Pár čechů z Manily
se loni rozhodlo vyjít na dvoudenní stokilometrový pochod, který kopíruje trasu
českých předválečných imigrantů. A protože se jim to loni podařilo, chystají se
letos znovu. A v rámci tréninku se část chystala jet v neděli 4.9.
někam do přírody a dát si výšlap na kopec. Neb bysme rádi vypadli na chvíli z města,
přidáváme se k nim.
Ráno vyrážíme po
dálnici jižně směrem na Batangas, objíždíme spodem lagunu a po prokousání se
Calambou a Los Baňos přijíždíme do Makiling Forest Reserve parku. Napoprvé zabloudíme
k universitě, napodruhé už se nám daří dojet k bráně parku. Balíme
batůžky, platíme permit, Tom tam nechává své ID a vyrážíme na výstup. Makiling
má dva vrcholy, na první je výstup asi 4 hodiny (1090 mnm), na druhý se musí už po těžším
terénu a navíc je cesta po tajfunech zavřená. Máme plán jít tři čtyři hodiny
kam to zvládnem a pak se otočit. Nasazujeme vražedné tempo, což se ma ně v pralesním
vlhku a vedru rychle podepisuje. Po třech kilometrech po širší cestě, kde nás
předjíždí motorky a dokonce i Jeepney, se dostáváme k odbočce na
Mudsprings, jdeme se k nim podívat. Cestou předbíháme skupinu uřvaných
korejců. Mudsprings je bahnité jezírko obehnané plotem a silně vonící
sirovodíkem.
Zpátky na hlavní
cestě si dáváme v chýši-stánku limču za 10 peso a pokračujeme ve výstupu.
Za další kilometr se cesta ještě víc zúží a zarůstá, takže tu už snad ani
jeepney neprojede. Nebylo to tak ale vždy, při dalším postupu nacházíme stará
svodidla a zbytky odvodňovacích kanálů, takže tu dřív musela vést silnice. Po
dalších dvou kilometrech už jsem vážně grogy, motá se mi hlava a došla nám
voda. S Tomem se domlouváme, že bysme to otočili. Při bojové poradě
zjišťujeme, že bysme měli být tak půl kilometru od vrcholu. My říkáme, že jdem
dolů, tak že se prý nebudem dělit a vrátíme se všichni. Lenka ukáže na Tomovu
nohu a nevinně se zeptá: „To je bahno, nebo pijavice?“ Tom se podívá dolů a
zjišťuje, že to bahno není. Pijavice jde sice sundat, ale hemží se tak moc, že
se přichytí vždycky zase jinde. Nakonec se mu podařilo zbavit se jí a tak se
všichni kontrolujeme. Zjišťujeme, že máme podrážky plné pijavic, mně jedna
právě zalízá kolem jazyku do boty. Chytá mě panika, zouvám se a snažím se ji
vyklepat. Stojíme ale zrovna na vlhkém místě, kde je pijavic spousta, tak se zase obouvám a s pocitem,
že mám pijavici v botě rychle sestupujeme. O kus dál se ji zkouším znovu vyklepat,
ale nic tam není. Dáváme sváču a přestávku na starém tábořišti, všichi dělají
finální prohlídku pijavic a pokračujeme dolů a těšíme se na stánek s limčou.
Zahučela do nás tak rychle, že si o půl kilometru níž dáváme v jiném stánku
ještě jednu a pak už jen sejít zbytek cesty k autu. Vracíme se ve čtyři,
Tom si málem zapomenul vyzvednout ID, převlékáme naše durch propocená trička a
frčíme domů.
O tři dny později se dozvídáme, že Makiling je známý silným výskytem pijavic a říká se mu Pijavičák :)
Mudsprings
lijána!
basketball frčí i v džungli
tady byla kdysi silnice
pokus o houpání se na liáně nevyšel, byla stará a lámala se :)
Borneo je třetí
největší ostrov světa. Jižní část patří Indonésii, severní Malajsii a malý
kousek je Brunei. My vyrazili na nejsevernější cíp Bornea, do malajského
spolkového státu Sabah. Nepotřebujete tu vízum (dostanete přímo na celním na
letišti), hlavní město Kota Kinabalu je dvě hodiny letu od Manily a místní
deštné pralesy a rezervace jsou jedny z nejkrásnějších.
Kota Kinabalu
Svou cestu jsme začali
jedním dnem v Kota Kinabalu. Ráno jsme z hotelu Palace vyšli do ulic,
zvykli si na silniční provoz po levé straně a hrubým orientačním smyslem došli
až pobřeží, kde se nacházejí největší turistická lákadla- Handicraft market,
promenáda a přístaviště Jeselton Point. Zde zakoupíte lístky na loďky, které
vás dovezou na ostrůvek dle vašeho výběru, kde jsou krásné plážičky a
šnorchlařský ráj. Tom vybral ostrov Mamutik a to čistě jen podle jména, protože
Mamutik je cool. Lidí zde bylo přiměřeně, ohraničené kousky vody pro pohyb
turistů byly dost malé a vody bylo maximálně po zadek. Spousta korálů bylo
rozšlapáno, ale dali se najít i živé, sem tam sasanka a spousta krásných
barevných rybiček velkých od pár centimetrů až po skoro půlmetrové. Šťouchala
jsem prstem do klauna, protože se nechal a on mě pak pokousal, potvora!
Další den jsme si na
letišti vyzvedli rezervované auto. Původně jsme měli mít nejnižší verzi, ale
dali nám o třídu vyšší vůz Proton Saga, což se ukázalo jako výhoda, protože i
Saga měl v horách Kinabalu Parku a Crocker Range Parku problém. Tom usedl
za volant, zhluboka se nadechl a po levé straně silnice jsme vyrazili na cestu.
Lok Kawi Wildlife
Park
Zoo a botanická
zahrada,které leží kousek od Kota Kinabalu. Bylo tam málo lidí, výběhy pro zvířata
docela pěkné, akorát jsem se těšila, že se svezu na slonovi, ale projížky měli
pouze o víkendech (my tam byli v pátek). Neměli jsme repelent a tak jsme
byli dožraní od komárů naprosto strašně.
Crocker Range Park
Následoval asi
tříhodinový přejezd přes hory skrz Crocker Range Park a zastávka na Mahua
Waterfalls. Naštěstí všechny turistické cíle jsou na silnici pěkně a zřetelně
značené hnědými cedulemi, takže i když nemáme pořádnou mapu, nijak nebloudíme
(některé silnice jsou asi dost nové, protože jsou pouze na googlemaps, ale
žádná mapa do mobilu je neukazuje). V kopcích se autu (Proton Saga jednou
označuji jako Vajo a toto jméno už mu zůstává) nechtělo, když jsme narazili na
kamion, jelo se třeba patnáctkou. Z kopců se kamionům strašně kouří od
brzd, později jsme ale pochopili, že to není kouř, nýbrž mlha vody, kterou
chladí brzdy.
V Mahua
Waterfalls platíme vstupné 10 RM (paní mi prodává pouze jeden lístek, i když
říkám, že jsme dva.. její chyba..) a krátkou procházkou skrz prales dojdeme
k pěknému vodopádu, u kterého je vystavěno spousta laviček. Možná se
v sezoně zaplní, my tu teď byli sami.
Ranau
Po dalších 150 km
nacházíme v horách ukrytý resort a vracíme se 10 km zpět do města Ranau.
Z auta jsem tu zahlédla velkou mešitu a čínský chrám, tak si je jdem
prohlédnout, kupujeme v sámošce vodu a večeříme v KFC, což je jediná
„restaurace“, která vypadá bezpečně (restaurace se na Sabahu, krom Kota
Kinabau, nenosí, všude jsou jen pouliční stánky a přítomný smrad v ulicích
nás od autentického zážitku povečeřet ve stánku odradil).
Kinabalu Park
V sobotu ráno
vyrážíme do národního parku Kinabalu Park, ve kterém se nachází nejvyšší hora
jižní Asie- Mount Kinabalu (4095 m.n.m.). Pokud zrovna není v mracích, tak
její holé stěny jsou vidět už z dálky. Výstup na ni je dvoudenní, proto
jsme chtěli vyjít pouze kousek a vyhnali jsme Vaja až k bráně parku, odkud
začíná trail. Zde ale chtěli zaplatit permit, proto tuto cestu zavrhujeme a
jdeme se podívat jen na vyhlídku na vodopád a vyhlídku na samotnou horu. Trailík
byl krátký, ale s prudkým stoupáním skrz prales, přes několik dřevěných
žebříků. Na druhé vyhlídce potkáváme dva Němce, se kterými se deset minut
bavíme a pak se vracíme k Vajovi. Tomu se udělalo z nadmořské výšky
špatně a odmítá nastartovat. Nakonec se ale chytil. Sjíždíme k visitors
centru a jdeme se projít do botanické zahrady. Cestou potkáváme slavnou a všude
inzerovanou Raflézii, tato je ale jen z betonu (živou jsme neviděli, asi
je to docela honba za pokladem, pokud ji chcete vidět). Líbí se mi plastový
most pro chodce, ve zdejším vlhkém pralesním prostředí je to dobrý nápad.
V botanické platíme další vstupné 5 RM za jednoho (u vjezdu do parku už
jsme nechaly 15 RM/os).
Vajo
Poring Hot Springs
O 30 km dál na
hranici Kinabalu Parku leží „zábavní centrum“ Poring Hot Springs. Hlavním
lákadlem jsou horké prameny a vybudované různě velké bazénky s horkou
vodou, mají tu i tobogánek. Bylo pekelné vedro a když jsem zkusila strčit do
bazénku prst, málem jsem měla popáleniny. Každopádně Malajci se v tom radostně
čachtali. My jsme zvolili návštěvu Butterfy Farm a Canopy Walk, jinak je tu i
orchidárium a botanická. U motýlů je malá zahrada, klimatizovaná budova
s všemožnými připíchlými motýly a hmyzáky (některé bych opravdu potat
nechtěla..) a poté oplocená zahrada, kde lítá spousta motýlů navolno.
Canopy walk jsou
lanové můstky zavěšené mezi stromy. V Poring mají trasu ze čtyř můstků,
ten třetí je nejdelší a také nejvyšší (20? 30? metrů nad zemí) a už to byl
docela dobrý zážitek. Canopy walk se nám moc líbilo a já mám zálusk na most v parku
Taman Negara na pevninské Malajsii (kousek nad Kuala Lumpur), který by měl být
100 metrů dlouhý.
Za Canopy walk
pokračuje trail k vodopádu a netopýří jeskyni, ve vodopádu se koupala
horda malajců, chtěla jsem tam taky skočit, ale nebylo tam žádné místo.
K jeskyni jsme nešli, hnaly se černé mraky. Před parkovištěm byly podél
ulice stánky, Tom si koupil Buco, já si dala moc dobré wafle se zmrzlinou a
ananasový džus.
Sepilok
V neděli ráno
pokračujeme 230 km východně, kde se nachází dvě největší opičí rezervace.
V Sepiloku jsou orangutani- Sepilok Orang-Utan Sanctuary, a hned vedle i
Bornean Sun Bear Conservation Centre s bornejskými medvídky, kteří jsou
nejmenší na světě. Nejdřív jdeme na medvědy, kteří mají otevřeno jen do tří
odpoledne. Zrovna medvědy krmí, takže jsou všichni u vyhlídkové plošiny a
dlabou kokosové ořechy. Když už jsou víceméně napapaní, přichází tlupa
loupeživých makaků a kradou medvědůmco
můžou. V dálce na stromě je taky jeden orangutan. Na zpáteční cestě
k parkovišti vidíme skupinu vzrušených turistů. Když příjdeme až
k nim, chápeme ten povyk. Jedné turistce visí za batoh orangutan, vybírá
z něj věci, co se mu nehodí tak zahodí, co je na jídlo, otevře (rozbalí,
rozšroubuje..) a sežere (vypije). Turistka se sice snaží batoh mu vyrvat, ale
opičák se drží pevně. Naštěstí přichází místní pracovník, stačí, aby na
orangutana zakřičel a ten se hned pakuje do pralesa. Jdem se najíst do místního
bufetu a ve dvě si kupujeme lístky na orangutany a s velkou tlupou turistů
jdeme na vyhlídkovou plošinu, kde je ve tři hodiny krmení. Opičáci dostali
zelené fazolky a banány, přišlo se najíst asi pět orangutanů. Viset a houpat se
na lanech umí fakt bravurně.
Sandakan
Večer se jedeme
podívat do města Sandakan, které je 20 km od Sepiloku. Chtěla jsem vidět čínský
chrám, kterýby tu měl být jeden velký, ale nacházímejen nějaký malý, starý a
zavřený. Sjíždíme do centra, kde se jdeme projít na nábřeží. Opět tu jsou jen
pouliční stánky, najíst se jdeme do úplně nového nákupního centra, kde je
v přízemí Mekáč. O dvě ulice vedle vidíme obchod Baťa, což nás těší.
Labuk Bay Proboscis
Sanctuary
Poslední plánovaná zastávka
přichází na řadu v pondělí ráno. Deset kilometrů od Sepiloku směrem zpět
do vnitrozemí je druhá opičí rezervace, tentokrát se jedná o Proboscis monkeys,
česky Kahau nosatý. U moře se nachází kousek pralesa, kde záchranná stanice je,
kvůli palmovým plantážím zde byli „nosáci“ málem vyhubeni. V rezervaci jsou
dvě pozorovací plošiny, na obou probíhá dvakrát denně krmení. Na první plošině
je nás dohromady tak sedm a opičky jsou hodně blízko. Nejprve se jdou napapat
samice, když se ale blíží tlupa chlapáků, vyklízejí pozice. Kápo pánské tlupy
má vskutku krásný pupík a veliký nos. Opice se dorozumívají vtipným
chrochtáním. Jdeme i na druhou plošinu, kde stíháme v promítací místnosti
i film od BBC natáčený zde. Lidí už je tu více (tak 20-25), přišlo víc opic a
vedoucí této opičí rodiny dokonce skáče mezi lidi a tam se spokojeně krmí.
Skočil mi nad hlavu zrovna, když jsem fotila, tak jsem se pěkně lekla. Po
chvíli přichází i rodina makaků, ty jsou mnohem drzejší a mezi lidi skáčou
všichni. Největší atrakce je makačí miminko. V tu chvíli lidi přestávají
nosaté opice zajímat a fotí si selfie s makakama.
Labuk Bay byl asi
největší zážitek z cesty a spolu s orangutanama v Sepiloku to
považuju za must have seen na Sabahu.
Trailer k filmu Big noses of Borneo
Sabah Tea Garden
Návrat do Kota
Kinabalu jsme měli plánovaný jinou cestou, ale kvůli absenci aktuální mapy jsme
si zajeli 20 kilometrů a zjistili, že námi zvolená cesta je slepá. Proto jsme
se vrátili zpět na hlavní cestu a radši už pokračovali stejně, jako jsme
přijeli. Před Ranau jsou plagáty na čajové plantáže a protože jsme celý den
nejedli a byli značně ukodrcaní, zajeli jsme se tam podívat. Na prohlídku do
továrny jsme nešli, ale dali jsme si v místní restauraci čajové palačiny
se sirupem a čaj, obojí bylo výborné. Na ochlazení ještě ledňák.
Cesta přes hory do
Kota Kinabalu ve tmě a strašném slejváku byla dost adrenalin, asi 10x jsme se
zasekli za kamionem a minuli jednu velikou bouračku (stálo tam tak 20 aut).
Nakonec jsme to ale zvládli a protože jsme měli ještě čas, v Kota Kinabalu
jsem se chtěla jít podívat na City Mosque (veliká krásná mešita, ve tmě
osvětlená) a na Puh Toh Tze Temple. Hlavní chrám byl sice zavřený, ale náměstíčka
a zadní chrám byli přístupné.
Pak už jen vrátit
auto na letišti, zaplatit předraženého taxíka aby nás odvezl na druhý terminál
(letiště má dva terminály, které nejsou nijak propojené a nedá se z jednoho
na druhý přejít), počkat čtyři hodiny v hale a hurá domů.
Kdybyste měli pocit, že se u nás začíná s vánočním šílenstvím příliš brzy, po prádninách radši nejezděte na Filipíny. Foceno dnes 9.9.2014 Prý to koncem listopadu na chvíli sklidí a vymění za Helouwínský dekor..
