Bali bylo naplánováno na srpnový
prodloužený víkend skoro dva roky dopředu, protože na Filipínách je v tento čas
období dešťů (a letos obzvláště výživné), zatímco v Indonesii vrchol období
sucha. Navíc jsem v březnu našla zlevněné letenky přesně na náš termín, tak
jsme to měli docela neobvykle koupené půl roku dopředu. Zato všechno ostatní
plánování a zařizování jsem dělala docela neobvykle pozdě, tak měsíc dopredu.
Když mě napadlo podívat se na půjčení auta, všechny oficiální půjčovny už byly
vybrakované. Ony jsou sice dvakrát tak dražší než ty neoficiální, ale zase
půjčí auto přímo na letišti a nesnaží se vás pak natáhnout, což se nám
tentokrát fakt vyplatilo. Takže bookujem poslední volné auto u EuropCaru a to
vetší třířadou potvoru. Zato ubytování bylo velmi levné a všude spousta na výběr.
Sobota 27.8.
Na let ve čtyři ráno jsme se z pátku na
sobotu trochu vyspali, budík 1:40 a o půl třetí už jsme byli na letišti. Ač
jeden z prvních letů toho rána (Manilské letiště od jedné do čtyř v noci
nepremává), Cebu Pathetic se hned podařilo nabrat skoro hodinové zpoždění. Let
byl nepříjemný, házelo to, jak kdyby pilot usnul s nohama na hlavním panelu a
zdálo se mu o fotbale, ale poslední hodinku už se okolní vzduch uklidnil a my
se při zakroužení kolem Bali mohli pokochat sopkami vykukujícími nad mraky.
Přistáváme ve čtvrt na devět, vybíráme první million a půl z bankomatu a jdeme
si pro auto. Kolega s přítelkyní letěli s námi a pokračují na Gili Islands a
protože my pojedeme kolem přístavu, odkud oni vyplouvají, svezeme je s náma.
Nečekaně se mi daří po ostrově navigovat
lépe než jindy a tak bez problémů přijíždíme k Padangbai přístavu a stavujeme
se na jídlo. Já tu zjišťuji nemilou věc, že jsem sbalila nabíječku s asijskou
zástrčkou, ale na Bali mají zástrčky evropské. Budu muset večer koupit tu
správnou, jinak jsme nahraní. Máváme kolegovi a sami pokračujeme k naší první
zastávce, chrámu Tirtagangga, který je pro mě asi i nejhezčí z celé dovolené.
Vstupné je lidové, 15 000 rupií (tisíc rupií jsou necelé dvě koruny). Není to
ani tak chrám, jako spíš zahrady s velkými vodními plochami, fontánami a
sochami bohů. Právě jezírko má mezi sochami chodníček z jednotlivých kamenů na
vodě a dá se tak po rybníčku chodit. Komplex byl vybudován v roce 1948
posledním králem oblasti Karangasem a samotný král zahrady navrhl a také se
podílel na stavebních pracích. V nejvyšší terase zahrad měl své letní sídlo,
nyní je tam restaurace. Je tu klid, turistů tu také není moc. Tom si před
chrámem kupuje zmrzlinu u drobné obchodnice za 25 tisic a já o pár minut
později vidím tu samou v obchodě za 12 tisíc. Pak už se necháme natáhnout jen
dvakrát, ale chce to vyhýbat se všem pokoutným prodavačům, protože tu platí, že
čím bělejší tvář, tím vyšší ceny. Na parkovišti na nás vyběhne borec a chce dva
tisíce za parkovné, ale když na něho zamáváme padesátkou, mávne rukou, že teda
nic.
Čeká nás delší přejezd po úbočí sopky
Gunung Agung méně vytíženou silnicí skrz vesnice. Zjišťujeme, že zdejší psi
jsou blbější než ti filipínští a vůbec neuhýbají před auty, což je zvláštní,
protože se tu řídí dost agresivně a rychle, navzdory tomu, že silničky jsou
hodně úzké. Když se blížíme k chrámu Pura Besakih, zastaví nás první výběrčí
vstupného. Až když mu zaplatím a vezmu si lístky, všimnu si, že mě natáhl o deset
tisíc, ale už se mi nechce vracet a hádat se. Popojíždíme ještě pětset metrů do
kopce a parkujeme na velkém parkovišti dokola obehnaném stánky s levnými hadry.
Ujdeme sotva dvacet metrů a už na nás mávají další vykukové z “turistické kanceláře”.
Vyslechneme si pěkné povídání o tom, že do chrámu potřebujeme průvodce, jinak že
se tam nedostaneme. Cena za průvodce není pevná, ale vetšinou že turisti platí
20 dolarů. To si v duchu klepeme na čelo a oznamíme, že jim dáme padesát tisíc
rupií. Nakonec cukneme na šedesát a chlápek nám s kyselým šklebem ukáže na pana
Culíka, že ten nás teda provede. Musíme dalších 300 metrů do kopce za
soustavného odhánění nabídek na odvoz motorkou.
Pura Besakih je nejdůležitější z chrámů na
Bali a říká se mu Mothers temple. Založen byl před více než tisíci lety a při
výbuchu sopky v roce 1963 tekla láva jen několik metrů od chrámu, ale samotný
chrám neohrozila, což se považuje jako znamení bohů. V komplexu je 23 chrámů,
kde každý slouží jiné kastě či jiné rodině a povolání a v centru stojí hlavní
chrám zasvěcený Shivovi, který je označen bílými vlajkami. V pravo je chrám
Brahmy s červenými vlajkami a vlevo chrám Vishny s vlajkami černými. Kdybysme
tu byli dopoledne, uvidíme za chrámem tyčit se mohutnou sopku Agung, ale
bohužel jsou už čtyři hodiny odpoledne a sopka je celá v mracích. Obcházíme
celý komplex dokola, průvodce Culík nám občas něco povídá, ale skoro mu není rozumnět.
Chtěla jsem ten den stihnout ješte jeden
chrám, ale už je pozdě a my se ještě musíme přesunout do Ubudu, kde máme
ubytování. Cesta se po zacpané hlavní ulici vleče a když už dorazíme do Ubudu,
nejsme schopní se vymotat v zaskládaných uzoučkých uličkách a jednosměrkách. Navedu
Toma do ulice, ze které se nám nepodaří odbočit a i když říkám, ať to otočí,
protože ulice za chvíli končí v polích, Tom pokračuje dál, až skončíme
zaklínění v polích mezi dvěma zídkama a s uraženým levým zrcátkem.
Chytám hysteráka, Tom nadává. S mým chabým
ukazováním se mu daří od tama vycouvat a na pidiplácku u stavby nového domu se
otočit. Dáme si další dvě kolečka kolem centra, až auto zaparkujeme v dost
široké ulici vedle paláce a na hotýlek dojdeme pěšky. Pokoj máme moc hezký a
paní je milá a pořád se nám snaží něco nabídnout a jaksi nechápe, že jsme na
pokraji sil a jediný co potřebujem, je dát si sprchu a jít na večeři. Je půl
sedmý večer a je jasný, že tradiční balijské tanečnice v paláci už nestíháme,
což me mrzí, ale stejně mám teď náladu pod psa. Dvacet metrů od ubytování máme
restauraci Warung Schnitzel a na řizek se tešíme. K tomu si dáváme mohito a
piňa coladu a nálada se trochu spravuje. Jestě nutně potřebuju sehnat tu
zásuvku, jinak zítra nikam nedojedem. Na hlavní ulici projdu snad pět obchodů a
všude mě posílají dál a dál. Tomovi se aspoň podaří vybrat z bankomatu další
peníze a vzdáváme to a jdeme zpátky po druhé straně ulice. Zrovna, kdyz vidím,
že Tomovi proběhl pod nohama pavouk velký jak moje ruka (!!!), koutkem oka si
všimnu obchůdku s elektrem. Zástrčku mají a tím je mise splněna. Mám chuť ještě
na jeden drink, ale všude už jsou alcohol-free a když už najdeme kavárnu s
drinkama, tak jsou strašně drazí. Necháváme to tedy plavat a jdeme spát.
 |
| Toto je chrám Velkého Jezevčíka v Ubudu |
Žádné komentáře:
Okomentovat