jdeme na trajekt. Ten jede deset minut a ještě nám udělá vyhlídkovou jízdu kolem plovoucí torii brany, která teď ovšem kvůli odlivu neplave, ale stojí nasuchu. Podél pláže jsou zase srnky jako v Naře, ale je jich tu míň a žebrá jich jen pár. Jedné neodbytné dáváme slupku od banánu a jdeme se projít po pláži až k velké torii bráně. Na kopečku nad pláží je pětipatrová pagoda a stará dřevěná síň, kde chvíli sedíme a vyhříváme se na sluníčku. Já později zjišťuji, že jsem si zde asi zapomněla krytku od objektivu. No nevadí, třeba si ji někde dokoupím, aspoň, že mám nasazený UV filtr. Projdeme si i Itsukushima shrine, ke kterému patří ona plovoucí torii. Chrám stojí na kůlech a když je příliv, stojí ve vodě.

Míříme k lanovce a cestou hledáme nějaké sladké dobroty, ale sladká brambora mě nezaujala, tak zase nic. U posledního domečku stojí děda a prodává lístky na lanovku, to se nám zdá divné, když k lanovce je to ještě sedmset metrů, ale když o pár metrů dál vidíme tvořící se frontu na shuttle bus, kupujeme lístky u dědy a sedáme do autobusu. Nakonec jsme rádi, protože cesta byla hoodně do kopce. Sedíme v poslední řadě a nahoře řidič parkuje na hraně srázu tak, že sedíme přímo nad příkopem. Doufáme, že se vůz nepřeváží a rychle z něho vyskakujeme. Lanovka se skládá ze dvou samostatných drah, jedna s malými kabinkami a druhá jen s dvěma velkými kabinami, které kyvadlově přejíždí mezi dvěma vrcholy. Z té druhé je krásný výhled na moře.

nebylo to příjemné sedět úplně vzadu

z lanovky

Z horní stanice musíme trochu z kopce a pak do kopce na Mt. Misen. To je nejvyšší hora ostrova a je na ní pěkná vyhlídka. Celou cestu je slyšet hlášení ze stanice lanovky, ať si pospíšíme, pokud chceme stihnout poslední jízdu. To nás ale netrápí, protože my jdeme z hory pešky dolů po Daisho-in trailu. Ten má asi tři kilometry a celou cestu se sestupuje po schodech. Trail vede podél potůčku, ale podle velikosti koryta a stržených svahů je vidět, že se tok dokáže během deště rozzuřit v pořádnou bestii. Také je tu co chvíli cedule s upozorněním na smrtelně jedovaté hady. Hada jsme žádného neviděli, zato se nám otvírá podhled dolů na pláž, kde vidíme zapadajícím sluncem krásně nasvícenou torii, chrám i červenou pagodu.

Trail končí u Daisho-in chrámu, ten ale vidíme jenom zvenčí, na návštěvu nemáme čas, protože už je šest hodin. Tom si u chrámu zapomněl bundu, což si uvědomil až o pětset metrů dál, tak se pro ni musel vrátit. My ostatní na něj čekáme a zatím si kupujeme u stánku hranolky za 300Y. Chtěla bych noční fotky svítící brány, tak 20 minut čekáme, až se setmí, ale nakonec nás zima vyhání na trajekt a vlak zpět do Hiroshimy. Obojí dobíháme na poslední chvíli.

Kousek od hotelu mám najitou údajně dobrou restauraci s tempurou, tak nalákávám Toma, aby tam šel se mnou. Ale mají asi zavřeno, protože ji nemůžu najít. Tak vlezeme do první hospůdky, kterou vidíme. Je maličkatá, pouze barový pultík a za ním kuchař s grilem, kde dělá maso a zeleninu na špejli- yakitori. Dáváme si každý dvě špejle výborného kuřecího a jednu zeleninu a taky baňku horkého saké. Saké chutná jako sladší slabá pálenka, je to docela dobré a po prochozeném dni v zimě horké saké do bříška fakt bodne. Neplánovaná večeře v krásné hospůdce se nám nakonec moc líbila a spokojení jdeme o půl desáté spát.

cesta na Mt Misen

vrchol

Itsukushima shrine a plovoucí torii brána

Daisho-in

saké

yakitori na večeři

Fotky z prvních tří dnů na rajčeti a Miyajima v druhém albu

Neděle 20.3.

Vstáváme v pět a za půl hodiny vyrážíme na nádraží. Nevím totiž, jak dlouho tam budeme hledat vlak, Tokyo station je obrovské. Jde to ale hladce, nástupiště jsou perfektně značená a dvacet minut před odjezdem už sedíme na svých místech. Z Tokya vyjíždí shinkansen prázdný, ale po cestě se plní. Je zataženo, takze Fuji vůbec nevidíme. V Kyotu přestupujeme na Nara line, která je ůplně narvaně a za 45 minut jsme v Naře. Našli jsme skříňky a nacpali do nich batohy a tašky a v pekárně v prvním patře jsme si dali snídani.

Hned u Nara station začíná ulice s restauracemi a obchody, která vede k nejznámějším chrámům v Naře. Naproti jezírka Sarusawa-ike je chrám Kofuku-ji s šestihrannou halou a pětipatrovou pagodou. U ní potkáváme první srnky a já si kupuju speciální srnčí sušenky, kterými je pak celou cestu krmím.

Pokračujeme dál na východ a pak odbočujeme doleva, kde projdeme pod obrovskou branou Nandaimon gate, která značí, že se blížíme k chrámu Todai-ji. Budova chrámu je vysoká přes 20 metrů a je to největší dřevěná stavba na světě. V ní totiž sedí šestnáctimetrový bronzový budha. Stavba je to opravdu impozantní, stejně tak i socha.

Ještě dále v parku na kopci jsou chrámy Sangatsu dó a Nigatsu dó, druhý jmenovaný má terasu s krásným výhledem na Naru. Odtud jsme se dali jižně přes kopec a začali klesat k Kasuga Shrine. Do něj se platí vstup 500Y. Na nádvoří roste obrovský cedr, po obvodu chrámu visí spousta luceren a jednu chodbu chrámu mají zatemněnou a v ní ty lucerničky rosvícené.

Vydali jsme se na zpáteční cestu k vlaku a abysme nešli s davy, odbočili jsme na pěšinu kolem oploceného výběhu se srnkami. Tam ale cestička končila. Přece se nebudeme vracet a tak jsme pokračovali po trávě podél plotu, preskočili potok a už jsme viděli za loukou silnici. Prošli jsme krásným parkem, kde už kvetlo pár sakur a byli jsme zpět na ulici, po které jsme přišli. Neměli jsme chuť vybírat restauraci a tak jsme vešli do levné curry restaurace. Můj salát byl hodně malý, ale Tomovo curry bylo naopak slušně velké, tak se se mnou rozdělil.

Vyzvedli jsme bagáž ze skříněk a hned nastoupili do vlaku do Kyota, tentokrát jsme si i sedli. Přes Kyoto jsme jeli proto, že JR nemá přímý spoj mezi Narou a Osakou, do Osaky bysme si přímou cestu museli platit. V Kyotu jsme se zeptali na místenky do Hiroshimy, ale že už je vše v příštím vlaku vyprodané, tak máme nastoupit do prvních vagónů, ty jsou bez místenek. Trochu jsme se báli, jestli si sedneme, ale volných míst bylo ve vlaku jestě dost. V Osace jsme museli přestoupit na jiný shinkansen, to už jsme si ani nešli pro lístky a rovnou šli do vagónu bez místenek. Jak jsme ráno sice neviděli Fuji, tak jsme aspoň večer viděli Himeji hrad, který hrdě stojí uprostřed města. Hotel v Hiroshimě jsme měli hned u nádraží, jen jsme přešli řeku. Neměli už volné nekuřácké pokoje, jen kuřácké, smrdělo to tam dost, ale postel byla velká a peřina teplá (v pokoji bylo 20 stupňů a žádné topení) takže spokojenost.